year : 1945

joe as eugene : 22

(y/n) : 20

place : mobile, usa

draft : psal se rok 1945, skončila druhá světová válka, všem spadl obrovský kámen ze srdce, ovšem tobě tam určitým způsobem jeden přibyl

warning : hot af/smut

text

,,Ne Jane, já vážně nikam nepůjdu." Zamumlala jsem se sklopenou hlavou.

,,Ale notak (y/n), budou tam všichni. Je to největší událost, která se tady v Mobile kdy konala." Zkoušela to pořád dál a dál, jenže já vážně neměla náladu na nějaký přihlouplý bál.
Jistě, jsem ráda, že válka skončila a mnoho mužů se vrátilo domů poměrně zdravých, ale oslavovat to valčíkem mi přijde nesmyslné.
Stejně tam většina z nich jde jen kvůli tomu, aby dostali nějakou dívku do postele, ne kvůli oslavě svobody.

,,Vážně n- "

,,Mám nápad!" Přerušila mě najednou nadšeným výkřikem, což mě trochu polekalo.
,,Když půjdeš, půjčím ti ty bílé šaty."

,,Cože?" Vykulila jsem překvapeně oči.

,,Ano." Kývala na souhlas.
Ani se mi nechtělo věřit, že by něco takového opravdu mohla vypustit z úst.
Vždy jsem toužila po jejích dokonalých sněhobílých krajkovaných šatech, ale ona je přede mnou chránila jako oko v hlavě.

,,Myslíš to vážně?" Vydechla jsem omámeně.

,,Naprosto, stačí jen, když slíbíš, že se mnou a Georgem dnes půjdeš."
Pronesla s jiskřičkami naděje v očích.
Vždycky moc dobře věděla jak na mě.

,,Fajn.." Odmlčela jsem se, přičemž ona začala jásat.
,,Ale...Když se tam nebudu bavit, řeknu ti to a odcházím domů." Založila jsem si ruce na hrudi na důkaz toho, že další smlouvání je zbytečné.

,,Platí." Zaradovala se, přičemž mě sevřela do svého něžného objetí.

-

,,Páni, obě vypadáte nádherně.." Vydechl užasle George, když jsme vyšly na malou verandu našeho domku.
Slušně jsem poděkovala, u čehož jsem se samozřejmě několikrát začervenala a Jane se k němu natáhla pro jeden letmý polibek.
Byli moc hezký pár.
Doufala jsem, že si taky jednou najdu někoho s kým budu tak šťastná, ale do té doby jsem byla spokojená se svými knížkami a příběhy, které jsem psala.

,,Tak pojďme." George mi nabídl své druhé rámě a všichni tři jsme se vydali k autu.

Za necelých 10 minut jsme byli na místě, kde se konal onen velkolepý bál.
Pomalu jsem otevřela dveře a opatrně vzala do rukou dlouhou sukni šatů, abych je při výstupu z auta nezašpinila.

Znovu jsem se přidala k těm dvěma hrdličkám a společně s nimi zamířila k velké krásně osvětlené budově.

,,Dobrý večer." Uklonil se vrátný a s úsměvem nás pustil dovnitř.
George jen děkovně kývnul, zatímco my s Jane jsme mu pozdrav opětovaly.

Když jsme vešli dovnitř, upřímně mi trochu spadla brada.
Celý sál byl opravdu nádherně vyzdobený a okolo nás bylo spousty lidí, kteří měli ještě hezčí róby, ovšem pořád to neměnilo nic na tom, že mi to přijde jako hloupost, i když noblesní hloupost.

,,Smím prosit?" Požádal George Jane ihned o tanec a natáhl k ní ruku, kterou s radostí přijala.
Skvěle, teď nastal ten okamžik, kdy budu zase sama.
Vydala jsem se tedy k jednomu z mála volných stolů a posadila se.

Za tu dobu, co jsem tam sama jen tak seděla, jsem si všimla spousta můžských okouzlených pohledů, které skoro prahly po tanci semnou.
Ale ani jeden z nich neměl tu odvahu o něj požádat, takže předpokládám, že můj nezaujatý výraz zabíral.

Po asi hodině pozorování okolí z jednoho místa, jsem se rozhodla navštívit zahrady.
Jane ani George si mě samozřejmě téměř nevšímali, takže jsem toho využila a proklouzla ven.
Ihned jak jsem vyšla ze dveří, mě po tváři lehce pohladil chladný večerní vánek a jemně pocuchal mé precizně upravené vlasy.

,,Eugene!" Ozval se výkřik a poté se kolem mě prořítil nějaký muž, div mě nesrazil k zemi.
Ale nevěnoval tomu žádnou zvláštní pozornost a běžel dál.
Trochu otřesně jsem se oklepala a zamračila se nad tím, jaký nezdvořák to musí být.

,,Notak, Gene ..pojď zpět dovnitř." Znovu jsem uslyšela jeho hlas a tak se vydala tím směrem.
Došla jsem až k mramorovým schodům, které vedly do parku, nad nimiž se tyčilo tělo v uniformě onoho může, jež do mě vrazil.
,,Někoho ti tam najdu." Pronesl lehce zoufalým tónem směrem k nějakému dalšímu velice pohlednému muži sedícímu na schodech.

,,Ne..ne.." Pronesl po delší odmlce ten druhý odmítavě a zapálil si svou dýmku.
Chvíli se nic nedělo, oba byli úplně ticho.
Ale potom, to muž stojící nedaleko mě vzdal, otočil se a pomalým krokem se vydal zpět.

Trochu překvapeně jsem zamrkala, když mi došlo, že jsem teď vlastně odposlouchávala cizí rozhovor, což není zrovna slušné, proto jsem se chtěla dát ihned na odchod, ale můj zrak pak ještě jednou padl na skleslého chlapce sedícího na schodech vydechujíc mraky dýmu z plic.
Samozřejmě jsem neměla nejmenší tušení kdo to je, nebo co se stalo, ale měla jsem obrovské nutkání se ho na to zeptat.
Vypadal tak nešťastně, tak prázdně až mi to rvalo srdce.
I když se ani trochu netvářil, že stojí o jakoukoli společnost, posbírala jsem všechnu svou odvahu, seběhla čtyři schůdky a pomalu se posadila vedle něj.

,,Je to hloupé..nemyslíš?" Pronesla jsem tiše a položila si dlaně do klína.

,,To teda je." Zasmál se trochu překvapeně, přičemž otočil hlavu mým směrem, aby se mohl podívat, kdo ho přišel obtěžovat.

,,Jo..." Vydechla jsem jen.
,,Našla bych asi lepší způsob, jak oslavit konec války."

,,Mmmh, i já." Uznale pokýval hlavou, ale stále ze mě nespouštěl oči.

,,Třeba horkým kakaem." Zasmála jsem se poměrně nervózně, protože mi začínalo docházet, že jsem si prostě začala povídat s úplně cizím člověkem.

,,No, myslím, že uvnitř by nějaké mohli mít." Usmál se a rychle se vyhoupl na nohy, přičemž ke mně natáhl svou ruku, kterou zdobil výrazný prsten.
Trochu zmateně jsem vložila dlaň do té jeho a nechala si pomoct vstát.
,,Počkej chvíli tady, ano?" Řekl, ani nevyčkával mé odpovědi a zmizel v davu lidí potácejících se po zahradě.

Nervózně jsem přešlápla z jedné nohy na druhou a zahleděla se na zářící měsíc nad mojí hlavou.
Díky bohu byla poměrně teplá noc, takže mě ani nijak netrápil můj oděv.

,,Prosím." Ozval se po chvilce mě již zmámý hlas, který mě donutil odlepit zrak od noční oblohy.

,,Děkuju." Vydechla jsem překvapeně, když se přede mnou zjevil onen mladík s šálkem horkého voňavého čokoládového nápoje v ruce, už bez dýmky.

,,Bylo mi ctí." Věnoval mi ještě jeden sladký, avšak lehce bolestný úsměv.

,,Vím, že mi do toho asi nic není, ale..."
Zhluboka jsem se nadechla, přičemž on na mě upřel svůj zvídavý pohled.
,,Přišel jsi mi vážně smutný...stalo se ti něco?"
Zamumlala jsem a chvíli na to bylo hrobové ticho.

,,Nechceš se jít projít?" Řekl najednou.
Vlastně jsem neviděla jediný důvod, proč bych měla říct ne a tak jsem souhlasila.

V tichosti jsme se odebrali úzkou cestičkou vstříc parku.

,,Víš ..je těžké vidět, dělat nebo dokonce myslet pozitivně.."
Řekl těžce, čímž prolomil to ticho, které všude kolem nás vládlo.
,,Je těžké se umět vůbec usmát....potom co.." Jeho hlas se zlomil a v tu chvíli mi to došlo.
Je jedním z těch, co se před týdnem vrátili z Pacifiku.
Asi by mi to došlo i dřív, kdyby měl uniformu, jako většina těch můžu.

,,Omlouvám se...nechtěla js-"

,,Ne, nemusíš se omlouvat, nevím proč, ale ve tvé přítomnosti to pro mě žádný problém nepředstavuje."
Zašeptal, přičemž se zastavil a otočil se čelem ke mně.

,,Máš v očích tolik bolesti.." Vydechla jsem tiše.
Udělala jsem pár kroků směrem k němu a když už nás dělilo sotva pár centimetrů, vztáhla jsem ruku k jeho tváři a jemně na ní přiložila svou dlaň. Měl tak hebkou pokožku.
Jeho výraz v tu chvíli opět změkl.

,,Ty v nich máš tolik nevinnosti." Lehce se pousmál, přičemž vzal mou dlaň a sevřel jí do té své.
Poté bylo opět to příšerné ticho, kdy jsme na sebe jen beze slov zírali.

,,(y/n)!! " Najednou jsem z povzdálí zaslechla křik mojí starší sestry, která si už nejspíš všimla, že jsem zmizela.
To mě tak nějak probralo z lehkého transu, jaký mi jeho zvláštní pohled a slova způsobily

,,Asi bych měla jít.. " Vykoktala jsem ze sebe po chvilce.

,,Co? Proč?" Vyhrknul udiveně.
Stále držel mou ruku a jemně jí bříšky prstů hladil.

,,Jane se po mě shání." Vysvětlila jsem, načež se znovu ozvalo mé jméno.
Vyprostila jsem se z jeho sevření a otočila se.
Ovšem neudělala jsem ani tři kroky a jeho silná paže mě přitáhla zpět.

,,Slib mi, že se ještě uvidíme.. (y/n).."

,,Slibuju.." Zamumlala jsem s úsměvem na tváři a ještě naposledy pohlédla do těch nádherných očí, ve kterých se zrcadlilo spousty utrpení, ale ony i přes to neztrácely jiskru.
Poté mě pustil, já se znovu otočila a rychlým krokem se vydala zpět do zahrad.
,,V poledne na louce za rybníkem." Křikla jsem ještě a zmizela z jeho dohledu.

-

,,Kam to jdeš?" Zastavila mě Jane, když jsem vycházela ze dveří.

,,Ehh..číst si." Zamumlala jsem, přičemž jsem před ní zamávala knížkou, kterou jsem držela v ruce.

,,Na louku?"

,,Jako téměř každý den." Pokrčila jsem rameny nezaujatě.

,,Já jen, že jsem tam před chvílí viděla mířit nějakého mladíka." Uchechtla se.

,,A? Spoustu lidí tamtudy určitě chodí."

,,Když myslíš.. " Zasmála se, přičemž ze mě nespouštěla oči.
Jen jsem nad tím pokroutila hlavou a vydala se na cestu.

Obešla jsem náš dům a polní cestičkou se dostala až k rybníku, nad kterým se rozprostírala nádherná louka, kam jsem si téměř každé poledne chodila číst nebo psát.
Vždy tu byl klid a to mi vyhovovalo.
Vysokou trávou jsem zamířila až na kopec.

,,Ahoj." Pozdravila jsem chlapce ležícího mezi zlatavými stébly držíc žlutý květ v dlani a míříc s ním naproti slunci.

,,Ahoj." Řekl trochu polekaně, jelikož si mě nejspíš nevšiml.
Překvapilo mě, že ležel na téměř stejném místě, kam jsem chodívala já.

Bez dalších slov jsem se posadila k němu a prsty prohrábla trávu kolem sebe, jejíž úžasnou barvu zdůražnovaly oslnivé slunění paprsky pozdního léta.

,,Jsi ještě krásnější než si pamatuji ze včerejška." Řekl se zatajeným dechem.
Otočila jsem hlavu směrem k němu a všimla si tak jeho okouzleného pohledu.
,,Smím?" Zeptal se, přičemž namířil květ k mým vlasům.
Lehce jsem kývla na souhlas a on mi ho jedním rychlým pohybem zastrčil za ucho.

,,Děkuji." Zasmála jsem se a samozřejmě se neubránila začervenaní nad jeho lichotkou.

,,To já děkuji." Usmál se, načež svou ruku přiložil k mojí tváři a jemně jí pohladil, skoro jakoby se bál, že jsem z porcelánu a může mě rozbít.
Opět ke mně byl až nebezpečně moc blízko, ale mě to kupodivu vůbec nevadilo.
Přála jsem si, aby byl ještě blíž a tak můj pohled nekontrolovatelně sklouzl na jeho dokonalé rty.

Byla jsem si vědoma toho, že ho vlastně vůbec neznám, ale bylo na něm něco tak zvláštního, že jsem tomu zcela podlehla a když spojil naše rty v jedny, ihned spolupracovala.

Naše polibky byli z prvu krátké a nevinné, jelikož byly první v našich životech, ale po chvíli se zvrhly v náruživé a chtivé.
Pomalu mě přitáhl k sobě a posadil mě na svůj klín, přičemž začal hladit má záda.
Usmála jsem se do jeho rtů, když svou dlaní stydlivě zajel o něco níž a poté se odtáhl.

,,Promiň já...ještě nikdy...." Vydechl těžce chraplavý hlasem.
V jeho očích se tentokrát mísil chtíč a stud.

,,Ani já.. " Zašeptala jsem a znovu cítila krev valící se mi do tváří.
V tu chvíli jsme byli oba jako nějaká malá koťata.
Ovšem po pár vteřinách jakoby se vzpamatoval a znovu se vrhnul na mé rty.
Jemně mě hladil a nemotorně předjížděl svýma velkýma dlaněma po mém zadečku.
Nezkušeně sem a tam kousal mé již napuchlé rudé rty.

Rukama jsem vklouzla pod světle modrou košili obepínající jeho hrudník, kde jsem vytvářela drobná kolečka na jeho pokožce a poté ještě víc prohloubila náš polibek.
Jemně jsem otírala jazyk o ten jeho a mazlila se s ním.

,,Vážně to chceš?" Po chvilce se znovu odtáhl.

,,Ano." Vydala jsem ze sebe jediné slovo a poté se opět natáhla pro jeho rty, které chutnaly po malinách.
,,Dotýkej se mě, prosím." Zašeptala jsem mezi polibky, vzala jeho dlaně a položila je na svá zahalená ňadra.
On se trochu začervenal, ale v zápětí rozepnul pár malých knoflíčků, jež držely horní část při sobě a díky tomu mi šaty sklouzly z ramen.
Jeho pohled se okamžitě přesunul na můj již nahý hrudník.

,,Jsi tak nádherná." Zamumlal nesměle, sklonil se a motýlými polibky začal obsipávat mojí šíji.
Neudržela jsem se a zavzdychala, když jeho rty doputovaly téměř až k mým bradavkám.
To ho trochu usvědčilo v tom, že dělá vše správně a tak pokračoval ještě níž.

Chytila jsem se jeho zad a pohnula se na jeho citlivém místě, díky čemuž z úst tentokrát unikl vzdech jemu.
Svoje rty opět přesunul na ty mé a nečekaně mě povalil pod sebe.
Trochu nemotorně nade mně nalehl, přičemž ze sebe jednou rukou strhnul košili.
Nepřestával mě líbat a něžně laskat mou pokožku.

Pomalu zajel pod sukni mých delších šatů a jemnými pohyby začal obkreslovat lem mého spodního prádla.

,,Můžu?" Ujistil se ještě před tím, než za něj zahákl prsty a stáhl ho téměř k mým kotníkům.
Na důkaz souhlasu jsem svoje ruce položila na jeho boky a začala rozepínat pásek jeho již dost těsných kalhot.
Trochu mi pomohl a pár rychlými pohyby je ze sebe shodil.

Sklonil se co nejblíž ke mně a opět mě začal líbat na rty.
Přitáhla jsem ho ještě víc k sobě a rukou přejela po jeho tvrdé délce, přičemž z jeho úst uteklo pár stenů.

,,Udělej to ještě jednou prosím." Zamumlal, přičemž své čelo opřel o to mé a já znovu přejela po jeho naběhlé chloubě.

,,Chci tě." Řekla jsem tiše a roztáhla od sebe kolena, abych mu usnadnila přístup k mému klínu.

,,Taky tě moc chci, (y/n)" Zašeptal, vyhrnul mi sukni a jemně se otřel o můj vchod, kam následně pomalu centimetr po centimetru vnikl.
Ihned jsem hlasitě vydechla a zaryla nehty do jeho zad.

,,Promiň...udělal jsem něco špatně?" Ptal se starostlivě.

,,Ne..ne...pokračuj prosím." Stisk jsem trochu povolila a svoje dlaně přesunula do jeho hebkých vlasů a následně za ně zatahala.

,,Dobře." Usmál se a poté se ve mě pohnul, což způsobilo lehce nepříjemný pocit v mém podbříšku, který ale po pár přírazech vystřídal pocit naprosté slasti.

Podívala jsem se na něj a byl to úžasný pohled měl lehce zakloněnou hlavu a jeho oči byly téměř zavřené.
Vlasy mu padaly na jeho zpocené čelo.

,,Oh bože.. " Vydal ze sebe hlubokým výdechem a podíval se na mě.
Celou dobu se mi pak jen díval do očí a nepřestával mě hladit všude po těle.
Sem tam mezi vzdechy mi věnoval i letmý polibek na rty.

Ke konci, i když trochu nesměle, opravdu zrychlil, jeho přírazy byly ale stále tak jemné.
Zasténala jsem společně s ním když vrcholil na má stehna a poté si ho přitáhla do dlouhého vášnivého polibku.

,,Asi jsem se do tebe zamiloval, (y/n)." Zamumlal zadýchaně a odhrnul si vlasy ze svého upoceného čela.

,,Taky myslím, že tě miluju, Eugene." Řekla jsem a s úsměvem ho pohladila po jeho rozpálené tváři.

guyzz jen vás chci uvědomit, že něco takového píšu opravdu poprvé, takže really be kind plz - samozřejmě budu ráda za smysluplnou kritiku a jakýkoli názor.. doufám že vás to moc nepohoršilo

bcs takhle by měl podle mě dopadnout Pacific, že Eugene najde něco co jeho životu dá ten smysl a lepší směr ..prostě love of his live

Luv u