year : 1975

john : 24

(y/n) : 22

place : brighton, uk

draft : každé úterní poledne jsi  chodila kupovat květiny do jednoho malého květinářství u mola, i když květiny byly jen zástěrkou pro pravý důvod, proč jsi tam chodila

text

Probudily mě teplé sluneční paprsky dopadající na můj obličej.
Bylo to příjemné probuzení do ještě příjemnějšího dne.

Opatrně jsem se vyhoupla na nohy a vstala z postele.
Trochu jsem se protáhla a poté se vydala do kuchyně, kde jsem si uvařila svůj oblíbený zelený čaj, se kterým jsem se posadila na parapet okna.
Venku bylo krásně, cítila jsem jak teplo proniká až ke mně a jemně hladí mou tvář.
Nemohla jsem se dočkat poledne.

Bohužel teď bylo ráno a moje nadšení muselo ještě chvíli počkat.
Lehce jsem si nad tím povzdechla a odnesla prázdný hrnek do dřezu.

Poté jsem se usadila v pracovně k obřímu stolu (ano bylo mi naprosto jedno, že jsem měla ještě věci na spaní) a pustila se do rozdělaných návrhů.

,,Asi bych tu měla uklidit co?" Zasmála jsem se, když jsem si všimla svého černého kocoura jak se přehrabuje a převaluje na hromadě zbytků látek.
On mi však nevěnoval vůbec žádnou pozornost a pokračoval ve své činnosti.
Jen jsem se nad tím pousmála a vrátila se k práci.
Musím říct, že mi opravdu vyhovuje mít práci doma, je tu takový příjemný klid, který bych v kanceláři nebo nějakém studiu určitě neměla.
Ovšem má to i nevýhody pracovat sám na sebe.
Ale zrovna já si nemůžu stěžovat, řekla bych, že se mi poměrně dobře daří.
Objednávky dostávám neustále a moje oblečení jde skoro na dračku.
Dokonce mi přišla i nabídka, abych navrhovala kolekce pro jeden obchod, ale to jsem odmítla.
Zbožňuju totiž tu originalitu každého kousku.

Dopoledne uteklo jako voda a konečně odbila dvanáctá hodina.
Opatrně jsem položila džínovinu, kterou jsem měla rozpracovanou na sukni s vysokým pasem a zvedla se od stolu.

Dala jsem si jen rychlou sprchu, protože se mi dnes nechtělo trávit moc času v koupelně.
Jemně si nalíčila rty a rozpustila vlasy.
Přes sebe jsem přehodila krátké letní květované šaty a na nohy si obula své milované žluté lodičky.

Před odchodem jsem se ještě zhlédla v zrcadle a když jsem usoudila, že můj vzhled je přijatelný, vydala jsem se na cestu.
Seběhla jsem ty dvě patra až k hlavnímu vchodu a ocitla se na ulici.
Poté jsem se, mně, už dobře známou cestou vydala k molu, kde stálo malé květinářství.

Opatrně jsem otevřela prosklené dveře obchodu a vkročila dovnitř.
Bylo tam úplně prázdno, ostatně jako každé úterý.
Pomalu jsem se procházela mezi květinami a kochala se jejich krásou.
Zbožňovala jsem všechny, ovšem moje nejoblíbenější byly..

,,Frézie? Nemám pravdu ?" Ozval se hlas za mými zády.
Trochu jsem se polekala a tak se ihned otočila.

Stál tam on.
Mladík jehož oči byli krásnější než jakákoli jeho květina.
V ruce držel velký puget frézií a s úsměvem mi je podával.

,,An - ano." Vykoktala jsem podivně, přičemž jsem si je od něj převzala.

,,Jako každé úterý." Věnoval mi ještě jeden zářivý úsměv.
Je pravdou, že jsem sem pro ně chodila již patnácté úterý, ale nikdy neprohodil jediného slova.
Vždy mě jen s úsměvem pozoroval, když mi podával objednávku.
Zároveň je ale taky pravdou, že frézie byly spíše záminkou pro mé pravidelné návštěvy.

,,Děkuji." Zamumlala jsem stále překvapeně a podala mu pět liber, což byla obvyklá cena.

,,To je dobré. Na účet podniku." Zasmál se, přičemž odmítl bankovky, které jsem k němu natáhla.

,,Neříká se tohle náhodou jen v kavárně nebo baru ?"

,,Hm, je to možné, krásná neznámá slečno, ale já to říkám i teď a tady." Jeho reakcí jsem byla opravdu překvapená, ale líbila se mi..stejně tak jako on.

,,Pak znovu děkuji." Uchechtla jsem se tiše, přičemž jsem cítila jak se mi hrne krev do tváří.

,,Není zač." Pousmál se a odfoukl si své dlouhé vlnité vlasy z obličeje.
S nesmělým úsměvem jsem jen kývla a dala se na odchod.

,,Rekneš mi alespoň své jméno?" Slyšela jsem ho za mnou ještě křičet, když jsem vycházela ze dveří.

,,(y/n)."

-

Zabouchla jsem dveře svého bytu a následně se po nich svezla až na zem.
Moje srdce tlouklo o něco rychleji než by mělo a ze rtů mi nemohl spadnout úsměv.
V břiše jsem začala pociťovat jakýsi malý roj motýlků, když jsem si na něj vzpomněla.

Usmála jsem se na květiny stále tkvící v mojí dlani a zvedla se, abych je mohla dát do vody.

Skleněnou vázu jsem položila na jídelní stůl, přičemž jsem se rozhodla uvařit si něco k obědu, už byl i nejvyšší čas.

Uvázala jsem si kolem pasu světle růžovou zástěru a dala se do vaření.
Rozhodla jsem se pro špagety, jelikož ty nezaberou moc času.

Za necelou hodinku jsem měla uvařeno i snědeno a tak jsem se mohla pustit zpět do práce.
Na tenhle týden jsem toho měla přeci jen ještě dost.

-

,,Konečně." Vydechla jsem do ticha místnosti a pohladila toho malého otravu sedícího vedle mě na stoličce.
Vždy, když jsem pracovala, mi poklidně asistoval, nebo dělal nepořádek u látek.

Zvedla jsem se od stolu a zamířila do ložnice, kde jsem sebou plácla na postel.

Sice jsem se celé odpoledne snažila vytrvale pracovat, ale moje myšlenky stále utíkaly jinam.
Moje hlava byla plná pohledného květináře a tak jsem se rozhodla ji trochu pročistit večerní procházkou.
Přehodila jsem přes šaty jen lehký kabátek, který jsem vytáhla z šatní skříně a opět vklouzla do žlutých lodiček.

Když jsem vyšla ven, ihned mě ovál vlažný vítr a tak jsem se trochu schoulila do kabátu a vydala se směrem k pláži.
Dnes jsem již podruhé minula molo a na něm stojící obchůdek s květinami.

Vyzula jsem se, protože v písku se opravdu hodně špatně chodí na podpatcích a svoje boty vzala do rukou.
Došla jsem k velkému bílému kameni až na konci pláže, kam občas chodívám chytat můzy a posadila se na něj.
Nechala jsem vítr aby si hrál s mými vlasy a moře aby lehce omývalo špičky mých nohou.
Uvolnila jsem se, přičemž jsem se snažila soustředit na něco jiného než na dnešní poledne.

,,Proč frézie?" Otázal se tichý mužský hlas za mými zády, který prolomil smutné ticho.
Rychle jsem otevřela oči a polekaně se otočila.
Stál tam, jen tak s rukama založenýma na hrudi a pozoroval mě.

,,Co tu děláš?" Vyjekla jsem překvapeně a zděšeně zároveň.

,,Zrovna jsem zavíral obchod, když jsem tě viděl sem jít..Chtěl jsem se jen ujistit jestli jsi v pořádku.. moc lidí sem večer nechodí, i když přes den tu taky není zrovna narváno." Zasmál se, přičemž svěsil ruce podél těla.
,,Ale to nebyla odpověď na mou otázku."
Věnoval mi jeden pobavený pohled.

,,Myslím, že odpověď ti ani nedlužím za to, jak jsi mě dnes už po druhé vyděsil." Trochu jsem si oddechla a přitáhla nohy blíž k sobě.

,,Omlouvám se, to jsem nechtěl." Jeho výraz se najednou změnil na ustaraný a chvíli bylo zase ticho, jen moře společně s větrem tvořily téměř neslyšitelnou symfonii.

,,Je to ta nejhezčí věc, kterou jsem kdy viděla." Zamumlala jsem najednou bez přemýšlení, ale nepřestávala sledovat mořskou třpitící se hladinu.

,,Taky jsou mé oblíbené, ale dovoluji si nesouhlasit." Řekl vážně přičemž udělal pár kroků ke mně, což mě donutilo přesměrovat zrak na něj.
Nechápavě jsem pozvedla jedno obočí, načež on se pousmál a posadil se těsně vedle mě.

,,Nejhezčí věc, co jsem kdy viděl byla jedna dívka, která přibližně před třemi měsíci poprvé navštívila moje květinářství.
Potom se tam objevovala každé úterý v poledne a já si uvědomil, že to právě ona je tou nejkrásnější květinou v mém obchodě. Každý pohled na ní byl jako ten první - každý mě okouzlil.
Zamiloval jsem se..ale měl jsem příliš strach na to abych jí oslovil.. a proto tu teď sedím a říkám ti, že jsem do tebe blázen, (y/n)."