year : 2016

joe : 25

(y/n) : 22

place : new york, usa

draft : chtěla jsi ho požádat jen o jedinou laskavost...

text

Tahle prodejna vánočních stromků se mi vždy moc líbila. Třeba i proto, že v ní bylo více světla (a té správné vánoční atmosféry) než u mě v bytě. Ve větších kovových barelech hořel oheň, všude nad hlavou byly křížem krážem natažené žárovičky a hned u vchodu stál obrovský plastový sněhulák. Z dýmky se mu zvedaly skutečné obláčky kouře.

Zbožňovala jsem vůni tmavozelených jedlí a křupání jejich pilin pod nohama. Ráda jsem pozorovala muže ve flanelových košilích, jak zvedají stromky na střechy svých aut a jak je uvazují provazy, které si vytahují přímo z kapsy. Fascinovala mě i provizorní dřevěná chatka se starou hlučnou pokladnou. Stěny chatky zdobily vánoční chvojky a ze střechy jako rampouchy visely chomáčky jmelí se světlými bobulkami. Ze všeho nejvíc jsem však milovala hledání dokonalého stromku. Bylo to těžší než se zdálo. Jeden byl moc vysoký, další zase moc nízký, třetí moc široký a ten čtvrtý zase křivý.

Moje rodina sem chodila už léta. Prakticky kam až sahala moje paměť. Letos jsem šla však sama. Už po několikáté. Nechodila jsem si sem totiž vybírat stromek. Chodila jsem sem kvůli jednomu muži. Pane bože...to znělo hrozně, dokonce i jen v duchu. Nechodila jsem za ním ale protože by se mi tenhle prodavač stromků líbil, ale jelikož jsem od něj něco potřebovala. Tedy spíš jsem ho chtěla požádat o laskavost.

Samozřejmě, hezký byl. To jsem musela uznat. Lhala bych, kdybych nepřipustila, že ten muž byl opravdu pohledným exemplářem. Jenom to nebyl můj obvyklý typ. Byl takový... no štíhlý. Na to, že se celý den tahal se stromy... Upřednostňovala jsem spíše sportovce, nebo muže s lehce ušlechtilejšími zájmy. Třeba ty, co by hráli na kontrabas, nebo na kytaru. Ty, co by nosili obleky a brali vás do divadla.

Nicméně onen chlapec z prodejny vánočních stromků vlastnil něco, co jiným, které jsem do té doby potkala, chybělo. Něco, co jsem nutně potřebovala. Byl to jeho hlas.

Poprvé jsem ho zaslechla, když jsem přecházela po parkovišti, které leželo mezi mým bytem a autobusovou zastávkou. Při hlasu toho kluka jsem se zastavila jako na povel. Zrovna vykládal štíhlé, úzce zabalené stromky z náklaďáku a na jiného zaměstnance pokřikoval instrukce. Přikrčila jsem se za zaparkovanou dodávku a zpoza její kapoty vykukovala jako nějaký hodně špatný špión. Jeho hlas byl tak krásně zvučný a sebevědomý. Někdy se však zdál být i lehce cynický. Jednoduše...měl opravdu pěkný hlas.  A přesně ten byl tím posledním, co mi k mému projektu chybělo.

Již čtvrtým rokem jsem studovala vysokou školu zaměřenou na kinematografii a animaci. Po období Vánoc a obecně všeho toho veselí mě čekala velice důležitá závěrečná zkouška, kterou jsem si nemohla dovolit úspěšně nesložit. Její součástí a asi také tou nejdůležitější byl, již zmíněný, autorský projekt v podobě krátkého animovaného filmu.

Většinu postav jsem si už namluvila sama, nebo mi pomohlo pár mých přátel, ovšem  v mém mini filmu byl jeden velice důležitý charakter, pro nějž byl hlas onoho prodavače stromků naprosto perfektní. Jiný ho nemohl nahradit. Potřebovala jsem jeho pomoc a to co nejrychleji. Termín odevzdání se kvapem blížil.

Byl nezvykle větrný večer. Procházela jsem mezi stromky (s kelímkem horké čokolády zadarmo v rukou - nedokázala jsem odolat) a i přes dětský smích a křik motorové pily jsem natahovala uši do všech stran. Za jiných podmínek by byla tahle kombinace snad děsivá, ale tady teď šlo o zřejmé veselí. Nebo by mohlo jít, kdyby se mi nervozitou nesvíral žaludek.

,,Můžu vám s něčím pomoct?" Slyšela jsem jeho hlas i v tom nejvzdálenějším rohu. Zákazníkovu odpověď už jsem však nezaznamenala. ,,Jistě, není problém. Až budete připravenej, na někoho mávněte." Vyrazila jsem jeho směrem. Moc dobře jsem věděla, že jediný způsob, jak to provést, je postavit se co nejrychleji před něj tak, aby byl náš rozhovor nevyhnutelný. Zbabělé? Možná. Spíš ano, ale jinak jsem to prostě neviděla.

Zahnul za roh. Málem jsem mu narazila do hrudníku. Nejdřív se trochu polekal, pak se mi ale užasle podíval do obličeje. ,,Ty už jsi tu byla."

V tu chvíli jsem byla zase překvapená já.

,,Tvoje vlasy." Usmál se. ,,Jsou jako zralé zlatavé obilí, poznal bych je všude." Nevěděla jsem , co na to odpovědět. Opravdu mě zaskočilo, že si mě pamatoval. ,,Ty, poslyš.." Řekl, když jsem mlčela. ,,Většina lidí si kupuje vánoční stromek jen jednou."

,,Uhm, já támhle bydlím." Ukázala jsem na bytový komplex u většího parkoviště. ,,No a támhle chodím na zastávku."

,,Aha, tak to ti tu asi nebudu překážet." Řekl, ale nicméně přede mnou neustoupil.

,,Já teď ale nejdu na zastávku."

,,Takže si chceš konečně koupit ten stromek?" Naklonil hlavu mírně na stranu. Naštěstí nevypadal nijak naštvaně, že jsem ho vyrušila při práci a ještě tak neomaleně. Jeho hnědé oči a vlasy měly teplý kaštanový odstín. Takhle zblízka nepůsobil už tak drobně. Byl o dobrou hlavu vyšší než já a jeho hrudník vypadal mohutnější. Ovšem pořád ale nevypadal jako hrudník někoho, kdo celý den tahá stromy. Na sobě měl červenou kostkovanou flanelku s vyhrnutými rukávy.

Ne, že bych snad stromeček nechtěla. To naopak, ale letos šly všechny moje úspory na Vánoce do nového počítače, který jsem si musela pořídit kvůli škole a dárků pro rodinu. Mozek mi jel na plné obrátky, když jsem přemýšlela, jak ze situace vybruslit a nevypadat jako úplný chudák, který po něm chce ještě nějakou laskavost, za kterou mu dokonce nemůže ani zaplatit.

Potřebovala jsem trochu času. ,,Ano." Odpověděla jsem. ,,Teda asi, chtěla jsem se zeptat, jestli by jste tu neměli nějaký...víš menší a roztomilý, můj byt totiž není zrovna největší. Na nějakou jedli tam nemám místo." Sotva jsem to dořekla, trošku jsem se zarděla. On se na to ale usmál a vykročil do protějšího rohu prodejny. Urychleně jsem ho následovala. Dovedl mě ke skupince zakrslých stromků poblíž pokladny.  ,,Jeee...ty jsou...opravdu hodně malé."

,,Přesně jak jsi chtěla ne?" Z takové blízkosti mi z jeho hlasu přeběhl mráz po zádech. Lehce povýšený ale odměřený. Zároveň z jeho pozadí bylo znát přátelské pobavení.

,,No...možná nějaký trošičku vyšší, ale klidně opelichaný a docela neprodejný." Taková byla moje pravděpodobná cenová relace, pokud bych si nějaký stromek opravdu chtěla koupit. ,,Máte takový?"

Jemu na to zajiskřily oči. ,,Všechny naše stromky jsou prodejný."

,,Ale určitě musíte mít alespoň jeden šerednější."

Rozhodil rukama. ,,Vidíš tady nějaké šeredné stromy?"

,,Ne, proto se ptám." Usmál se - takovým pomalým a lišáckým úsměvem. Poznala jsem, že ho moje neústupnost baví.

,,Tamhle by se možná něco našlo. Možná."  Vydal se zpátky k vyšší kategorii jehličnanů. Vedl mě podél drátěného plotu. Zastavil se až  na konci řady u menšího smrčku. Byl tak o dvě stopy nižší než má maličkost. Byl ideální, prostě tak akorát. ,,Tenhle tady stojí už několik dní. Dole má pár opelichaných větví, které tvoří díru." Na to strom zvedl a otočil ho. ,,No a další je tady nahoře. Ale obě můžeš obrátit ke zdi."

,,Jako jste to udělali vy?" 

Ušklíbl se. ,,A nikdo v místnosti si toho skoro nevšimne."

,,Tak dobře, vezmu si ho." Co by také byly Vánoce bez stromku. Ovšem když jsem obrátila cedulku, abych se mohla podívat na jeho cenu, trochu jsem sebou škubla.

,,To je stará cena, neboj, slevím ti deset babek." I tak stál hodně. Za takovou cenu jsem si ho nemohla dovolit.

,,Brala bych ho za poloviční cenu." Pronesla jsem.

,,To asi nepůjde."

,,Říkal jsi, že už tady nějakou dobu stojí."

,,Ne, říkal jsem několik dní."

Nadzvedla jsem obočí. ,,Fajn, tak ti slevím patnáct."

,,Na polovinu." Stála jsem si za svým. ,,Víc ti dát nemůžu, navíc stejně už ho nejspíš nikdo kromě mě chtít koupit ani nebude." Dodala jsem, když se zatvářil mírně podrážděně. Hoch se na to zamyslel a přitom se na mě upřeně díval. Jeho pohled byl natolik intenzivní, že jsem měla co dělat abych před ním neucukla.

,,Tak platí." Zabručel nakonec, ovšem s pobavením.

,,Děkuji." Řekla jsem vážně a on můj strom zvedl.

,,Zatímco budeš platit, navlhčím mu kmen." A pak zavolal : ,,Mami! Z téhle oranžové cedulky strhni padesát procent." Takže  tahle prodejna patřila jeho rodině - pomyslela jsem si. Už několikrát jsem přemýšlela jestli je to jen pouhý zaměstnanec, nebo patří do rodiny podle níž byla prodejna pojmenována.

Jeho matka, žena s veselým obličejem,  seděla uvnitř dřevěné chatky hned za pokladnou. ,,Dobře." Zvedla hlavu od knihy, kterou právě četla. ,,Oh, aha...chápu." Zasmála se, když jsem se k ní přiblížila.

,,Uhm, co prosím?" Podivila jsem se.

,,No, od mého syna jen tak někdo slevu nedostane." 

Chvíli mi to trvalo (pořád jsem myslela na otázku, kterou mu musím ještě položit), ale jakmile mi její slova docvakla, do tváří se mi nahrnula červeň. Žena se jen spokojeně usmála a namarkovala mi poloviční cenu stromu. Rychle jsem vytáhla peněženku a podala jí pár bankovek. Poté jsem se podívala na telefon. Bylo skoro osm.

Nepřetržitý zvuk motorové pily ustal a v zápětí se objevil muž s flanelovou košilí a mým stromkem. Musím se ho zeptat. Musím se ho zeptat co nejdříve.

,,Kde máš auto?" Nadhodil.

A sakra...

Uvědomili jsme si to ve stejný okamžik. ,,Ty nemáš auto." Pronesl.

,,Ne."

,,Chodíš pěšky."

,,Uhm...ano." Přikývla jsem. Chvíli jsme na sebe jen tupě hleděli. Úplně jsem zapomněla na to, že ten strom budu muset nějak dostat domů. ,,Ale to nevadí, já ho ponesu, není to daleko."

,,To ne..."

,,Bydlím tamhle, zvládnu to." Ukázala jsem na jediné potemnělé okénko v bytovém komplexu opodál. Ve všech ostatních se svítilo.

,,Tam nahoře? Kde je to tmavé okno?"  Zeptal se a já znovu přikývla. ,,Na to koukám už pár týdnů. Je docela depresivní." Měl pravdu. Oproti ostatním vyzdobeným oknům, působilo opravdu depresivně, ale já zatím neměla čas na žádnou výzdobu.

,,A to jsi neviděl, jak to vypadá uvnitř." Pokusila jsem se zavtipkovat. Můj byt vlastně pořádně neviděl nikdo. Natož někdo mužského pohlaví.

,,Tak to uvidím teď."

,,Cože?" Zarazila jsem se.

,,Ten strom bys nedotáhla ani do půli cesty. I když je malý, není nejlehčí."

Zabořila jsem ruce mezi jeho větve a objala kmen. ,,Unesu ho."

,,Notak, pusť ho."

,,Vážně to zvládnu, jsem silnější než vypadám." To on byl ale také, proto jsem doufala, že se semnou nebude chtít přetahovat.

,,Pusť.." Zatáhl. ,,Ho.."

Po chvíli přetahování, kterému jsem se vážně chtěla vyhnout, jsem ho nakonec pustila a předstírala, že jsem se trochu urazila.

,,Promiň." Řekl. Tvářil se ale upřímně omluvně. ,,Když ho ponesu já, bude to rychlejší." Zvedla jsem ruce na znamení porážky.  ,,Za čtvrt hodiny jsem zpět!" Zavolal směrem k pokladně. 

Jeho usměvavá maminka přimhouřila lehce podezřívavě oči. ,,Bereš si přestávku?"

,,Pomáhám zákaznici." Odpověděl a přehodil si stromek přes rameno.

,,Dobře." Po jejím souhlasu opustil prodejnu a já pomalu cupitala za ním. Připadala jsem si trochu hloupě, vzhledem k tomu, že jsem od něj stále potřebovala jednu laskavost. 

,,Nemusíš mi pomáhat." Vypadlo ze mě po chvíli cesty, jenž probíhala zcela v tichosti.

,,To máš pravdu, nemusím." V tom zavál ledový vítr a já si přitáhla svůj červený kabát víc k tělu. Byla jsem opravdu ráda za to, že zrovna dnes jsem se rozhodla pro ten nejteplejší oděv, jaký jsem v šatníku měla.

,,Opravdu ti děkuju." On na to zabručel. Úplně nepřátelsky to ale neznělo a tak mě napadlo konverzaci rozvinout. ,,Jak se vlastně jmenuješ."

,,Joseph, ale všichni mi říkají jen Joe." Nepatrně se usmál. ,,A ty?"

,,(y/n)."  Úsměv jsem mu opětovala a pak se krátce zadívala na své boty.

,,A žiješ tu dlouho?" Kupodivu se mi vážně nejspíš povedlo rozproudit dialog .

,,Oh ano, od narození." Pokývala jsem na to hlavou a pak se na něj ohlédla.. ,,Vy ale máte někde farmu ne? Tedy...uhm... bylo to v prospektu u pokladny, takže ty tu asi tak dlouho nežiješ, ne?"

,,Nojo máš pravdu, farmu máme. Na západě Virginie." Neměla jsem zrovna času nazbyt a tak jsem se snažila náš rozvor nasměrovat co nejrychleji směrem, jakým jsem potřebovala.

,,Ty ale nemluvíš jako někdo, kdo pochází  z venkova."

,,Taky to chtělo pořádný úsilí." Zasmál se, přičemž se strom zachvěl a na zem se sesypalo pár jehliček.

Jakmile jsme přešli k mému bytovému komplexu, ukázala jsem na tu nejvzdálenější budovu. ,,Jistě, ten nejvíc vzadu." Zabrblal, ale jeho hlas zněl pobaveně.

,,Proč jsi tak přestal mluvit?" Moje zvědavost mi nedala, a proto jsem se musela zeptat.

,,Protože když jsme se sem na nějakou dobu přestěhovali, začalo mi to vadit, lidé z města jakoby mě odsuzovali a automaticky si mysleli, že jsem hloupější než oni." Moje otázka však nebyla úplně trefa do černého. ,,A teď mi pomůžeš." Zastavil se těsně před vchodem do domu a postavil stromek na zem. ,,Vezmi ho za druhý konec." Naklonil jeho kmen na stranu a já udělala co říká.

Chvíli nám trvalo sladit krok, ale po pár nepříjemných schodech se naše síly jakoby vyrovnaly a ani jeden z nás se nepotácel. Ovšem v druhém patře mi stromek z rukou vyklouzl. Joe si toho pravděpodobně ani nevšiml a pokračoval, chtěla jsem ho znovu chytit a pokračovat v cestě, ale v tom jsem se udeřila o kovové zábradlí do předloktí a bolestí vyjekla. ,,Au!"

,,V pořádku?" Hnědovlasý muž se pohotově otočil. Když uviděl, že se mi ale nic vážného nestalo, uchechtl se. ,,Měl jsem pravdu." Přitáhl si strom víc k sobě a znovu si ho přehodil přes rameno.

,,Notak, chci ti pomoct."

,,Myslím, že to přeci jen zvládnu sám." Na jeho tváři si pohrával úšklebek. ,,Měla bys být ráda, že jsem tě nenechal jít vážně samotnou, ještě jsi si mohla ublížit." Tentokrát jsem v jeho hlase rozeznávala lehké dávky sarkasmu.

Zamračila jsem se a natáhla se pro kmen. On s ním však ucukl a svižným krokem se vydal po schodišti do dalšího patra. ,,Hej." Rozeběhla jsem se za ním.

,,Zdá se, že jsem tvou pomoc nakonec vůbec nepotřeboval." Dohnala jsem ho až před dveřmi svého bytu, o které se jednou rukou ladně avšak trochu zadýchaně opíral a v druhé ruce držel stromek.

,,Já zase nepotřebovala strom." Založila jsem si ruce na hrudi, přičemž jsem se snažila zklidnit svůj dech.

,,Tak proč jsi teda okouněla u prodejny vánočních stromků? Několikrát..."

,,Já neokouně-.."

,,Co se to tam děje?" Zezdola se ozval přísný pisklavý hlas. Trošku jsem sebou trhla.

,,To nic, promiňte, slečno Jonesová!"

,,Aghh.. já věděla, že jsi to ty! To musíš dělat takový rámus?" Joe nadzvedl tázavě obočí. Zavrtěla jsem hlavou a vytáhla z kapsy klíče.

,,Jen si nesu domů vánoční stromeček, nezlobte se za ten hluk."

,,No doufám, že si ho nedáš na balkon, aby dělal svinčík mně, až bude opadávat. Rozhodně to nebudu uklízet."

,,Nebojte, dám ho dovnitř, jako každý normální člověk." Rychle jsem odemknula a Josepha i se stromkem vtáhla do bytu. Dveře o patro níž se pár vteřin na to zabouchly.

,,Fakt milá sousedka." Poznamenal Joe.  Pro dnešek jsem toho měla opravdu plné zuby, tak jsem nad tím jen mávla rukou.

,,No tak ti tedy vážně moc děkuji, teď už to snad opravdu zvládnu sama." Svůj původní plán jsem chtěla, po našem rozhovoru na schodišti, vzdát. Jeho hlas byl sice perfektní a ráda jsem ho poslouchala, ale upřímně mě teď přešla nálada na jakoukoli další spolupráci s ním. ,,Měj se." Zašmátrala jsem po vypínači a rozsvítila světlo.

Jenže Joe mi nevěnoval pozornost. Díval se někam za mě. ,,Uhhh, a jak přesně chceš ten stromek umístit do tohohle?"

Podél stěn byly navršeny krabice, tu a tam se povalovalo malířské plátno, nebo případně stojan. Z krabic občasně vypadlo pár barev, nebo papírů s návrhy. Ty se teď povalovaly na zemi a tvořily jakousi cestičku vedoucí do další místnosti.

,,Páni...ty jsi hromadič." Vydechl překvapeně hoch stojící kousek ode mě.

,,Ne, to nejsem."

,,A co teda znamená tohle hromadění?" Rozmáchnul se směrem ke krabicím.

,,To..uhm.. to je jenom dočasně, nerada totiž vyhazuji svoje staré práce a tak." V těch krabicích také byla většina věcí, co jsem dělala ještě na střední. Různé designové projekty, ilustrace, nevyvolané i vyvolané filmy ze starých foťáků, spousta polaroidů a tisků. V jedné z nich by měl být dokonce nějaký můj ne úplně zdařilý model večerních šatů, které jsem se pokusila ušít v prvním ročníku. Bylo mi těch věcí opravdu líto.

,,Proč to teda nemáš někde v úschovně?"

,,Protože úschovna stojí peníze a ty jsem utratila za tvůj strom." Ironicky jsem se na něj usmála a on protočil očima. Žádnou další námitku už nevznesl. Pravdou ale bylo, že další mé případné peníze šly k úsporám na nové bydlení. Chtěla jsem se přestěhovat blíž k centru.

,,No...takže kam mám ten strom dát?" Optal se po pár vteřinách toho, co se užasle rozhlížel kolem.

,,Vždyť jsem ti řekla, že teď už to opravdu zvládnu sama."

,,To si nejsem jistý. Tak kam ho mám teda postavit?" Cítila jsem, jak se mi hrne krev do tváří. Nechápala jsem, proč jsem ho sem vodila. Proč jsem vlastně utratila peníze za něco, co do týdne vyhodím...

,,Já... nevím, asi tamhle před ty prosklené dveře." Nervózně jsem máchla rukou do obýváku.

Joe udělal pár kroků víc do bytu a zase se rozhlédl. ,,Mýslíš před dveře na balkon? Vedle té bílé skříňky?"

,,Jo, Třeba."

,,Stejně nechápu, proč jsi si ten strom kupovala, když ani na takový malý tu není skoro místo." Zasmál se a nechápavě pokroutil hlavou. Poté zkusmo vkročil do obývacího pokoje. Stromek vlekl opatrně za sebou. ,,Tohle je docela šílený, víš to?"

,,No...už tu žiju rok a-..."

,,Takhle už to tu vypadá rok?" Přerušil mě. Začínala jsem si připadat opravdu trapně. I přes to, že jsem k tomu vlastně neměla důvod. Nebyla jsem žádný hromadič.

,,Na mou obranu...většinu těch krabic potřebuju denně." Založila jsem si ruce na hrudi.

,,A to jako proč?" Zeptal se s úšklebkem na tváři a tak mi nezbývalo nic jiného, než mu situaci  v rychlosti řádně osvětlit. K tomu hlavnímu jsem se ale opět nedostala, jelikož mě znovu přerušil.

,,Chápu...chápu, ale určitě by se to dalo lépe přeorganizovat." Trochu zmateně jsem se na něj podívala .

,,Jak?"

,,No nejprve budeme muset nějaké věci vystěhovat." Řekl a opřel strom o balkonové dveře. Pak si ještě jednou prohlédl pokoj, ve kterém jsme se oba nacházeli a spokojeně si promnul ruce. ,,Všechno z předsíně." Hodil hlavou ze strany na stranu. ,,To se musí vystěhovat ven." Kývl hlavou směrem k venkovní společné chodbě. ,,Trochu mi stojíš v cestě." Popadl jednu z krabic a,  ještě než jsem se stačila vzpamatovat, nesl ji ven.

Byla jsem nepatrně v šoku. ,,Co to děláš?"

,,No pomáhám ti."

,,A neměl by jsi se náhodou vrátit do práce?"

,,To ano a proto teď budeš pokračovat sama, dokud budu pryč. Vždycky jen jednu krabici dobře? A když tu budeš mít nějakou těžkou, počkáš s ní na mě." Překvapeně jsem na něj hleděla. ,,Hned jak mi skončí směna, jsem tu zpátky."

-

Vůbec jsem nechápala, jak se z mého původního plánu mohlo vyklubat něco takového, ale i tak jsem dvě hodiny v kuse vyklízela krabice z bytu a rovnala do nich své vzpomínky, nebo umělecké potřeby. Slečna Jonesová na mě za tu dobu tak ještě třikrát, nebo čtyřikrát zakřičela.

Byla jsem na Josepha docela naštvaná, ale zároveň mi jeho přítomnost nevadila ani z poloviny tak, jako jsem si původně myslela. Byla to docela fajn změna od mého lehce osamělého života. Od té doby, co jsem se odstěhovala od rodiny, jsem byla převážně sama. Společnost mi dělal hlavně můj počítač a animované figurky v něm.

Bylo akorát něco po desátí a já si otírala pot z čela malým růžovým ručníkem z koupelny.  Když jsem uslyšela jak se po schodech přibližují těžké zvučné kroky, ručník jsem rychle odhodila a šla ke dveřím.

,,Veselé Vánoce." Zahlásil a přitom mi podal stojan na stromeček. Znovu jsem pocítila teplo hrnoucí se do mých tváří. Úplně jsem na stojan zapomněla a on si toho očividně všiml.

,,Děkuji, Joe." Zamumlala jsem a vděčně se na něj usmála. Veškerý vztek patřící k jeho maličkosti  mě najednou jakoby přešel. Nic neřekl, jen se protáhl kolem mě a vkročil do bytu.

,,No páni...zvládla jsi toho víc, než jsem očekával." Dal si ruce v bok a spokojeně se usmál. ,,Ale teď si nejsem jistý jestli to všechno dokážeme nacpat zpátky." Jeho úsměv povadl.

,,Ty o tom teď pochybuješ?" Zase jsem se musela zamračit. ,,Až teď?"

,,No..."

,,Hele já mám taky pár pochybností." Odvětila jsem.

,,Jaký? Jmenuj."

,,Třeba to, že teď pomáháš naprosto cizímu člověku a ještě s něčím oč tě ani nepožádal. To je přímo učebnicový příklad pochybného chování, takže mám právo pochybovat spíš já." Možná jsem v posledních pár vteřinách tu pochybnost použila mnohem víckrát, než jsem měla v plánu, ale opět jsem cítila jak se mi začínají zapalovat tváře.

,,Rád bych ti to teď jakkoli vyvracel...ale nejde to."

,,Tak proč mi vlastně pomáháš?"

Joe se pohledem vrátil k bytu. Okem jakéhosi znalce přeměřil metry čtvereční a prozkoumal všechny kouty téměř vyklizeného bytu. ,,Protože mám skvělé organizační schopnosti, které ty teď potřebuješ. Víš...je to něco jako supermoc, kterou mám vrozenou. Každý nějakou má."

Založila jsem si ruce na prsou a nevěřícně se na něj zadívala. ,,Takže supermoc..."

Joseph přikývl. ,,Taky určitě nějakou máš." Řekl. Čekala jsem, že si do mě  znovu rýpne, kvůli nashromážděným věkem v krabicích, ale ono nic. Začala jsem tedy přemýšlet jakou takovou schopnost bych mohla mít.

,,Uh...fajn." Vtáhl mě zpět do reálného světa. ,,Já ještě vezmu ty tři zbylé krabice a ty můžeš zatím trochu vyluxovat." Souhlasně jsem přikývla. ,,Počkej...a nebude se slečna Jonesová zlobit, když začneš v tuhle hodinu vysávat?"

,,Bude, strašně moc."

Joeovi se na to zablýsklo v očích. ,,Super."

-

Zatímco Joseph vynosil poslední kusy, já vysála a hrdě odpálkovala svoji sousedku. Poté mi Joe začal vysvětlovat, jak budeme dál postupovat. Vše říkal jasně a srozumitelně, takže jsme se po kratičké přestávce pustili zase do práce.

Vzduch v chodbě i obývacím pokoji se zdál najednou čistší. Všude bylo více prostoru. Joe měl opravdu nejspíš nějakou super moc. Pár krabic naskládal pod mou postel, další zcela vyprázdnil a věci vyrovnal do poloprázdné komody. Ze stojanu udělal dekoraci a plátna srovnal tak, aby se dala většina z nich uložit do skříně. Zbylé krabice přenesl zpět do chodby, ale precizně je naskládal na sebe tak, aby zabraly co nejméně místa.

,,A co tohle?" Ukázala jsem na jednu z posledních krabic plnou olejových barev. Joe urovnal box, který zrovna držel v rukou a zadýchaně se na mě otočil.

,,Ta by šla dát ještě pod postel, protože tam kde byla původně teď bude stát můj strom."  Rozepnul si pár knoflíků své flanelové košile. ,,Musí přeci vynikat, když už jsi si ho koupila." V ten okamžik mé oči sklouznuly z jeho obličeje o něco níž. Na jeho hrudník v obepnutém bílém tričku.. Byla jsem opravdu ráda, že jsem byla rudá už z námahy. Snažila jsem se zůstat naprosto soustředěná, ale jeho krok mě zaskočil.

,,To je pořád můj strom, můj strom.." Zamumlala jsem.

Joe se uchechtl, přičemž bylo patrné jak se jeho břišní svaly lehce napnuly. Sice to pořád nebyl bůhvíjaký sportovec, ale takhle zblízka měl postavu opravdu hezkou. ,,Taky jsem ho vypěstoval."

,,Ale já jsem ho koupila, jak jsi sám před chvílí řekl."

,,A mě těší, že jsi to udělala." Nato si rozepnul i zbývající knoflíky a košili odhodil.

Překvapeně jsem vykulila oči. Tak nějak podvědomě jsem tušila, že se mu musím alespoň trochu líbit, jinak by mi přeci nepomáhal, ovšem tohle bylo první pronesené doznání, že mi nejspíš pomáhá i kvůli něčemu jinému, než jen aby se blýskl svými skvělými organizačními schopnostmi. Vzrušující.

Když jsem se ale ihned nevytasila s další vychytralou odpovědí, Josephova vychytralost jakoby klopýtla a on znejistěl.

,,Uhm...máš tu...nějaké vánoční ozdoby?" Radši rychle změnil téma místo toho aby vtipkoval. Nebyl to Joe, jakého jsem znala. Jenže...já ho přeci neznala. Překvapilo mě, že najednou jsem ho opravdu poznat chtěla.

,,Jo, myslím, že by mohly býv v jedné z krabic, co jsme dali pod postel."

Joe se pousmál. ,,A v které konkrétně? Mohla bys mi ji popsat?" Trošku jsem se k němu přiblížila.

,,Nejsem si jistá...v které by mohly být."

,,No tak...to asi nevadí, můžeme je pak zkusit najít." Jeho hlas teď působil o něco hlubší .

,,Oh bože...jsem to ale hloupá, zapomněla jsem ti nabídnout něco k pití. Dáš si něco? Kávu? Čaj? Džus?" Rychle jsem se odtáhla a snažila se přestat rozplývat nad jeho hlasem.

Joe se zasmál. ,,Káva postačí, děkuju." Vydala jsem se tedy do kuchyně. On mezitím kompletně vyklidil venkovní chodbu a postavil stromek na místo, které uznal za to nejvhodnější.

,,Jakou jí chceš?" Zavolala jsem do bytu.

,,Černou."

,,To jsem mohla tušit. Takový statný dřevorubec jako ty." Zahihňala jsem se a otočila se směrem ke kuchyňskému stolu. Trošku jsem se polekala, když jsem uviděla stát Josepha ve dveřích opírajícího se o futra. Jeho rty se kroutily do úšklebku. ,,Ale...taky ji piju černou."

,,No já tě tipoval spíš na holku, co pije bylinkový čaje a tak." Narovnal se a přešel ke mně. Podala jsem mu jeden hrníček a pak společně s ním usedla ke stolu.

Chvíli bylo takové to trapné ticho, kdy jsme oba jen usrkávali ze svého nápoje, ale po chvíli se konverzace opět rozproudila. Dozvěděla jsem se o něm snad všechno a on na oplátku zas o mně. Byla to příjemná chvíle. Opravdu. 

Nakonec jsme se dostali i k tomu, co bychom oba chtěli dělat. Celá horlivá jsem se k němu přisunula blíž a řekla mu o ateliérech ve kterých jsem trávila většinu času. Vyprávěla jsem mu, jak v posledních letech roste poptávka po animacích. Také o své závěrečné zkoušce. Vychrlila jsem na něj snad úplně všechno. Všechno až na klíčovou roli, kterou v tom měl sehrát on.

,,Takže...Tímhle se chceš živit? Animací?" Naklonil se ke mně.

Přikývla jsem a on se usmál. Vypadal, že se mu to zamlouvá, dokonce že ho to zaujalo.

,,A co ty? Chceš prodávat Vánoční a vrátit se na farmu?"

,,Ne..to ne. Vím, že otce to asi zklame až mu to řeknu, ale chtěl bych být hercem...nebo pracovat v rádiu. Vím, že se v tom druhém případě jedná o umírající umění a tak dále, ale mě se to vážně líbí." V tom se v mojí hlavě rozhlučel alarm. ,,Kdysi mi někdo řekl, že mám hlas jako do rádia." Pokračoval. ,,Já rádio miluju. I podcasty. Některý pořady bych mohl poslouchat i celej den. Hlavně při práci."

,,Ty máš vážně hezký hlas. Teda spíš úžasný hlas." Vypadlo ze mě. Míra mého nadšení Josepha nejspíš dost překvapila, jenže na to abych se zastavila bylo už moc pozdě. ,,Víš.. musím se ti k něčemu přiznat." Řekla jsem, načež jsem mu všechno rychle vyklopila, takže vyšlo najevo, že se celý večer vlastně točil právě kolem jeho hlasu. Poslouchal mě naprosto ustrnulý.  ,,...a je mi jasné, že jsem tě vyděsila, a je mi to vážně líto a teď raději přestanu mluvit." Dokončila jsem svůj monolog a nervózně se zachvěla.

Nastalo dlouhé a kruté ticho. Po chvíli se ale rysy v Josephově obličeji uvolnily. ,,No..tak zaprvé." Řekl poměrně arogantním tónem hlasu. ,,Lichotí mi, že jsi přišla kvůli mě, a ne kvůli stromu. To dokazuje, že máš dobrý vkus."

Zacukaly mi koutky úst. ,,Přišla jsem kvůli tvému hlasu."

,,Za druhé, nemůžu uvěřit tomu, že ti trvalo celej měsíc, než jsi se mě na to dokázala zeptat. Navíc jsi to ani teď nezformulovala do skutečný žádosti, takže ti vlastně nemůžu odpovědět." Založila jsem si ruce na hrudi a on se na to zazubil. ,,No dnes v noci už nemám nic na práci, takže tu můžu sedět jak dlouho jen bude třeba."

Povzdechla jsem si. ,,Josephe, mohl bys prosím laskavě propůjčit hlas mému filmu?"

,,No já nevím...záleží kolik mi to vynese." Dal si ruce za hlavu.

Překvapením jsem oněměla. Nemohla jsem mu za to zaplatit, tedy ne žádnou úctyhodnou částkou, to jsem věděla už od začátku. Tak nějak jsem počítala s tím, že by to mohla brát jako laskavost...další...

,,(y/n)..." Ozval se, když jsem nic neříkala a jen tupě zírala před sebe. ,,Dělám si srandu."

,,Cože?"

,,Žertuju, jasně, že do toho jdu. Zní to skvěle."

,,Můžu...můžu ti zaplatit třeba jídlem, něco ti uvařit, nebo tě někam pozvat."

Joe se na mě upřeně zadíval. ,,Víš co je na tomhle večeru nejzvláštnější? A tenhle večer je neuvěřitelně zvláštní celý."

,,Co?"

,,Že ti pořád nedochází, že udělám cokoli, cokoli..." Chvíli se odmlčel. ,,Abych mohl být ve tvé přítomnosti. Nemusíš mi ničím platit." Srdce mi vyskočilo až skoro do krku. Do podobné situace už jsem se s nikým pár let nedostala. Ještě k tomu s někým tak pohledným. Najednou jsem nedokázala myslet už tak jasně. Joe ze mě nespouštěl oči. Jeho úsměv se roztáhl od ucha k uchu.

,,Tak buďte tam už ticho, je skoro půlnoc, proboha!" Ozvalo se z venku a tím byla tahle zvláštní hřejivá chvíle přerušena. Joe protočil očima a pak se zasmál.

,,Měli bychom to dokončit."

,,To asi ano." Zvedla jsem se od stolu a on můj krok následoval.

Dodělali jsme poslední úpravy a když jsme ukládali krabici plnou olejových barev pod postel, našli jsme i ony pohřešované vánoční ozdoby.

,,Tak pojď, teď už jenom nazdobíme tvůj strom." Usmál se na mě.

,,Takže teď je to můj strom? Už jsem si ho zasloužila?" Joe se najednou zatvářil šokovaně, jakoby se omylem přeřekl a to mě rozesmálo. Vzala jsem krabici a odebrala se ke stromku.

Společně jsme ho nazdobili.  Když jsme s tím skončili, stromek zářil skoro jako nějaký maják. Chtěla jsem tam totiž použít všechny žárovičky.

,,Věděla jsi, že živé stromky jsou pro životní prostředí mnohem lepší, než ty umělé?" Řekl skoro z ničeho nic, když věšel poslední velkou kulatou ozdobu. ,,Hodně lidí si myslí, že ty umělé jsou šetrnější, protože živý strom musíš každý rok vyhodit. Jenže živé stromy vyrábí kyslík a když rostou poskytují obydlí různým živočichům. No a když uhynou, můžou se přidat do kompostu, ze kterého se stane hnojivo pro půdu. Kdyžto umělohmotný stromky se jen válí na skládkách a trvá stovky let než se rozloží."

,,Jo." Počkala jsem až se přestane chvástat. ,,Já vím."

,,Aha." Odmlčel se. Chápala jsem ale proč mi to chtěl vyprávět. Jemně jsem ho šťouchla do boku.

,,Jsem ráda, že pracuješ pro ty dobré."

,,Já jsem ti dobří." Zase se trochu nadmul.

Když na stromečku vysely všechny ozdoby, podívala jsem se skrz prosklené dveře. Na zem se snášely malé sněhové vločky.

,,Začalo sněžit."

,,Miluju sníh." Řekli jsme oba téměř na stejno. Překvapeně jsem se na něj otočila. Ta kouzelná hřejivá chvíle jakoby byla zpět.

,,Možná by jsi měl už jít...jinak se sousedka zblázní."

,,A můžu ti zavolat? Někdy...jestli ještě pořád potřebuješ můj hlas." Možná jsem doufala, že mě díky tomu bude chtít políbit. Mohl to alespoň zkusit. Ovšem Joseph byl natolik zdvořilý, že to prostě neudělal. A proto jsem se zhluboka nadechla, postavila se na špičky a natáhla se pro jeho rty. Políbila jsem ho. A on políbil mě. V tu chvíli jako bychom právě objevili něco zásadního, o čem jsme ani nevěděli, že jsme to ztratili.

Nebo alespoň já v tu chvíli s jistotou objevila mnohem víc, v než co jsem kdy doufala.

wohoohoo jsem tu s novou jednodílovkou, která je opět z části inspirovaná jedním mým oblíbeným příběhem, přepsala jsem ho pro mou úžasnou lpnskk a chci jí příběh také věnovat, jako takový pozdní vánoční dárek (omlouvám se, že se zpožděním)
❤❤❤
samozřejmě je to malý vánoční dáreček i pro vás ostatní (a též se omlouvám že se zpožděním)
NAHAZUJI PROSTĚ POZDNÍ VÁNOČNÍ VIBE

pro mě je zase dárkem to, že tahle moje sbírka jednodílovek má už přes 9k přečtení, jste opravdu úžasní!!
s některými příběhy sice nejsem úplně spokojená, ale rozhodla jsem se je všechny ponechat a dál pokračovat, ovšem přidávání nebude až tak časté, ale vidíte, že za to jsou příběhy delší
samozřejmě takové nebudou ale všechny, protože vím, že některé z vás nemusí tak dlouhé jednodílovky bavit

jsem opravdu vděčná za vaši podporu a za to, že vás moje plácance stále baví

btw. vám všem to nejlepší do nového roku, ať je tak úžasný, jak jen si ho zasloužíte 💋