year : 1982

brian : 35

(y/n) : 29

place : embassy club, london, uk

draft : celosvětově známá rock n' rollová kapela se rozhodla uspořádat velkou party oslavující konec jejich úspěšného světového turné

text

Můj život nikdy nebyl úplně dobrodružný nebo dokonce nějak zajímavý, vždy jsem vyhledávala spíše klidnější společnost, tudíž by se dalo říct, že se v něm žádné neočekávané zvraty ani neodehrávat nemohly. 

Můj život byl v podstatě jeden velký stereotyp, ale já s tím byla spokojená.
Měla jsem dobrou práci, hodného starostlivého přítele a krásný domek na předměstí Londýna, nemohla jsem si tedy stěžovat.
A nějaké laciné rozptýlení, nebo dobrodružství jsem v něm rozhodně nepostrádala.

Nebo jsem si to možná snažila jen namluvit, protože dne 5. Června 1982 jsem se ocitla v přesně takovém víru obřího laciného rozptýlení, jakému jsem se vždy vyhýbala.
A překvapivě se mi to i líbilo.

To bych ale moc předbíhala situaci, měla bych začít od začátku, samozřejmě že ne od úplného začátku, protože to by jste se nejspíš unudili k smrti, ale minimálně od události, jež zapříčinila mou účast na jedné velkolepé akci, díky níž máte možnost tenhle příběh vůbec číst.
Jak už jsem totiž zmínila, můj život do té doby nebyl nic extra zajímavého o čem bych mohla psát, i přes to že jsem novinářka a měla bych umět psát úplně o všem.

Byl začátek června a tady v Londýně to znamenalo slunné poměrně teplé dny, což přišlo opravdu vhod po chladném a deštivém jaře.
Konečně jsem tedy mohla jít z práce domů pěšky a nemusela cestovat špinavým a přelidněným metrem.

Spokojeně jsem si vykračovala ulicí zalitou slunečními paprsky a zaposlouchávala se do ruchu velkoměsta, když v tom mě vyrušilo zběsilé volaní mého jména, slyšela jsem ho i přes všechny ty troubící auta a křik kolemjdoucích.

,,(y/n)! (y/n), počkej, stůj!" Zpomalila jsem tedy svůj krok a otočila se za hlasem. Byl to Jim, můj spolupracovník. ,,Díky bohu že jsem tě dohnal.." Vydechl hlasitě, když už nás od sebe dělilo jen pár kroků.

,,Děje se něco?" Trochu zmateně jsem si ho prohlédla.

,,Dej-dej mi chvíli...Běžel jsem za tebou skoro dva bloky." Popadal dech, zatímco já se tiše uchechtla.

,,To není zase tolik."

,,Když sedíš celé dny v kanceláři, věř mi, že je to dost." Narovnal se a upravil si svou tmavě modrou kravatu.

,,Možná kdybys pořád nejezdil výtahem a zkusil chodit po schodech jako já, tak bys- ..."

,,Jo jo, jistě, já vím, měl bych alespoň trošku fyzičku, to už znám, ale oba víme, že po schodech stejně niky nepůjdu, tak co to přeskočit k tomu důležitému, k tomu kvůli čemu jsem běžel?"

,,Jistě." Souhlasně jsem přikývla, přičemž on zašmátral v pravé kapse svého saka a vytáhl větší bílou obálku, jež mi následně podal.
Ihned jsem ji začala rozbalovat, ovšem poté co jsem z ní vytáhla kus čtyřbarevného papíru, jsem překvapeně zamrkala. Byla to jakási pozvánka na party.

,,Kapela Queen dnes zakončila svoje turné pro album s názvem Hot Space, George byl dokumentovat jejich poslední koncert, to asi víš ne?"

,,No vím, ale jak to souvisí se mnou a proč mi dáváš tohle?" Vrhla jsem na něj jeden nechápavý pohled a zamávala mu barevnou kartou před obličejem.

,,Kapela večer pořádá také akci na oslavu zakončení toho turné a Larry z toho chce nějaký kratší článek, takže pro naše vydavatelství zajistil exkluzivní pozvánku, budou tam všichni, co tady v Británii něco znamenají, teda samozřejmě až na královskou rodinu, ta se takových akcí nezúčastňuje." Zasmál se.

,,No...já ale pořád nechápu, proč jsi kvůli tomu šel za mnou. Mám přeci na starosti dění v politice a globální problémy, jak jsi zmínil, tohle je Georgova parketa."

,,Jenže George má moc práce a Larry chce aby jsi tam šla ty."

,,Cože?" Když to řekl, úplně ve mně hrklo.
,,To ne, v tomhle jsem jako královská rodina, takových akcí se neúčastním." Pozvánku jsem vrátila do obálky s tím úmyslem, že mu jí dám zpět, ale on si strčil ruce do kapes.

,,Bojím se toho, že když nebudeš chtít přijít o práci, budeš to muset vzít."

,,To jako vážně?" Nakrčila jsem obočí a ruku si přitáhla zpět k tělu.

,,Kdyby to bylo na mně tak-..."

,,Chápu..."

,,Ale hele, klidně se můžeš obléct nějak normálně." Povzbudivě se usmál.
Opět jsem byla trošku mimo.

,,Jak jinak bych se taky měla obléct?" Zmateně jsem se na něj podívala.

,,No radši si to potom ještě jednou v klidu pročti." Nervózně se poškrábal na zátylku a ukázal na obálku v mé dlani.
,,Už se budu muset vrátit..., takže auto tě vyzvedne o půl jedenácté před domem a nezapomeň si s sebou vzít diktafon, bylo by fajn, kdyby se ti podařilo na chvilku odchytit alespoň jednoho z členů kapely a udělat s ním kratičký rozhovor." Uculil se a než jsem stihla cokoli odpovědět, byl pryč.

Znovu jsem vytáhla pestrobarevný papír a pečlivě si jej začala pročítat. Po chvíli jsem se však zarazila.
Došla jsem totiž k poslední odrážce, kterou byly pokyny k oblečení.

,,Podvazky? Kraťásky? Nebo něco neobvyklého?" Vyděšeně jsem zamumlala.
To naprosto nebyl můj styl.
Vlastně jsem se sama sebe musela ptát čí, styl by to vůbec mohl být, ale pak jsem si vzpomněla na to, jak extravagantně se skupina prezentuje, hlavně jejich frontman Freddie Mercury.
Bylo mi to naprosto jasné, ale už v tu dobu jsem věděla, že na jejich podmínky nebudu ochotna úplně přistoupit.

Povzdechla jsem si a pozvánku společně s obálkou strčila do kapsy svého kabátku.
Opravdu se mi žádnou takovou akci absolvovat nechtělo, ale jak se zdálo, neměla jsem zrovna dvakrát na vybranou a tak jsem se otočila zpět a pokračovala ve své cestě domů, ovšem už ne tak spokojeně a šťastně. To co mi prvně přišlo jen jako příjemný ruch velkoměsta mi teď připadalo jako ohlušující rámus a sluneční paprsky dopadající na mou kůži byli palčivé a nepříjemné.

Celou cestu jsem přemýšlela, jak bych se z toho mohla vyvléknout, ale bohužel mě ani po těch dvaceti minutách chůze nic nenapadlo, jen to, že se přes to budu muset prostě přenést a zvládnout to, proto, ihned jakmile jsem přišla domů, jsem se začala uklidňovat tím, že taková akce nemůže být přeci nic až tak hrozného. Tedy když nebu brát v potaz velké množství alkoholu, nahoty, hlasité hudby a nejspíš i omamných látek...

,,Dobře, tohle nezvládnu." Zoufale jsem vydechla a svezla se na pohovku v obývacím pokoji.
Moje uklidňovaní v pár vteřinách nahradily katastrofické scénáře.

,,Miláčku, už jsi doma." Ozvalo se těsně nad mou hlavou.
V ten moment se moje rty roztáhly do nepatrného úsměvu.
,,Je vše v pořádku?" Zeptal se Charles a poté mi věnoval polibek do vlasů.

,,Popravdě ani moc ne." Tiše jsem se uchechtla a zaklonila hlavu, abych viděla do jeho téměř božsky tesané tváře.
Charles byl opravdu moc krásný, jeho světlé vlasy mu rámovaly ostré rysy lícních kostí a jeho oči nesly zelenou barvu smaragdů.
K tomu byl moc chytrý a milý.
Měl snad všechny vlastnosti vysněného přítele každé dívky.
A vybral si mě, nemohla jsem být přeci šťastnější a nebo jsem si to alespoň v tu chvíli ještě myslela.

,,Oh, copak se stalo? Něco v práci, je to tak?" Starostlivě se usadil vedle mě a přivinul si mě do náručí.
Zhluboka jsem se nadechla a se vším se mu svěřila, včetně svého strachu a pochybností.
Věděla jsem, že to pochopí, k akcím takového charakteru měl stejný odpor jako já.

,,Sice zrovna nepřekypuju radostí, že tam musíš jít, ale jsem si jistý, že to zvládneš, není překážka, kterou by jsi nedokázala překonat, tím jsem si jistý." Usmál se a znovu mě políbil na temeno hlavy.
,,Za těch pár let už tě dobře znám a vím, že jsi úžasná, tohle je docela maličkost. Jen se mi tam neopij." Zasmál se.
Moc dobře totiž také věděl, že nepiju a nikdy jsem nepila, maximálně jednu sklenku vína u večeře, na kterou mě každou neděli brával do jednoho z nejluxusnějších podniků ve městě.

,,Jistě." Zahihňala jsem se do jeho hrudi a poté se trochu odtáhla.

,,Teď jen musím vymyslet co si na to večerní pozdvižení obléct, žádné šortky ani podvazky rozhodně nepřipadají v úvahu." Za tím jsem si stála.

Nebudu vám lhát, vybíráním vhodného outfitu, který by neurážel jejich společnost a zároveň neurážel ani mě, jsem strávila celou věčnost, takže pak už jsem si do příjezdu auta sotva stihla upravit vlasy a make-up. Samozřejmě jsem nezapomněla ani na diktafon, i když jsem silně pochybovala o tom, že mezi tolika lidmi budu mít to štěstí a narazím alespoň na jednoho z nich.
Natož abych s ním stihla udělat rozhovor.
Připadalo mi, že cíle našeho šéfa začínaly být lehce nereálné.

,,Miláčku, tvoje auto je tu!" Ozval se hlas mého přítele, jež mě vytrhnul z přemýšlení nad možností splnění Larryho úkolu.

,,Už běžím." Houkla jsem nazpět a přetřela svoje rty rudou rtěnkou, pak jsem se ještě naposled zhlédla v zrcadle a usoudila, že jsem udělala prostě maximum, lépe už bych to nejspíš nesvedla.

Opatrně jsem seběhla shody, kvůli vyšším podpatkům jsem musela dávat pozor, rozhodně jsem si teď nechtěla zlomit nohu, a přehodila přes sebe černé blýskavé sáčko.
,,Kdyby cokoli, zavolej mi, telefon tam jistě někde bude."
Usmál se Charles čekající na mě v předsíni.

,,Dobře." Přikývla jsem a nechala se od něj políbit na líčko, poté jsme se ještě krátce rozloučili a já se vydala k černému autu s elegantně vypadajícím řidičem.
Pozorně mi otevřel dveře a nechal mě nastoupit. Vzápětí je zase zavřel a usadil se za volant.

Celá cesta probíhala téměř v tichosti, až když jsme dorazili na místo, šofér mi opět přidržel dveře a popřál mi pěkný večer a dobrou zábavu.
Slušně jsem poděkovala a zamířila ke vchodu, kde už byla slyšet hlasitá hudba a překřikující se hlasy lidí.
U vchodu jsem ukázala svou pozvánku, díky které jsem byla s úsměvem přivítána a vpuštěna dovnitř.
Vstoupila jsem s poměrně dobrým pocitem, ale jakmile jsem se rozhlédla kolem sebe, moje srdce nejspíš vynechalo pár úderů.

Všude bylo spousta lidí v šílených oděvech, které sotva zakrývali jejich intimní partie, někteří byli dokonce úplně nazí, jejich těla zdobila jen barva a nebo různé flitry.
Většina z nich se vlnila do rytmu hudby v pozadí a různě se o sebe otírala.
Musela jsem se opravdu zhluboka nadechnout abych se mezi nimi prodrala někam dál - nejlépe do klidnější zóny, která se tady zdála však být nereálná.

Neustále jsem těkala očima sem a tam a zase nazpět, snažila jsem se zahlédnout přinejmenším jednu známou tvář, ale to celkem bezúspěšně.

Čím dál jsem šla, tím víc se zdála být hudba hlasitější, tudíž pro moje uši agresivnější.
V nose mě začínal štípat zápach marihuany smíšený s lihovinami a cigaretovým kouřem a aby toho nebylo pár minut po mém příchodu málo, nějaká skupina lidí se kolem mě prohnala takovou rychlostí, že mě málem srazila k zemi.
To se ale ovšem stalo tím osudovým momentem mého příběhu.

,,Jste v pořádku?" Ozvalo se až v nebezpečné blízkosti mých zad. Rychle jsem se narovnala a otočila se za hlasem.

,,Ano to- jsem-..." Překvapeně jsem vydechla, když jsem před sebou uviděla stát vysokého kudrnatého muže s širokým ale zároveň lehce starostlivým úsměvem na tváři.
Moc dobře jsem ho poznávala.

,,Jste si jistá?" Trošku zmateně si mě prohlédl.

,,No možná bych potřebovala trochu vody a méně lidí okolo sebe." Nervózně jsem se zasmála.
Čekala jsem, že mě pošle tak nějak do háje, předpokládala jsem totiž, že jeho otázka byla čistě zdvořilostní záležitostí, ale jak se po chvíli ukázalo, mýlila jsem se.

,,Jistě, to se dá zařídit." Též se zasmál a pobídl mě, abych ho následovala, což jsem téměř okamžitě udělala.
Vedl mě dalším davem lidí v extravagantních oblečcích, kteří se velice hlasitě bavili a většina z nich kouřila Kubánské doutníky, (i přes to, jak kýčovitě tahle akce působila, byla opravdu elitní) až k baru, kde si vyžádal dvě sklenice vody, z nichž mi jednu podal.

,,Děkuji." Vděčně jsem se na něj usmála a sklenku si od něj převzala.

,,Nezlobte se ale musím konstatovat, že váš oděv zrovna dvakrát nesplňuje požadavky psané na pozvánce." Opřel se o mramorovou desku baru, přičemž mě tak zkoumavě sjel pohledem.

,,Jsem tu totiž pracovně." Řekla jsem, i když to nebylo pravé odůvodnění volby mojí róby, a napila se.
,,Navíc, vy taky nehrajete úplně podle pravidel, dokonce těch vašich." Ušklíbla jsem se.

,,Promiňte asi jsem přeslechl vaše jméno." Zasmál se.

,,(y/n), z Times." Natáhla jsem k němu dlaň.

,,Oh, samozřejmě, vy bude psát ten článek." Chvíli se odmlčel.
,,Brian, Brian May." Řekl a mou ruku urychleně přijal.

,,Jsem si toho vědoma, pane Mayi."

,,Já jsem si zase vědom toho, že tykání by měly nabízet ženy, ale byl bych rád, kdybych pro vás alespoň tento večer mohl být pouze Brian."
Jeho rty se opět roztáhly do úsměvu. Samozřejmě jsem nemohla jinak než souhlasit.

O jeho kapelu jsem se nikdy nějak extra nezajímala, znala jsem pouze její členy a její pověst a to všechno opravdu hodně z vpovzdálí.
Neměla jsem ani sebemenší tušení, že by mohl být Brian tak milý a ještě k tomu tak pohledný.

,,Takže... nezapijeme to něčím silnějším, než je voda?" Navrhnul téměř ihned poté, co pustil mou dlaň ze svého sevření.

,,Umm, já nepiju." Když si na to tak vzpomínám, musím přiznat, že to nevyznělo zrovna nejpřesvědčivěji, ale myslela jsem to vážně.

,,Notak, jen jeden drink." Usmál se a mně opět nezbylo nic jiného než souhlasit, jeho úsměv by vám totiž s největší pravděpodobností podlomil kolena, takže bylo samozřejmé, že by vás donutil přijmout i jeden nevinný drink.
Jenže jak už určitě tušíte, nebyl jediný a ani nevinný.

Naše konverzace se po chvíli rozvinula a s ní i počet alkoholických nápojů.
Přibližně po hodině jsem je přestala počítat.
Zprvu jsem se z toho vážně snažila vymlouvat, ale pak jsem si řekla, co by se asi tak mohlo stát, když jednou na chvíli opustím svůj stereotyp?

,,Frede!" Zahalekal najednou Brian, čímž přerušil naši konverzaci, směrem k muži deroucímu se k nám.
Též jsem ho ihned poznávala, ne jen dle Brianova oslovení, ale i podle jeho oděvu, jež se skládal jen z kožených šortek připevněných kšandami a (zřejmě) policejní čepice.

,,Hledal jsem tě- ...Oh." Trošku se zarazil, když si mě všiml.

,,Rád bych ti představil (y/n), je tady z Times." Reagoval téměř bleskově kudrnáč po mé pravici.
Usmála jsem se a natáhla k frontmanovi kapely ruku.

,,Samozřejmě." Zasmál se.
,,Těší mě drahoušku, já jsem Freddie, doufám, že ten článek bude pořádně peprný." Potřásl si se mnou.

,,Také mě moc těší, použiju na to všechny svoje novinářské super schopnosti, slibuju." Roztáhla jsem svoje rty do úsměvu ještě o něco víc, snažila jsem se působit naprosto klidně a vyrovnaně, ale uvnitř jsem přeci jen trošku vyšilovala, počítala jsem s tím, že za celý večer je neuvidím se ani mihnout v dáli a ve skutečnosti už jsem s jedním z nich konverzovala přes hodinu u baru.

,,No už chápu, že jsi se tady tak schovával." Zasmál se Freddie, přičemž drknul loktem do Brianova boku.
Ten na to jen protočil očima a zeptal se ho jestli se k nám na chvíli nechce přidat.

,,Ale to ne." Mávnul se smíchem rukou.
,,Mám s Rogerem rozehranou jednu hru, musím se vrátit, teda...- vlastně jsem tě hledal aby jsi se přidal ty, skoro bych zapomněl." Plácnul se do čela.

,,No já- .."

,,Klidně jděte, já se tu zatím porozhlédnu, už se cítím lépe." Nejspíš to bylo díky alkoholu v mojí krvi, že už mi hudba ani zápach všech možných kuřiv nevadil.

,,To nepřipadá v úvahu drahoušku, jste náš vážený host, trvám na tom, aby jste se také připojila." A přesně tahle věta spustila lavinu, jež držela jen židle, na které jsem seděla.

Společně jsme se tedy vydali kamsi, pro mě, do neznáma.
Nešli jsme ale dlouho. Po chvíli jsme se zastavili u poměrně velkého hloučku, který se, jakmile nás zpozoroval, rozestoupil.
Uprostřed stál krátkovlasý blonďák s láhví šampaňského, které si lil přímo do hrdla, dav lidí okolo ho povzbuzoval.

,,Jsi na řadě, Frederiku!" Zahulákal bubeník a otřel si rty.

,,Nene, teď John-...eh... kde je John?" Zmateně se rozhlížel kolem sebe, když si všiml, že mezi tou hromadou lidí někdo chybí.

,,Já nevím, před chvílí tu ještě byl." Ozval se znovu blonďák těkajíc očima po okolí.

,,No pokud je tohle ta vaše "hra", nedivím se mu, že zmizel." Zasmál se Brian, přičemž nad slovem hra udělal prsty vzdušné uvozovky.

,,Tak je to na tobě chytráku." Zašklebil se Roger a převzal si od někoho z neznámých přihlížejících  další láhev šampaňského, kterou následně podal vysokému kudrnáčovi postávajícímu vedle mě.

,,Ne, to odmítám." Jeho ruku odstrčil a záporně zakroutil hlavou.
Přeci jen se zdál být o dost klidnější a umírněnější než jeho přátelé.

,,Tak co vy, (y/n)?" Freddie obrátil svou pozornost na mně.
V ten okamžik moje srdce začalo bít o něco rychleji.

,,To určitě ne, děkuji." Nervózně jsem se zasmála a doufala, že jsem je svým odmítnutím nijak neurazila.

,,No... tak je to vážně na tobě, Briane."

Nebo možná až tahle věta byla spouštěčem nadcházející laviny. Nejsem si úplně přesně jistá, kdy přišel ten hlavní moment zvratu, ale čím jsem si jistá stoprocentně je to, že hned poté, co Brian splnil úkol zadaný svým přítelem, na řadu přišlo pár dalších společných drinků, které mi zamotaly nejen nohy ale i mysl.
Nějak jsem se ocitla přímo na parketu mezi těmi polonahými těly, která mě ze začátku skoro pohoršovala.
Tančila jsem společně s nimi a rozesmátým Brianem, jenž držel v ruce další alkoholický nápoj.
Cítila jsem se skvěle, i když se mi motal celý svět.
Snad poprvé za život jsem měla takový pocit volnosti.

,,To je krása!" Vykřikla jsem do víru, v němž jsem se právě ocitala.
Brian mě svou volnou rukou přitáhl blíž k sobě zadíval se mi hluboce do očí, byl to takový zvláštní pohled, nikdy dřív se na mě takhle nikdo nedíval.
Jeho oči byly plné chtíče a odhodlání. Možná vám přijde zvláštní, že říkám, že jsem tohle ještě nezažila, ale bohužel to tak bylo.
Charles byl pozorný, milý, pohledný, slušně vychovaný, poměrně vtipný, ale tahle nespoutaná a chtivá část povahy mu úplně scházela.

,,Něco podobného si říkám už od té doby, co jsem tě na začátku večera spatřil." Vlastně jsem v tu chvíli úplně zapomněla, že nějaký můj přítel existuje, protože když ke mně Brian sklonil hlavu, aby mě mohl políbit, neváhala jsem ani vteřinu a naše rty spojila.
Kouzlo okamžiku holt poprvé zvítězilo nad mým nespontánním myšlením a bylo to něco naprosto úžasného.

Víte jak se říká, že okamžik před polibkem je mnohem lepší než polibek samotný?
Pro tuhle chvíli to rozhodně neplatilo. V moment, kdy se naše rty střetly, jakoby vypukl ohňostroj.
Připadala jsem si jako nějaká puberťačka a ne jako dospělá vyrovnaná žena. Doslova se mi totiž podlamovala kolena.

,,Co jít někam, kde nebudeme mít takovou společnost?" Vydechl, když jsem se po chvíli odtáhla pro trochu kyslíku.
Jen jsem souhlasně přikývla a skousla si ret.

Už si ale nepamatuju, jak jsme se o pár minut později ocitli v jakémsi luxusně vypadajícím pokoji, ale hlavní pro nás oba bylo, že jsme se tam vůbec dostali.
Poměrně dost se mi totiž motaly nohy, díky čemuž jsem nebyla zrovna nejschopnější.
Brian sice vypadal o něco lépe, ale alkoholu měl v krvi určitě víc než já, tudíž je pro mě dodnes záhadou jak jsme onu místnost objevili.

Téměř ihned po našem vstupu zabouchnul dveře a natlačil mě na ně. Znovu se mi přilepil rty a vyzvedl mě do náručí, byla jsem o dost menší než on a takhle se ke mně tedy nemusel pořád sklánět. Bleskově rychle jsem kolem jeho pasu obmotala svoje nohy a polibky mu stejně chtivě oplácela.
Tak nějak jsem si uvědomovala, že nedělám správnou věc, ale na tom v ten moment ani při nejmenším nesešlo.

Přešel se mnou až k veliké posteli, na kterou mě opatrně položil, skoro jakoby se bál, že jsem z porcelánu a může mi ublížit.
Poté se ode mě kousek odtáhnul a začal si rozepínat knoflíky své sněhobílé košile, chtěla jsem si své sako též stáhnout z ramen, ale pak jsem si uvědomila, že už ho na sobě vlastně nějakou dobu nemám.
Nejspíš jsem ho vytratila už někde po cestě. Přešla jsem tedy rovnou k rozepínání svých kratších černých šatů.

Když už jeho košile i moje šaty ležely společně na zemi, opět se ke mně přiblížil, ovšem tentokrát přitiskl rty na můj krk, jež začal obsypávat vlhkými motýlími polibky, zatímco jeho ruce bloudily po mém těle, zahaleném už jen v kousku krajkovaného spodního prádla. Zavřela jsem oči a zaklonila hlavu. Jeho kudrliny mě jemně šimraly na krku, což společně s jeho rty vytvářelo téměř euforický pocit, který se o pár chvil později, poté co i zbytek oblečení skončil na zemi a naše těla se zcela propojila, dostavil plně.
Bylo to něco naprosto úžasného.
Ještě dobrých deset minut jsem zrychleně dýchala a cítila šimrání v podbřišku.

Zbytek večera už ale jako bych viděla v mlze.
Nejsem si úplně jistá, co se dělo dál, jen vím, že to byla, a asi navždy bude, nejlepší noc v mém životě, i přes to, že se odehrávala na místě plném alkoholu a drog.
Bavila jsem se jako nikdy, potkala jsem zajímavé lidi a udělala něco skoro nepřípustného, ale jak už jsem několikrát zmínila, nebyl to ani trochu můj styl.
Hned druhý den jsem se proto vrátila do normálu, tedy ovšem až poté, co jsem se vyspala z kocoviny, která byla samozřejmá vzhledem k mé obvyklé alkoholové abstinenci.

Ještě ten den jsem také napsala článek pozitivně hodnotící celý večer a průběh akce.
Na rozhovor jsem v tom spěchu, dalo by se říct že zapomněla, nebo spíš, neměla jsem ho zaznamenaný na diktafonu, ale vzhledem k tomu že jsem s 3/4 kapely strávila většinu noci, materiálu jsem měla dost, i když jen ve své hlavě.

Na přání hlavní hvězdy večírku jsem článek opeprnila podrobnými popisy a přidala trochu vlastního pohledu na věc, ovšem tuhle kompletní verzi, kterou právě čtete nikdy nikdo neviděl a neslyšel, dokonce ani Charles, jediné co o mém večeru do teď věděl bylo to, co si mohl přečíst v novinách a já chtěla aby to tak i na vždy zůstalo.

A co se týče Briana..., dlouho jsem nevěděla jestli si onen geniální kytarista, jenž byl ten večer mým milencem, něco pamatuje.
Ovšem tedy až do nedávna, kdy jsem náhodou v televizi narazila na video rozhovor právě se zbývajícími členy kapely Queen.
Shodou náhod tam padla i otázka na jejich velkolepou party v roce '82 oslavující konec jejich celosvětového turné pro desku Hot Space.

,,Je mi to teď hrozně hloupé, ale z toho večera si snad vůbec nic nepamatuju." Vyšlo se smíchem z kudrnáčových úst.
A proto jsem se v tu chvíli rozhodla, že příběh z té noci nechci nechat upadnout jen tak v zapomnění.
I když jsem prvně tvrdila, že si nepřeji aby se o tom Charles, teď již můj dlouholetý manžel, nebo kdokoli jiný dozvěděl, zároveň jsem si také nechtěla nést tenhle jediný opravdu zajímavý den svého života do hrobu jako tajemství.

Což se nestane, protože teď můj příběh znáte vy...

Ano ano, po nějaké době jsem tu zase s delší jednodílovkou, tohle téma už jsem chtěla hrozně dlouhou dobu spravovat, ale nebyl na to úplně čas,  protože přeci jenom je to příběh o 4000 slovech xd teď jsem ale nemocná tak  mám čas na psaní.
Dělala jsem na tom přibližně šest dní v kuse, tak doufám že to stojí alespoň trochu za to a vám se to líbí.
Budu moc ráda za vaše názory dole v komentářích 🖤

ROZHODLA JSEM SE TOTIŽ ŽE ZAČNU I S TROCHU VÍC REAL JEDNODÍLOVKAMI, JAK UŽ JSTE SI MOHLI VŠIMNOUT U TÉ MINULÉ, SAMOZŘEJMĚ SLAĎÁRNY TU BUDOU I NA DÁLE, protože co bychom si počali bez šťastných konců?