Na chvilku se mi zatajil dech. Je to vážně on? Nezdálo se mi to jen? Posadila jsem se na své posteli a přistoupila k mému oknu. Moje tvář zkameněla, když jsem zjistila, že místo pod mým oknem je prázdné. To přeci není možný, blesklo mi hlavou. Otevřela jsem okno a pořádně se z něho vyklonila.

,,Lekl jsem se, že nepřijdeš" promluvil na mě hnědovlasý kluk schovaný pod okapem.

,,Já se lekla, že blázním" široce jsem se na něho usmála.

,,A co když blázníš?" usmál se taky.

,,Pak se mi to bláznění líbí"

Po tomto tam jen tak stál a díval se na mě. V očích se mu zrcadlila nejistota.

,,Ale já neblázním, že ne?" prolomila jsem ticho mezi námi.

,,Ne" odpověděl mi a pokusil se o další úsměv, tentokrát se mu to ale vůbec nepovedlo.

,,Děje se něco?" znejistila jsem z jeho výrazu.

Mlčel, pak sklonil svůj zrak dolů na své špičky bot a zhluboka se nadechl.

,,Dlužím ti omluvu" vydechl.

,,Za co?" naklonila jsem zvědavě hlavu na stranu a hypnotizovala ho pohledem.

,,Lhal jsem ti" podíval se mi do očí.

,,Nechtěl jsem, aby si věděla, že jsem" zlomil se mu hlas.

,,Mrtvý?" dořekla jsem místo něho.

Souhlasně kývl hlavou.

,,Bál jsem se, že už by ses se mnou potom nebavila" dodal. Vypadal najednou tak zkroušeně.

Nechtěla jsem, aby byl smutný, proto jsem se na něho co nejmileji usmála.

,,Bavím se s tebou"

Usmál se. A tak jsme tam jen tak mlčky stáli, on venku a já vevnitř a usmívali se na sebe.

,,Proč ti to trvalo tak dlouho?" zeptala jsem se ho po tom co mě už jen potiché postávání před oknem a pozorování jeho přestalo bavit.

,,Co?" zatvářil se nechápavě.

,,Než ses znovu ukázal" upřesnila jsem mu mojí otázku.

Znovu ve tváři trochu znejistil.

,,No.."

,,Deb?" ozval se za mými dveřmi mamčin hlas, což přerušilo jeho odpověď.

Dveře do mého pokoje se otevřely.

,,Co děláš u toho okna, venku je zima, chceš nastydnout?" spustila mamka ihned a přišla ke mně, chytila páčku okna, na chvíli ale jako by jí venku něco upoutalo, její pohyb zkameněl, byl to ale jen malý moment, ihned se mamka zase vzpamatovala a zavřela mé okno.

,,Už je pozdě, měla by si jít spát" řekla a pak opustila můj pokoj.

Podívala jsem se z okna. Honza ještě stále stál venku a koukal přímo na mě. Zamávala jsem mu na rozloučenou a pak zatáhla žaluzie. Se šťastným úsměvem jsem si lehala do postele. Byla jsem ráda, že je zpět. Už jsem z něho neměla strach. Byl to v tu chvíli můj jediný přítel, který mi zbyl.