Celý zbytek dne jsem si připadala, jako kdyby mě někdo praštil něčím hodně silně do hlavy. Pořád dokola jsem si přehrávala co všechno Hans s Karlem udělali. Čas jsem trávila s mamkou, která byla, soudě podle toho jak vypadala, stejně otřesená jako já. Nemluvily jsme spolu. Ani jedna z nás nevěděla co říct. Najednou na mě padla neskutečná únava. Nebylo taky divu, už bylo dávno po půlnoci. Popřála jsem mamce dobrou noc a odebrala jsem se do svého pokoje. Ihned jsem se zabořila do své peřiny. Moje oční víčka okamžitě ztěžkla. Už jsem skoro spala, když jsem najednou ucítila lehký tlak na svém rameni.

,,Honzo!" hlesla jsem, když jsem nad sebou spatřila svého hnědovlasého kamaráda. Aniž bych to nějak ovládala začaly se mi z oči hrnout slzy. Když si toho Ment všiml, trochu se vylekal.

,,Deb, děje se něco?"

,,Ty nic nevíš?" vrhla jsem na něho svůj uplakaný pohled.

,,Ne" trhl Honza rameny.

Zhluboka jsem se nadechla, utřela si rukávem svého trička slzy z tváří a dala se do vyprávění všeho, co mi Karel řekl. Honza ze mě neodtrhl pohled a jen mlčky poslouchal. Když jsem si byla jistá, že jsem na nic nezapomněla, odmlčela jsem se a jen se mu dívala do očí.

,,Vzpomínám si" v jeho očích se najednou také zaleskly slzy.

,,Vždycky jsem tušil, že mám s těmi holčičkami něco společného, ale nemohl jsem přijít na to co"

,,Mrzí mě to" řekla jsem to jediné, co mě napadlo, i když to možná ani nedávalo smysl. Ale mě v tu chvíli opravdu mrzelo, že ho zabili. Že ho Hans zabil a že Karel mu pomáhal.

Soucitně jsem se na něho dívala a v tom se to zase dělo. Zase jsem viděla, jak se pomalu stává průhledným.

,,Honzo" vydechla jsem jeho jméno.

,,Ano?" vydechl taky, aniž by ze mě odtrhl pohled.

,,Ty mizíš"

,,Já vím"

V mé tváři se objevil překvapený výraz.

,,Už nějakou dobu to cítím" přiznal a přerušil náš oční kontakt.

,,Proč si mi to neřekl?" zeptala jsem se možná až moc vyčítavě.

,,Nechtěl jsem tě vystrašit a navíc.." zadrhl se.

,,Nechtěl jsem si to sám připustit" znovu se na mě podíval. Tvářil se smutně.

,,Deb" zhluboka se nadechl.

,,Já nechci zmizet, chci tu být s tebou" po tvářích mu stékaly slzy.

Začala jsem brečet taky. Ani já jsem nechtěla, aby zmizel, ale čím déle jsem se na něho dívala, tím víc byl průhlednější. Nevydržela jsem to a se slzami v očích jsem kolem něho pevně omotala své ruce a sevřela ho v objetí. Byl z něho cítit chlad nic jiného. Vlastně to bylo jako bych skoro objímala vzduch. Byla jsem si jistá, že tento večer ho vidím naposledy. Cítila jsem bolest uvnitř svého těla. Mačkala jsem ho tak pevně, jako bych ho chtěla zadusit a on vůči tomu nic nenamítal. Neochotně jsem se od něho na chvíli odtáhla a zadívala se mu do průhledných ubrečených očí. Na jazyku mě pálili dvě slova. Slova, která jsem měla vyslovit už dávno.

,,Miluju tě"