Namířila jsem si to rovnou ke své skřínce s tím, že se ihned po přezutí odeberu konečně domů a naberu své síly zpět, když v tom..

,,Deb" uslyšela jsem za sebou své jméno.

Samozřejmě jsem ihned poznala, kdo na mě volal. Byl to Karel. Jako by nestačilo, že jsem musela poslouchat Vadima. Otráveně jsem protočila očima a otočila se na ke mně přicházejícího bruneta.

,,Já.." zadrhl se, když si všiml mého zřejmě ne příliš hezky vyhlížejícího pohledu.

,,Jen jsem se chtěl omluvit za Vadima, někdy se chová jako blbec"

,,Neřekla bych, že jenom někdy" odseknula jsem mu na to a znovu se otočila k němu zády, abych si mohla zamknout skříňku.

Hlasitě si povzdychl.

,,Jdeš do školky?" zajímalo ho.

Ihned mi na mysl vzešla vzpomínka na to, co po mě chtěl Honza. Mám si s ním promluvit? Stejně už tu s ním stojím. Ale co mám říct?

,,Vlastně jsem se tě chtěla zeptat, zda by si mě tam mohl omluvit..není mi dobře" odpověděla jsem po chvíli a zahodila tak svojí otrávenou náladu za hlavu.

,,Pracuješ tam už dlouho ne? Tak by to nemusel být problém" dodala jsem, když mlčel.

,,To asi ne" řekl, když jsem se k němu otočila a pokrčil rameny.

,,Super" pokusila jsem se o úsměv.

,,A nechceš doprovodit domů, když ti není dobře?" nabídl se, jako by si snad o mě dělal starosti.

Samozřejmě, že jsem nechtěla, po cestě by se ale mohla naskytnout příležitost dostat z něho nějak nenápadně více informací o dni, kdy se udály ty zmizení.

,,Jak chceš" řekla jsem nakonec a rozešla se k hlavním dveřím.

Ani jsem nevěděla, v co jsem doufala víc. Jestli v to, že mě bude následovat anebo, že zůstane stát na místě. Každopádně on se rozhodl mě následovat.

,,Jak dlouho už do té školky chodíš?" začala jsem trochu vyzvídat.

,,Hmm.." zamyslel se.

,,Budou to už skoro tři roky"

Na to jsem jen mlčky přikývla.

,,Líbí se ti v ní?" ptal se zase on mě.

,,Překvapivě jo, i když jsem si myslela, že bude divné tam být, po tom, co se tam minulý rok stalo"

Nechápavě se na mě podíval.

,,No však víš, ta zmizelá holčička, chodila tam přeci" snažila jsem se mu vysvětlit, co jsem tím myslela.

,,S tím nemá školka nic společného" namítl ihned.

,,Třeba má"

Nesouhlasně pokýval hlavou.

,,Ne" stál si dál pevně za svým.

Podívala jsem se mu do tváře. Zdobil ji lehce zamhouřený pohled. Přemýšlela jsem, zda to není podezřelé, že si tak stojí za tímto názorem.

,,Říkal si, že tam pracuješ už tři roky?" promluvila jsem po chvíli ticha.

,,Hm" zamručel na souhlas.

,,To si tam tu holčičku musel potkávat"

,,Jo"

,,A jaká.." chtěla jsem dál klást otázky, ale on mě přerušil.

,,Musím už jít" řekl rázně, a aniž by čekal na jakoukoli mojí reakci se otočil a rychlým krokem se ode mě vzdaloval.

S přimhouřeným očima jsem skenovala jeho, v dáli mizející, záda. Proč měl tak najednou tolik naspěch?