Druhý den ráno jsem se probudila s třeštící hlavou, není ani divu, když jsem téměř nezamhouřila oči. Pořád jsem musela myslet nad Karlem a nad tím zda by přeci jenom mohl mít něco společného s těmi vraždami. Proč mi, když jsme se spolu bavili, neřekl, že se to už jednou stalo? Neřekl mi ani nic o školce. Musel přeci vědět, že tam ty děti chodily.

S námahou jsem se zvedla z postele a došourala se až do koupelny. Musela jsem se nějak probrat a na to je nejlepší ledová sprcha. Potom co jsem přežila nemalý šok ze studené vody, jsem se vydala do prázdné kuchyně, kde jsem si vzala něco malého k snědku. Pak už přišlo na řadu jen oblečení, upravení se a mohla jsem vyrazit do školy.

Bylo mi jasné, že nebude vůbec lehké to v ní v tomto stavu nějak přežít. Možná by bylo dobré napsat kuchařce, že dnes nepřijdu na brigádu, nemyslím si totiž, že na to budu mít energii. Jako mrtvola jsem se dopotácela do třídy a skácela se na židli. Tohle bude zatraceně dlouhý den.

Netrpělivě jsem odpočítávala minuty do konce každé hodiny. O přestávkách jsem složila svojí hlavu na ruce položené na lavici a snažila se dohnat svůj spánkový deficit. I přes to jsem se ale cítila čím dál tím unavenější a bylo pro mě čím dál tím těžší udržet své oči v hodinách otevřené.

Když konečně odzvonilo konec poslední hodiny, cítila jsem nepopsatelnou úlevu. Kdybych mohla, opřela bych se o stůl a usnula přímo ve třídě. Jak jsem si myslela, neměla jsem absolutně žádnou energii na to jít po škole ještě pracovat. Sotva jsem v sobě měla sílu na to zvednout se a vydat se chodbou pryč. Navíc jsem k tomu ještě měla šílený hlad, neboť jsem si ráno zapomněla vzít svačinu. Rozhodla jsem se tedy, že ze sebe vymáčknu i ty poslední zbytečky sil a dojdu si na oběd ve škole. Alespoň jeden den nepřijde placení toho jídla vniveč.

Vstoupila jsem do jídelny. Přišlo mi to jako bych v té rozlehlé místnosti nebyla snad roky. Nosem jsem nasála příjemnou vůni ve snaze zjistit, co nám dnes uvařili. Trochu jsem se zaradovala, když jsem rozpoznala vůni rajské omáčky a rychle se vydala k výdejnímu okénku. Až když jsem stála s tácem v ruce, nastartovaná k odchodu ke stolům, mi došlo, že mám před sebou nepatrný problém. Jídelna byla přeplněna k prasknutí.

Trochu zoufale jsem očima kmitala mezi jedním stolem za druhým a prohlížela si ty, kteří u nich seděli. Téměř nikoho jsem neznala. Až tedy na jednoho blonďatého kluka. Stejně tak jako s Karlem ani s Martinem jsem se od toho incidentu před rokem nebavila. Zhluboka jsem se nadechla a volným krokem si to razila k němu.

,,Ahoj, máš tu volno?" vysoukala jsem ze sebe, když jsem stála nevšimnuta přímo vedle něho.

Nepatrně sebou trhnul a namíří na mě jeho hnědé oči.

,,No.." promluvil.

,,Za chvíli by měl přijít Karel"

No super, to abych si rychle našla jiný stůl. Hlasitě jsem si povzdychla a otočila se k odchodu.

,,Počkej" ozve se za mnou.

,,Máme tu přeci čtyři místa, takže si můžeš sednout"

Tak to bohužel nepřichází v úvahu pomyslela jsem si. Pak mě ale napadlo. Co kdybych do sebe své jídlo rychle naházela a pak zmizela, s trochou štěstí bych se tu s Karlem vůbec nemusela potkat. Je to sice riskantní, ale hledat volné místo na sezení u někoho úplně cizího se mi nechtělo. Otočila jsem se tedy zpátky na Martina a souhlasně kývla hlavou.