Honza si ustaraně povzdychl, nejspíš ho už, stejně jako mě, unavovalo neustále mě kvůli něčemu přemlouvat. Trochu se nadzvedl a něco se snažil rukou vylovit ze své zadní kapsy u kalhot. Potom na stůl položil malý několikrát přehnutý pomuchlaný papírek a významně se na mě podíval.

,,Co je to?" nechápala jsem.

,,Podívej se"

Byla jsem zvědavá, takže jsem se nenechala dvakrát pobízet a poslechla ho. Rozložila jsem papírek, ze kterého se tím pádem stal docela velký papír. Byl to jakýsi novinový článek, u kterého byla fotka malého mě neznámého dítěte. Začetla jsem se.

,,Je to to co si myslím?" ujišťovala jsem se, když jsem článek dočetla.

,,To je ta, co zmizela jako první"

Byla jsem z toho otřesená. Sice jsem věděla, že se to stalo, ale vidět fotku té holčičky bylo hrozné. Psalo se tam i o školce, kam holčička chodila, o školce, ve které jsem zrovna s Honzou slídila.

,,Je tam i datum, kdy zmizela" promluvil po chvíli a prstem ukázal na jeden z řádků v článku.

Položila jsem papír a sama se chopila klávesnice. Napsala jsem do tabulky datum a pročetla si, kdo v ten den pracoval.

,,V ten den tu byl taky" zašeptala jsem nevěřícně, když jsem uviděla Karlovo jméno.

,,Musíš si s ním promluvit"

,,Ne to teda nemusím" obořila jsem se na svého kamaráda. 

,,Uznávám, že je tu možnost, že by mohl něco vědět, ale já se s ním bavit nechci. Řekl mi, že jsem blázen. Nechci ho ani vidět natož s ním mluvit"

,,Mohl by být do toho zapletený" odpověděl mi na to Honza klidně.

,,Zapletený?" vyvalila jsem na něho překvapeně oči.

,,Jak by do toho mohl být Karel zapletený? Myslíš si, že ty holčičky zavraždil?" ironicky jsem se na něho ušklíbla. Bylo to absurdní.

,,Já nevím, ale něco mi říká, že s tím má společného něco víc než jen, že tu ty dny pracoval" pokrčil rameny a pak ode mě odvrátil svůj pohled.

,,Asi už bychom měli jít" rozhodla jsem se po tomto rázně. Nechtěla jsem podstupovat další přemlouvání.

Honza souhlasně kývl hlavou. Vyklikl složku, vypl počítač, stoupl si a židli dal tak, aby nikdo nepoznal, že na ní seděl. Opustili jsme místnost, nechala jsem ho, ať zamkne dveře, a já zatím zkontrolovala, jestli je v pořádku úklid.

Vše bylo tak jak by být mělo. Oblékla jsem si na sebe mikinu a mlčky čekala u hlavních dveří. Ment k nim zanedlouho přišel taky. Vrátil mi klíče a vyšel ven.

,,Slib mi, že o tom popřemýšlíš" promluvil, když jsem za námi zamykala.

Copak mu nedochází, že není co si promyslet? Že se prostě nechci bavit s člověkem, který mě má za blázna?

,,Slib mi to" naléhal.

,,Nechci se s ním bavit" odsekla jsem a rázně se rozešla cestou domů.

Nemůže všechno nechávat na mně. Kývla jsem mu na brigádu a i na to večerní slídění, copak to nestačí? To mám teď jako zajít za Karlem a říct mu, že se snažím znovu zjistit, co se stalo té holčičce? Opět by se mi jen vysmál do očí, že jsem blázen a řeším dávno zapomenuté věci. Ne, tohle prostě nejde.

Naštěstí mi v odchodu nebránil ani mě nenásledoval. Nevím, co si myslel, jestli věřil tomu, že si to nakonec rozmyslím. Já byla pevně přesvědčena, že ne, v žádném případě. Vlastně jsem na něho byla naštvaná. Naštvaná za to, že všechno hází na mě. Věděla jsem sice, že on sám nic udělat nemůže, ale stejně to od něho nebylo fér. Tím spíš když všechno věděl. Věděl, co mi Karel řekl, za co mě měl.

Vždycky když jsem pomyslela na Karla, všechno jako by se vrátilo nazpět. Dny, kdy jsem chodila na terapie, kdy se nenašel jediný člověk, který by mi věřil. Jako by od toho neuplynul rok. Jako by se to stále dělo. To on mohl za to, že jsem to tenkrát mamce řekla. To on to odstartoval. I kdyby s těmi vraždami měl něco společného, bavit jsem se s ním prostě nemohla, nebo jsem si to aspoň myslela.