Den, kdy jsem zůstala ve školce sama, nadešel až o týden později.

,,Zvládneš to tu?" zeptala se mě starostlivě kuchařka, když si oblékala bundu.

,,Jasně, že jo" usmála jsem se na ní s rukama ponořenýma do dřezu plného nádobí.

Úsměv mi oplatila a pak se dala na odchod. Ihned jak jsem uslyšela klapnutí hlavních dveří, vynořila jsem své ruce z vody, usušila si je a popadla svůj mobil.

,,Deb?" ozval se z něho Honzův hlas, když jsem klikla na zelené tlačítko u jeho čísla.

,,Jsem tu sama" oznámila jsem mu.

,,Hned jsem tam" řekl na to a zavěsil hovor. Nepřekvapilo mě to, věděla jsem, jak se nemohl dočkat, až tenhle den konečně nastane. Nejspíš doufal, že tu opravdu najde něco, co nám pomůže rozluštit naší záhadu. Já si tím však tak jistá nebyla. Přeci jenom nějakou chvíli jsem to tu celé pozorovala a vypadalo to tu jako normální školka.

Pár minut jsem čekala u hlavních dveří, než se Honza konečně objevil.

,,Nevíš, jestli tu mají něco jako kancelář?" zeptal se mě po tom, co vešel dovnitř.

Na chvilku jsem se zamyslela. V žádné místnosti připomínající kancelář jsem nebyla, smlouvu jsem vyplňovala přímo v kuchyni.

,,Nevím" pokrčila jsem rameny.

Pak jsem si ale na něco vzpomněla.

,,Vychovatelky ale tráví dost času v tamté místnosti" ukázala jsem na bílé dveře na konci krátké chodby.

Honza se k nim ihned pohotově vydal.

,,Jsou zamčené" oznámil mi.

,,Zkus jestli tam jeden z nich nepasuje" hodila jsem po něm svazek klíčů, které mám od kuchařky vždy, když tu zůstávám. Když svazek chytil, odešla jsem do kuchyně. I když bych s Honzou ráda hledala něco podezřelého, musela jsem dokončit svojí práci.

,,Jo!" uslyšela jsem vítězoslavné vykřiknutí, podle kterého jsem poznala, že se dveře povedlo odemknout.

Pak už jsem neslyšela nic než ticho. Za pár minut jsem domyla poslední talíř, usušila linku kolem dřezu a opustila kuchyň. V odemčené místnosti jsem spatřila Honzu sedícího za staře vypadajícím počítačem.

,,Našel si něco?" zajímalo mě.

Vypadalo to, že jsem ho vytrhla z hlubokého soustředění, protože sebou, ihned jak uslyšel můj hlas, nepatrně trhl.

,,Nic co by nám mohlo pomoct" povzdychl si.

Přišla jsem k němu blíž a nakoukla mu přes rameno.

,,A co tohle?" ukázala jsem na složku s názvem rozvržení práce.

,,Co s tím?" nechápal Honza.

Vytrhla jsem mu z ruky myš a rozklikla složku. Podle mého očekávání v ní byla tabulka ukazující, kdo v jaký den pracoval.

,,Jaký den zmizela ta holčička?" zeptala jsem se a klikla na seznam datumů.

Honzovi se najednou na tváři objevil široký úsměv.

,,Můžeme zjistit, kdo tu ten den pracoval" vydechl.

,,Neříkají ti blesk?" protočila jsem na něho očima.

,,Jsi geniální" vyhrkl ze sebe ignorujíc mojí poznámku a do klávesnice naklapal onen datum.

,,Vychovatelka..vychovatelka..kuchařka" předčítala jsem nahlas, až se před mýma očima objevilo jméno, které jsem moc dobře znala. Ztuhla jsem.

,,Brigádník Karel K." přečetl Honza a pak ztuhl taky.

,,Karel?" namířil na mě svůj nechápavý pohled.

Byla jsem stejně zmatená jako on. S Karlem jsem se přeci o zmizení holčičky bavila, říkal, že o tom slyšel, ale nezmínil se o tom, že pracoval ve školce, do které ta holčička chodila. Proč mi to neřekl?

,,Musíš zjistit, jestli něco neví" promluvil na mě můj kamarád po chvíli.

,,Cože?" zamračila jsem se.

,,Víš, že se s ním nebavím"