Ihned po tom se mi v mobilu objevilo několik neznámých složek, pojmenovaných pouze čísli od jedničky až do několika desítek. Nemohla jsem se dočkat toho až skončím svojí práci ve školce a odejdu domů. Naštěstí to netrvalo dlouho a byla jsem u sebe v pokoji.  Zapnula jsem svůj notebook a otevřela si soubor v něm. Se zatajeným dechem jsem si namátkou vybrala jednu ze složek a otevřela jsem ji. Byla jsem neskutečně zvědavá, ale zároveň jsem se docela obávala toho, co na mě ve složkách čeká.

Spatřila jsem před sebou fotografie nějakého mladého kluka. Vypadalo to, že ho ten kdo ty fotky fotil, sledoval. Byl vyfocen v parku, přes okno nejspíš ve svém domě anebo u školy..počkat..zasekla jsem se. Škola, u které ten kluk stojí je má škola, do které chodím. Je to někdo z mé školy. Pořádně jsem si kluka na fotkách prohlédla, ale nebyl mi vůbec povědomí. Mimo fotek byl ve složce i textový soubor. Zběžně jsem text prolétla pohledem, ale moc jsem ho nechápala. Psalo se tam něco o nějakém subjektu, a že mu byl podán lék. Pak něco o tom, že se subjekt vzbudil, ale vykazuje známky poškození. Hltala jsem každé slovo v textu, i když jsem vůbec nechápala, o čem se v něm píše, když v tom náš dům protnul hlasitý zvuk domovního zvonku. Ani jsem se nezaobírala tím, kdo asi zvoní, nikoho jsem nečekala, takže to nejspíš byl někdo od mámy.

,,Deb" zakřičela mamka mé jméno.

,,Ano?" odpověděla jsem ji doufajíc, že nebude chtít nic důležitého, mám tu přeci jen hodně složek k prostudování.

,,Pojď dolů" ozvalo se.

,,Teď nemůžu, co potřebuješ?"

,,Přišel za tebou tvůj kamarád"

Cože? Zasekla jsem se ve čtení. Jaký kamarád? Rychle jsem zaklapla svůj notebook a seběhla schody dolů do předsíně.

,,Ahoj" pozdravil mě hnědovlasý chlapec.

,,Karle?" vykulila jsem na něho překvapeně oči.

,,Co potřebuješ?"

,,Mluvit s tebou" propaloval mě svým pohledem. Vypadal docela sklesle jako by se mu něco stalo.

,,Dobře" odpověděla jsem mu a čekala na to, o čem se mnou chce mluvit.

Karel se kolem sebe rozhlédl, a když skončil pohledem na mé mamce, zatvářil se nervózně.

,,Nemůžeme si promluvit někde" opět se podíval na mou mamka ,,v soukromí".

Nechtěla jsem s ním být sama. Nechtěla jsem, aby byl u nás doma. To, že s námi byl na policejní stanici a chtěl nám pomoct, neznamená, že se s ním budu zase kamarádit. Když jsem nad tím tak přemýšlela, došlo mi, že může chtít něco o našem pátrání. Možná na něco přišel. Proto to nechce rozebírat před mojí mamkou.

,,Dobře, pojď" souhlasila jsem a rozešla jsem se směrem k mému pokoji, Karel mě následoval.

,,Tak co?" otočila jsem se na něho, hned jak jsme se ocitli sami v mém pokoji.

,,Nechceš se raději posadit?" řekl zdráhavě.

,,Ne, nechci a už mluv!" začala jsem být už mírně vytočená.

,,Dobře.." zhluboka se nadechl.

,,Musím ti něco říct o Hansovi"

Vykulila jsem na něho překvapeně oči.

,,Co o Hansovi?"

Karel zabodl svůj pohled do země.

,,Hans může za ty zmizelé holčičky"

Moje oči už snad nemohli být více vykulenější.

,,Cože co?" nechápala jsem a tak se Karel dal do vysvětlování.

,,Hansovi před deseti lety zemřela dcera Jane a totálně ho její smrt zničila, nehodlal se s ní smířit. Každý známe nějaké filmy o vstávání z mrtvých a tak. No Hans se toho chytil a začal dost studovat, zda by to nešlo opravdu provést a po několika rocích studování vytvořil látku zvanou „lék", která měla mrtvé přivést zpět mezi živé. Samozřejmě tu látku chtěl nejdříve otestovat, než by ho použil na svojí dceru a tak se rozhodl pro hrozný čin. Vyhlídl si stejně starou holčičku, která chodila do stejně školky jako jeho dcera a zabil ji. Poté z ní udělal subjekt číslo jedna. Dal ji lék, ale bohužel nefungoval. Hans se ale nevzdával a tak subjektů přibývalo."

,,Počkat, počkat" zastavila jsem ho se zatajeným dechem.

,,Jak ty tohle víš?"

,,V tu dobu jsem už brigádničil ve školce a Hans si mě všiml. Potřeboval někoho dalšího k sobě a tak mi nabídl přivýdělek, měl jsem mu vždy jednou za čas při ranní procházce s dětmi jedno přivést k němu domů. Tvrdil mi, že s nimi vede malířský kroužek, ale já jednoho dne zjistil, že to tak není. Samozřejmě jsem ho chtěl udat, ale bohužel si na mě našel páku a vydíral mě."

Šokovaně jsem na něho zírala. Mluvil zcela vážně, takže jsem ani na chvíli nezapochybovala, že by si vymýšlel. Navíc mi konečně začínal docházet ten text v zaheslované složce.

,,Po nějaké době už to začalo být hodně podezřelé. Ze školky se ztratilo už skoro deset malých holčiček, naštěstí mě nikdo nepodezříval, nevím, jak ale Hans si to uměl zařídit. Stejně ale s unášením v naší školce musel skončit a tak se staly jeho obětí starší děti z naší školy."

Takže ten kluk v té složce byl jeho oběť. Hans ho zabil. Běhalo mi hlavou. A najednou jsem si uvědomila, že jsem se mýlila. Já toho kluka potkala. Přesněji já potkala jeho ducha. Byl ve škole.

,,Pak jsme si začali všímat, že jsme s Hansem něco hodně pokazili. Těla mrtvých holčiček nás začala navštěvovat. Jejich duše se objevovali všude. Naštěstí je ale nikdo jiný než mi neviděl až na tebe." Pokračoval Karel ve svém vyprávění, ale pak se odmlčel a pohlédl mi do očí.

Nemohla jsem uvěřit svým uším. Bez dechu jsem se na něho dívala a snažila se všechno to, co mi právě řekl pochopit. Najednou se do mé hlavy vkradla myšlenka. Myšlenka na mého jediného kamaráda. V očích mi přitom začali pálit slzy.

,,A Honza? Toho Hans taky zabil?"