Celý zbytek dne jsem měla plnou hlavu myšlenek na to, co se stalo. Vážně jsme Hansovi prohledávali kancelář? Je vůbec možné, že by Hans opravdu sledoval Honzu? Proč sakra? Hlava mě z tohoto nekončícího přemýšlení šíleně třeštila a tak jsem se rozhodla lehnout si do postele a pokusit se usnout. Myslela jsem si, že mi to s tak přeplněnou hlavou myšlenkami nepůjde, ale překvapivě jsem usnula téměř hned, jak jsem si lehla.

Ráno jsem se cítila jako bych snad vůbec nespala. Kdybych neměla tak příšerný hlad, asi bych ani za celý den nevylezla z postele. Jako zombík bez života jsem se došourala do kuchyně a dala si vařit vodu na kafe, dnes ho budu potřebovat a ne jen jedno. Mezi tím, co jsem bezduše čučela do otevřené ledničky, se v kuchyni objevil Hans. Příčina toho proč jsem se ten den vlastně cítila, tak jak jsem se cítila.

,,Jsi v pořádku?" zeptal se, když si všimnul toho jak jen stojím před otevřenou ledničkou.

Jako by mě jeho slova probudila z nějakého transu. Párkrát jsem zamrkala, asi abych si plně uvědomila, co jsem měla v úmyslu v ledničce a pak popadla máslo a šunku.

,,Jsem" utrousila jsem, když jsem si uvědomila, že se na mě Hans pořád dívá. Po tom jsem si zalila kávu, namazala si chleba a dala se do jídla.

I když mi bylo nepříjemné trávit čas sama v jedné místnosti s Hansem, nedávala jsem na sobě nic znát. Nic jiného mi taky nezbývalo. Už tak muselo být moje chování dost podezřelé. Po snídani jsem konečně mohla opustit kuchyň a v ní sedícího Hanse. V pokoji jsem se snažila myslet na cokoli jiného než na to, co se poslední dobou kolem mě a kolem Hanse děje. Jako nejlepší nápad mi připadlo začít pracovat na pracích do školy, abych se přiznala, poslední dobou jsem na školu docela kašlala, takže bych se na ně stejně dřív nebo později musela vrhnout.

Bohužel pro mne zanedlouho nadešel čas oběda, což znamenalo, že jsem se musela vydat opět do kuchyně a protože moje mamka stále vyspávala noční směnu, bylo dost možné, že se v kuchyni opět potkám s Hansem. Neochotně jsem se tedy zvedla a odešla si pro jídlo. K mému překvapení se mi hned, jak jsem došla do kuchyně, naskytl pohled na neznámý laptop položený na našem jídelním stole. Je tohle vůbec možné? Ihned mi došlo, že mamky rozhodně není, tudíž zbývala jenom jedna osoba, které by mohl patřit.

,,Hansi?" zavolala jsem, abych zjistila, kde se přítel mé mamky nachází, ale nedostalo se mi odpovědi.

Ihned jsem využila situace a zasedla za laptop. K mému překvapení nebyl nijak zaheslovaný, za což jsem byla ráda, ale zároveň mi to v hlavě utvářelo jisté pochyby o tom, zda v něm něco, co by mi mohlo pomoct odpovědět na otázky ohledně Hanse je. Neustále jsem nervózně těkala očima od obrazovky laptopu k průchodu do kuchyně, abych si včas všimla, kdyby ke mně do místnosti někdo přicházel. První co mě napadlo, bylo najet na seznam souborů a zkusit vyhledat něco s názvem tajné, ani nevím, proč mě to napadlo, nejspíš jsem byla ovlivněna filmy, ve kterých se takové složky objevovaly v počítačích různých padouchů. K mému zklamání mi ale vyhledávání nic takového nenašlo. Pořádně jsem si tedy prohlédla plochu a složky na ní. Ale ani tam jsem nenašla nic, co by vypadalo podezřele. Další, co jsem prošmejdila, byly stáhnuté dokumenty, mezi kterými také nic zvláštního nebylo.

Poslední věc, která mě napadla, bylo otevřít editor na psaní, vzpomněla jsem si totiž, že když se editor zapne, ukážou se na úvodní stránce poslední rozepsané dokumenty. Na levé straně úvodní strany editoru se objevil dokument s dnešním datumem. Celá nedočkavá jsem na něho klikla, byla to poslední možnost něco najít. Už to vypadalo, že se dokument otevře, ale celá obrazovka najednou až na malé bílé okénko veprostřed zčernala. Vstupujete do dokumentu chráněným heslem, prosíme o jeho vyplnění informoval mě krátký text v okénku.

Sakra! Zaklela jsem potichu a klikla na tlačítko zpět. Nemohla jsem riskovat to, že budu zkoušet různá hesla a někdo přijde. Pak mě ale napadl geniální nápad. Levým tlačítkem jsem klikla na dokument a nechala si zobrazit místo uložení. Dokument byl uložen ve složce s názvem „Lék". Rychle jsem editor vypnula a mezi soubory si našla tuto složku, poté jsem ji dala zkopírovat, doufala jsem, že to půjde, když je složka nejspíše zaheslovaná. Laptop nijak neprotestoval. Poté jsem najela na internetový vyhledávač a našla kolonku s emailem, přihlásila se do něho a sama sobě si zkusila složku poslat. Hned jak jsem klikla na tlačítko odeslání, uslyšela jsem přibližující se kroky. Rychle jsem klikla na odhlášení, vypnula vyhledávač a vyskočila na nohy rovnou před kuchyňskou linku.

,,Máš hlad viď" usmála se na mě mamka. Trochu jsem si oddychla, že to nebyl Hans.

S úsměvem jsem souhlasně zakývala hlavou. Mamka se postavila vedle mě a začala připravovat oběd, s čímž jsem ji pomáhala. Po obědě jsem se vrátila k sobě do pokoje a ihned vzala do rukou svůj notebook a najela na email. Ve schránce mi svítil příchozí email od mé adresy. Potichu jsem se zaradovala, vážně jsem nečekala, že mi to vyjde. Zbytek dne jsem dlouhé hodiny zkoušela všelijaká hesla, která mě napadla, ale na to správné ne a ne přijít.

Druhý den jsem po škole měla mojí další směnu ve školce. Nebylo by na té směně nic zajímavého, když bych si při tom, když jsem odnášela nějaké papíry šéfové do kanceláře, nevšimla obrazu namalovaném Hansem na zdi kanceláře. Už jednou jsem si tohoto obrazu všimla, ale úplně jsem na to zapomněla. Hans pro Jane vzpomněla jsem si na text pod obrazem. V tu chvíli jako kdyby něco osvítilo mou mysl, vzala jsem do rukou svůj mobil, našla v něm email se zahlesovanou složkou a nacvakala do kolonky na heslo ono ženské jméno začínající na písmeno J.