,,Napadlo? Co?" vyhrkla jsem ihned zvědavě.

Nevěděla jsem, jestli dokážu být ještě více překvapená, než jsem v tu chvíli byla, ale opravdu jsem si nedokázala představit, jaký nápad by Martin mohl mít.

,,Mám na policii strejdu, občas mě pouští do své kanceláře anebo tajně do skladů, to teda hlavně když jsem byl menší, ale napadlo mě, že kdybych mu řekl, že dělám nějaký projekt do školy a potřebuju k tomu přístup ke složkám, pustil by mě tam zase a já bych se tam mohl nenápadně kouknout na ten případ" vychrlil ze sebe a upřel na mě svůj nadšený výraz.

,,To by bylo super" výskla jsem radostně, když mi po několika minutách vlastně došlo, co řekl.

,,Já vím" usmál se.

Úsměv jsem mu oplatila.

,,Kdy tam chceš jít?" zajímalo mě.

Martin vytáhl ze své kapsy mobil a něco do něho rychle naťukal.

,,Hmm" zabručel zamyšleně s pohledem zabodnutým v mobilu.

,,Klidně zítra, půjdeš se mnou?" odpověděl mi po chvíli.

,,To můžu?" vyvalila jsem na něho oči. Ano, opět jsem byla překvapená.

Martinovi už mé permanentní překvapení nejspíš přišlo vtipné, neboť se při pohledu na můj vykulený výraz pobaveně uchechtl.

,,No dovnitř skladu tě asi nepustí, ale můžeš počkat v policejní čekárně"

,,Tak jo" nadšeně jsem poskočila uprostřed naší pokračující cesty domů.

,,Hned ti to víc sluší" prohodil Martin, když si toho všiml.

,,Jak to myslíš?" nechápala jsem.

,,Tak že ti víc sluší, když máš radost a usmíváš se" vysvětlil a já ihned pocítila příval tepla ve svých tvářích.

,,Tak..díky" vykoktala jsem ze sebe s pohledem zabodnutým na své boty.

Od té chvíle mezi námi zavládlo ticho, překvapivě to ale nebylo vzhledem k situaci takové to trapné ticho, co vám je nepříjemné ale právě naopak. Vůbec mi naše mlčení nevadilo. Přišlo mi to takové uklidňující. Jen tak mlčky jít. Dokonce jsem ani nad ničem nepřemýšlela, což bylo u mě v poslední době téměř nemožné. Zkrátka jsem se po dlouhé době cítila zase uvolněná. A navíc až překvapivě hodně natěšená jak dopadne naše zítřejší návštěva na stanici. Jako bych někde hluboko v sobě cítila, že na něco důležitého přijdeme, co konečně prolomí náš případ. Nejspíš jsem nějakou naději už potřebovala, protože jinak bych to už vážně vzdala.

Po několika minutách cesty jsme došli k mému domu. Zastavila jsem se u příjezdové cesty a otočila se na Martina.

,,Takže zítra?" ujišťoval se s úsměvem.

,,Jo, můžeš mě vyzvednout tady" navrhla jsem také s úsměvem.

,,Fajn" kývl Martin souhlasně hlavou.

,,Fajn" zopakovala jsem to samé.

,,Tak ahoj" mávl na mě na rozloučenou a pozadu se pomalými kroky začal vzdalovat.

,,Ahoj" zamávala jsem mu taky a začala v kapse hrabat své klíče.

,,Budu se těšit" ozvalo se za mnou, když jsem už stačila odemknout.

Potichu jsem se pro sebe usmála a zmizela mu z dohledu.