Hans? Ten Hans? No jasně! Vždyť tenhle obraz jsem viděla na jeho stránkách ještě, když jsem tu ani nebydlela. Možná to byl i jeden z prvních, které jsem od něho spatřila. A Jane musí být jedna z vychovatelek. Ano, jedna se tu tak jmenuje. To znamená, že se zná s Hansem. To není možné, jak je ten svět malý.

Jen je divné, že se mi o tom Hans nezmínil, když jsem mu řekla, že tu pracuju. To už snad nejsou přátelé? Je pravda, že Hans se mnou poslední dobou, hlavně tedy od té doby, co jsem byla prohlášená za blázna, moc nemluví. Což musím říct, že mě docela mrzí, přeci jenom vždy jsem ho měla za jakousi svou ikonu, ale tímto jeho chováním mě dost zklamal. Možná bych se na něho mohla zeptat té vychovatelky, až s ní budu pracovat, téma k hovoru se vždy hodí.

Hlavu plnou myšlenek jsem měla až do té doby než jsem se vydala z práce domů, úplně jsem skrz ten obraz zapomněla na Honzu a tu dnešní schůzku s ním. Stále jsem nechápala proč je pro něho to všechno kolem školky tolik důležité.

,,Ahoj Deb" ozval se za mnou známý hlas.

Otočila jsem se a přiměla se k malému úsměvu na blížícího se blonďáka.

,,Čau Martine, co ty tady?" snažila jsem se být přátelská, přeci jenom jsem se rozhodla dát mu šanci.

,,Jen jsem se procházel a zahlédl tě" pokrčil rameny a taky se usmál.

,,Asi jdeš z práce co?" hádal.

Souhlasně jsem zakývala hlavou.

,,A nebude ti vadit, když tě doprovodím domů?" usmál se znovu.

,,Ne, nebude" odpověděla jsem mu a dala se s ním do kroku.

,,Už ses rozhodla, jestli budeme kamarádi?" nejistě na mě namířil svůj pohled.

Nejspíš ve mně tou otázkou probudil mé škodolibé já, protože jsem se rozhodla ho trochu poškádlit.

,,No já nevím, sice jsem tě nechala mě doprovodit domů a normálně se tu s tebou bavím, ale možná bychom být kamarádi neměli" zalhala jsem a snažila se u toho tvářit co nejvážněji.

Asi se mi to povedlo, protože se na jeho tváři objevil dost skleslý výraz, musela jsem se hodně držet, abych se nezačala smát tomu, jak se právě tvářil. Párkrát jsem se zhluboka nadechla a pak jsem ho oslovila.

,,Hm?" dostal ze sebe.

,,Dělala jsem si srandu"

,,Co?" nechápal pořád se stejně zasmušilým výrazem.

,,Dělala jsem si srandu, můžeme být kamarádi" nevydržela jsem to a rozesmála se nad jeho ustaraným výrazem.

Chvíli Martinovi trvalo, než si uvědomil, co jsem to právě řekla a pak se na jeho tváři objevil široký zářivý úsměv.

,,Vážně?"

Zakývala jsem s úsměvem hlavou.

,,Teda ty mi ale dáváš" postěžoval si a pokýval hlavou ze strany na stranu.

Pak už byl zase plný veselé nálady, tak jako téměř vždycky.