,,Cože?" nechápala jsem, proč by se zrovna on se mnou chtěl skamarádit.

,,Už mě nebavilo, jak jsme to pořád byli my čtyři kluci a tak jsem mezi nás chtěl připojit někoho nového, nejlépe holku a ty si byla nová, vypadala si sympaticky" vysvětloval mi.

,,Ale vždyť si se semnou skoro vůbec nebavil" namítla jsem.

Na to jen trhl rameny.

,,Vypadalo to, že sis oblíbila jen Karla"

Neměla jsem co říct, naštěstí se před námi zanedlouho objevila budova školky.

,,Tak tady pracuju" oznámila jsem mu a položila ruku na kliku od vstupních dveří.

,,Deb" vyslovil mé jméno.

Cítila jsem se v jeho přítomnosti nesvá, po tom co se stalo, jsem byla nejradši sama nebo s Honzou. I přes to jsem mu věnovala svojí pozornost a otočila se k němu čelem.

,,Když jsem ti tohle řekl, mohli bychom být kamarádi" navrhl s přátelským úsměvem.

Nevěděla jsem co si o tom myslet. Vážně jsem jen kvůli němu poznala kluky? Neměla bych na něho být naštvaná? Přeci kdybych jsem se s nimi neseznámila, nikdy by se to před rokem nestalo. Chtěla bych je ale neznat? Neznat Honzu?

,,Uvidíme" pokrčila jsem rameny, pak jsem se otočila zpět ke dveřím, a aniž bych čekala na jeho jakoukoli reakci, zmizela jsem za dveřmi.

Nechtěla jsem jeho nabídku ihned odmítnout. Pravdou je, že on mi nikdy nic neudělal, byl někdy možná až moc zvědavý, ale vypadalo to, že se spíš strachoval o své kamarády, možná by to nebylo zase tak špatné se s ním přátelit. Rozhodla jsem se mu dát šanci.

V práci probíhalo vše v pořádku, vypadalo to, že Karel všem řekl, proč jsem se tam včera nedostavila, a omluvil mě, tak jak slíbil. Ani našeho tajného vloupání s Honzou si zdá se nikdo nevšiml. Nadcházející dva dny byl víkend, takže jsem měla spoustu volného času. A tak jsem si mohla pořádně odpočinout. Neustále mě však trápila jedna věc a to fakt, že se mi stále neozval Honza. Několikrát jsem mu zkoušela psát ale bez jakékoli odezvy.

Vážně mě to trápilo, chvíli jsem si i říkala, zda to bylo skutečné. Nevytvořila jsem si ho jen uvnitř mé hlavy? To by však znamenalo, že jsem vážně blázen a to jsem podruhé už nehodlala akceptovat. S přibývajícím časem bez jakékoli odezvy se má lítost proměňovala ve vztek. Naštěstí mamka ani Hans nebyli v pátek a sobotu doma takže si mojí podivné nálady, kterou jsem díky tomu měla, nevšimli. To se však změnilo v neděli.

Už když jsem ráno vstoupila do kuchyně, abych se nasnídala, přišlo mi, že je něco špatně. Mamka mě až s přehnaně širokým úsměvem pozdravila a nařídila mi, abych si sedla a nic nedělala, pak přede mě naservírovala mé nejoblíbenější lívance a jasmínový čaj. Takovou snídani mi nepřipravila ani nepamatuju. Upřímně jsme mezi sebou měly úplně odlišný vztah než před těmi všemi událostmi, ale teď to bylo jako by se vše vrátilo do starých kolejí.

S nejistotou jsem se dala do jídla. Rozhodně bych si svojí nejoblíbenější snídani velice vychutnala, kdyby mi to prostě nepřišlo tak šíleně divné. Mamka se posadila naproti mně s hrnkem kávy a upřela na mě pohled, který měla vždy, když se mi něco stalo a litovala mě.

,,Stalo se něco?" nechápala jsem, proč se na mě právě takhle dívá a rozhodla se konečně zjistit, co se to tu sakra děje.

,,Jak se dneska cítíš?" zeptala se mě místo odpovědi starostlivě.

Podezřívavě jsem si jí prohlížela. Proč se mě ptá na takovou otázku?

,,Normálně proč?"

Mamka si zhluboka povzdychla a zadívala se na své ruce, které měla prsty propletené k sobě a položené na stole.

,,No vždyť víš"