Martin: Ahoj, nechceš se zítra po škole sejít?

Absolutně jsem nechápala, o co mu jde. Proč se zrovna on o mě najednou tak zajímá a chce se se mnou scházet.

Deb: Zítra musím na brigádu.

Odepsala jsem mu v domnění, že se konečně stáhne, to on ale neudělal.

Martin: Mohl bych tě tam doprovodit.

Otráveně jsem protočila očima.

Deb: To je zbytečný, je to krátká cesta.

Martin: To nevadí, počkám na tebe před školou, tak zatím.

Tak to vypadá, že se té schůzce s ním nevyhnu. Odhodila jsem svůj mobil na noční stolek a zalezla si společně s knížkou do postele. Jako by nestačilo, že jsem se dnes musela bavit s Karlem a k tomu ještě poslouchat Vadimovi urážky.

Raději jsem se rychle začetla do knihy, abych na tohle všechno aspoň na chvíli zapomněla. Ještě, že ty knihy mám, můj jediný únik od reality, nebýt nich už bych se asi doopravdy zbláznila. Navíc na mě také fungují jako dobré uspávání. Proto jsem taky po několika přečtených kapitolách padla hluboko do říše snů.

Nespalo se mi zrovna nejlépe. Několikrát za noc jsem se probudila celá zpocená a udýchaná. Nikdy jsem si ale přesně nepamatovala, jaký sen mi způsobil takový stav. Nadcházející ráno nebylo o moc lepší než to předchozí a to jsem neusnula ani tak pozdě.

Ve škole jsem musela vypadat jako nějaká zombie ani vlastně nevím, jak jsem se udržela na nohou a v bdělosti. Vykašlat na brigádu jsem se znovu ale nemohla, i když bych chtěla a to nejen proto, že jsem byla unavená, ale hlavně kvůli Martinovi.

Neměla jsem chuť se s někým bavit. Navíc jsem absolutně nevěděla o čem se bavit s ním. Vždycky jsme spolu mluvili jenom, když se něco dělo s Karlem. Tak o čem se chce bavit teď? Myslela jsem si, že mě má taky za blázna, řekla jsem mu přeci, že u mě byl Honza, když už byl ale dávno mrtvý.

,,Ahoj Deb" ozval se za mnou najednou jeho hlas.

Zhluboka jsem se nadechla a otočila se na něho.

,,Páni" vykulil na mě oči.

,,Ty vypadáš.."

Pozvedla jsem zvědavě jedno obočí.

,,Hrozně" rozesmál se.

,,Tak díky" odsekla jsem na to a vydala se pryč ze školy.

On mě následoval.

Když už mezi námi dlouho panovalo ticho, nevydržela jsem to.

,,Proč si se se mnou chtěl sejít?" promluvila jsem.

,,Protože jsem si s tebou chtěl popovídat"

,,Ale proč?" nechápala jsem.

,,Vždycky jsem se s tebou chtěl kamarádit" trhl rameny.

,,Vždycky?" zopakovala jsem ještě více nechápavě.

,,Jo to díky mě jsme si k tobě šli minulý rok v jídelně sednout"