Samozřejmě že jsem s tím důrazně nesouhlasila, celý den jsme na sebe s mamkou křičely, já že ze mě dělá blázna a ona, že mám nejspíš vážný problém a musím s ním něco dělat. Druhý den mě téměř násilím společně s Hansem, kterého si vzala asi jako posilu, dotáhli k mému psychiatrovi, kterému jsem samozřejmě odmítala cokoli sama říct a tak místo mě povídala mamka. V té chvíli jsem jí nesnášela. Nesnášela jsem jí za to, že mi nevěřila a za to, že to všem řekla, dokonce i Hansovi, který se na mě celou dobu, co mamka doktorovi vysvětlovala, co jsem jí včera řekla, podivně koukal.

Doktor se mě pokoušel rozmluvit avšak marně. Byla jsem pevně přesvědčena, že už o tom nikdy nikomu neřeknu, nikdy se nikomu nebudu s ničím svěřovat. Večer jsem se snažila ze samého zoufalství dovolat Honzovi, tedy duchovi. Byla jsem úplně na dně. On jediný mi vždy, za každých okolností věřil a dokázal mi pomoct. Ovšem ani jeden z mých hovorů nepřijal. Tu noc jsem nezamhouřila oka. Jen jsem bezvládně ležela ve své posteli. V hlavě mi běželi vzpomínky na to, jak na téhle posteli ležel on, těsně vedle mě a objímal mě. Z očí mi pomalu stékaly slzy.

V příštích dnech na mě mamka přísně dohlížela, zda beru své prášky, táhla mě na všelijaká vyšetření a dvakrát týdně jsem úplně bezúčelně musela dvě hodiny sedět v křesle naproti mému psychiatrovi. Jediné pozitivní na to bylo, že jsem nechodila do školy. Vidět Karla, potkat ho, tak bych se asi sesypala. Cítila jsem se strašně slabá, z prášků, které jsem musela užívat, jsem byla unavená, ale spát jsem ani druhou noc nemohla.

Všechno se to opakovalo. Znovu a znovu, den za dnem. Samý doktoři, terapie a léky. Nejedla jsem, odmítala jsem dělat cokoli. Nespala jsem. Jediné na co jsem měla náladu, bylo stále dokola a dokola vytáčet číslo jednoho zelenovlasého kluka. Dělala bych to snad do své smrti, kdyby se jednou z mého mobilu neozvalo: ,,Volané číslo neexistuje".

-Rok poté-

Ani nevím, jak ale přežila jsem další rok, rok od těch všech podivných událostech. Prášky jsem už vysadila, to abych mohla normálně fungovat ve škole a nebýt unavená. Párkrát jsem zahlédla Karla, ale vždy jsem ihned odvrátila pohled jinam. Nechtěla jsem se s ním bavit, nechtěla jsem se bavit s nikým.

Až do dnešního rána jsem nevěděla, jak to tenkrát bylo. Zda jsem byla doopravdy blázen, za kterého mě všichni měli, nebo zda se všechno, co jsem zažila, skutečně stalo. Teď už to ale vím. Netuším sice, proč to trvalo tak dlouho, ale až teď jsem dostala odpověď. Ptáte se jakou? Povím vám to.

Byl to jeden jediný zvuk, který mi dal odpověď, kterou jsem si celý rok přála získat. Tichý zvuk, jako když něco malého narazí do vašeho okna. A já ihned věděla, kdo stojí venku.