Zmateně jsem se za sebe ohlédla. Stál tam Vadim.

,,To jsem zvědavý, jak tohle vysvětlíš řediteli" ušklíbl se a dal se k odchodu.
Já jsem mu v tom ale zabránila.

,,Vadime, počkej!" křikla jsem a chytila ho za rameno.

,,Nevím, co všechno si slyšel nebo viděl, ale nikdo se nic nesmí dozvědět!"

On se znovu pobaveně ušklíbl.

,,To nemáš pravdu, někdo by se naopak měl dozvědět, že ti hrabe a povídáš si sama pro sebe a ještě k tomu předstíráš, že si povídáš s Honzou, který je mrtvý"

Nesměl to nikomu říct, co by na to ředitel řekl, kdyby se to dozvěděl?

,,Ale on tu vážně byl, stál tu. Vím, zní to bláznivě, ale nejspíš jsem viděla jeho ducha" snažila jsem se mu vysvětlit, co se tu dělo.
On mi ale očividně vůbec nevěřil a hlasitě se rozesmál.

,,Vždyť to říkám, hráblo ti" řekl, když jeho smích ustál a rychle se rozeběhl kamsi chodbou.

Na nic jsem nečekala a běžela za ním, bylo mi jasné, kam míří, jak říkal předtím, určitě má v plánu všechno vyzvonit řediteli. Chtěla jsem mu v tom zabránit, ale byl daleko rychlejší než já. Než jsem stačila doběhnout za ním ke dveřím od ředitelny, stihl na ně už zaklepat. Netrvalo to ani pár minut a dveře se otevřely. Vůbec jsem netušila, co se bude dít po tom, co Vadim řediteli vyklopí, že jsem si povídala s mrtvým spolužákem, kterého nikdo kromě mě neviděl.

Jen jsem tam tak stála a dívala se na toho starého milého pána, když si doposlechl to, co mu Vadim chtěl říct, objevila se mu na čele malá nepatrná vráska. Věděla jsem, že to nevěstí nic dobrého. Poděkoval mu a poslal ho do třídy. Když Vadim odešel, otočil se ředitel na mě.

,,Debí, pojď se mnou dovnitř prosím" vyzval mě, z jeho hlasu jsem vycítila starost.
Poslechla jsem a následovala ho k dřevěnému stolu veprostřed ředitelny. Gestem ruky mi naznačil, abych se posadila do malého křesílka a tak jsem také udělala. Když jsme se oba posadily, nastalo ticho. Vypadalo to, jako by ani jeden z nás nevěděl, co má říct, tedy já to nevěděla určitě. Nakonec ticho prolomil.

,,Chápu, že ti tvůj spolužák chybí, viděl jsem, že jste se spolu bavili" pronesl.
Já se stále neměla ke slovu a svůj zrak jsem upírala dolů na své bačkory.

,,Ale pokud si se psychicky nesmířila s jeho smrtí, může to být problém" pokračoval.
Myslí si, že jsem blázen, pomyslela jsem si, co jsem taky čekala, každý by si to myslel.

,,Debí?" vyslovil najednou tázavě mé jméno.
Donutila jsem se zvednout svojí hlavu a podívat se mu do tváře.

,,Tvoje mamka mi říkala o tvých psychických problémech v minulosti"