Nechápala jsem to. Už jsem se ani nesnažila zadržet slzy, které se mi draly ven z očí. Co na tom, že se na mě ostatní divně koukají. Umřel mi kamarád, mám právo vypadat jako uplakánek. Nikdy mi nikdo blízký neumřel. Nevěděla jsem jak to přijmout. Znala jsem Honzu sice krátce, ale i přes to jsem ho měla ráda, po té noci, kdy za mnou nečekaně přišel obzvlášť. Po té noci, kdy už měl být mrtvý.
Nedávalo mi to smysl. Jak u mě mohl být?

,,Čau" pozdravil nás kdosi a pak si sedl na židli vedle mě. Byl to Martin. Když zpozoroval mé mokré tváře od slz, zatvářil se udiveně.

,,Děje se něco?" zeptal se, když si všimnul, že ani Karel nevypadá tak úplně v pořádku.

,,Jo" odpověděl mu chraplavým hlasem a s pohledem zabodnutým do stolu.

,,Honza je mrtvej"

,,Cože? Jak to?" vychrlil ze sebe Martin s vykulenýma očima.

I když se Karlovi zřejmě nechtělo moc mluvit, dal se do řeči o tom, co se Honzovi stalo.

,,Před týdnem?" zopakoval jednu s informací, kterou se dozvěděl nechápavě Martin. A svůj pohled namířil na mě.
Ihned jsem věděla, co mu na tom přijde divné. Já mu přeci o Honzově noční návštěvě mého domu řekla. Rychle jsem mu pohled opětovala.

,,Ale vždyť.." chtěl něco namítnout, ale já ho nesouhlasným pokýváním hlavou zastavila. Karel naštěstí stále pozoroval stůl, takže si ničeho nevšiml. Nechci mu to teď říkat. Není na to ten správný čas. U Martina jsem doufala, že na to nějak zapomene a nebude to chtít řešit, třeba si řekne, že jsem si prostě vymýšlela.

,,Už musím jít" oznámila jsem jim a rázně se zvedla od stolu, ani jsem nečekala na rozloučení a vydala se pryč z jídelny. Potřebovala jsem zmizet. Nejlépe utéct domů a zahrabat se v posteli, kde bych mohla nikým neviděná brečet. To je to, co jsem nejvíce potřebovala.
Po cestě domů jsem téměř běžela.

,,Debí" ozval se z kuchyně mamky hlas, když jsem odemkla vchodové dveře.
Proč musela přijít zrovna dnes? Chtěla jsem, aby se vrátila, ale ne v den, kdy jediné co chci je se pořádně vybrečet a oprostit se od okolního světa a všech lidí v něm. Zrovna dnes potřebuju být sama.

,,Ahoj" pozdravila jsem ji, když jsem za ní přišla do kuchyně. O úsměv jsem se ani nepokoušela, stejně by to bylo k ničemu. Jen jsem se modlila, abych od mého pláče ve škole neměla červené oči. Nechtěla jsem, aby si něčeho všimla.

,,Tak jak si to tu beze mě zvládla?" zajímala se. Na rozdíl ode mě se usmívala až neobvykle hodně.

,,Jo dobře, musím si jít dělat úkoly" odpověděla jsem a rychle opustila místnost. Cítila jsem, že se každou chvíli znovu rozbrečím. Naštěstí mamka proti tomu nic nenamítala. A tak jsem skočila do své postele a nechala jsem svým slzám volný průchod.

Můj usedavý pláč mě přerušilo až tiché cinknutí mého mobilu. Někdo mi píše. Nejspíš Karel nebo Martin, kterému asi pořád vrtá hlavou, jak to tedy s tím, co jsem mu řekla je. Vlastně ani nevím, jestli si chci tu zprávu přečíst. Kdyby to opravdu byl Martin, co bych mu odepsala? Že jsem mu lhala? Nebo, že mě jen špatně pochopil? Měla bych zapírat?

Nakonec jsem se rozhodla si zprávu přečíst. Málem mi vypadl mobil z ruky, když jsem si přečetla od koho zpráva je. Nepsal mi Martin a ani Karel, byl to Honza.

Honza: Ahoj, jsi zase sama doma?

Nevěřila jsem vlastním očím. To se mi teď jako něco zdá? Usnula jsem?

Debí: Kdo to píše?

Musela jsem se zeptat.

Honza: Jak to myslíš? Kdo by to asi psal, já.

Je možné, že si ze mě někdo dělá srandu? Že se někdo dostal na jeho účet a teď za něho píše lidem? Jak by si tohle někdo mohl dovolit dělat? Naštvala jsem se.

Debí: Tohle vážně není vtipný! Okamžitě přestaň používat jeho profil, víš vůbec jak tímhle lidem, kterým píšeš, ubližuješ?

Vyjela jsem na toho neznámého člověka. On ale neposlechl.

Honza: Debí, nechápu, o čem to mluvíš..

Tato zpráva mě zarazila. Musí to být někdo, kdo mě zná. Na svém profilu totiž nemám nikde zveřejněné své jméno.