Probudilo mě hlasité zvonění budíku, po slepu jsem po něm začala šmátrat, abych ten otravný zvuk zastavila. Až po nějaké chvíli jsem si uvědomila, že vedle by vedle mě měl s největší pravděpodobností ležet Honza. Když jsem ale otevřela oči, zjistila jsem, že neleží. Jediné co jsem vedle sebe našla, byl malý papírek se vzkazem.

"Přeji krásné ráno"

Musela jsem se pousmát. Vstala jsem z postele a začala se připravovat do školy. Za necelou hodinu jsem už vycházela z domu. Honza ve třídě opět nebyl. To mi připomnělo, že jsem se ho včera zapomněla zeptat, proč pořád chybí.

Vyučování bylo samozřejmě jako vždy nudné. Začala jsem trochu litovat toho, že jsem si ve třídě neudělala kamarády, tedy kromě Honzy, ty nudné přestávky už mě opravdu přestávaly bavit. Naštěstí jsem to přežila až do zvonění, které ohlašovalo konec poslední hodiny. Po tom jako vždy následoval oběd.

Dnes byla, bohužel pro mě, jídelna nacpaná k prasknutí. Marně jsem se s tácem v ruce rozhlížela po místnosti a hledala prázdný stůl. Jediné co jsem našla, bylo prázdné místo vedle Martina. Nechtěla jsem si k němu zrovna dvakrát sedat, ale jíst ve stoje se mi také nechtělo.

,,Čau, můžu?" zeptala jsem se ho, když jsem se konečně odhodlala k němu přijít a pohled nasměrovala na volnou židli vedle něho.

,,Jo, jasně" odpověděl mi a široce se na mě usmál.

Chvíli jsme jen tiše jedli, ale on to ticho přerušil.

,,Karel dnes nebyl ve škole" prohodil jako by nic. Nechtěla jsem se s ním o něm opět bavit. Měla jsem sto chutí zvednout se od stolu, ale přeci bych tam nenechala skoro celé jídlo, tím spíš když je dnes mé oblíbené.

,,Aha" odpověděla jsem co možná nejvíc nezaujatě a doufala, že bude nějakým zázrakem třeba mlčet. To se ale podle mého očekávání nestalo.

,,Psal jsem mu, ale neodepisuje mi" pokračoval. Já jen mlčky zakývala hlavou.
,,Tobě odepisuje?" zajímalo ho.

,,Nepíšeme si" odsekla jsem.

,,A včera?"

Otráveně jsem protočila očima.

,,Ani včera jsme si nepsali" odpověděla jsem rázně.

,,Jak to?" zeptal se snad na tu nejdementnější otázku. Proč bych mu asi měla psát?

,,Protože si spolu prostě nepíšeme každý den"

On měl ale stále další otázky.

,,Proč ne? Jste přeci kamarádi, nebo ne?" zřejmě se divil.

,,Včera jsem měla návštěvu, jasný? Věnovala jsem se jí a ne messengeru!" ujasnila jsem mu to.

,,Jakou návštěvu?" fakt mě překvapuje, jak dokáže být zvědavý.

,,To tě nemusí zajímat" odsekla jsem.
Odmlčel se, vypadalo to, že se nad něčím zamyslel.

,,Ty máš kluka?" zeptal se najednou.
Tuhle otázku jsem vážně nečekala.

,,Ne" vyhrkla jsem.

,,Jasně" zřejmě mi nevěřil. Nejspíš mu pouhé ne nestačí. Fajn!

,,Byl u mě Honza, jasný?" odpověděla jsem mu na jeho předchozí otázku, to jsem ale nečekala, že to tím ještě zhorším.

,,Ty chodíš s Honzou?" vyprskl zaskočeně.
Snažila jsem se to ihned popřít, ale on pokračoval dál a ani mě nepustil ke slovu.

,,Jak si to mohla Karlovi udělat? Teď už konečně všechno chápu"

,,Jak to myslíš" nechápala jsem pro změnu něco já.

Dal se tedy do vysvětlení.

,,Karel na Honzu žárlí, protože tě má rád, toho sis nevšimla?"

,,Už zase" protočila jsem očima.

,,Svěřil se mi včera, že se mu líbíš" řekl.
Tomu se mi vážně nechtělo věřit. Já že bych se mu líbila? Blbost! Přeci když jsem ho zvala ven, odmítl mě. Ale proč by si tohle Martin vymýšlel?