Karel se na mě tázavě podíval. Nemohla jsem ze sebe vydat jediné slovo. Nevěřila jsem vlastním očím.

,,Debí co se tu děje?" zeptal se mě po chvíli mlčení Karel. Co mu na to mám odpovědět?

,,Ty jsi.." chtěl si nejspíš nějak sám odpovědět ale v půlce věty se zasekl. Vypadal jakoby si znovu promýšlel, co chce říct.

,,Ty jsi viděla ducha?" dokončil nakonec svou větu, která zněla spíš jako další otázka.
Nejspíš už bych na něho neměla dál vyjeveně zírat, což jsem dělala už asi pět minut a začít komunikovat.

,,Jo" odpověděla jsem konečně.

,,Potkala jsem Honzu" pokračovala jsem chtíc zapojit i jeho do vysvětlování. Ohlédla jsem se přitom za sebe na místo, kde by měl Honza stát. Nikdo kromě mě a Karla však na chodbě nebyl. Otočila jsem se zpátky na Karla a spatřila v jeho tváři vystrašný výraz.

,,Ty jsi viděla ducha Honzy? Proto už nebyl tak dlouho ve škole, co se..." dostal ze sebe, ale já mu skočila do řeči.

,,Ne, Honza toho ducha honil" ale pak jsem se zarazila.

,,Jak to myslíš, že nebyl Honza už dlouho ve škole?" zeptala jsem se ho. Karel vypadal jakoby vůbec nechápal mojí otázku.

,,No od té doby, co jsme se seznámili, jsem ho nikde neviděl, do školy nechodí, to musíš vědět, když s ním chodíš do třídy ne?" odpověděl mi nakonec.

Opět jsem se nezmohla ani na jediné slovo. Co to tu plácá? Honza byl přeci ve škole kromě asi dvou dnů pořád a byl s námi na pláži. Co má tohle všechno znamenat? Prvně jsem chtěla tohle všechno na Karla vychrlit, ale pak jsem si řekla jestli nebude lepší o tom mlčet.

,,No jo jasně, ve škole nebyl dlouho" odpověděla jsem co nejvěrohodněji.

,,A on tu teda dneska byl?" zeptal se mě Karel po mé odpovědi.

,,Jo potkala jsem ho cestou na oběd" Karel se zničehonic pousmál.

,,Tak proto jsi na oběd nepřišla, já si myslel, že si se na mě vykašlala" řekl.

,,Jo..teda ne nevykašlala" zakoktala jsem se trochu.

,,No jídelnu už nejspíš zavřeli, měla by sis dojít někam na jídlo" s tím jsem ale nesouhlasila.

,,Nemám hlad a ani sebou nemám peníze, navíc musíme jít k tomu domu" protestovala jsem. Karel se ale jen tak nedal.

,,Nepůjdeš nikam hladová, zvu tě, znám tu moc dobré rychlé občerstvení, aspoň mi povíš, co se tu ve škole dělo" řekl. Nečekal ani na mojí odpověď a ihned se vydal k hlavním dveřím. Co jsem mohla dělat. Musela jsem ho poslechnout. Vydala jsem se za ním.

Šli jsme asi deset minut městem až jsme došli k malé budově s venkovní terasou.

,,Tady to je" řekl Karel a tak jsme vešli dovnitř. Ocitli jsme se u dlouhého pultu na zdi nad ním byla snad nekonečně dlouhá nabídka jídel. Za pultem se na nás usmívaly dvě slečny, podle všeho prodavačky.

,,Něco si vyber" vyzval mě Karel. Poslušně jsem si začala prohlížet plakáty s prodávaným jídlem. Karel měl vybráno téměř okamžitě a tak přistoupil blíž k jedné z prodavaček a začal objednávat.

,,Co si dáš ty?" zeptal se mě. Já ale stále neměla vybráno. Odlepila jsem oči od nabídky a uviděla jak na mě prodavačka kouká netrpělivým pohledem.

,,To stejný" vyhrkla jsem ze sebe, i když jsem vůbec nevěděla, co si Karel vybral. Prodavačka souhlasně kývla hlavou a něco naklapala do kasy. Pak si řekla cenu a poprosila nás o chvíli strpení.

,,Zítra ti ty peníze dám" řekla jsem Karlovi, když jsme čekali na jídlo.

,,To ne, říkal jsem, že tě zvu" protestoval. Poraženecky jsem svěsila ramena na znamení, že souhlasím, ale stejně jsem plánovala, že mu druhý den peníze donesu. Zanedlouho nám prodavačka oznámila, že je naše jídlo připravené.

Karel se na ní pohotově otočil, popadl tác s jídlem a zamířil si to na venkovní terasu.