,,Tak co, jak si se měla celé dopoledne?" zeptal se mě vesele Karel, když jsem si k němu přisedla na obědě.

,,Ale jo, šlo to" odpověděla jsem trochu sklesle. Mrzelo mě to, co se stalo s Honzou. Opravdu jsem se s ním chtěla smířit a vše mu říct, on o mě celý den ale ani nezavadil pohledem.

,,Co se děje?" strachoval se Karel. Věděla jsem, že ihned pozná, že se mnou není něco v pořádku. Neměla jsem ale chuť se teď o tom s někým bavit a tak jsem řeč raději stočila k úplně jinému tématu.

,,Nic, jen jsme toho měli hodně, co děláš dnes odpoledne?" zeptala jsem se.
Karel chvíli přemýšlel.

,,Myslím, že nic, proč?"

,,Napadlo mě, že bychom šli k nám a zkusili něco zjistit o tom, co se mi stalo na pláži" prozradila jsem mu můj plán.

,,Tak dobře" souhlasil s úsměvem.

,,Jen musím zavolat mamce" prohlásil, když jsme oba dojedli oběd a mohli se tak vydat k nám domů. Nechala jsem ho tedy chvíli o samotě, abych ho při hovoru nerušila a šla se mezitím k mé skříňce přezout.

,,Tak můžeme" zvolala, když ke mně po chvíli přišel už přezutý.

,,Máte hezký dům" prohlásil potom, co jsme dorazili a on s úlevou zjistil, že je dům prázdný. S vážnou tváří jsme si přiložila ukazováček ke rtům a zašeptala.

,,Nemluv moc nahlas, jinak se na nás zřítí stěny" Karel se na mě zaraženě podíval. Nejspíš nepochopil, že jsem to myslela jako legraci a tak jsme se na něho pobaveně usmála, aby to pochopil. Konečně mu to došlo a úsměv mi oplatil. Pak mě jemně šťouchl do ramene. Já ho chňapla za rukáv a táhla ho po schodech do mého pokoje, kde jsem ho posadila na židli před psacím stole s notebookem.

,,Napadá tě vůbec co hledat?" zeptal se mě, když jsem notebook zapínala. Na chvilku jsem se zamyslela.

,,Pro začátek si můžeme najít nějaké informace o té holčičce" navrhla jsem. Karel s mým návrhem souhlasil a naklapal do notebooku název stránky, na které jsou zaznamenány všechny reportáže z televizních novin. Hledání té, kterou potřebujeme, nebylo vůbec těžké, neboť vražda holčičky byla pro všechny veliký šok a tak tomu věnovali místo na titulní stránce webovek.

Na to jak to byl článek zveličený, v něm ale moc informací nebylo. Pouze rok narození a bydliště.

,,Znáš tuhle ulici?" zeptala jsem se Karla a kurzorem myši ukázala na onou adresu.

,,Jo znám, je asi pět bloků odtud" odpověděl mi.

,,Co kdybychom se tam šli podívat?" napadlo mě.

,,To přeci nejde, určitě tam budou její rodiče" namítl Karel.

Měl pravdu, to musím uznat, ale já jsem se tam opravdu moc chtěla jít podívat a prohlédnout si to tam.

,,Ale hele" výskla jsem nadšeně a označila krátké souvětí v textu, kde se psalo, že rodiče se jeli smířit se smrtí své dcery do klidu hor.

,,Stejně bych tam radši nechodil, pochybuju, že nechali dům prázdný" protestoval i přes to dál.

,,Ale no tak, může nám to hodně pomoct" snažila jsem se ho přemluvit a kulila na něho psíma očima.

,,No tak dobře" zafungovalo to.

,,Ale mám podmínku, půjdeme tam až zítra, teď už je pozdě a za chvíli se bude stmívat"

,,Snad se nebojíš" rýpla jsem si se smíchem do něho.

,,Nebojím" odsekl uraženě.

Nakonec jsem s jeho podmínkou souhlasila. Koneckonců měl nejspíš pravdu, že to tak bude lepší, stopy se přeci jenom budou lépe hledat za světla.

Za nedlouho musel Karel odejít domů. Šla jsem ho tedy doprovodit ke dveřím jen, co jsem se vrátila, teď už sama do svého pokoje ozval se ze zdola mámin hlas.

,,Ahoj zlato jsem doma"

,,Ahoj" zakřičela jsem na pozdrav, aby mě slyšela.

Pak už byli slyšet jen máminy kroky stoupající po schodišti a rázem se objevila v mém pokoji.

,,Ty jsi tu někoho měla?" vyzvídala.
Takže nejen, že má super dobrý sluch, ona i pozná, když byl v našem domě někdo cizí.

,,Jo byl tu kámoš, pomáhal mi s něčím do školy" zalhala jsem a raději se přitom ohnula k mé školní tašce a předstírala, že v ní něco hledám.

,,Jak jsi to poznala?" zajímalo mě.
Máma se na mě široce usmála.

,,Málem jsme se s tvým kamarádem srazili na zahradě u branky" prozradila mi. Při představě jak do sebe oni dva vrazili, jsem se musela rozesmát.

,,Bylo to vážně trapný" přiznala mamka a taky se začala smát. Když nám to už nepřišlo tak vtipné, mamka se otočila a vyšla ven z mého pokoje, pak se na mě ještě přes rameno ohlédla.

,,Jsem ráda, že jsi sis tu už našla kamaráda" řekla s milým úsměvem předtím, než zavřela dveře.

Jo to já jsem taky ráda, usmála jsem se šťastně. Náladu mi kazila jen myšlenka na Honzu. Raději jsem se ji snažila zahnat představou, že se zítra s Karlem vydáme k domu té holčičky. I když jsem docela posera, nemohla jsem se dočkat. Záhady mě vždycky lákaly a tohle je opravdu veliká záhada.

Začala jsem fantazírovat o tom, že bychom možná mohli policii pomoct s objasněním její vraždy a třeba i s dopadením jejího vraha. Třeba kvůli tomu jsem dívku viděla, aby jí pomohla. To by dávalo smysl.
Z mého přemýšlení mě nakonec vytrhlo mámino zavolání na večeři. Právě včas řekla jsem si, když jsem scházela schody a v břiše mi hlasitě kručelo.