╔═══════════════╗
☾ SINS OF AN ANGEL ☾
╚═══════════════╝

03. | SWEET TALK

CESTA PROBÍHALA KLIDNĚ:

vítr byl dobrý, věčná slunce Sakaaru byla skrytá za hustými mraky smogu a portály se zklidnily, takže se ani nemuseli vyhýbat tolika padajícím troskám. Přesto se Aethela cítila jako na jehlách. Každých pět minut si na svém místě poposedla, řízení sledujíc jen napůl, jelikož druhým okem byla nucena sledovat neznámého v podpalubí.

Nelíbil se jí. A to nejen kvůli jeho magii, kterou sice obdivovala, ale také se jí právem bála, nebo kvůli jeho Asgardskému původu - Aethela by se raději udusila, než aby kdy přiznala že má strach z Asgarďana - problémem bylo, že zatímco ona byla ve své nenávisti k národu Ásů vychovávána, oni měli zapomenout. Zapomenout na svět věčného nebe a stříbra.

Neměl by ji poznat. A přesto tu nyní stál a díval se na ni, jako by znal všechna tajemství vesmíru.

Už po několikáté ho rychlým pohledem zkontrolovala. Seděl tam dole naprosto klidně, s mírným úšklebkem na tváři, jako by byl přesně tam kde chtěl být. Nebojoval s ní, nehádal se. Jeho spokojenost ji znepokojovala.

Aethela si hlasitě povzdechla a potřásla bílými vlasy. Pevně sevřela v ruce řízení lodi. Je to jen další bojovník do Velmistrovi arény. Připomněla si. Jen další trofej do jeho sbírky.

Její prací bylo ho akorát předat - poté ať si třeba shoří v pekle, jí to může být jedno.

Nic mu nedlužila. Už ne.

Donutila se přenést pozornost k Sakaarskému městu šampiónů. Aethela to tu nikdy neměla ráda. Všude samá špína, nepořádek a naprostý chaos. Nefungoval tu žádný řád, osud byl vrtkavý a každý den závisel na rozmaru Velmistra - šílence, kterému byste nesvěřili do péče ani plastovou květinu.

Musela ale uznat, že barevný kýč těch klikatých ulic měl něco do sebe. Člověk tu lehce zmizel - bylo jednoduché zapadnout na místo, kde nezapadal vůbec nikdo -, nikdo nekladl zbytečné otázky a stejně v jako jejím rodném světě tu fungovalo jednoduché pravidlo výměny. Něco za něco. Slib za slib. Oko za oko, zub za zub.

A podle toho se řídila.

Mohlo jí být jedno, nakolik šílený byl vládce Sakaaru, tak dlouho jak od něj za svoji těžce oddřenou práci dostala dostatečně velké množství jednotek, které jí zajistily několik dalších dní.

Bylo to prosté. Možná až moc.

Aethela převzala od lodního počítače hlavní ovládání a snesla se níže. Opatrně kličkovala mezi budovami, vyhýbala se roji vesmírných plavidel táhnoucí se všemi směry - některé z nich patřily smeťákům, tak jako ona, zatímco jiné pilotovali civilní obyvatelné Sakaaru - a dávala si pozor aby následovala neexistující letecký řád.

Zastavila až před širokou budovou ze zeleného plechu, těsně před velkými ocelovými dveřmi do hangáru. Několik minut setrvala s lodí ve vzduchu, zatímco skener na zdi zkontroloval kód její lodi. Až poté ji pustil dovnitř.

Celé město vystavěné na smetišti bylo propojené tak, aby se člověk mohl prakticky volně pohybovat po jednotlivých budovách. Smeťácké doky byly však na rozdíl od těch civilních postavené gladiátorskému vězení a k samotné aréně to od nich bylo jen několik minut chůze. To proto, aby přesun nových bojovníků byl co nejjednodušší.

Několik bloků nad hangáry se také nacházel Velmistrův palác - několik pater jeho čistě soukromých pokojů. Jako by ho myšlenka, že žije jen pár metrů nad nejnebezpečnějšími živly na Sakaaru vzrušovala.

Motor tiše zafuněl, jak loď pohodlně dosedla na betonovou podlahu. Aethela přerušila oběh energie v lodi, naposledy zkontrolovala všechny ikonky na palubě a poté se obrátila směrem k cizinci. Ten se však od chvíle, kdy ho kontrolovala naposledy nepohnul.

Nespokojeně si ho prohlédla, ale nakonec poklepáním třech prstů na panel po své pravé ruce otevřela poklop do svého provizorního vězení a protáhla se jím dovnitř.

Připravená na jakýkoliv podlý útok z jeho strany - Aethela znala jeho rasu příliš dobře na to, aby věděla že neví kdy se má vzdát - přistoupila k němu a vzala ho za rameno.

Její ruka však prošla skrz. Aethela sebou prudce cukla, překvapeně sledujíc jak se pod silou jejího doteku tělo Asgarďana rozpadá na zlatý prach, dokud jediné na co zůstala hledět byl prázdný vzduch.

Iluze. Uvědomila si.

Zahnala chuť otráveně kopnout do kovových pout, které cizinec nechal pohozené na zemi. Jako by se jí vysmíval. Vytáhla se na hlavní palubu, popadla svůj luk a přemýšlivě se rozhlédla kolem sebe. Za letu vystoupit nemohl. Uvažovala rychle. Musí být tedy někde ve městě.

Zaváhala. Smeťácký nepsaný protokol jí velel, aby ihned informovala Velmistra. To ale znamenalo přiznat, že ho ztratila.

Aethela si přehodila svůj luk přes rameno a rychlým krokem se vydala z hangáru. Cizinec byl Asgarďan. A pokud jí historické knihy něco naučili, tak že ti jdou ve válce vždycky po hlavě.

Najednou přesně věděla, kde cizinec je.

✧✧✧

ZEVNITŘ VYPADALO SAKAARSKÉ MĚSTO ÚPLNĚ STEJNĚ JAKO Z VENKU

- jako by někdo sebral tucet náhodných kusů trosek a splácal je dohromady holýma rukama. A on by se ani nedivil, kdyby tomu tak skutečně bylo.

Loki kráčel po těch pestrobarevných chodbách bez ladu a skladu, iluze halící jeho tvář. Nemyslel si, že by ho sice někdo poznal, ale jistota byla jistota. Stále se nacházel na neprobádaném území. Na svět byla jen hrstka záznamů, která vůbec přiznávala že Sakaar jako takový skutečně existuje, ale v žádném z nich se nepsalo, že by měl být obydlený. Natož potom, aby zde postavili město. Dokonce i o tom Velmistrovi slyšel Loki poprvé. A to už něco znamenalo.

Loki zkontroloval čas. Už to bylo více jak deset minut, od chvíle co si jeho nedobrovolná společnice musela všimnout, že je pryč. A přesto žádný poplach. Zahalen ve stínu se uchechtl. On věděl, že bude příliš hrdá na to, aby po něm vyhlásila pátrání.

Bylo to svým způsobe ironické. Létající národ vždy s oblibou nazýval Asgarďany nebezpečně hrdé, přitom to byli oni, kdo odmítali křičet bolestí.

Loki se obratně prosmýkl kolem prazvláštně vypadajícího páru a do tváře jej přitom šlehl silný energetický závan. Zbystřil. Okamžitě se za energetickou stopou otočil a ani přitom nevěnoval pozornost váze, kterou přitom kousku shodil. Hlasité řinčení skla k němu dolehlo jen tak napůl. mráz mu přejel po zádech.

Bylo to už věky, co cítil něco podobného.

Ten signál nebyl silný, skoro jak ozvěna, ale on stále mohl cítit jeho staří, moc... divokost. Kdyby nevěděl lépe, býval by si i pomyslel, že se spletl.

On ale lépe věděl. Jeho mysl možná byla pochroumaná, ale smysly byly pořád jedny z nejvycvičenější v galaxii.

Nebylo jednoduché se v Sakaarských chodbách orientovat. Nebyl tu žádný pevný bod, kterého by se Lokiho rychlé kroky mohly držet. Však on byl zvyklý pohybovat se mezi vratkými lávkami napříč světy. Nějaké bludiště - nakolik působivé - mu strach nenahnalo. Snažil se přitom vybavit si, odkud jen že tu energii znal. Setkal se s ní snad v prázdnotě? Na Sväterheimu? U elfů? Nemohlo tu být tolik možností.

Nejdříve živý a zdravý Anděl a teď tohle. Jeho den byl plný překvapení.

Jako predátor, který se vydal po své kořisti, vystopoval tu stopu do vyšších pater budovy, do míst kde se chodby zužovaly při každém kroku, jako by se při stavění přepočítali a pak na skutečné zdivo nezbylo místo.

Tam Loki nalezl dvojici strážných a velké otevřené dveře, jenž měli ti ubožáci za úkol chránit. Nespokojeně pod iluzí mlaskl. Nebyli to ale muži před ním, kdo ho tak pohoršili, jako spíše velký neonový nápis, který jako by se mu jeho samotnou existencí vysmíval.

Nespokojeně si slova "Vítejte u Velmistra" převalil na jazyku. To už se rovnou mohl někoho zeptat na cestu.

Hlasitě si povzdechl, promnul si čelo a potom jediným gestem ruky vojáky uspal. Pohotově jejich těla zachytil předtím než dopadla na zem a způsobila nechtěný povyk a odvalil je stranou. Kdokoliv by tedy šel kolem, pomyslel by si, že jen usnuli a případný rámus jejich probouzení by mu dal dostatečný čas na to utéci. ¹

Loki těla okázale přešel a s rukama založenýma za zády vešel dovnitř. Pokoje v téhle části města byly zbarvené do různých odstínů modré, až ten pohled znechucoval jeho oči. Loki nikdy neměl rád modrou a to i předtím, než zjistil, že je to barva jeho skutečné kůže. Nyní mu mnohem více než cokoliv jiného připomínala lež na jeho pokožce.

❝Příští hry jsou naplánovány na dnešní večer,❞ přerušil jeho rozjímání hlas a Loki se za ním vydal skrz místnosti. Pohled mu padl na dvojici prapodivných figur. První byla žena - nebo si alespoň Loki myslel, že to byla žena - s děsivě hlubokým hlasem masitým tělem. Jejím společníkem byl hubený, vysoký muž, kterému by bůh neplechy v dobré náladě tipl tak milion let. Postarší muž byl oděn v divoce zbarveném hábitu a jak Loki rychle zjistil, byl to on z koho vyzařovala ta prapodivná, silná aura.

A stačil mu jediný pohled do Velmistrovi tváře a on najednou věděl, odkud ten impuls znal. Vynořila se mu vzpomínka na Kdovíkde a nesmrtelného Sběratele. To jemu před časem Loki poslal do úschovy Aether, doufajíc že tam bude v bezpečí, ❝otroci už s tím byli obeznámeni s vylosovali si protivníky -❞

❝Ne, ne, Topaz. Víš že nemám to slovo rád,❞ mával rukama v prostoru muž a tvář se mu sáhla až do dětského nespokojení. Žena zvaná Topaz na to jen protočila očima.

❝Chci říci, 'vězni se zaměstnáním' si už vylosovali protivníky,❞opravila se kysele, ale Velmistrovi to podle všeho stačilo. Loki se tiše uchechtl. Už neměl pochyby o tom kdo muž před ním je.

Prastaří byli známí svou láskou pro všechno kýčovité, chaotické a pro své výstřední koníčky. Tenhle měl zřejmě v oblibě zápasy naživo a na smrt. Ani jej to vlastně nepřekvapilo.

Loki protočil dýku ve své ruce.

❝Nerad ruším vaši konverzaci,❞ bůh neplechy se k Velmistrovi přetočil zezadu, nechal svoji iluzi ladně sklouznout mu z ramen a chladné ostří přilepil muži na krk. Topaz spadla při tom kousku brada až na podlahu, což vzhledem k jejímu oteklému obličeji působilo až komicky. Zářivě se usmál, ❝ale musíme si promluvit.❞

❝Ooh, ty draku,❞ zašvitořil napůl - šílený Prastarý a k Lokiho nechuti se do jeho dotyku ještě zapřel. Loki měl dost co dělat, aby se ani nepohnul, ❝Nemám sice nic proti poznávání nových lidí, ale co takhle dát ten nůž pryč?❞

❝Řekni jí ať odejde,❞ kývl Loki směrem k Topaz a nemusel své slova opakovat. Topaz se zakabonila, jako by jí Loki svým příkazem urazil. Velmistr jí jen pokynul rukou.

❝Ano Topaz, to je v pořádku, klidně můžeš jít. Určitě máš na práci lepší věci.❞

Topaz cosi zamumlala, ale přesně podle rozkazu pohotově opustila místnost. Loki trpělivě vyčkal, jestli neuslyší poplašné zvonění a až poté od sebe muže prudce odstrčil. Svoji dýku si otřel do šatů, zatímco Velmistr si promnul krk a několika rychlými pohyby si setřásl oblečení prach. Upravil si límec hábitu. Lokiho si dlouze prohlédl

❝Takže,❞ začal úlisně a dvakrát na boha mrkl, ❝S kým že tu mám tu čest?❞

❝Loki,❞ odpověděl a hrdě zvedl svoji bradu. Nastala chvíle ticha, než Velmistr zmateně natočil hlavu na stranu.

❝Omlouvám se, ale mělo by mě to ohromit?❞ Podivil se Velmistr a přešel k nedalekému baru, který vypadal, jako by se každou chvíli měl převrátit na stranu. Jednu po druhé si začal prohlížet alkohol na jeho policích, ❝protože, nic proti, ale to jméno mi nic neříká.❞

❝To je zvláštní, jsem po vesmíru celkem známý,❞ zamračil se Loki a ani se nesnažil skrývat nespokojenost. Velmistr ale nevypadal, že by se ho snažil urazit, jako spíše skutečně zvědavý. Na Sakaaru nikdo nic neví, na nic se neptá a slova Velmistra jsou svatá. Až nyní začínal rozumět rozměrům tohoto tvrzení. Nuže dobrá. Pomyslel si. I s čistým štítem se dá pracovat, ❝to ale nebude takový problém.❞

K muži zvedl pohled, ❝Teď k naší dohodě.❞

POZNÁMKA AUTORKY

Krásný den přeji! 

¹Jednalo se o trik, který se naučil v dobách, kdy byl ještě příliš malý na to, aby ho pustili do určitých míst paláce, nebo když se potřeboval v noci vytratit. Bylo to sice už celé věky, co ho použil naposledy, ale staré zvyky umírají těžce.

S láskou Pavla.