╔═══════════════╗
☾ SINS OF AN ANGEL ☾
╚═══════════════╝

10. | PITY FOR THE DEVIL

TU NOC TOHO MOC NENASPALA.

A kdo by se jí divil. Bylo to už celé roky, co naposledy usínala s někým v místnosti. Byla zvyklá na svoje soukromý. Svůj klid. Vnímala každý dech, který nebyl její, dýku v ruce pevně sevřenou a v duchu se proklínala na to, že na to kdy přistoupila. Na druhou stranu, nebylo to, jako by měla na výběr.

Loki na druhé straně vlivem alkoholu usnul prakticky okamžitě. To ale nedělalo jeho spánek o nic více klidnější.  Každou chvíli sebou Asgarďan ze spaní cukl, svaly bolestivě zaťaté. Když se podívala blíže, zjistila, že se Ás pod vlivem nočních můr dokonce až třásl.

Vydechla. V její kultuře špatné sny symbolizovaly nečisté svědomí. Znak neklidné duše, trest hříšníkovi. Protože správní Andělé nepochybovali, netrápilo je svědomí, nelitovali. Bylo mnohem jednodušší se se svými volbami naučit žít. Sama Aethela moc dobře věděla, že vracením se do minulosti nic nespravila. Snažila se kráčet vpřed. Nehledě na to, kolik ze své lidskosti přitom ztratila.

Aethela ho slyšela sebou prudce cuknout až zašustil s matracemi. Byl to jeho pravděpodobně nejslabší moment a ona přitom měla pocit, že ho poprvé v životě vidí. Tu krev na jeho rukou, tu bolest, tu zmučenou duši, kterou s takovou oblibou skrýval za posměškem. Najednou chápala, že i když to byl šlechtic a kouzelník, ve svém nitru byl stejný uprchlík, jako všichni tady.

Ať už okolnosti jeho příchodu byly jakékoliv.

Ne, že by ho snad litovala, ale... nutilo ji to nenávidět ho o něco méně.

❝Vstávejte,❞ pokynula mu po zaznění budíku a dlaní mu poklepala na tvář. Nesnažila se být ani příliš jemná, ani příliš prudká - moc dobře věděla, že kocovina, které ho čeká po probuzení mu bude dostačujícím trestem za jeho včerejší nevhodné chování. Tedy, čistě teoreticky nebylo fyzicky možné pro Asgarďany mít kocovinu, ale to by neměla být ani schopnost opít se.

Asgarďan zamžoural do světla a Aethela nešetrně rozvinula rolety, až zaslechla bolestivé zasténání. Váhavě sledovala, jak se neochotně vytáhl do sedu, promnul si tvář, když si uvědomil, že tohle není jeho pokoj. Vyskočil do stoje a prudce se rozhlédl po místnosti. Jeho pohled padl na Aethelu. Nespokojeně se na ni zamračil, jako by to snad byla ona, kdo mu vlezl do pokoje a rozhodl se, že tam stráví noc.

❝Kde to jsem? Co se stalo?❞

❝Vy si to nepamatujete?❞ podivila se Aethela a snažila se znít překvapeně. V rychlosti si stáhla bílé vlasy do culíku, ❞I když hádám, že pokud bych byla taky tak opilá, asi bych si taky nic nepamatovala.❞

❝Já se nemůžu opít,❞ prohlásil pevně, ale podle toho jak jeho oči přejely po místnosti kolem něj si tím nebyl zas až tak jistý, ❝Většina nápojů neobsahuje dostatek alkoholu na to, aby to můj nadpozemský organismus nemohl strávit-❞

❝Sakaarský alkohol není stejný jako Asgardský. Pravidla nemíchání do sebe jsou místním úplně cizí. Pravděpodobně by skolil celou vesnici protodraků.❞

Loki neodpověděl. Prapodivná emoce mu přejela po tváři, jako by si něco uvědomil. Dlouze ji přejel pohledem.

❝My jsme spolu-?❞

❝Ne, ne, ne, to rozhodně ne,❞ pohotově jej ubezpečila a natáhla se po bělostném obvazu, kterým si začala obmotávat zápěstí. Tedy, Aethela by lhala kdyby tvrdila, že ho neshledávala atraktivním - Byl vysoký, měl ostré rysy, podmanivý pohled a oči ve kterých se zrcadlily všechny oceány světa - ale... ne. Asgarďan na ni ještě chvíli tak prazvláštně hleděl, jako by jí nevěřil, ale poté jen pokrčil rameny.

❝Dobře,❞ kývl nakonec a ona nedokázala říci, jestli je skutečně rád, nebo raději zklamaný❝protože hádám že něco takového by bylo lepší si pamatovat.❞

❝Dost už toho,❞ poručila mu, udělala na svých obvazech uzel a zkontrolovala pevnost pláten. Poté ruličku odhodila bokem, ❝Zabojujte si se mnou.❞

❝Cože?❞

❝Potřebujeme se oba protáhnout.❞

Aethela si promnula krk a ani přitom nevěděla, proč tohle doopravdy dělá. Snad se doufala, že když ho nechá zlomit jí nos, bude ho zase moci nenávidět.

❝To mi opravdu tak toužíte zlomit kost takhle po ránu?❞ uchechtl se čaroděj, ale nevzpíral se. Stáhl si z ramen plášť se kterým i spal a promnul si zápěstí. V očích mu tančily zelené ohně, když stanul naproti ní.

❝Slibuji, že se pokusím ušetřit obličej,❞ ujistila ho. Ušklíbl se a pokynul jí, aby začala.

Aethela se vymrštila do vzduchu, zatímco Loki vystřelil rukou proti ní. Zneužila jeho zápěstí, a uštědřila mu kopanec mezi žebra. Sklouzla se po zemi a na poslední chvíli si zastavila o postel. Dříve než však stihla jen byť vydechnout a vychutnat si adrenalin z toho všeho pohybu, jeho ruce jí objaly zezadu. Sevřel její hlavu pod paží a donutil ji zaklonit se. Natáhla se po dechu, sevřela jeho ruku a loktem ho udeřila do slabin. Loki se předklonil, ale to už zase hlavou vyrazila prudce nahoru a jejich lebky se srazili.

Loki ji pustil a oba zakolísali na místě. Když se jejich pohledy znovu setkaly, zjistila, že tenký pramínek krve stéká Asgarďanovi po tváři. Jednoduše si ho utřel do rukávu a krvelačně se na ni usmál.

Bývali by pokračovali v boji, kdyby je nevyrušilo otevírání dveří. A Aethela si zase jednou přála, aby na nich býval byl zámek.

Dvojice se okamžitě ohlédla za příchozím a pohled jim padl na jednoho z Velmistrových poslíčků - Uhlazeného muže s rudou pletí a černými tetováními po celém těle. Mnohem více ale než on upoutali Aethelinu pozornost vojáci po jeho boku.

❝Velmistr si přeje s vámi oběma mluvit,❞ prohlásil chladným hlasem Sakaařan a oba si je pohrdavě prohlédl, zatímco vojáci udělali krok jejich směrem. Nespokojeně se podívala po Lokim. Jeho úsměv byl pryč a nahradila ho ztuhlost svalů. Jestli to bylo skutečně to, co si myslela...

Najednou nedokázala pochopit, jak mohla k tomuto muži kdy cítit jakoukoliv lítost.

✧✧✧

Loki by lhal, kdyby by řekl, že tohle byly první vzpomínky o které přišel. Když nad tím tak přemýšlel, dokonce by řekl, že valná většina jeho vzpomínek – obzvláště z posledních letech – byla víceméně v mlze. Což byl nejspíše nepříjemný účinek jeho roztříštěné mysli, kterou leckdo z jeho okolí už považoval za šílenou. Ku příkladu na místě, kde se na časové ose měl vyskytovat jeho pobyt v prázdnotě, bylo přesně to co tehdy v té díře. Vůbec nic. I ze setkání s Thanosem se mu vracely pouhé střípky a z celé té aféry v New Yorku zrovna tak. Nebo si možná jen Loki nechtěl tyto okamžiky příliš připomínat a obloukem se jim vyhýbal. A kdo by se mu také divil?

Loki možná byl šílený a čas od času trpěl sebepoškozovacími sklony, Ale ne v dostatečné míře na to, aby se pořád dokonala vracel do té špinavé cele kdesi v divokém neznámém vesmíru. Už tak mu ji s oblibou připomínaly noční můry.

Přesto všechno mu to, ale přineslo jistou výhodu a zkušenost, když se nyní snažil vyvolat další zakryté chvíle ve svém životě. A jelikož alkohol rozhodně nebyl tak silný jako Lokiho vůle vyhnout se svým problémům – což bylo vzhledem k okolnostem podivuhodné – vyhrát nad omámením se mu podařilo prakticky okamžitě. Stačilo se jen hlasitě nadechnout a vydechnout, nedát na sobě nic vidět a vrazit bokem přímo do té pomyslné stěny v jeho vzpomínkách. Čemuž samozřejmě pomohl i pohled na Sakaarské vojáky, které mu včerejší hodiny osvětlili naprosto okamžitě.

Najednou před sebou tu situaci viděl tak živě jako nikdy. Nikdy to nebyla Val, před kým utíkal – proč by také bůh neplechy prchal před někým jako černovlasá asgarďanka? I když nad tou možností ani nikdy neuvažoval. Přesto to byla ona, kdo ho v jeho lehce omámeném stavu svíral pod krkem a on se přitom ze všeho nejvíce snažil udržet úsměv na tváři a nepořezat se také o rozbitou skleničku ve své ruce. O střepy, o kterých docela uvažoval že chrstne bojovnici do obličeje. Nehledě na to, jaké jistě trvalé účinky by to pro její kůži mělo. Vlastně musel dost dlouho přemýšlet nad tím, jestli by mu to vadilo.

Býval by to možná dokonce i udělal, kdyby ho předtím nezastavil vyděšený pohled Sakaařanky, která dosud stála za pultem, jenž Val svým jediným pohybem tak rychle zřídila. Nebo možná mnohem více její slova, nežli nádech ve skleněných očích, díky kterým připomínala panenku, kterou Loki zahlédl ve skleněných vitrínách mitgardských obchodů. Svým způsobem mu to přišlo neskutečně nechutné a děsivé zároveň. A jemu nepřišlo děsivé ledacos. Živoucí porcelánová panenka se postavila, zastrčila si neposedný pramen rudých vlasů za ucho a jednou rukou se přidržujíc pultu hlasitě vydechla, „Ale... ale to je přeci ten co porazil Kerbera..."

Loki si nebyl jist, jestli se jí v tu chvíli v očích zračil strach, nenávist nebo údiv ale bylo mu to jedno. Jeho malá hra se v tu chvíli totiž zřítila na základech, které s ní vlastně neměly vůbec nic společného. Loki zatnul svaly ale stejně jako Val se zasekl v pohybu. Celý sál se utišil, naslouchajíc slovům drobné barmanky. Musel jsem jsem jí zapomenout vymazat paměť. Zavrčel bolestně v duchu naštvaný sám na sebe. Zkousl si ret, div že mu z něj nespustila horká krev. Tiše sám sebe proklel, nevnímajíc ruku na svém hrdle, která mu bránila v dýchání. Jedním silným pohybem ze sebe asgarďanku setřásl a potácejíc se se postavil na vlastní nohy. Otřel si tvář a k dívce se obrátil.

„On... viděla jsem ho jak prohnal kerberovou lebkou ostří."

Shaine. Shaine. Shaine. Zanadával v duchu a v očích mu hořelo. Nikdy nebyl příliš tím mužem, kterého byste potkaly nadávat na potkání, ale měl pocit, že tentokrát si nějaké to vzteklé uprsknutí skutečně mohl dovolit. Pohledem přejel své okolí, které stále bylo zticha a cítil, jak se mu dech zrychluje. Ne snad strachem, jako vztekem sám na sebe. Bylo hloupé a naivní doufat, že dívku nikdo neslyšel. Vždyť i jemu její slova přímo drnčela v kostech. Nenáviděl se za to. Nepohlídal si detaily. Mělo ho napadnout, že mu někde něco uklouzlo. Nejhorší na tom vlastně bylo, že doopravdy věřil, že se nesetká s háčkem. To od něj bylo skutečně hloupé.

Takhle se mohl zachovat Thor, ale rozhodně ne on.

Vydechl. Ticho v místnosti přerušilo nabývání zbraní Velmistrových osobních vojáků. Jistě ani nečekaly, na to až jim jejich pán dá rozkaz. Pachatel, který zmrzačil jeho oblíbence už přeci jenom několik týdnů hledaly. Tak proč by potřebovaly ještě další rozkazy. Sám Loki postavě Velmistra nevěnoval jediný pohled. Val od něj ustoupila, snad aby se zbavila terče na zádech, který jí teď díky němu shodou okolností na zádech visel taky. Loki se rozkročil a promnul si kořen nosu. Vlivem omamné látky, která mu proudila v žilách se mírně zapotácel. Ze stejného důvodu ani nedokázal rozluštit slova, která na něj jeden z bojovníků řval. I když on se o to vlastně ani nesnažil.

Měl dost co dělat, aby vzmohl dosti oslabené myšlení. Musel přemýšlet. Na ničem ostatním nezáleželo. Napnul svaly, jen proto aby se ujistil ve své nepříjemné myšlence. V tomto stavu nemohl bojovat. Natož potom využívat svých triků, byť slovních. V duchu se proklínal za každou jednotlivou sklenku, kterou si odvážil sevřít v dlani. Mohl se sice přemístit. Ale kam? Jeho komnaty budou to první místo, kde ho budou hledat. Takže kdekoliv jinde. Vždyť na tom koneckoncům ani tolik nezáleželo. On totiž neutíkal. Jen se potřeboval někam zahrabat, vycouvat odsud, než se tomu bude moci postavit s čistou myslí.

To dávalo smysl, nebo, ne?

A až se mu vyčistí hlava a dostane omamnou látku z těla, bude se na toto moci v klidu soustředit bez větších problémů. Na tom, jestli se mu z této situace podaří vykličkovat pouhými slovy, jak původně plánoval, nebo stejně oblíbeným násilím nezáleželo. Nepochyboval o tom, že by se s nimi všemi dokázal utkat, kdyby to bylo potřeba. Byl si vlastně celkem jistý, že by mu nedělalo problém postavit se i samotnému Velmistrovi. Přeci jenom, být trochu více krvelačnější zabije ho.

Nyní, ten muž, o jehož zabití Loki ještě před několika hodinami uvažoval stál před ním a otráveně se mračil, jako by mu mezi zuby uvízl kousek salátu a on jej nemohl dostat ven ani s pomoci zrcadla. Podobně si i přejel jazykem po spodních zubech. Velmistr nespokojeně mlaskl a přejel jak boha neplechy, tak jeho bělovlasou společnici nespokojeným pohledem. Přešlápl na místě. Od muže postávajícího vedle něj si s ochotou převzal dýku a přehodil si ji v ruce. Lokiho dýku. Bůh klamu se mírně napnul ve svalech a narovnal ramena, napjatě očekávajíc, co se teď bude dít. Znovu se nedokázal vyhnout myšlenkám na možný souboj. Stejně jako jeho mysl už podvědomě kroužila kolem všech oken i východů, které by mohl využít v případě, kdyby se něco zvrtlo.

Nespokojeně potřásl hlavou a snažil ze, bavit toho nepříjemného pocitu, jako že mu to všechno sklouzávala z rukou. Protože nesklouzávalo. Všechno bylo naprosto v pořádku. Tato možnost tu byla od samého začátku, tak proč by se tím kdy měl vzrušovat. Ani se mu vlastně na tváři nedělal vráska, že na něj Aethela odmítá byť jen pohlédnout, nebo že její oči chladně hořely. I když vlastně už kvůli nim z toho chtěl vybruslit s co největší ladností. Přeci jenom, jak by vypadal, kdyby po svém ujištění nebyl schopen dostát své hypotéze? To by totiž nebyla lež, ale jeho osobní selhání. Loki se v tom za svůj život rychle naučil rozeznávat ten sotva patrný rozdíl, který ho však nepříjemně svědil pod pokožkou.

„Zavolal jsem si vás dva, protože jeden můj oblíbenec byl nešťastnou náhodou paralyzován a následky toho si bude bohužel nést až dokonce života," povzdechl si hlasitě Velmistr, jako by ho to opravdu rmoutilo. Loki nezvládl než protočit očima, jelikož měl pocit, že v něm ta slova nejspíše měla vzbuzovat lítost. Pokud tomu tak bylo, určitě to nefungovalo. Ani omylem. Zkřížil ruce na prsou, nic neříkající výraz. Jako by to všechno šlo mimo něj. Aethela vedle něj stála rovně, skoro se jí ani hrudník nehýbal, jak dýchala lehce, připomínajíc tak svým způsobem kamennou sochu krásné Freyi stojící uprostřed jednoho z asgardských náměstí. Často si kolem ní s bratrem hrávaly, pokud měli tu možnost. Asgarďané si bohyně krásy vždycky cenily a střežili ji jako oko v hlavě. Vždycky na začátek jara měli ve zvyku uplést jí korunu z růží a pak s ní sochu vystavit.

Thorovi to vždy připadalo hloupé. I když koho kdy zajímal Thorův názor?

„A byl paralyzován touto dýkou," obrátil se Velmistr k Lokimu, který na své tváři nedával najevo jedinou emoci. Vládce Sakaaru v tu chvíli trochu připomínal nedočkavou fretku – jednalo se o přirovnání za které byl Loki patřičně hrdý. Aethela po něm hodila pohledem, jen proto aby znovu hněvivě uhnula očima. Pravdou bylo, že zatím co Thor se svou tetičkou Freyou nikdy nevycházel. Říkala mu blonďaté čuně, zatím co Lokiho si hýčkala. Alespoň někdo. Velmistr natáhl ruku s dýkou směrem k němu a ještě více se zamračil. Naopak  bůh neplechy daroval falešný pokorný úsměv, „která patří tobě, nemám-li pravdu."

„Se vší úctou můj pane," sklonil hlavu, v očích mu nebezpečně blýsklo a z jeho hlasu vyloženě odkapával med. Med však opatřený trochou jeho přirozeného jedu, „podobnou dýku sice vlastním, ale ty nejsou ve vesmíru nijak zvláštní. Takových jako je tato je ve vesmíru spousty. Mohli by patřit komukoliv. To mě ještě nedělá viníkem, tohoto jistě odporného zločinu."

„To není vše," přerušil jej nespokojeně Velmistr, „máme očité svědky, kteří tvrdí, že tě tam viděli."

Očitý svědci. Uraženě se uchechtl v duchu. Máte jen hloupou barmanku. Vaše jediná karta v rukávu je mimozemšťanka nižší třídy. A to i ve světě, kde by třídy existovat neměly. Někdo, kvůli kterému si Loki rozhodně nemínil na hlavu vysypat všechen popel.

„V tom případě je té mé slovo, proti jejich-"

„Kuš, kuš, vžš!" přerušil jeho slova šílený vládce Sakaaru a jak Aethela, tak Loki mu v ten moment darovaly skoro až vyděšený pohled, jako by se bály, že se o něj pokouší infarkt. I když slovo báli, by bylo v tomto případě až přes příliš silné. Loki několikrát zamrkal a nechápavě zvedl hlavu. Velmistr zvedl hlavu a prohrábl si šedavé vlasy s modrými pramínky, „Víš já to vlastně chápu. Určitě ti přišlo, že jsem svému oblíbenému gladiátoru věnoval příliš pozornosti a tebe opomíjel. Tak si využil příležitosti a zbavil se ho. Aby si mě měl celého jen pro sebe. Je to vlastně neskutečně poetický akt, žárlivosti."

„Cože?" Loki se přistihl, že na Velmistra hledí s vyděšeným pohledem. Jak na něco takového u devíti světů přišel. Pokud dosud neměl muže před sebou bůh lží za naprostého šílence, teď se jedině přesvědčil o tom, že tato hypotéza je neskutečně pravdivá. Vlastně až děsivá. Hrudník se mu mírně sevřel. A i když by o nikdy nepřiznal, bylo to strachem. I když mnohem více než to naprostým vyděšením. Velkou – velkou příliš ne, ale pořád to bylo o tolik více, než by si kdy přál – část svého života už předtím strávil v rukou šílence. Pokud ale přišlo na Thanose, ani ten se nerovnal divoké mysli prastarého Velmistra. Šílený titán sice dostával svého jména, ale jeho bláznovství se spíše pohybovalo v oblasti krutosti. V jeho činech pořád bylo cosi jako řád. Plán. A co mělo plán, Loki ho mohl předpovědět a prohlédnout.

Naproti tomu vládce Sakaaru jednal naprosto hekticky. Vlastně začal silně pochybovat, že v tom celém nějaký smysl vlastně byl.

A o mě říkají, že jsem šílenec. Pomyslel si, když napjatě naslouchal dalším slovům vycházejícím z úst té podivné bytosti, „ Přesto jsem z tebe neskutečně zklamaný, můj malý čaroději. Očekával jsem od tebe něco více. Bohužel pro tebe, tady nejsi proto, aby si se obhájil. Už jsem se rozhodl. Máš ale neskutečné štěstí, že mé srdce je vlídné a jsi můj oblíbenec."

Velmistr na něj mrkl a Loki měl dost co dělat, aby nespokojeně nezatřásl hlavou. Jen málokdy si tak moc přál, aby mohl vycouvat z místnosti a už nikdy se neohlédnout. Byl si jist, že tenhle okamžik ho v nočních můrách bude strašit ještě dlouho.

„Normálně by vražda mého oblíbeného válečníka byla trestána smrtí. V tvém případě jsem se ale rozhodl pro jiné opatření. Od teď než se rozhodnu, že je újma, kterou si způsobil vykompenzován. Po svém dlouhé přemýšlení, jsem tedy rozhodl, že budeš tady po boku tady Aetheli pracovat jako smeťák."

„Cože?!" možná by to jedno jediné slovo nebylo tak táhlé, kdyby zároveň nevyšlo z úst hned dvou lidí v sálu naráz.

POZNÁMKA AUTORKY

Krásný den přeji! Uf, tu poslední část jsem psala tak na třikrát - hlavně proto že mě stejně jako Lokiho děsí Velmistrova prapodivná mysl. Snad vám, ale nebude vadit, když v tomto příběhu bude fungovat i jako jeden z antagonistů, že ne?

S láskou Pavla.