seventeenth sin. 𝐒𝐘𝐌𝐏𝐀𝐓𝐇𝐘 𝐅𝐎𝐑 𝐓𝐇𝐄 𝐃𝐄𝐕𝐈𝐋
╔═══════════════╗
☾ SINS OF AN ANGEL ☾
╚═══════════════╝
17. SYMPATHY FOR THE DEVIL
AETHELA SLEDOVALA,
jak Loki vstal, daroval jí úšklebek a vrátil se za Skímim na můstek. Nic z toho co Skími řekl není pravda. Zopakovala Aethela v duchu. Proto ho sledoval. Ne, proto že by se skutečně toužil vykoupit, ale protože chtěl vědět, co má jeho bratr za lubem.
Zatraceně. Pomyslela si. On je tak zatraceně chytrý.
Vyhoupla se do stoje. Loki se jednou ruku opřel o Skímiho křeslo a Aethela mu nemusela vidět do tváře, aby věděla, že se mu v nich zajiskřilo. Byl připraven tuhle hru hrát.
Jen Aethela nevěděla jestli ji chce hrát ona.
Nervózně přejela prsty po obvazu kolem ruky, který těsně předtím než vyrazili, rozšířila na celou svoji ruku. Snad aby zakryla jak začíná její kůže fialovět. Snažila se nemyslet na to, co to znamená.
❝Nebylo by jednoduší prostě použít jeden z těch portálů?❞ zaslechla otráveně zasípat Lokiho. Aethela se k němu obrátila. Stále ale nevěděla, jak bylo možné že byl Jotunem i čarodějem. Byl v tomhle ohledu stejná anomálie jako ona.
❝To by určitě bylo, kdybychom letěli na Jotunheim,❞ souhlasil Skími a Loki se na něj zamračil. Princ si toho všiml a pousmál se, ❝slíbil jsem, že tě vezmu za radou. Nikdy jsem ale neřekl, že to bude na Jotunheimu.❞
Aethela nechápavě svraštila obočí, když její oči zachytily krajinu pod ní. Suchá, špinavé skládka se postupně měnila ve zmrzlou krajinu, zasněženou špinavým, technickým sněhem. Tiše zalapala po dechu. I Loki překvapeně couvl, když si všiml, že se Sakaar pomalu ale jistě mění v ledovou dunu. Nebo alespoň v něco, co led zdánlivě připomínalo.
❝Když si s Bifrostem zaútočil na Jotunheim, vtáhl si velké množství světa i jeho obyvatel do nekonečné prázdnoty,❞ začal poklidně vysvětlovat Skími. Pokud je však překvapil sníh, to co objevilo jim vyrazilo dech. Aethela musela zamrkat, aby měla jistotu, že vidí správně. V dálce před ní se rýsovaly vysoké věže ledového města. Vločky se opíraly do oken lodi, museli se vyhýbat vysokým ledovcům. Loki při tom pohledu zaryl nehty do židle, ❝A prázdnota nás stejně jako tebe zanesla sem. Na Sakaar. Bylo nás příliš mnoho, abychom se mohli bez zařadit do Velmistrovi společnosti. Bylo nám tedy dovoleno zachovat si určitou samostatnost.❞
Aethela by přísahala že Loki o jeden odstín zbledl.
❝Více jak polovina státních složek, včetně sedmi členů rady byla přenesena sem, takže nebyl problém obnovit Jotunheimskou infrastrukturu,❞ pokračoval poklidně Skími, ale její pohled patřil pouze Lokimu, ❝samozřejmě pomohlo, že sebou Bifrost vzal i kousky planety, takže bylo z čeho vybudovat pro nás přirozené prostředí. Na každé jiné planetě s tímhle podnebím, by ledovce dříve či později roztály, ale Sakaar sám o sobě popírá základy fyziky, takže s tím nebyl problém.❞
Lokiho oči byly přilepené ke krajině kolem něj a v nich prapodivný lesk, který Aethela nedokázala identifikovat.
❝Všichni ti lidé...❞ uklouzlo Lokimu a ona nedokázal říci jestli je šťastný, nebo naopak vyděšený. Nakonec, tohle bylo to jeho velké břímě, největší prohřešek. Zločin, před kterým tak dlouho utíkal.
Aethelu napadlo, že kdyby se narodili ve stejném světě, byli by zaručeně nepřátelé. Možná by na něj někdo vypsal vysokou odměnu a ona by dostala za úkol ho vystopovat. Předat spravedlnosti. Protože Loki byl hříšníkem a ona Andělem. Tohle ale nebyl Heven. Tahle zvláštní realita ve které se ocitla nepodléhala žádným z těchto pravidel, žádné této symbolické vazbě. Jaký prazvláštní svět to byl.
Bylo špatné, že to tak měla raději?
Letoun klesl níže, tak že skoro prolétal ulicemi vytesaných z obrovských kusů ledu. Přes průhlednou podlahu mohla Aethela vidět, jak se za nimi lidé otáčejí.
❝Co?❞ vzhlédl k Lokimu Skími s prazvláštně veselým výrazem na tváři, ❝Snad sis nemyslel, že jsi je skutečně zabil.❞
✧✧✧
KDYŽ SE ULIČKY ZAPLNILY LIDMI
a stěny ledovců se přiblížily příliš na to, aby mohli pokračovat v letu, rozhodli se zbytek vzít pěšky. Skími zaparkoval jejich loď v jedné ze zapadlých uliček. Lokiho sice příliš nelákala představa procházet se městem plným lidí co by ho nejraději uvařili zaživa bez větší obrany, ale na druhou stranu, on nebyl nikdy zcela bezmocný. Stále měl svoji magii a dýky.
Přesto si v rychlosti k plášti vykouzlil také tmavě zelenou kápi a tu si stáhl hluboko do čela. Poté se obrátil k Aethele, jejíž bílá kůže a vlasy v davu Jotunů přímo svítila. Napřáhl k ní paži, aby jí vybavil iluzí, ale ona od něj prudce ucukla.
❝Nech si tu svoji magii!❞ prskla a Loki na ni překvapeně pohlédl. Ruka mu klesla podél těla. Proč se na něj dívala, jako by jí snad chtěl ublížit? Než však stihl její reakci porozumět, pevně sevřela svůj luk a protáhla se kolem něj, jako by byl vzduch, ❝já žádné převlečení nepotřebuji. Mě přeci nehledají.❞
❝Aethelo drahá, nemáte tady pouta?❞ ozval se z můstku Skími a sešel na jejich úroveň. Dívka jen kývla a bez váhání vytáhla z brašny u opasku pár kovových náramků - na chlup stejných, které před pár dny nasadila jemu. Loki se nechápavě zamračil. Skími si okovy od dívky převzal.
❝No?❞ nabídl mu je, ale bůh neplechy po něm šlehl pohledem.
❝Na to zapomeň.❞
❝Bude podezřelé, když tě přivedu bez nich,❞ oponoval Skími a ýt Loki o pár století mladší, vyplázne na něj jazyk. Nakonec ale byl nucen zadusit svoji nelibost a podvolil se.
❝Je ti jasné, že nepotřebuji ruce na to, abych tě zabil?❞ prohodil ochotně, když náramky cvakly kolem jeho zápěstí. Skími se na něj zazubil a Loki okamžitě zalitoval, že nemůže zkřížit ruce na prsou. Místo toho nechal svoje nyní svázané ruce klesnout dolů.
❝Ale o to tady přece nejde, nebo ano?❞ usmál se Skími a pokynul jim oběma, aby jej následovali ven z lodi.
❝Shoř v pekle,❞ odsekl Loki. Uklidňoval se přitom, že to tak musí být. Že musí hrát Skímiho poslušnou figurku, pokud chce odhalit jeho plány a zbavit se Jotunů jednou pro vždy - o téhle své touze by Loki nikdy nelhal.
❝Až po tobě.❞
Loki ho ignoroval a bok po boku s Aethelou vyšel na předměstí. Pod nohama jim praskal sníh, vítr se opíral do tváří. Loki se rozhlédl kolem sebe. Nacházeli se na nějakém typu náměstí, kolem dokola obehnaného ledovými stavbami. A v jejich samotném středu seděl obrovský palác doslova vytesaný z kvádrů zmrzlé vody.
Loki si moc dobře pamatoval jak vypadal Jotunheim, když ho Loki navštívil naposledy - byla to jedna z těch vzpomínek, které z hlavy už nikdy nedostane - jen jedna velká tmavá díra s ošuntělým prostředím a drsným podnebím. Napůl rozbořené budovy, královský palác, který byl spíše náhodným seskupením kamenů, než skutečným palácem. Loki sice kdysi dávno četl, že hluboko pod tím vším se nachází nejimpozantnější ledové město ve vesmíru, ale nikdy nevěřil, že by byli Jotuni kdy schopni takové krásy.
Až dosud, samozřejmě.
To na co hleděl by se totiž mohlo snadno vyrovnat zlatému paláci na Asgardu, nebo elfským hájům na Vanahaimu. Vysoké věže toho stavení se táhly až do nebes a končily zasněženými kupolemi, stovky oken nasvědčovaly minimálně šestici pater. Truhlíky s chladným Jotuním modrým ohněm, pod každým oknem.
Napadlo ho, jestli Skími přeci jenom nemluvil pravdu. Rychle tu myšlenku zahnal. Tohle celé je hloupost. Připomněl si se sevřenými pěstmi. Jsou to jen krvelačná monstra. Jaký je rozdíl v tom, že se halí do stříbra?
I s tou myšlenkou následoval Skímiho směrem k hlavnímu vchodu. Mladý princ si zastrčil ruce do kapes a každému kdo je minul daroval pozdravení a zářivý úsměv. Většina místních byla oděna ve stejném bílém oblečení jako právě Skími a pokud mohl Loki hádat, nikdo z nich neměl po ruce zbraň. To ale neznamenalo, že nezůstane ve střehu.
Loki si ani neuvědomil, že si stahuje každou chvíli kápi více a více do čela, dokud mu to Skími nevyčetl.
❝Víš, kdyby sis přiznal svoji Jotuheimskou formu, nemusel bys skrývat svoji tvář.❞
❝To by sis přál,❞ frkl Loki pochybovačně a ledovés chody do paláce bral po dvou. Chtěl mít tohle všechno už za sebou. Skími ho zavedl do menší haly, která za normálních okolností musela sloužit k uvítání hostů. Bůh neplechy si místnost obezřetně prohlédl.
Celkově v místnosti bylo šest stráží - čtyři, kteří zůstávali po celou dobu v pozoru a poté dva, kteří jim okamžitě vyšli vstříc.
❝Princi Skími!❞ vydechl první z Jotunů a Loki v duchu proklínal sám sebe za to, že nemůže být větší. Už ho rozčilovalo, jak jsou všichni o tolik větší než on.
❝Vzkažte radě, že jsem splnil úkol jenž mi uložili,❞ rozkázal Skími dvoji a hrdě přitom zvedl hlavu, čepýříc se jako páv. Než mu v tom stihl Loki zabránit, prudce mu strhl kápi z hlavy. Sevřel Lokiho rameno a prudce s ní trhl až látka rukávu roztávala pod jeho dotekem. Bůh neplechy měl ale v tu chvíli o něco důležitější problém.
Ledovým obrům před sebou daroval zlomyslný úšklebek, trochu jako divoké zvíře. Aethela za jeho zády se napjala ve svalech.
Skími mezitím pokračoval, ❝Přivedl jsem jim toho, který se snažil utéct před svým osudem.❞
Utéct? Loki se ušklíbl. Ale on nikam neutíkal. Vlastně byl přesně tam kde chtěl být.
POZNÁMKA AUTORKY
Krásný den přeji! Původně jsem měla v plánu vydat kapitolu už včera, ale zdraví mi to jaksi nedovolilo, takže s ní přicházím dnes! Děkuji vám všem za milé ohlasy, jsem moc ráda, že vás to ještě vůbec baví. Příště se dozvíme něco o Aethelině pádu - teď to bylo hodně o Lokim, tak to musím trochu vykompenzovat - a potom už našeho oblíbeného boha neplechy čeká soud, který se ale asi neuskuteční přesně tak, jak by si jen Jotunheimští přáli. Musím říkat více? Asi ne.
S láskou Pavla.
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top