╔═══════════════╗
☾ SINS OF AN ANGEL ☾
╚═══════════════╝

09. | DEAL WITH THE DEVIL

AETHELA HLASITĚ VYDECHLA STUDENÝ NOČNÍ VZDUCH,

který v místnosti stimuloval hučící větrák. Žaluzie na obrovských oknech byly zatažené , tak aby dovnitř nepustily ani jediný pruh světla. Jako by tu snad skutečně panovala noc.

Aethela se na posteli převalila a přitáhla si jemnou přikrývku blíže k tělu. V místnosti byl příjemný chlad, průvan si pohrával s jejími bílými vlasy a ona se snažila za každou cenu ignorovat tepání ve své ruce. Potřebovala se prospat a doplnit energii, ne přemýšlet dlouze nad bolestí, která vlastně ani nebyla skutečnou bolestí.

Než však stihla svůj plán uskutečnit, vyrušil ji klapot dveří. V duchu proklela Velmistra za to, že odmítal na dveře přidělat zámky a prudce vystřelila do sedu. Pod polštářem nahmatala svoji dýku a vyrazila do stoje. S nebývalou rychlostí, na to že se ještě před pár minutami snažila usnout, chytal příchozího za šaty a přitiskla ho ke zdi. Kolenem jej udeřila do břicha, až muži uniklo tiché zasyčení a studené ostří mu přilepila ke krku.

Odpovědí jí bylo povědomé uchechtnutí.

Znovu zaklela.

❝Co tady děláte?!❞ zasyčela a Lokiho oči svítící ve tmě se na ni usmály, ❝A jak sakra víte, kde mám pokoj-❞

Nedořekla, protože jí Asgarďan sevřel zápěstí, zkroutil ruku a odstrčil od sebe. Dřív než se ale stihla odtáhnout, chytil ji za rameno a donutil je vyměnit si pozice. Hrubě jí přirazil hlavu ke zdi, podobně jako to předtím udělala ona - pouze s tím rozdílem, že ona ani necekla, když jí jeho dýka zastudila na odhalené kůži.

❝Nechtěl jsem vyrušovat,❞ pronesl sladce Asgarďan a Aethele dýchl do tváře alkohol, ❝nebudu otravovat dlouho, potřebuji se tu jen teď na malý okamžik schovat. Není důvod k panice.❞

Pohled, který jí daroval nasvědčoval, že má Aethela všechny důvody k panice. K jejímu vlastnímu překvapení, ale Asgarďan ustoupil a stáhl nůž. Ten svůj Aethela protočila v ruce. ❝To vám vaše vlastní komnaty nestačí?❞

❝Mé komnaty,❞ napodobil Loki skluz jejího hlasu, ❝Jsou na druhém konci města. Příliš daleko, obávám se.❞

❝Omlouvám se, ale odkdy to je můj problém?❞

❝Dlužíš mi, nemám-li pravdu,❞ zašvitořil a i když mu Aethela neviděla do tváře, mohal říci, že se usmívá. Nespokojeně se na něj podívala.

Aethela by lhala, kdyby tvrdila, že jí její dluh u něj neležel v žaludku. Nikdy mu nevěřila dost na to, aby mohla doufat, že od ní bude chtít na oplátku něco čestného. Byl to Asgarďan přeci jenom. Bůh ví kam až byl ochoten zajít. Obzvláště, pokud zvěsti o jeho vášnivém vztahu s Velmistrem byly pravdivé.

Najednou nenáviděla, že neví, kde jeho oči leží.

Zahnala tu myšlenku daleko a hlasitě si povzdechla, ❞Fajn. Můžete se vyspat na posteli. A pokud se přiblížíte jen o centimetr, zlomím vám ruku.❞

❝Taková ohleduplnost,❞ vydechl dojatě Asgarďan, ale ona ho ignorovala. Zpod postele vytáhla další přikrývku a rozložila si ji na zem vedle postele, co nejdál od něho. Nebyla v tom žádná ohleduplnost. Jen jednoduše nesnesla pomyšlení, že by zůstal při vědomí, zatímco ona bude spát. A ona potřebovala pořád odpočívat. Loki se mezitím pohodlně roztáhl na její vlastní matraci, připomínajíc unavenou kočku.

Snažila se nad tím příliš nepřemýšlet.

❝Je to vlastně smutné, že?❞ pronesl po chvíli do ticha.

❝Hm?❞

❝Nemám nikoho než tebe. Všichni mě tu nesnáší. Všichni mě vždycky nesnáší. I ty mne nesnášíš,❞ prohlásil tak podivně odevzdaně až na svém místě ztuhla. Chtěla to shodit na alkohol v jeho krvi, ale to nijak nepomohlo napjaté atmosféře v místnosti. Lehce vyděšeně si uvědomila, že Asgarďan čeká na její odpověď.

❝To jsem nikdy neřekla,❞řekla skrze zatnuté zuby a paradoxně ho přitom v duchu skutečně proklínala. Nutil ji cítit se provinile. A přitom on tu byl ten, co nemilosrdně znetvořil nebohé zvíře.

❝Ani nemusela,❞ vydechl, ❝Vím že to tak je. Vždycky tomu tak je. A to jsem přitom udělal všechno správně. Zachránil jsem ti život. Dokonce dvakrát. A já nikdy nikomu život nezachraňuji. Přesto to není dost. Není to nikdy dost.❞

❝Vy jste pil?❞ nedokázala si odpustit Aethela, protože jí jeho slova drhla po kůži jako starý kartáč. Žaludek se jí prapodivně svíral a ona nedokázala říci proč.

❝Jen trochu. Málem jsem prohrál sázku. A já nikdy neprohrávám! S nikým. Navíc můj božský organismus je příliš vyspělý a silný na to, aby podlehl nějaké omamné tekutině.❞

Aethela se nezvládla než uchechtnout, ❝No, vítejte na Sakaaru.❞

    ✧✧✧    

LOKI SI Z TOHO VEČERA MOC NEPAMATOVAL.

Nevzpomínal si na to, jak se mu podařilo opít (obzvláště, když by to pro něj ani nemělo být fyzicky možné), jak se mu podařilo dostat se až k Aethele, nebo jak kdy přišel na to, že je to dobrý nápad. Pamatoval si pouze na jeho sázku s otrávenou Val a na to, že ji naštval tak že ho málem prohodila oknem.

Leckdo by se odvážil tvrdit, že házet noži v místnosti plné lidí nebude šťastné rozhodnutí, ale odkdy Loki dělal správná rozhodnutí?

Ze začátku to šlo hladce. Ani jeden z nich ani o milimetr neminul cíl, kterým bylo malé zelené hrozno. Takže když došli ke třetímu pokusu, zjistili že jsou až nebezpečně vyrovnaní. A to přitom jejich techniky nemohli být odlišné. Loki se snažil každý hod správně načasovat, a pak nechal ostří jen tak volně svištět vzduchem. A Val... Loki si nemyslel, že tam se dalo mluvit o technice. Její nože trhaly vzduch kolem nich na kousky, tak že většina lidí jim už instinktivně uhýbala z cesty. Jako by i samotné ovoce mělo strach uhnout.

Následoval třetí hod. Čtvrtý. Pátý. Šestý. Sedmý. Osmý. A poté devátý. Při něm už v místnosti snad nebyl nikdo, kdo by po nich alespoň koutkem oka zvědavě nepokukoval. Mezi dvojicí a jejich terčem se tak vytvořil volný průchod, což sice vyhnalo určitý adrenalin z jejich sázky, ale to už Loki svíral v ruce šestou sklenku s alkoholem a nemohl si ztěžovat. Obrazy a zvuky se mu začínaly slívat do sebe. Už ani nestál vzpřímeně jako předtím, pouze se ležérně opíral o barovou desku.

Bylo to až když se jejich hody vyšplhaly nad dvacítku a ani jeden z nich nebyl blíže k prohře, začal se bůh neplechy nudit. A to nikdy nebylo dobré znamení. Ne, že by se tedy měl v plánu vzdát, to prostě nebylo v jeho povaze. Však on vyhraje.

Jen si bude muset trochu vypomoci.

Loki si přesně pohlídal okamžik, kdy zbraň opustí Valinu dlaň a sáhl po magii. Stačila mu pouze jen kapička jeho moci, jemné šťouchnutí do dýky, aby ji vyklonil z původní dráhy. Dýka se přetočila ve vzduchu, tupím koncem narazila do zdi a klesla k zemi.

Loki se vítězoslavně usmál, ani si nevšimla hněvivé pohledu, který mu darovala. Slavnostně pozvedl svoji sklenku na znamení přípitku.

❝Minula jste,❞ pokynul jí, ❝Vyhrál jsem.❞

V místnosti zavládlo ticho, až by se býval zalekl že obecenstvo prokouklo jeho lest. Všechny pochyby z něj ale smyl poklidný potlesk, který se rozlehl sálem. Pouze Val vypěnila jako sopka.

❝Ty hajzle,❞ zavrčela, chytila Lokiho za tuniku a přirazila ho zády na zeď ze sklenic za barem. Ozvalo se tříštění skla a kolem Lokiho kroků se začaly tvořit zlatavé loužičky. Křehká barmanka vyděšeně vyjekla. Sám Loki se ale přes bolest jen pousmál reakci své soupeřky, ❝Podváděl si! Použil si magii! Viděla jsem to.❞

❝Možná si jen nedokážeš připustit porážku má drahá.❞

Jako by v tu chvíli někdo vypnul světlo. Uhasil pochodeň a ponořil ho do tmy. Další co věděl, bylo že běží. Nepamatoval si komu patří chodidla v jeho těsném závěsu, nevzpomínal si, co ho donutilo vklouznout do těch náhodných dveří. Věděl pouze, že něco podobného už nikdy nechce zažít.

Poznámka autorky

Krásný den přeji!  Z psaní této kapitoly jsem měla nepříjemný pocit - možná kvůli celému tomu výpadku paměti ke kterému se ještě vrátíme, to se nemusíte bát - možná kvůli té prazvláštní scéně na začátku. Vyškrtnout jsem ji ale nemohla, protože ve vztahu Lokiho a Aetheli se jedná o docela důležitý milník/odpich? To se ale ještě uvidí. 

S láskou Pavla.