╔═══════════════╗
☾ SINS OF AN ANGEL ☾
╚═══════════════╝

04. | BRAVERY

AETHELINY RYCHLÉ KROKY SE ROZLÉHALY KOMPLEXEM PALÁCE.

Lidé jí uhýbali z cesty, prapodivné pohledy ji provázela společně s nespokojeným šeptáním, ale ona jim nevěnovala pozornost, pohled upřený do nekonečných chodeb Sakaaru. Pravdou bylo, že Aethela nikdy nesouhlasila s tím, aby se jím říkalo palác. V její mysli totiž ty ostré zdi a nerovné povrchy měly daleko do nádherných síní skutečného zámku. Chyběly tu vysoké věže do nebe, mramorové sloupy, klid a mír rozlehlých prostor.

Pořádek. Nenarušitelný řád - to bylo něco, co mohlo smetiště nádherným palácům Hevenu jen závidět.

Aethelin dech byl rychlý, vlasy se jí míhaly kolem tváře, jak se prudce rozhlížela kolem sebe, ve snaze zachytit jen malý záblesk cizince. Aethela neměla magické cítění, stejně jako nikdo z jejího národa. V opačném případě by se jim království Ásů už dávno klanilo u nohou.

Chybějící šestý smysl se snažila nahradit těmi zbylými. Oči jí tančily po okolí, natahovala uši, doufajíc, že zaslechne klapot bot, tichý dech, či jinou známku Asgarďanova pohybu.

Což byl ten moment, kdy ji vyrušila hlasitá rána a následně zvuk tříštícího se skla. Prudce se za zvukem otočila a prapodivné tušení ji donutilo vydat se po směru rámusu. To, že jde správným směrem jí dosvědčily i střepy, které minula jen po několika minutách chůze, ale ani to nevylučoval.

A pokoje Velmistra odsud nebyly daleko.

Její předpoklady se ukázaly být pravdivé hned záhy, kdy před dveřmi do Velmistrových komnat nalezla spící vojáky. Aethela se k nim sklonila, pro jistotu zkontrolovala puls, když k ní z dálky dolehla dvojice hlasů.

První, lehce chraplavý, většinu času s hysterickým podtónem, jako by mu po zádech běhala fretka patřil vládci Sakaaru a ten druhý, záludný, znělý, povýšený zase černovlasému čaroději. Aethela mohla slyšet jak spolu mluví, ale sama dokázala vyrozumět pouze útržky. Pokud ale správně počítala kroky, tak Velmistr se s cizincem ocitl sám.

Aethela skoro až nezdvořile vpadla do dveří a prudce se rozhlédla kolem sebe, připravená Asgarďana spacifikovat třeba i silou, kdyby jí k tomu donutil.

K jejímu překvapení však na Velmistrově tváři hrál přesně ten úsměv, na který už za ty roky začínala být alergická a jako by to nestačilo, ani nevypadal že by byl v nějakém velkém smrtelném nebezpečí. Cizinec mu nedržel u krku nůž, nesnažil se mu zlomit vaz, ale namísto toho ho nalezla pohodlně usazeného na pohovce, sklenici se světle modrou břečkou v ruce.

Když si jí všiml, obrátil se k ní a daroval jí zvířecí úsměv.

❝Můj pane - ❝ začala a v ruce pevně stiskla svůj luk. Velmistr ji ale přerušil.

❝Aethelo, zlatíčko, jdeš právě včas. Chtěl bych ti představit tohoto opravdu jedinečného muže, kterého jsem právě poznal,❝ pokynul jí vesele krokem tak drobným jak mu to jen jeho hábit dovolil přicupital k ní. Asgarďan se na ni mezitím vševědoucně usmál a ona se ještě více zamračila. Nelíbilo se jí, jak se na ní díval. Na Velmistrovo přehrávání už si zvykla - byl to cizincův úsměv, který jí připadal prapodivně zlomyslný, ❝Představ si, snažil se mi vyhrožovat. A je to kouzelník, však víš jak já je mám rád. Jsou rozkošní a de z nich hrůza.❝

❝Už jsme se potkali,❝ Prohodil Asgarďan jako by mimochodem a jeho oči jí provokovaly. Aethela pevně zatnula čelist.

❝Opravdu? Vy se znáte?❝ překvapeně vyvalil oči Velmistr a každá část jeho obličeje a mluvy přitom přehrávala. Aethela se poprvé za tu chvíli odhodlala odtrhnout pohled z Asgarďana a očima padla na svého takzvaného nadřízeného.

❝Ano,❝ odpověděl za ni cizinec a na svém místě se uvelebil, ❝Vlastně to byla tady slečna Aethela, kdo mě sem dopravil ve svém skromné vozidle.❝

Tón jakým to řekl naznačoval, jako by ho sem přivedla z vlastního rozmaru. Ne jako svoji kořist.

❝Našla jsem ho na skládce,❝ opravila ho, ❝mezi smetím a bandou nenasytných Smeťáků. Věděla jsem, že máte kouzelníky rád, tak jsem se ho rozhodla přivést do města šampiónů.❝

❝Oh, Aethelo, Aethelo, Aethelo,❝ přiloudal se velmistr ještě blíže k ní. Aethela mohla koutkem oka vnímat, jak cizince nadzvedl jedno obočí, pochybovačně si Velmistra prohlížejíc. Pravdou bylo, že za ty roky už si Aethela na jeho šílené chování zvykla do té míry, že už ho skoro nevnímala, ❝To je důvod, proč si ty moje nejoblíbenější Smeťačka. Vždycky myslíš jen a jen na moje blaho. Je mi vždy potěšením s tebou pracovat a obchodovat,❝ smutně se na ni podíval, ❝obávám se, ale že náš nový přítel do Arény nepatří. I když oceňuji tvůj pohled a snahu.❝

Než se zmohla na odpověď, Velmistr se otočil na podpatku a zmizel v druhé místnosti a nechal ji tam jen tak stát. Aethela se na cizince podívala. Odpověděl jí úsměvem - příliš chytrým pro jeho vlastní dobro. A Aethela najednou chápala jakou hru hraje. A nakolik věděla, že je chytrá, byla i nebezpečná.

Nikdo tady na Sakaaru si nepřál být Velmistrovým oblíbencem. Ne doopravdy. Tajemstvím přežití bylo nejen se udržet v jeho přízni, ale také daleko od něj. Protože stejně jako u slunce, pokud se člověk přiblížil až moc, hrozilo že se spálí. A šeredně.

To ale už Asgarďanovi neříkala. Nemyslela si, že by jí poslechl.

❝5 miliónů jednotek bude stačit?❝ ozvalo se z vedlejší místnosti a dvojice se tím směrem obrátila.

❝5 miliónů? Jenom?❝ zamručel pobouřeně Asgarďan, než stihla Aethela cokoliv říci. Potřásl černými vlasy, ❝To si mám vzít osobně?❝

❝Pravda,❝ vykoukl Velmistr zpoza rohu a bylo vidět, že přemýšlí. Ozvalo se pípnutí značící dokončení transakce a tiché vrnění u jejího opasku jí potvrdila její převzetí. Aethela sevřela zařízení na elektronickou peněženku v ruce a zkontrolovala číslice na obrazovce. Oči se jí rozšířily, ❝tak tu nabídku ztrojnásobme.❝

✧✧✧

LOKI SE SPOKOJENĚ ROZHLÉDL NAD MĚSTEM POD SEBOU.

Bůh neplechy seděl na vrcholu jedné z neupravených Sakaarských mrakodrapů, vítr mu šlehajíc do tváře. Nehledě na svoji nechuť k pádům, Loki se nikdy nebál výšek. Právě naopak. Kolikrát ve svém mládí i za poslední roky se vytratil na vrchol některé z palácových sálů a ze zlaté střechy shlížel dolů na zemi, která byla právem jeho. A i když to samé rozhodně nemohl říci o smetišti pod ním, stále ho přivítal prapodivný pocit spokojenosti. Jako by byl přesně tam, kde celou dobu měl být.

Bůh byl upravený, čistý, na sobě nový oděv z příjemných materiálů - dárek od Velmistra, kterého si Loki obmotal kolem prstu, ještě snadněji než mohl kdy doufat. Měl jeho plnou přízni, nacházel se ve městě, kde ho nikdo neznal, nemohl soudit, nikdo kdo by jej nepronásledoval. Na jeho bedra nepadala žádná pravidla ani povinnosti. Nemusel se skrývat, ujišťovat se že iluze jeho otce drží. Bylo to prapodivně osvěžující.

Všechny jeho problémy se nacházely daleko za hranicemi Sakaaru a on je tam také plánoval nechat. Nebyl dostatečně troufalý, aby se jen tak sám postavil mocné Hele, jen proto aby ochránil lid, který ho nenávidí. A Thor... Thor byl bůhví kde.

Loki byl sám. A poprvé v životě to znamenalo i že je skutečně volný. 

POZNÁMKA AUTORKY

Krásný den přeji! Tak jsem si po nějaké době, během které jsem ztratila odkaz, nebo na něj jen úplně zapomněla nainstalovala po internetovém doporučení Zenwriter - a totálně se zamilovala. Stále se nemůžu nabažit celého provedení. Všechny ty tapety, hudba, fonty a hlavně to klapání jak u starého stroje - prostě nádhera, pro aesthetickou duši jako já ideální. Takže všem pisálkům doporučuji.

Co se týče příběhu, příště by jsme mohli trochu Lokimu ukázat jak to na Sakaaru doopravdy chodí, co?

S láskou Pavla.