╔═══════════════╗
☾ SINS OF AN ANGEL ☾
╚═══════════════╝

01. | TRUST IN PEACE

❝VÍŠ CO SI MYSLÍM?❞

zeptala se Aethela, aniž by přitom spouštěla pohled z pestrobarevných pásků, které si důkladně omotávala kolem zápěstí a dlaně. Bílé vlasy měla až na dva prameny u tváře sepnuté do pevného culíku, aby jí při boji nepřekážely.

Její společnice místo odpovědi cosi zamumlala, ale přes hrdlo piva v jejích ústech jí Aethela nerozuměla.

❝Že, tě to pití jednou zabije,❞ vysvětlila a zastrčila poslední kus obvazu za ty ostatní, aby je utáhla. Valkýra mezitím s nespokojeným mumláním odložila láhev zpět na poličku vedle postele a na bělovlásku se usmála tak, jak to jen ve svém podnapilém, zahořklém stavu dokázala.

❝Na to spoléhám.❞

Aethela protočila očima a jen okrajově vnímala, jak si Asgarďanka otřela mokrá ústa, protáhla si nejdříve ramena, následně záda a pokračovala celým tělem. Pomalu a beze spěchu, jako by ani nevěděla, že ji dívka pozoruje.

❝Myslím tedy,❞ přemýšlela nahlas Aethela a pohled jí klesl k obvázaným zápěstím. Dvakrát sevřela ruce v pěst a zase je uvolnila, ❝proč by se někdo dobrovolně zbavoval výhody čistým smyslů?❞

❝Ale o to tady přeci jde,❞ namítla černovláska a promnula si krk, ❝o znečištění smyslů. Nečekám ale, že to pochopíš, Anděli.❞

❝Máš pravdu,❞ Aethela měla dost co dělat, aby se přitom označení neušklíbla. Valkýra k ní zvedla pohled a obočí jí vyjelo nahoru. ❝Tomu opravdu nerozumím.❞

❝Proč se vůbec staráš? Bojíš se snad, že tě v tomhle stavu nedokážu porazit?❞ uchechtla se Val a zaujala bojovou pozici. I Aethela s povzdechem vstala a našla své místo naproti ní. Rozkročila se, zvedla pěsti do výšky ramen a mírně přivřela stříbrné oči.

❝V jakém stavu myslíš?❞ tázala se, ❝jako v opilém? Val, ty nejsi nikdy úplně střízlivá.❞

❝Tak se totiž člověk zbavuje kocoviny,❞ odpověděla Valkýra a mírně se přikrčila, zatímco Aethela zkušebně přenesla váhu z jedné nohy na druhou. Přesunula svůj pevný bod na jistější z nich. Jednou rukou se automaticky napřáhla, druhu nataženou před sebou, jako by mířila.

❝Ale ty přeci nemůžeš mít kocovinu,❞ připomněla jí těsně předtím, než vymrštila zadní nohu a šlápla do prázdna. Místo toho aby její pata dopadla na zem, opřela se o neviditelnou sílu ve vzduchu a vymrštila se do výšky. Sklouzla se po prázdnu kolem Valkýry a zaútočila z boku. Té se na poslední chvíli podařilo vykrýt část úderu loktem, ale ten zbytek jí donutil klopýtnout. Aethela se jí opřela o rameno, přetočila se ve vzduchu a nohama opět stanula pevně na zemi.

Pohodila vlasy, které se jí přitom kousku přilepily k obličeji.

❝Hezký trik,❞ kývla uctivě Val, když se jí podařilo najít rovnováhu a na krátký moment tak odkryla ústa skrytá za pěstmi, ❝ale jen to ti k vítězství stačit nebude.❞

Val se proti ní rozběhla. Aethela se pokusila odpovědět kopem, ale Asgarďanka se na poslední chvíli přikrčila a podrazila jí nohu. Vystřelila rukama dopředu, aby zbrzdila svůj pád. Dlaněmi se opřela do země a vymrštila nohy do hvězdy, která jí pomohla zase jednou postavit se na nohy. Valkýra jí darovala prudký úder do zad, který jí vyhnal všechen vzduch z plic. Aethela klopýtla.

Na svém místě se přetočila a po Asgarďance se naráz ohnala loktem i kolenem. Oba její údery našly svůj cíl, jeden v Valině břiše, druhý v rameni. Bývala by se Aethela i usmála, kdyby tou dobou už nemusela uhýbat před pěstí blížící se jí k tváři. Dala však přitom všanc svá ramena, což se ukázala být chyba, když ji Val popadla za paži, přitáhla si ji k sobě a sevřela její hlavu pod paží. Aethela vyrazila rukama nahoru, připravena ji ze sebe strhnout, když jí cosi zastudilo na kůži. Valkýřin nůž se zaleskl a bělovláska zmrzla v pohybu.

❝Myslela jsem, že jsme řekli beze zbraní,❞ pronesla klidně, nedávajíc na sobě vidět přidušenost. Mohla cítit jak za ní Valkýra rychle dýchá.

❝To víš,❞ odpověděla posměšně. ❝Ty máš létáni a já zbraně.❞

❝Dobrá,❞ řekla Aethela těsně předtím než loktem vyrazila za sebe, zasahujíc ji do spánku. Skrčila se, sklonila se a stáhla Valkýru do nuceného přemetu. Bojovnice dopadla před Aethelu na záda, nůž stále v ruce. Pouze s tím rozdílem, že nyní kapičky krve zbarvovaly jeho ostří.

Aethela se odtáhla a promnula si krk. Cosi horkého jí slepovalo prsty. Nespokojeně si stříbrnou tekutinu na dlani prohlédla než si ji otřela do kalhot.

❝Jsi blázen, mohla jsem tě říznout!❞ zasyčela Valkýra, když konečně popadla dech, "Zatracený okřídlenče."

❝Špinavá Asgarďanko,❞ oplatila jí Aethela a nechala ji vstát. Vrátila se na své místo v jejich pomyslném ringu a trpělivě počkala než Valkýra udělá to samé. Ta protočila s dýkou v ruce, jen proto aby ji znechuceně odhodila bokem. Prohrábla si nekontrolovatelné černé vlasy, které se jí mezitím uvolnily z drdolu a několikrát se nadechla.

Vyrazila proti Aethele. Ve snaze se jí vyhnout se bělovláska mohutným skokem vznesla do vzduchu, ale to bylo přesně to na co Valkýra čekala. Popadla ji za patu a mrštila s ní o podlahu. Aethela zalapala po dechu a před očima se jí na okamžik zatáhlo, jen proto aby jí překvapilo prudké světlo. To už se ale Val skláněla nad ní a zvrátila jí ruku za záda. Prudká bolest se jí rozběhla ramenem, ale její hrdost jí nedovolila ani ceknout.

❝Držíš se zpátky,❞ řekla jí Valkýra, když ještě upevnila své sevření. ❝Copak? Bojíš se?❞

❝Ne,❞ odpověděla Aethela. V tu chvíli jí však vyletěla noha do vzduchu a praštila Valkýru. Ozvalo se křupnutí kosti. Bělovlásčiným ramenem projela neskutečná bolest, jak jí Val cukla s rukou a vykloubila rameno. Bolestně zaklonila hlavu. To už však Valkýra stále vedle ní, překvapená tím, co se právě stalo. Aethela se během mrknutí oka přetočila a podrazil jí nohy. Znovu při tom zadusila bolestivé zasyčení.

Valkýra zanadávala.

Těžce se zvedla a postavila se nad ležící Asgarďanku. Zraněnou ruku si přitom opatrně přidržela, jako by tím snad měla ulevit bolesti.

❝Vyhrála jsem,❞ prohlásila udýchaně. Bolest jí propichovala každý rychlý nádech, jak se pod jejich vahou zvedala ramena. Valkýra se na ni nespokojeně podívala. Než však stihla cokoliv říci, vyrušilo je pípání.

Obě ženy se za tím zvukem obrátily. Aethla, která stála blíže, došla až k dotykové tabulce a naklonila se nad ní. Pohlédla na monitor, ❝Senzory zaznamenaly živočišnou formu na odpališti.❞

❝Co je to?❞ zajímala se Valkýra, zatímco se zvedlala z podlahy.

Aethela mírně přivřela oči, aby lépe přečetla nápis před sebou.

❝Jotun.❞

❝No, tak toho si můžeš pěkně prosím nechat,❞ odfrkla si Asgarďanka a vyšvihla se na nohy. Otřásla si neviditelná smítka z bojové tuniky a otřela si pot z čela. Aethela protočila očima. Asgarďané a jejich předsudky k Jotunům. ❝Navíc ten by v aréně nevydržel ani pět minut.❞

❝Tak či onak to prověřím,❞ prohlásila Aethela s pohledem stále přilepeným na obrazovku. V rychlosti očima přejela po všech údajích co senzory zaznamenaly. Pokusila se naklonit hlavu na stranu, ale zastavila ji palčivá bolest. Hlasitě vydechla, aby zadusila bolestivé zasyčení, ❝v nejhorším případě ho nechám sežrat.❞

❝Byla by si tak hodná?❞ zeptala se následně Valkýry a otočila se, aby jí odkryla poškozená záda. Ta k ní bez okolků přišla, položila jí jednu ruku na rameno, druhou na paži. Současně s ní trhla. Aethela bolestivě zamrkala, když kost zapadla do správného důlku.

❝Já myslela, že nesmíš Asgarďanům ukazovat záda?❞ zeptala se jí posměšně Val.

✧✧✧

LOKIHO PÁD NEBYL PŘÍJEMNÝ.

Právě naopak. Srdce se mu divoce rozbušilo a tělo ovládla panika. Hrdlo se mu stáhlo tak, že nemohl dýchat. Když otevřel ústa aby vykřikl, atmosféra kolem něj mu nedovolila vydat byť jen jedinou hlásku.

I když on nikdy na pády nereagoval dobře. Ne od chvíle, co si po zničení Bifrostu usiloval o život.

Což bylo zvláštní, když si ze samotného pádu moc nepamatoval. Ale hádal, že ono si ani nebylo moc co pamatovat. V prázdnotě není čas ani prostor. Je to jako dusit se beze smrti, hladovět bez žaludku, křičet bez hlasu. Nic nemá začátek ani konec. Nemohl se přemístit, kouzlit, hýbat, ani umřít. Zkrátka vůbec nic.

Šílel z toho pocitu bezmoci - a to tak, že když už ho konečně zachytili chitauriové, dokázal vnímat už jen napůl. Pobyt v prázdnotě mu vzal všechno a co ne, to si vzal na starost Thanos.

Zničehonic jím projela příšerná zlost. Na Thora. Na Odina. Na sebe. Ani si vlastně nebyl jistý na koho z nich se doopravdy vzteká. Nakonec byla to chyba jich všech - ale nejvíce Thora. Kdyby tehdy nezničil Bifrost, kdyby ten idiot pochopil, co se mu snaží naznačit v New Yorku, nebo kdyby zůstal na té své dokonalé zemi a nechal je v klidu žít, nic z toho by se nestalo.

K jeho velkému překvapení – a oddechu – tentokrát však jeho pád ani netrval tak dlouho a ani jej nezanesl do hnízda jeho bývalých spojenců. Tedy, jeho přistání stále nebylo příjemné, kdy ho bolest na několik dlouhých vteřin paralizovala tak, že sotva mohl dýchat, ale když procitl, zjistil že se nachází na prazvláštním roztáhlém vrakovišti. Úleva smíšená z radostí z toho, že jeho noční můra skončila ale nevydržela dlouho, protože už o vteřinu později na Lokiho hlavu padal kus lodě.

Bohovi oči se doširoka otevřely a aniž by věděl kam, odvalil se po hromadě pryč. Zasypala ho sprška odpadků, jak se trup vesmírné lodě zaryl do harampádí těsně vedle něj.

Loki ze sebe setřásl smetí a když se ujistil, že je to bezpečné, vytáhl se do stoje. Rozhlédl se kolem sebe. Všude kam až jeho oči dohlédly se nacházely hory odpadků, kusů lodí i přístrojů ras, které Loki neznal. Rozházené věci se povalovaly v nepravidelných kruzích a když Loki zvedl hlavu, mohl vidět jak se z portálů všude kolem něj sype další. Mohl jen hádat, že jeden z nich sem zavál i jeho

Sakaar. Uvědomil si. Odpadliště mezi světy, vzniklé při jedné z prvních světových konvergencí. To tady povětšinou skončilo vše co vyplivl vesmír - pozůstatky světů, vraky lodí i všechen nepořádek. A čas od času i jeho majitelé.

Loki nevěděl jestli by se měl radovat, nebo klít.

Nedůvěřivě se rozhlédl kolem sebe, upevnil svoji pozici na pevné zemi a dvakrát sevřel a uvolnil ruce v pěst, kdyby musel sahat po magii, nebo po dýce.

A udělal dobře, jelikož netrvalo dlouho, než si nového návštěvníka někdo všiml. Loki s lehce zamračeným výrazem sledoval, jak pár metrů před něj přistála velká šedá loď, splácaná z tolika různých materiálů, že byl zázrak že stále fungovala. Horký vzduch se vyvalil z motorů, zaprášené ocelové dveře se otevřely a z plavidla vystoupil hlouček Sakaařanů. Jednalo se o nejrůznější směsku všech možných ras, takových o jakých ani Loki neměl ponětí. A že se snažil držet si přehled.

❝Seš jídlo, nebo bojovník?❞ zeptal se jej nejvyšší z příchozích. Loki se k němu obrátil, neschopen určit jestli má muž tvář pomalovanou, nebo se jedná o jeho normální zbarvení.

❝Bůh,❞ opravil jej Loki s úsměvem jeho vlastním. Sakaařané se mu vysmáli. V prstech jej zasvědila magie.

❝Takže jídlo,❞ usmál se na Lokiho zlověstně mluvčí tlupy, ❝na kolena.❞

❝To si nemyslím,❞ pronesl bůh neplechy a pod rukávem nahmatal dýku. Sakaařané se k němu začali přibližovat. To už ale Loki nestál sám. Jemná zlatá záře se rozlila skládkou a najednou se skupinka ocitla obklíčena hned sedmi iluzemi boha neplechy, jedna přesvědčivější než druhá.

Sakaařané se překvapeně zastavili na místě. Rozumné by v tu chvíli bylo stáhnout se, ale oni rozhodně nevypadali jako rozumná banda. Jak jinak by si Loki mohl vysvětlit cokoliv co se stalo poté?

Kapitán tlupy vydal jediný povel, čímž rozpoutal až ostudný chaos. Střelci začali střílet jeden přes druhého, zatímco pěšáci (jak se je Loki rozhodl pojmenovat) vyrazili prudce proti jeho iluzím, nehledě na střely pročesávající vzduch kolem.

Loki vyrazil rukou prudce dopředu a netrvalo dlouho, než ostří v jeho ruce nalezlo svůj cíl. Dýka se zabořila do masa nejbližšího z odpadlíků a prorvala mu hrdlo. Loki však neměl čas pozorovat, jak jeho tělo padá k zemi, jelikož se už musel ohánět za sebou, kde se nacházel další z protivníků. I toho poslal k zemi stejně rychle, jak to jen princ vychovaný u válečných Asgarďanů dokázal. Jeho počáteční úspěchy však přerušila tupá bolest zad, jak jej do něj jeden z útočníků uhodil. Loki zavrčel. Přetočil se a poslal do Valhally dalšího ze Sakaařanů. To už ale na jeho tělo dopadla další rána, tentokrát do břicha. Loki zalapal po dechu a ohnal se nazpět.

Čím delší boj byl, tím zběsilejší se jeho dýchání stávalo. Dav kolem se však začal zvětšovat a on už se nestačil otáčet. Na jeho kůži během té doby dopadlo ještě spousty úderů, ale elektrickým sítím se naštěstí ještě úspěšně vyhýbal. Měl za sebou perný den, plný stresu a padání, které se něm už začalo projevovat. Zbývalo mu sotva dost energie na boj, natož potom na přemisťovací kouzlo.

Několik posledních kapek magie použil k silnému energetickému výboji, kterým usmažil hned pětici Sakaařanů. Tento čin ale zanechal jeho končetiny slabé, srdce rychle bijící. Zavrávoral na místě a musel se chytit za bok, aby se udržel ve stoje. Býval by se za svoji slabost proklel, kdyby jeho pozornost neupoutal rachot motoru a svištění vzduchu.

Boj kolem něj se zastavil a všichni včetně boha neplechy se obrátili za sebe.

Lokimu se do tváře opřel horký vzduch, jak těsně za ním přistála další loď. Tahle byla ale na rozdíl od té poslední v dokonalém stavu, nablýskaný plech i vyleštěná okna.

Zadýchaně sledoval, jak se podvozek otevřel a z lodi vystoupila vysoká, štíhlá dívka s bílými vlasy a ostrými rysy. Návštěvnice byla oděná v lehkém, koženém polobrnění, v ruce kovový luk, který ale postrádal šípy. Drobné rty měla stáhnuté do tenké linky a stříbrné oči pozorovaly její okolí. Pohledem se zastavila až na něm a on si až v tu chvíli uvědomil, že zadržuje dech.

Dívka mu ale nevěnovala více pozornosti. Koncem luku ťukla do země a kov vydal ten krásný monotóní zvuk, který se jí propletl s hlasem.

❝To by stačilo.❞

POZNÁMKA AUTORKY

Krásný den přeji! A vítám vás u první kapitoly mé nejnovější povídky, která vznikla hlavně kvůli tomu, že si už stýskalo po psaní mého oblíbeného boha neplechy - mám sice s ní ještě jeden aktivní příběh, ale tam popisuji situace z pohledu Wandy a ne jeho - a potřebovala jsem s ním rozjet nějaký projekt. Co ale říkáte na hlavní hrdinku? Líbila se vám první kapitola? Pokud ano, tak vám moc děkuji za přečtení a případné hvězdy. Svůj rozsáhlejší názor mi můžete napsat do komentářů.

S láskou Pavla