eleventh sin. 𝐃𝐔𝐓𝐘
╔═══════════════╗
☾ SINS OF AN ANGEL ☾
╚═══════════════╝
11. DUTY
AETHELA VĚDĚLA,
že by měla být šťastná, že jí Velmistr neoznačil navzdory všem jejím obavám za komplice, ale přesto její úlevu provázela nepříjemná pachuť na jazyku. Tedy, nějaká její část, ta která si stále ještě velice dobře pamatovala učení svého lidu jí tvrdila, že si Asgarďan trest zaslouží, že každý akce má svoji reakci. Ta samá část se ale zuby nehty vzpírala pomyšlení, že by měl být jeho trest jakkoliv spojený s ní.
❝Promiňte Velmistře, ale co s tím mám společného já?❞ Nechápavě se na Velmistra podívala a ani se nesnažila skrývat nespokojení ve své tváři. Loki jí daroval podobný otrávený pohled - i jeho zřejmě rozsudek vládce Sakaaru zaskočil. Hádala, že už ho tak nelákalo otravovat ji celé dny, pokud to znamenalo také pracovat.
❝Ty jsi ho sem přivedla, nemám-li pravdu?❞ připomněl jí Velmistr, ❝A všiml jsem si že spolu tak nádherně vycházíte, tak mě napadlo, že by se mohlo jednat o skvělou příležitost jak spojit síly mého oblíbeného čaroděje a mé oblíbené smeťačky!❞
Aethela zatnula ruce do pěstí. Nikdy nebyla jeho oblíbenou. Nikdy mu nedonesla tak skvělý kousek, aby se jí mohla stát - nebyla jako Topaz, jejíž Beta Ray Bill se vyšplhal na vrchol žebříčků, nebo jako Val, jejíž zelený přítel vládl aréně. I když se jí to nepřiznávalo lehce, Loki byl vlastně jejím nejlepším úlovkem za celou kariéru.
Ne, že by jí na tom záleželo. Nesnažila se tu ničeho dosáhnout. Jenom si vydělat na další den.
❝Je to vlastně ideální řešen pro všechny. Já si užiji podívanou, Lokiho ušetřím trestu a Aethelo, ty získáš pomocníka. No není to báječné?❞
❝Já, nepotřebuji pomocníka,❞ skoro až odsekla, ❝Poradím si sama.❞
Tak nějak čekala, že Loki něco dodá, ale Asgarďan zůstal na celou situaci pouze překvapeně hledět, jako by nedokázal uvěřit tomu, že se tohle všechno doopravdy děje. A Aethela se mu výjimečně nedivila.
❝Ty se budeš,❞ Velmistrova tvář potemněla, vstal ze svého trůnu a udělal jediný varovný krok vůči Aethele. Ta nikdy nebyla nijak citlivá na magii, ale i tak mohla cítit, jak se přitom pohybu kolem ní zvedla energie. Pevně sevřela čelist, ❝Vzpírat mému přímému rozkazu?❞
Vydechla. Co to děláš? Okřikla se v duchu.
❝Ne,❞ odpověděla nakonec, oči stále přilepené na jeho tváři. Velmistrova tvář se rozsvítila.
❝Výtečně! V tom případě můžete začít hned zítra!❞
Velmistr se skokem posadil zpět do křesla a spokojeně spojil ruce před sebou, div si sám sobě nezatleskal. Aethela si vyměnila s Lokim pohledem. Asgarďan byl ještě nechápavější než ona. Až jí ho bylo Aethele málem líto. Jako by ho snad několikrát nevarovala, že není radno si s ním zahrávat - protože ve vesmíru nebylo jiné tak nekontrolovatelné, perverzní a zvrácené mysli, jako byla ta Velmistra.
Když Aethela poprvé přistála na Sakaaru, všechno jí bylo jedno. Sotva se dokázala hýbat a ještě několik let poté trpěla křečemi, ale mnohem horší než bolest, byl ten pocit samoty. Poprvé v životě byla úplně osamělá, bez práce či účelu. To, že se zavazuje sloužit muži, jehož mysl propadla temnotě tisíce let předtím, než se vůbec narodila jí tudíž ani nepřišlo zvláštní. Pravdou bylo, že jí nikdy nezáleželo na něm dost na to, aby ho mohla nenávidět a i přes to co říkal Loki, neměla z něj strach.
Byl tu ale důvod, proč se nikdy nemohla postavit jeho neřízením.
Ze stejného důvodu, se také druhého dne nalezla stát opřena o kapotu své lodi, vyčkávajíc na otravného Asgarďana v docích, než se ráčí ukázat. (Nebo než jej v okovech přivedou Velmistrovi vojáci. Aethela byla otevřená všem možnostem) Uklidňovala se přitom pouze tím, že pokud bude příliš nesnesitelný, prostě ho omráčí a pak to svede na lidojedy.
Když se ale Asgarďan skutečně vynořil z poza rohu, jeho tvář byla daleko od té posměšné na kterou byla zvyklá. Jeho vlasy byly mastné, pod očima se mu táhly dlouhé kruhy a zatahoval svaly, skoro jako by byl v bolestech. Normálně divoké či se jí nyní vyhýbaly a na tváři mu nehrál úsměv. Mírně si stáhl rukáv níže, když si myslel že ho nevidí, čímž naopak upoutal její pozornost k jeho ruce. V opačném případě by si toho dost možná ani nevšimla - toho bílého obvazu, který se mu točil kolem zápěstí a výše po předloktí, pokud mohla hádat.
Stačil jí jediný pohled na ty obvazy a do zcela znechucených očích, na to aby si dala dvě a dvě dohromady. Pravdou bylo, že od jejich společné audience, Aethela už nepotkala ani Lokiho ani Velmistra. Nyní jí bylo jasné proč.
Velmistrův bezedný apetit, když přišlo na milence byl po celém Sakaaru známý - stejně jako skutečnost, že málokdy se jednalo pro jeho aktuální objekt obsese otázka volby. Byl to jeden z důvodů, proč se Aethela vždycky snažila držet při zemi. Sakaar byl zvrácené místo, kde bylo všem choutkám přáno a ona jako dost možná jediný zastánce své rasy v této realitě byla vzácné zboží. Její jedinou šancí bylo zůstat z drobnohledu všech, kteří by se toho mohli pokusit zneužít, s Velmistrem v čele.
To bylo ale podle všeho něco, co Loki udělat nedokázal. Značky na jeho zápěstí tomu nasvědčovaly.4
Jejich pohledy se setkaly a byl to ten moment, kdy se to Aethela rozhodla nechat být. Neprohlubovat jeho bolest, ani její vlastní vinnu - jako by snad nebyla stejně bezmocná v tomto ohledu jako on.
❝Nechci o tom mluvit,❞ řekl jí pouze, jako by snad přesně věděl na co myslí. Aethela se narovnala a už se nadechovala, když ji náramek připomínající hodinky zavrněl na ruce. Lokiho obočí vyjelo nahoru a Aethela si zvedla zařízení k očím, aby lépe viděla na souřadnice, na kterých byl zaznamenán pohyb.
Jedinkrát k němu kývla.
❝Myslíte, že já snad ano?❞
Asgarďan neodpověděl, ale ona to od něj ani nečekala, takže raději přenesla pohled k informacím na drobném neonovém monitoru. Neznámý se objevil v severozápadním kvadrantu, jeho tep byl sice kolísavý, ale přesto živý. Co jí ale upoutalo mnohem více byla skutečnost, že ho její senzory označili za Jotuna. Aethela zvedla pohled k Lokimu, kterého předtím zařízení označilo podobně, však chybně. Bylo možné, že to byla zase chyba?
Loki natočil hlavu na stranu, jako by se snažil rozpoznat na co myslí. Proto raději zahnala tu myšlenku. Bojovník byl bojovník. nehledě na jeho rasu.
Vypnula zařízení a pokynula Lokimu, aby jí následoval do lodi. Zatímco však ona pokračovala hlouběji do plavidla k ovládacímu panelu, on zůstal stát na hlavní palubě. Jeho oči zvídavě tančily po bílých stěnách i Hevenských znacích vyrytých do nich. K jednomu z nich zvedl ruku a jemně po něm přejel prsty, jako by to snad nebyl pro něj stovky let mrtvý jazyk.
Aethela zaváhala.
❝Slib,❞ prohlásila nakonec nevzrušeně. Loki k ní zvedl pohled, ale ona se k němu neobrátila, ❝znamená to slib.❞
✧✧✧
❝CESTOU ZPÁTKY ŘÍDÍM JÁ,❞
ujistil Loki Aethelu a na svém sedadle si nespokojeně poposedl. Jak jen mohlo tak jemné stvoření řídit tímto způsobem? Dívka mu odpověděla částečně nechápavým a částečně vyčítavým pohledem a konečně zatáhla za stabilizační páku, aby vyrovnala jejich pozici ve vzduchu.
❝Cože?❞
❝Jsem lepší řidič,❞ ukázal na pult před ní. Jednalo se sice o Hevenské zařízení, plný století zapomenutých systémů, ale i tak si myslel, že by se mu podařilo vyhnout se ladněji padajícím troskám, než tak jak to udělala dívka nyní. Býval by i dodal, že z jeho starého vězení byl třikrát lepší výhled, než z můstku, ale něco mu říkalo, že v tu chvíli by v něm pravděpodobně zase skončil.
❝Opravdu?❞ ušklíbla se Aethela a naposledy zkontrolovala blikající ikonky na ovládání, než se předklonila, aby si udělala culík. Vstala a její odpověď mu přinesla nepříjemnou vlnu deja-vu, ❝Povězte mi, kdo z nás tady doopravdy umí létat? A beze stroje?❞
Než Loki stihl cokoliv odseknout Aethela otevřela palubní dveře a pára, která se z nich vyvalila přehlušila jeho nespokojené zamumlání. I on se postavil na samotný okraj skleněné podlahy lodi a chytil se okraje dveří, aby ho vzduch nestrhl dopředu.
❝Myslel jsem, že vy smeťáci si nově příchozí nejdříve pořádně prohlédnete, než zakročíte,❞ okomentoval Aethelino rozhodnutí k tak brzkému sestupu. Nebylo to tak dlouho, kdy Loki stál ještě na druhé straně tohohle scénáře.
❝Ztráta času,❞ řekla, ❝Velmistrovi dochází otroci na zahřívací kola. Bere v tuto chvíli prakticky každého, kdo by mohl být užitečný.❞
Loki chápavě kývl a a obrátil se směrem k moři odpadků před ním. Skládka byla přesně taková, jakou si ji Loki pamatoval - nebo úplně jiná, nedokázal to rozlišit - pouze s tím rozdílem, že nedaleko od nich se nacházel čerstvě vytvořený kráter. Uprostřed něj stál evidentně dezorientovaný muž, oděný v těžkém kožichu, který mu však tělo zakrýval jen napůl. Co ale upoutalo jeho pozornost o něco více byla ta známá, tmavě modrá kůže pokrytá runami, kterou by Loki poznal i polomrtvý. Nakonec, byla to ta stejná kůže kterou si zvykl skrývat pod vrstvami magie.
❝Nezmínila si se, že je to Jotun!❞ Prudce se k Aethele obrátil a ani nestihl skrýt hněv ve svém hlase. V duchu se za to proklel, ale z dívky pohled nespustil.
❝Záleží na tom snad?❞ vyzvídala a uchopila kovový šíp, který nepotřeboval šípy. Loki neodpověděl. Nezáleželo. Nemělo by. Neochotně se donutil obrátit k muži před sebou. Pevně přitom sevřel okraj lodi, div že nepromáčkl plech.
❝Vy Asgardané,❞ protočila očima Aethela a vykročila dopředu. Loki spolkl poznámku a následoval ji. Ještě dříve než-li podvozek lodi konečně dosedl do odpadků, dvojice již stála pevnýma nohama na zemi. Loki dvakrát sevřel ruku v pěst a potom zpod rukávu vytáhl dýku.
❝Nezabíjej ho, pokud ti to nedovolím,❞ špitla k němu Aethela a on se na ni zářivě usmál.
❝Jistě, má lady.❞
❝Kdo jste?❞ zavrčel Jotun a jak Aethela, tak Loki k němu obrátily svoje oči. Muž se nakláněl na bok, který si zároveň i svíral. Musel se při pádu poranit.
❝Uvítací výbor,❞ daroval Loki Jotunovi žraločí úsměv a dal na odiv nablýskané ostří v jeho dlaních. Muž o krok couvl, dlouze si boha neplechy prohlédl, ale podle všeho ho nepoznával. Což bylo dost možná jediné štěstí. Nakonec, i po letech Jotunheim byl stále jedním z těch světů, kde by za jeho hlavu lidé zaplatili celé jmění.
A to nebylo něco, co se mu teď chtělo řešit.
❝Není potřeba hrát tohle divadýlko,❞ přerušila jej Aethela a stoupla si před Lokiho, jako by ho chtěla držet zpátky. Svoji zbraň ale sevřela stejně varovně, jako on, ❝Jsme tu proto, abychom vás vzali do města.❞
❞Po dobrém i po zlém, že?❞ Muž se trpce uchechtl a zaváhal. Povzdechl si a postavil se do bojové pozice, obě ruce sevřené v pěst, ❝V tom případě asi raději po zlém.❞
❝Jinak bych si to ani nepřál,❞ usmál se Loki.
Poznámka autorky
Krásný den přeji! Haleluja dámy a pánové, vzali mne na střední! Takže si teď mohu ušetřit spoustu času, který bych jinak strávila šprtání se matiky a češtiny - což ale stále nic nemění na tom, že musím jít zrovna teď dělat referát z chemie, ale co. Proč to zmiňuji? Protože to znamená, že budu mít více času na psaní této povídky. No není to báječné?
S láskou Pavla.
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top