╔═══════════════╗
☾ SINS OF AN ANGEL ☾
╚═══════════════╝

18. JUST A MEMORY

ANDĚLÉ NEMÍVAJÍ NOČNÍ MŮRY.

Nemají pochyby, nelitují.

Byla to jen další ukázka toho, jak skutečně ji její pád rozbil.

Protože žádné její přesvědčení, přirozenost jí nemohla zabránit, aby ve svých snech prožívala tu jednu chvíli znovu a znovu.

Obloha se zatáhla nekonečným hněvem, krajina kolem ní vypadala jako by se hroutila do sebe a uprostřed té zkázy stál kruh nejvýše postavených Andělů v zemi, v čele s jejich královnou. Artica byla nádherná žena. S dlouhými vlasy černými jako noc, zelenýma očima a ostrými rysy. Na hlavě jí pohodlně seděla válečné přilba místo koruny. Byla nakonec dobyvatelkou první a královnou druhá. I proto nezvolila šaty, nýbrž nádherné stříbrné brnění pod jehož pláty vykukovala černá látka, o kterou se tříštilo i nejmocnější ostří a přes ramena jí spadal tmavě rudý plášť, smáčený v krví jejích nepřátel.

Aethela si nepamatovala, že by ji kdy viděla tvářit se jinak než klidně a přívětivě. Napříč galaxií se sice táhly příběhy o její krutosti, ale ke svým poddaným byla vždycky laskavá. Milovala svůj nadřazený národ.

Nyní však našla Aethela v jejích očích pouze hněv. Nenávist tak silnou, až spaluje kůži.

Aethela klečela na zemi, hlavu skloněnou, ruce spojené za zády. Žádné okovy nebyly potřeba. neutíkala, nevzpírala se. Moc dobře věděla vážnost svého provinění a byla připravena za něj vzít všechnu odpovědnost.

Věděla proč udělala co udělala. A věděla, proč za to musela zaplatit.

To ale neznamenalo, že neměla strach. Vlastně možná poprvé v životě.

Srdce jí divoce bilo v hrudi, spánky jí třeštily a svaly se zatahovaly úzkostí, jak se opatrně připravovala na bolest. Její celý život byl postavených na jistotách i kdyby jen tak primitivních, že druhý den vyjde slunce. Nyní ale neměla ani to. Nevěděla co s ní bude až tohle skončí, jestli vůbec bude naživu. Netušila co ji čekalo na druhém konci. A to ji děsilo mnohem více než jakákoliv bolest.

❝Magie všehovesmíru a svaté přízraky!❞ zvolala královna mocným hlasem, čímž jí vytrhla z myšlenek. Aethela musela polknout, jak jí vyschlo v krku. Nedovolila si vzhlédnout ale koutkem oka vnímala jak se královně v brnění odráží ohnivá obloha plná padajících hvězd. Ten obraz byl skoro stejně děsivý jako sama královna, ❝Dejte mi sílu, spřádat linky vesmíru, kráčet mezi vrstvami realit. Ovládat neovladatelné, jako svatou výměnu za jediný život, který vám vkládám do rukou vy děsivé a nádherné legendy!❞

❝Nechť Yggdrasil požehná svaté královně!❞ skandoval sborově kruh válečnic a jejich slova se Aethele zarývala do kůže. Tichá připomínka toho, že v tomto světě už nemá přítele. Nijak jí ani nepomáhalo vědomí, že to bylo více jak pět set let od posledního pádu. Natolik byly pro Anděly jejich zákony svaté.

❝Dejte mi sílu, potrestat zbloudilou duši jejíž srdce zatvrdila tma a temné úmysly, stejnou silou, jako její hříchy vytvořili šrám na tomto světě,❞ pokračovala královna a davy Andělů za jejími zády jí zpívali oslavné písně, ❝nechť si ji do svých rukou převezme sám osud a rozsoudí ji, zda se rozpadne na prach, nebo jí dovolí posloužil svému účelu někde v předalekých končinách.❞

❝Aethelo z frakce hraničářů, řečená jitřní hvězdo,❞ Artica k ní konečně sklonila hlavu a Aethele se sevřel hrudník. Ani nedutala. Pořád byl Andělem, pro kterého je hrdost důležitější než vlastní nepohodlí, ❝porušila si svatý zákon svého lidu, zákonu jenž si se zapřísahala chránit vlastním životem. Uzavřela si čistě sobeckou dohodu proti své drahé koruně a svému lidu. A za to ti já královna Hevenských Andělů, odebírám tvoji hodnost, přízvisko i frakci. Toto místo ti již nadále není domovem, tito lidé nejsou tví vlastní. Nemáš právo se na ně jakkoliv obrátit, či kdykoliv znovu vkročit na toto posvátné území.❞

Aethela se hluboce nadechla a vydechla. Zavřela oči, jako by jí to mělo pomoci uklidnit. Mohla cítit jak jí neviditelné síly zvedaly do vzduchu. Ruce i nohy jí opustil cit. Najednou nemohla dýchat.

❝Tak jako Odin, povrchní vládce Asgarďanů před dlouhými tisíciletí vyhnal náš ušlechtilý národ ze svého území, odepřel desátému světu spojení s ostatními devíti, kdy starý svět shořel a z jeho popela jak pták fénix povstal svět nový a dokonalejší, já tě nyní odsuzuji k věčnému odloučení od těchto síní a paláců a vkládám tě do rukou vesmíru samotnému.❞

Aethela zatnula zuby, připravujíc se na bolest. Na to co přišlo poté jí však nic připravit nemohlo.

Tělem jí projela neskutečná bolest. Bolest, divoká jako oheň, která jí nejdříve požírala konečky prstů, poté celé zápěstí, jen proto aby potom pomalu naplnila celou její paži a zbytek těla. Krev v žilách jí vařila. Aethela zalapala po dechu, div že nevykřikla. Zatnula svaly, ale věděla že ten bolestivý výkřik, který se jí dral do hrdla nebude moci zadržet věčně.

Měla pocit, jako by jí někdo trhal na malé kousky. Realitu prořízl ostrý meč a Aethela trpěla společně s ní.

Ta bolest jí vyhnala slzy do očí a z hnědých vlasů vytáhla všechnu barvu. Stříbrná krev jí stékala z nosu i očí, kde se mísila se slanou vodou.

Hlavou se jí ozvalo prasknutí a Aethela nevěděla, jestli se to právě zlomila kostra mocného vesmíru, nebo její vlastní. Mohla slyšet někoho křičet. Až později si ale uvědomila, že to její ústa jsou otevřená, že to ona křičí.

❝Byla jsi ušlechtilým Andělém, ale zhřešila si,❞ bylo to poslední co Aethela slyšela z úst ženy, kterou jednou obdivovala, než jí bolest stáhla do bezvědomí, ❝tak padni.❞

✧✧✧

LOKI NESNÁŠEL VĚZENÍ.

A lhal by, kdyby řekl, že to není proto že do něj za svůj život byl zavřen hned několikrát. Zlé jazyky tvrdily, že se tam už musel cítit jako doma. Pravdou ale bylo, že by Loki mnohem raději prostě počkal na chodbě. Stejně to nebylo, jako by utíkal.

Loki se hlasitě nadechl, povolil lokty, kterými se dosud opíral o hranu mřížovitého okna a nechal svoji hlavu klesnout na zeď za sebou. Už to trvalo nějak dlouho. A to by čekal, že soud muže, který se je pokusil všechny vyhladit - a málem se mu to i podařilo - bude pro ně prioritou.

Nejraději by na své místo posadil iluzi a prošel se po paláci. Neměl však žádnou záruku, že pro něj nepřijdou zrovna ve chvíli, kdy bude na druhé straně zámku.

Všechno ho otravovalo. Mráz na jeho pokožce, nerovná podlaha, mříže které zakrývaly pohled na celou místnost, tíha okovů na jeho zápěstích, drsná zeď za ním i skutečnost, že nemá nejmenší tušení, kde je teď Aethela. Tedy, nemyslel si že by jí ublížili, ale-

Loki se tiše proklel. Odkdy mu na tom vůbec záleželo.

Loki už byl krok od toho, aby se jim vydal naproti, když se jeho věznitelé konečně rozhodli ukončit jeho mučení a do vězení vstoupil vysoký Jotun v doprovodů dvojice vojáků.

Všechno jeho nespokojení zmizela pod lhostejnou grimasou.

❝Loki Odinson,❞ prohlásil příchozí zvučným hlasem a Loki k němu vzhlédl. Příchozí byl oděn ve slavnostním bílém hábitu s kožešinou a stříbrnými výšivkami na rukávech. Ruce měl spojené před sebou, moudrý výraz ve tváři a být to Asgarďan, jeho tvář by zdobily vousy, ❝dlouho jsme se neviděli.❞

❝Aegir Nottson,❞ povzdechl si Loki znuděně a na svém místě se narovnal. Svěsil ramena a jeho okovy zařinčely při dopadu na chladnou podlahu. Aegir ho nazval Odinson. Neřekl jim snad Skími o Lokiho pravém původu? Nebo si s ním Aegir snažil hrát?

❝Sám bych řekl, že to nebylo dost dlouho.❞

V tom případě si vybral špatného muže, se kterým by se mohli pokoušet hrát.

❝Kam se poděl ten bystrý tichý chlapec, který netoužil po ničem jiném, než po pochvale svého otce?❞ popíchl jej Jotun, zatímco jednou rukou pokynul strážcům, aby otevřeli jeho celu. Klíč zachrastěl v zámku. Loki se ani nepohnul.

Když se Loki naposledy setkal s Aegirem Nottsonem, bylo mu sotva pět set let. Bylo to během jednoho z nejdelších vyjednávání s Jotunheimem a zatímco Thorova přítomnost na jednání se považovala za pouhou slušnost, Loki vysedával vedle svého otce paradoxně docela rád. S oblibou poslouchal dohadování dospělých, sledoval jejich kroky a snažil se odhadnout, co udělají příště. Tehdy to dělal kvůli Odinově pochvale. Dnes by se za takové chování profackoval.

❝Umřel,❞ opáčil Loki klidně a ani přitom tolik nelhal. Jotuni ho donutili vstát, ❝i když hádám, že bych měl být poctěn, se se mne, zločince, rozhodl navštívit sám velký představitel rady.❞

❝Musel jsem se ujistit na vlastní oči,❞ přiznal Aegir a daroval bohu neplechy zvířecí úsměv, který ještě zdůraznil jeho ostré zuby, ❝nechtělo se mi věřit, že jsi se nás doopravdy rozhodl navštívit.❞

❝Věřte mi, můj nápad to nebyl,❞ odfrkl s hrdě zvednutou hlavou, ❝kdyby ano, tak by vás ni mříže neochránili.❞

Poznámka autorky

Krásný den přeji! Vím, že jsem slíbila, že příště nás čeká soud, ale už tak jsem ve skluzu a navíc jsem se rozhodla, že na Lokiho soud chci mít celou kapitolu. Co se týče Aetheliny vzpomínky - nebyla jsem si vůbec jistá, jak to mám napsat, aby to fungovalo v kontextu příběhu a stále s tím nejsem spokojená (ale já obecně nemám ráda, když si do fanfikcí Autoři přidávají až moc vlastního lóru, takže jsem se přiměla pouze na tento jeden flashback), ale co. Doufám, že to alespoň trochu dávalo smysl, huh. A čím že se vlastně Aethela tak provinila? 

Ha, to byste chtěli vědět.

S láskou Pavla.