Andělé se řídili jen dvěma pravidly - budeš ctít zákony výměny a budeš respektovat nařízení své královny. To první Aethela porušila v den kdy odmítla zastřelit Lokiho Odinsona. To druhé ale porušila mnohem dříve. A stálo jí to všechno.

Že se tak ale stane věděla už ve chvíli, kdy vkročila do podzemního vězení hraničářů a obklopily jí bílé stěny izolace. Jednotlivé cely byly od sebe oddělené tenkými mramorovými zdmi a skleněnou přepážkou. I přesto se ale Aethela nemusela bát o soukromí, protože až na výjimku jediné ženy v rohu byla věznice prázdná. Andělé nebrali povětšinou nebraly zajatce. Žádný Anděl nebyl tak bláhový aby se něčím provinil a potom se ještě pokusil utéci a členové jiných vesmírných druhů se málokdy dožily soudu.

Povětšinou totiž ani nebylo třeba. A pokud něco Andělé nesnášely, tak vynášet soud pro někoho, jehož vina se ani nedá vyčíslit. Bylo to tvrdé, ale přesné.

I když tím si nyní nebyla zas až tak jistá.

Sif seděla v poslední celé napravo od vstupních dveří. Tedy, seděla - spíše netrpělivě přecházela po své cele sem a tam a i z dálky mohla Aethela poznat, že její tvář je sevřená přemýšlením.

Aethela si všimla, že jí ponechali brnění, ale všechny ostré předměty z ní strhaly dříve, než je proti nim mohla použít. Přestože byla ve vazbě už nějaký ten den, její pokožka se třpytila na světle tak až to Aethele připadalo skoro nefér.

Dlouhé černé vlasy měla rozpuštěné podél tváře, což jí očividně iritovalo, protože si je musela každých pět minut upravovat, aby jí nepadaly do očí. Ty k Aethele nyní zvedla.

„Co?" pronesla ostřeji, než očekávala, ale rychle se donutila hrdě zvednout hlavu a nasadit nic neříkající výraz. Jako by si snad neprohlížela každičký kousek kůže ženy před sebou. Tak takhle vypadají Asgarďané. Napadlo ji, ale rychle tu myšlenku zahnala a donutila se soustředit na přítomnost. Nesměla zapomínat kdo je. Anděl. Hraničářka. Aethela z Hevenu.

Složila ruce před sebou, „Tak ty jsi ta, které říkají Sif."

„Co po mně-" začala Sif, když její pohled chytil Aetheliny rysy. Bojovnice se zastavila na místě a dlouze si Anděla před sebou prohlédla od hlavy až k patě. Spustila ruce podél těla a Aethela mohla přesně říci ten moment, kdy ji asgarďanka poznala. Pouze nedokázala říci, jestli to bylo dobře nebo ne, „Počkat. Ty jsi ten Anděl z té pouště."

„Mé jméno je Aethela," vydechla prakticky bez rozmyšlení, ale zastavila se a zaváhala. Věděla ale že tě teď už stejně není cesta zpět. Ať se jí to líbilo nebo ne, tahle žena jí zachránila život a ona jí teď dlužila. Před tím nemohla utéci, nebo to ignorovat. Přistoupila blíže a posadila se na stoličku, kterou si sebou přinesla, „A obávám se, že ano."

I Sif přestala přecházet po cele a posadila se naproti Aethele na chladnou kovovou lavici.

Podezřívavě si ji prohlédla, jako by se snažila jen podle jediného pohledu odhadnout co bude následovat. Jakou vyslýchací praktiku na ní Andělé použijí tentokrát. Škoda tedy, že Aethela tu nebyla vyzvídat. Nebo alespoň ne o věcech, které za to stály.

„Viděla jsem tě mluvit s tou zrzkou na té lodi," pronesla Sif po chvíli ticha a Aethele netrvalo dlouho si uvědomit že mluví o Angele. Asgarďanka si na svém místě poposedla a složila ruce do klína. Aethela si poznamenala, že bez své zbraně vypadala skoro až nepatřičně, „Jsi člen armády."

Tak je to ale přeci jenom učili. Zbraně jsou součástí bojovníka.

Aethela chtěla říci, že v Hevenu jsou všichni součástí armády, ale rychle pochopila že to není informace, kterou by měla sdělovat možnému nepříteli. Hrdě se narovnala a zvedla hlavu.

„Jsem hraničářka," vysvětlila poklidně, „chráním naše hranice před nepřáteli z venčí. Před lidmi jako ty."

„Nepřišla jsem do Hevenu rozsévat svár."

„Jsi Asgarďan a tvrdíš, že tvá věrnost patří Odinovi uchvatitelovy," připomněla jí Aethela chladně a dala si pozor, aby jednotlivá slova vyslovila s dostatečnou intonací hlasu. I proto jí neuniklo, když něco ve Sifině tváři při zmínění Odinova jména něco překvapeně cuklo. Rychle její tvář ale opět přetáhl chlad, „Jsi přesně tím před čím nás varovaly."

Před čím nám vyprávěly před spaním. O nočních můrách staletých válek, o divokosti a prudkosti členů asgardských hlídek. O tom jak jejich vojáci plení malebné vesnice, znásilňují ženy a nabodávají hlavy dětí na kůly. O krásném Hevenském kapitolu jako hoří.

Aethela už byla příliš stará na to, aby věřila podobným věcem. Věděla, že byly přikrášlené - jen další způsob jak donutit děti aby byly hodné, ale ať už přehnané nebo ne, měli svůj důvod.

Asgard byl jejich nepřítel. Nepřítel, který jen čekal na to, až je bude moci zničit, zahnané do kouta bez možnosti útěku. A nezáleželo na tom, kdo by vyhrál, protože jak se na to dívala jak chtěla, tohle končilo krveprolitím.

„Asgard není váš nepřítel," vydechla Sif, jako by snad mohla číst Aethele myšlenky.

„Heven je s Asgardem ve válce déle než je kterékoliv z nás naživu," pronesla chladně, ruce zatínala do pěstí. A nyní bude díky Aethele Heven znovu hořet. Protože neudělala tu správnou volbu, když měla, „A tak dlouho jak jen bude Odin všeotec naživu, tak můj lid nikdy nesloží zbraně."

Sif se na ni dlouze zadívala a Aethelu napadlo, jestli se jí nebude pokoušet přesvědčit dále, ale pokud to byl její plán, tak se ho protlačit přes moc nesnažila, „Tak proč jsi tu?"

„Mám pár otázek."

Sif vystřelila hněvivě do stoje. Aethela se ani nepohnula, pouze na ní zůstala hledět, však v hlavě si vypočítávala způsoby jak by se mohla bránit, kdyby došlo k útoku. Před hněvem vězně ji sice stále chránilo sklo, ale kdo ví, jak silní jsou Asgarďané. Aethela o nich slyšela že byly nadpozemsky silní a rychlí, tak proč by se jim nemohl podařit i rozbít ochranné sklo?

„Jestli si tví nadřízení myslí, že zradím svou zemi-"

„Nepřišla jsem si vyslechnout tajemství tvého lidu," utla ji chladně, než se její hněv stihl rozvinout, „To bych ti poté musela vydat tajemství toho mého."

I když Aethela si nebyla jistá, jestli mu tak může stále říkat, s tím co se chystala udělat. Věděla ale lépe, než aby nechala pochyby zakrýt jí zdravý úsudek. Věděla co musí udělat, tímhle jenom oddalovala nevyhnutelné. Jen se snažila usvědčit ve své pravdě.

Bylo to opravdu tak špatné?"

Sif si ji dlouze prohlédla, zkřížila ruce na prsou, ale nakonec se posadila znovu naproti ní, starý chlad na tváři.

„Tak co chceš?"

„Proč jsi mě tam zachránila? Na té poušti?" propletla si prsty do sebe, aby tím zakryla, že neví co s rukama, „Neznáš mě. Nic mi nedlužíš. A na rozdíl ode mě jsi věděla co jsem zač. Naše národy jsou nepřátelé... Asgarďané... Anděli vyhnali-"

„Na to se skutečně musíš ptát," uchechtla se asgarďanka a na moment v její tváři Aethela zachytila něco, co by ten úsměv dělalo až sladký. Velice rychle to ale zmizelo a zase jednou naproti ní seděla žena, která sama sebe považovala za bohyni války, „Protože to byla správná věc. A protože jak jsem říkala - naše rody nejsou nepřátelé. Netouží po násilí. Touží mír. Můj král touží po míru."

Mír? Odin uchvatitel, že touží po míru? Ten muž, který odstřihl Heven od zbytky světů, jen proto aby si nemusel přiznat prohru?

Aethela stáhla rty do tenké linky, „Lžeš."

„Já nikdy," ohradila se rychle Sif, „Nepřišla jsem jako bojovník, ale cestovatel. Mám za úkol cestovat po světě a jednat s rasami jiných kultur - dávno zapomenutých i znepřátelených."

„S mečem v ruce?"

Sif se pobaveně usmála, „Vesmír je temný a plný nástrah. Co je holka bez svého dvousečného meče?"

Aethela nespokojeně mlaskla a chladně přešla tu poznámku, „Takže jsi zvěd. Poslaný Odinem. Nevím jak to dělá celou situaci lepší."

„Co se tady snažím říci," gestikulovala rukama ve vzduchu Sif, „že jsem nepřišla nikomu ublížit. Přišla jsem vyzjistit, jestli by byl Heven ochotný na smír. A pokud se nevrátím... Asgard v tom uvidí vyhlášení války."

„Jak to můžeš vědět?"

„Protože to je co bych v tom viděla já."

Aethela se nad jejím slovy dlouze nadechla. Zvedla se a přistoupila ke sklu tak blízko, že na něj mohla položit jednu dlaň. Cítila jak se jí svírá hrudník, ale nedovolila si váhat. Dlouze se na Sif zadívala.

„Když ti pomůžu dostat se z Hevenu, slíbíš, že už se nikdy nevrátíš?"

Sif se na ni dlouze zadívala, také vstala aby měly oči ve stejný výšce a kývla, „Přísahám na svůj meč."

Aethela kývla. Na ničem z toho ale nezáleželo. Nezáleželo na Sifině přísaze, na tom jak dlouho tu s ní seděla. Její osud byl rozhodnot už dávno předtím, než sešla tyhle schody. Aethela to věděla, Angela to věděla také, podle pohledu který jí předtím darovala. To všechno se rozhodlo už ve chvíli, kdy se Sif rozhodla Aethele zachránit život.

Život za život.

Dnes večer Aethela pomůže Sif utéct a proviní se tak proti své královně.

A za to padne.

✧✧✧

Vyhráli. Skími byl po smrti, Loki naplnil svůj slib Jotunům a Velmistr stále netušil, že mu Loki ukradl kódy k lodím. Bůh neplechy celý poplach shodil na nepovedený pokus o převrat ze strany jednoho z jeho mladých spojenců a Skímiho vojáci byly vsazeni do arény, jak nižší bojovníci - což bylo na jednu stranu pozitivní v tom, že se tak zbavili všech přebytečných svědků, ale na druhou stranu to ale znamenalo, že se Loki bude vídat jejich tváře vždycky když ho Velmistr donutí sedět za zápasech. Byla to ale malá cena za to, že ho Velmistr vyhlásil za národního hrdinu Sakaaru - Loki by dal ruku do ohně za to, že nic takového neexistuje - a dal mu pokoj.

I kdyby ale ne, mohl by se vždy vymluvit na to, že má ještě nějakou práci s Aethelou.

Loki si povzdechl.

Byl to její pokoj, jehož směrem vedly jeho kroky poté co se vrátil z ledového města - ostatně tak jako vždycky když si našel trochu času - a žlutý plášť, který dostal od velmistra jako poděkování za své služby za ním vlál. Loki by rád řekl, že si tuhle barvu nezvolil kvůli Frigge, ale to by lhal i sám sobě a to se snažil v poslední době omezit.

Ve dveřích dívčina pokoje narazil na ostrý pohled černovlasá bojovnice. Tak si ho dlouze prohlédla, na tváři nespokojená grimasa, ale stará nenávist se tam nevrátila. Ani on nějak nepocítil potřebu popíchnout ji. Hádal, že to bylo únavou. Valina kůže už se pomalu hojila, ale on stále mohl rozeznat v obočí místo, kde ho narušilo sklo. Ale stejně na tom byla pořád lépe než on.

Bylo to už více jak týden, co se ho jeho vlastní organizmus snažil dát dohromady a jeho magie byla stále vyhořelá z toho jak byla v jednu chvíli to jediné, co drželo jeho organizmus v chodu.

Mohl přímo cítit které cestičky jeho magie jsou spálení, které svaly byly příliš natažené na to, aby je používal. Však bez použití magie se i jeho hojení zpomalilo. Stále byl bůh a hojil se nadlidskou rychlostí, ale to nic neměnilo na tom, že už ho budit se s trhavou bolestí celého těla.

I když bolest byla v posledních dnech jeho poslední starostí.

„Co Jotuni?" zajímala se Val, když stanul vedle ní, „Jak jde přesun?"

„Rychle a svižně, prakticky bez komplikací," pokrčil rameny a nebyla to tak úplně lež, když nad tím tak přemýšlel. Nakonec, nespokojené pohledy rady, občasné nadávky které prosvištěly kolem jeho hlavy by sotva mohl považovat za velké komplikace. Nebylo to jako by totiž už dávno nevěděl, že by ho většina z nich nejraději napíchla na kůl, že?" Zkřížil ruce na prsou, „Tímhle tempem budou do konce týdne všichni zpátky na Jotunheimu."

Lokiho původní plán bylo otevřít jim cestu a potom vyklidit pole, ale potom co si vyslechl Skímiho touhu zneužít jeho vynálezu k ovládnutí vesmíru, raději se rozhodl zůstat a dohlédnout na celý přesun. A snažil se přitom ignorovat nenávistné pohledy a vlastní mručící svědomí, které ho popichovala za to, jaký ochránce světů se z něj stal. Kdyby ho viděl Heimdal, slintal by blahem.

V podobných chvílích se mu myšlenky stočily k Thorovi - ale smutnou pravdou bylo že v posledních dnech sotva  měl čas přemýšlet o Thorovi. Měl na rukou jiné věci.

„Toužíš se přidat?" blýskla po něm okem Val a on jí darovala nespokojený pohled.

„A proč bych to jako dělal?"

„Zabil si jim korunního prince," připomněla mu a zahnala tak rychle tu myšlenku, že by jí Aethela řekla o Lokiho pravém původu. Na druhou stranu však - Loki si nebyl jistý, jestli ty dvě byly skutečně kamarádky, nebo jen dva lidi co se znají. Tedy, Val dokázala být o ni až přehnaně ochranitelská, jak se nedávno přesvědčil, ale měl pocit, že to ani tak nesouviselo s Aethelou, jako spíše s ním samotným, „To z tebe dělá jejich korunního krále."

V jiné chvíli by asi utrousil něco o tom, že jim zabil více než jen korunního prince - vlastně byla až ku podivu, jak snadno se mu podařilo za poslední roky Jotunehimskou královskou rodinu vyvraždit - ale nyní na to neměl náladu.

Nakonec, co řekl Skímimu byla pravda. Nestál o to být králem. Jotunheimu, ani ničeho jiného.

To už si zažil své.

„Co se stalo Skímimu byla nehoda. A tak to také zůstane," podíval se ostře po Val a jeho tón o stupeň zchladl. To totiž minimálně řekli radě a  Jotunheimskému lidu. Že při jejich misi se jeden ze strojů pokazil a způsobil pád letounu, který mladý princ řídil. I s omezenými zásobami magie pro Lokiho nebylo těžké nafingovat ani nehodu, ani tělo, které potom mělo jeho tvrzení potvrdit.

Samozřejmě, pořád se tu naskytly zlé jazyky, které tvrdily že v tom musel mít prsty, ale on neměl náladu na hádky.

A navíc nebyl nikdo, kdo by se nenechal přesvědčit vyhrožováním smrti s názornou ukázkou.

Loki neměl tušení, kdo bude králem na Jotunheimu nyní - Laufeyův rod vymřel po meči, pokud se někdo ptal jeho - a pravdou bylo, že mu to nemohlo být více jedno.

Vlastně neviděl důvod, proč by si jednou nemohli vládnout sami. Na zemi jim to fungovalo.

A i kdyby, nebylo to on kdo Skímiho zastřelil. Byla to Aethela.

„Pro dobro všech..." vydechl Loki a pohled mu klesl směrem k dívce. Aethela ležela na boku, k nim zády, vlasy rozvířené kolem hlavy. Prakticky celé její tělo bylo zamotané ve slabé dece a její normálně upravená a dokonalé osobnost byla ty tam. Vlastně se měl strach zeptat, kdy naposledy se sprchovala, kdy se její pobledlá tvář setkala se světlem Sakaarských sluncí.

I z několik metrů mohl cítit její trhavé nádechy a i když se s Val nesnažily být nijak tiší, neobrátila se k nim, až Loki nedokázal říci, jestli skutečně spí, nebo jen nechce otevírat oči.

„Jak je jí?"

„Pořád to samé. Nejí, nemluví, celé dny jenom spí. Dnes jsem ji alespoň donutila napít se vody, ale to je celé," povzdechla si hlasitě Val a její tvář povadla něčím, co by při troše snahy mohl považovat i za starostlivost. Promnula si čelo a odhrnula černé prameny, div že si nerozmazala svůj ikonický Sakaarský make up, „Cokoliv se stalo na té plošině - něco to v ní zlomilo."

To Lokimu říkat nemusela. Loki přesně věděl, co jí zlomilo. Dala Skímimu slib - dlužila mu. Ale tam ho byla nucena porušit. Kvůli němu. Pro něho.

A Lokimu tu nedělalo ani zdaleka takovou škodolibou radost, jak si myslel že bude.

„Je jen otázkou času než Velmistr-"

„Velmistra zvládnu sám," utnul ji a znovu dívku přejel pohledem. Sledoval jak se mírně zatřásla chladem i když bylo v místnosti přinejlepším horko. Jeho Anděl. Před ním, zlomený, zničený a Loki by si přál, aby za to mohl vinit kohokoliv jiného než jen sebe. Protože i když by to nahlas nepřiznal, tohle byla jeho chyba. On do celé záležitosti s Jotuny Aethelu zatáhl, to díky němu se kdy setkala se Skímim v první řadě.

Tohle byli následky jeho činů.

A tentokrát před nimi nemohl utéci.

Zaváhal, ale nakonec polkl a zatnul ruce v pěst. Věděl, co musí dělat, „Já... postarám se o to. To všechno."

Postarám se o ni.

„Ty?" ušklíbla se Val a pochybovačně si ho prohlédla, když přistoupil blíže k dívce, stáhl si plášť z ramenou a odložil ho na nedalekou židli. Opatrně, aby nevydal moc zvuku si sundal i jiné ostré předměty ze svátečního úboru, vše bez toho aby z Aetheli spouštěl oči. Val ode dveří vnímal jen napůl a přesto se mu její slova zarývala do kůže, „Uvědomuješ si, že tohle je hlavně tvoje chyba? Pokaždé, když se jí pokusíš pomoci, skončí ještě hůře."

„Já vím."

„Tak proč by to mělo být tentokrát jiné?"

„Protože vím jaké to je, když člověk přijde o všechno co si myslí, že zná, protože vím jaké to je topit se v temnotě bez konce," jaké to je křičet bez hlasu, jaké to je když celé tělo brání mysli dýchat, kdy každá myšlenka a rozhodnutí jako tak únavné, že se jí člověk vyhýbá. Věděl jaké to je být na ten pocit bezmoci sám. Zvedl k Val hrdě hlavu, „A nehodlám ji v tom nechat samotnou."

Val protočila očima, ale zvedla se z rámu a nechala dveře klapnout za jejími kroky, když zmizela na chodbu. Když osaměli, Loki dlouze vydechl, stáhl si tuniku z horní části těla a ignoroval dlouhé obvazy táhnoucí se po celém jeho těle. Opatrně, aby ji nevyděsil přilezl ne posteli až k ní a opatrně se prsty dotkl její kůže. Když neucukla, uložil hlavu vedle té její, objal jí ramena a její drobné tělo si přitáhl blíže k sobě, tak si mohl opřít hlavu o jeho hruď.

Mohl ji slyšet dlouze dýchat a trvalo dlouho, než se uvolnila dost na to, aby se ponořila do jeho teplého doteku a on se nalezl jemně ji hladit po vlasech, dokud se nepřestala třást.

Vyhráli. Tak proč mu to nepřipadalo jako vítězství?

✧POZNÁMKA AUTORKY✧

Krásný den přeji! Tohle píšu místo toho abych se učila na FTT (filmovou techniku a technologii), takže doufám to za to alespoň trochu stálo. Tak či onak! Nerada to říkám, ale je čas se s Aethelou a Lokim rozloučit. Tohle je totiž oficiálně poslední kapitola téhle povídky, která patří jenom jim! (Tedy, čeká nás ještě epilog, ale ten se vám nebude líbit, tomu věřte) I proto bych vám všem chtěla poděkovat, že jste tohle se mnou vydrželi. Tuhle knihu píšu už skoro dva roky a byla to neuvěřitelná jízda (minimálně pro mě) s mnoha pauzami - ale to je na mě. Doufám, že vás tenhle můj příběh alespoň trochu bavil. Děkuji všem za hvězdičky a milé komentáře a uvidíme se u epilogu (a pár zajímavostí, když se k tomu dostanu)!

S láskou Pavla.

PS: Vaše oblíbená scéna z téhle knihy?