Aethela sledovala Lokiho počínání zpovzdálí Valkýřiny lodě. Nejednalo se o tom dokonalý, živý stroj na který byla Aethela zvyklá, ale loď kterou sem přijela postrádala vojenskou výbavu a její vlastní loď se nejspíše ještě teď rozpadala někde na druhé straně Sakaaru - jednalo se o ztrátu na kterou Aethela dosud neměl čas pomyslet, ale bolela ji o nic méně. Byl zázrak, že se jí podařilo podobnou loď sehnat v první řadě, bylo zbytečné doufat, že by se jí něco podobného povedlo podruhé.

Dlouze si povzdechla. Snažila se nepřemýšlet nad tím, že to jediné co jí zbývalo z jejího starého život v Hevenu byly křídla mistrovsky vytetovaná na jejích zádech.

Snad v reakci na to si povzdechla i Valkýra vedle ní. Majitelka lodi seděla pohodlně rozvalená na jednom z palubních křesel, jednu nohu položenou na palubní desce. V ruce svírala svoji oblíbenou hliníkovou plechovku levného Sakaarského alkoholu a vypadala ještě nespokojeněji než obvykle - což bylo rozhodně něco.

„Tvá mu to nějak dlouho," zamručela Val a Aethela se k ní obrátila.

Pravdou bylo, že Aethela nikdy skutečně nechápala ten spor mezi ní a Lokim. Tedy, věděla jaký dokáže Loki být - otravný, sarkastický, zlomyslný a všechny ty věci, které na něm sama donedávna nenáviděla (a nějaká její část mu je vyčítala dosud), ale měla pocit že tohle mezi nimi je více, než všeobecná otrávenost. Rychle si všimla, že Loki skoro cíleně šlape Valkýře na slabá místa a ona zase nepromrhá jedinou příležitost, kdy by na něj mohla zaútočit, ať už slovně nebo pěstmi. Tedy, Valkýra měla vždycky sklony k netrpělivosti, ale tohle bylo něco jiného.

Jako by přímo toužila po tom začít se s ním hádat. A on využil každému podnětu, který mu jen dala. Jako by ho to bavilo.

I když u něj jí to nepřekvapilo. To Valkýřino chování jí lehce zaráželo.

Tedy, vždycky byla plná ostrých slov, ale nikdy neútočila pokud jste jí k tomu nedaly důvod.

„Čeká na správnou chvíli," vydechla Aethela. Ona si neztěžovala, že pro jednou nejedná zbrkle.

Val si odfrkla a dlouze se napila z plechovky a utřela si rty.

„Na druhou stranu, nemyslím si, že je vhodná chvíle, proto začít pít," sjela Valkýru pochybným pohledem a ta k ní zvedla hlavu s obočím vyjetým nahoru.

„Drahá Aethelo, já dokážu mířit i poslepu a tohle ani není zas tak silné," odbila ji Valkýra a nalila do sebe zbytek piva ve své ruce. Čímž jí paradoxně příliš neuklidnila. Aethela ale neměla náladu na to jí kázat - nejen, že by to nepomohlo vůbec ničemu, ale také její myšlenky se vznášely někde trošičku jinde.

S dalším povzdechem si promnula čelo a obrátila pohled směrem k placu. Zamyšleně sledovala jak Skími netrpělivě přechází po plošině a vedle něj postávaly řady souměrně rozestavěných vojáků. Někde mezi nimi musel být i Loki. Odbívaly doslova poslední vteřiny předtím, než se bůh smrti pokusí o život svému bratru a v její mysli tu chvíli zobrazovaly jedny velké výstražné hodiny.

Její principy versus Její pocity.

To co bylo fér versus To co bylo správné.

Její starý život versus Její nový život.

Skími versus Loki.

Uhladila si bílé vlasy, které si stáhla do ledabylého copu. Pořád tu bylo možnost útěku. Ale ta myšlenka se jí už z principu příčila. Nejen že slíbila Lokimu, že už neodejde, ale ani by jí hrdost něco tak zbabělého nedovolila. Nebo ano, kdyby to znamenalo, že tím zachrání někomu život? 

Před rokem a půl by o podobné věci vůbec nepřemýšlela jako o dilematu, nebo volbě, ale dnes to bylo jiné. Ona byla jiná. Bohové, byl až děsivé jak snadné byly pro Lokiho odvést jí od jejího původního já, které si myslela že zná.

Už po několikáté za jedinou chvíli si povzdechla.

Její nervozita na ní musela být opravdu vidět, jelikož netrvalo dlouho než jí Valkýra okřikla.

„No tak, Aethelo nech toho, můžu tě přímo slyšet přemýšlet!" zamručela Val a Aethela po ní střelila nespokojeným pohledem, „Ten parchant bude v pořádku. Tak jako obvykle."

Aethela potřásla hlavou. Její optimismus skoro až obdivovala - tedy ne, že by nevěřila v Lokiho schopnosti - už tolikrát předtím dokázal, že je schopný mág a bojovník, ale tady bojoval se svým bratrem. Se svou krví. A sám byl přitom zraněný. Ale to ani neděsilo Aethelu z toho ze všeho nejvíce.

Nějaká její část chtěla Val o jejím dilemu říci. Ta rozumná část ale věděla, že by pro něj neměla pochopení. V tomhle vesmíru nebyl nikdo kdo by vyznával stejnou ideologii. Nikdo kdo by jen rozuměl jejím ideálům. Nikdo kdo by jí mohl pomoci.

Aethela byla zvyklá na to, že je sama. Už na Hevenu byla vycvičená k samotářství, ale tohle bylo poprvé po celých staletí, co si připadala skutečně jediná ve vesmíru.

„Lockey!" nadskočila zničeho nic Valkýra a zajela si prsty do vlasů. Aethela se po ní prudce podívala. Nechápavě natočila hlavu na stranu, zatímco Val sebou znovu cukla a předklonila se, 

„Vypadni z mé hlavy. Od tohohle máš komunikátor!"

Aethela se rozhlédla kolem sebe, ale když jí pohled sklouzl zjistila, že Loki stojí bezhnutí na svém místě. Zmateně se na Valkýru podívala, „Už zase slyšíš jak někdo myslí."

„Ale ticho, ten tvůj Loki je v mé hlavě," odbila ji prudce rukou a zabořila záda do sedačky, „Snaží se se mnou mluvit. Tak ticho, potřebuji se soustředit!"

Aethela se na ni nespokojeně podívala, tvář zamračenou pobouřením. Zkřížila ruce na prsou a opřela se do vlastní židle, pohled upřený před sebe. Bylo jí přitom úplně jedno, jestli se jedná o dětinské gesto nebo ne. Už tak klesla hluboko.

„Není to můj Loki," zamručela tiše, ale pravdou bylo že si nebyla jistá pravdivostí svých slov. Tedy, byla si jistá že Lokiho nevlastní - ne o tolik, než on vlastnil ji ale to nebylo to co tím Valkýra myslela. Promnula si prsty kovové roky. Bylo to to, co byli z nyní? Milenci? Byl z nich pár? Aethela věděla od obojí Val, tak Velmistra, že bylo víceméně normální trávit noc v cizím náručí, ale... jejich milenci nikdy nezůstali.

Zatímco Loki nevypadal jako by měl v plánu někam jít.

A ona ho měla zradit.

Proč se jí najednou chtěl zvracet.

„Je čas," zasípala Valkýra po chvíli a donutila tak Aethelu k ní vzhlédnout, „zapni to."

„Cože?"

„Zapni to!" skoro až zavřela Valkýra, zalapala po dechu a po řídící konzoli se prakticky vrhla. Aethela překvapeně zamrkala, ale nedovolila si váhat. Sevřela ovládání a namířila první střelu přímo mezi skupinku vojáků. Jejich cílem nebylo přesně někoho zabít, spíše jako odvést pozornost, takže se příliš nemusela soustředit na míření. Pokud nic jiného tak se snažila mířit o něco vedle - nebyla nijak velkým zastáncem zbytečné smrti.

Valkýra stejnou starost nesdílela. Naopak. Po mužích před sebou střílela jak smyslů zbavená, až Aethela nechápala co to do ní najednou vjelo. Bylo to něco, co Loki řekl? Nebo byla její nenávist vůči Jotunům skutečně tak silná. Až chvíli jí trvalo uvědomit si, že střílení asgarďanky je ještě chaotičtější, než to její. I když možná o to účinnější.

Netrvalo dlouho, než na jejich loď dopadla první sprška střel. Přišly v podobě jemného otřesu celým komplexem lodi, který se ale lehce rozutekl po kovu a zmizel ve vzduchu dříve, než stihl mít skutečný dopad na celý stroj. A tak to mělo ještě nějakou chvíli zůstat. Aethela přes závan světel rozpadajících se o sklo před desky sledovala, jak Loki společně se Skímim zmizel v jeho lodi.

Přesně podle plánu.

Kolem Aethelina krku jako by někdo utáhl lano.

Možná si to přeci jenom rozmyslí. Napadlo ji, ale už v tu chvíli věděla, jak naivní tato myšlenka je.

Snažila se proto soustředit na svůj úkol, ale ani všechen křik a rány nemohli zcela dát zapomenout její vlastním myšlenkám, které jako by se zpikly proti ní. Dlužíš to Skímimu. Řvali jedny. Ale je to Loki! Nemůžeš ho zabít! To přeci nejde! Nebo jde?

Aethela mohla cítit jeho jemné doteky na své kůži, polibky na ramenou, jeho chuť na jazyku. A mohla přímo slyšet kázání svého lidu, slova zpívající o dvou jediných pravidel, které musel Anděl dodržovat, vypálená do jejího jazyka. Ale to nebylo správné? Nebo bylo? Loki byl lhář, vrah a podvodník? Zasloužil si trest. Nebo nezasloužil? Její rozum tvrdil, že se prohřešila už jen tím, že mu kdy pomohla, ale v hloubi sebe - v místech ve kterých dosud odpovědi nikdy nehledala věděla, že to je hloupost.

Věděla, že si nezasloužil nic z toho. A bylo jenom hloupé že by si měla podobné věci vyčítat.

Z rozjímání jí vytrhl Valkýřin výkřik. Šokovaně k ní vzhlédla, jen proto aby zjistila, že bojovnice rychle dýchá a panicky si kontroluje hrudník. Nechápavě se na ní zahleděla, ale to jediné co z hrdelním hlasem vyšlo, „Loki má problémy."

Aethela zbystřila, „Jak to víš?"

Valkýra si otřela čelo, sevřela pevně ovládací konzoly, „Ten idiot zapomněl uzavřít telepatické spojení," to bylo to poslední co bojovnice Aethele řekla předtím, než se opřela do ovládání a strhla jejich loď přímo vůči Jotunskému stroji.

✧✧✧

Jako první Loki ucítil náraz. Jako druhý otřes, který roztrhl loď napůl. Něco do lodi narazilo. 

Nebo si to alespoň myslel, protože v tomhle stavu by se pod ním mohl prakticky roztrhnout svět a on by to nepoznal. Loď se zvedla do vzduchu a on se ocitl ve stavu beztíže. Někde zaslechl překvapený výkřik, který pravděpodobně patřil Skímimu, zatímco on sál pouze zalapal po dechu, když se mu do tváře opřel vzduch. Předměty a vnitřek lodi se kolem něj točil a on nedokázal určit, jestli to bylo tím, že už konečně ztrácel vědomí, nebo že náraz poslal loď kotrmácet se po plošině.

Jen okrajem oka vnímal, jak mu něco jen o pár centimetrů minulo pravé okolo.

Jako další přišlo světlo a on se nalezl prolétávat puklinou v lodi ven.

Jeho kočičí instinkty zareagovaly a s bolestivých chrastěním kostí se mu podařilo dopadnout na břicho, do prapodivného napůl kleku. Oběma rukama se zapřel do země, aby se vytáhl výše, jeho dech rychlí a srdce divoce bijící mu v hrudi. Ústa se mu plnila krví a ostrá bolest pronásledující každý další pohyb mu zamlžovala myšlení. Kdyby nevěděl lépe, myslel by si, že má zástavu srdce.

Jeho tunika se zase jednou smáčela krví a stejná hustá, rudá tekutina mu lepila prsty k sobě. 

Vlastní purpur mu podkluzoval pod dlaněmi a mísila se s potem až nedokázal rozeznat co je co. 

Dýchalo se mu těžce a prakticky nemohl pohnout s určitou částí páteře.

Každý jiný by na jeho místě už nejspíše omdlel ze ztráty krve. Jediné co však jeho držela i v tomhle stádiu při vědomí byla magie, která se panicky snažila svého pána suportovat, proudila mu divoce žilami a snažila se vyspravit napadané části tkáně v reálném čase, což konstantně posílalo jeho mysl na divokou dráhu bolesti, horka a světa točícího se mu před očima.

Nevěděl, jak dlouho něco takového vydrží.

Nezbývalo mu ale než bojovat. Tak jako vždycky.

Ještě totiž nebylo po všem.

Vzhlédl a rozostřený pohled mu padl na bezvládné tělo Skímiho, které dopadlo jen několik metrů od něj. I když asi ne tak bezvládné, jak si Loki zprvu myslel, protože velice brzy jeho smysly zaznamenaly první pohyby jeho hlavy jak se mladý princ pokoušel vytáhnout se do stoje. 

Zatínal svaly a Loki mohl slyšet jeho tiché nadávky. Také krvácel a kolem jeho těla se tvořila nemalá kaluž krve.

Loki sevřel čelist blízko k sobě a s tichým zavrčením se pokusil zvednout. V kostrči mu prapodivně brnělo a on prakticky nemohl pohnout spodní částí těla. Ignoroval to. Musel se zvednout. Musel to dokončit. Musel Skímiho zabít, nebo nikdy nebude volný. Ani jeden z nich.

Což byla přesně ta chvíle, kdy si všiml pramene bílých vlasů na okraji jeho zorného pole. Prudce se tím směrem obrátil a až v ten moment si všiml, že kromě jejich lodi na stejném místě přistála i loď Aethely s Val. V tu chvíli si úplně ještě nedokázal spojit proč, ale to mu nijak ani neviděli. Kombinace krve a divoké magie snažící se zachránit co se jen dá vytvářela kolem jeho myšlenek snový obal.

Jako by se na všechno díval přes vodní hladinu.

I přesto pro něj byla Aethelina tvář jak zářící hvězdou v temnotě. Dívka se s námahou vyšla z lodi a musela se podržet okraje napůl rozpadlého plavidla, aby neklesla do kolen. Uvolněné bílé vlasy měla rozlítané kolem tváře, na bělostné kůži značky od sazí a po spánku jí stékal drobný pramen stříbrné krve. Těžce dýchala.

Loki přejel pohledem od ní směrem ke skleněnému kokpitu. Val nalezl stále sedět v sedačce, hlavu opřenou o ovládání a po spánku jí stékal podobný pruh krve. Musela se při přistání udeřit a ztratit vědomí. Loki se opatrně natáhl po jejich spojení, aby zkontroloval, že ještě dýchá. Pravdou ale bylo, že oni strach neměl. Byla to Asgarďanka - až děsivě podobná svojí odolností Thorovi - věděl, že je mnohem silnější než to.

Obrátil svůj skleněný pohled směrem k Aethele, které přejela pohledem mezi ním Skímim. Jejich pohledy se setkaly a on mohl přesně vidět tu chvíli, kdy se jí oči otevřely dokořán a tvář polilo zděšení. Zděšení, která na její tváři neviděl nikdy předtím. Dokonce ani když bojovala s Kerberem, nebo když přišla o ruku. Za normálních okolností by jí za takový neobvyklý nával nemocí popíchl, ale nyní jediné na co se zmohl bylo odplivnou si krev před sebe na zem.

To vypadal opravdu tak strašně?

„Loki!" slyšel ji vykřiknout a Anděl udělal několik kroků jeho směrem, ale zlomily se jí nohy v polovině. Klesla na kolena, hned vedle Skímiho zbraně, které vyletěla společně s nimi z lodi. Znaveně vydechla, „Loki."

Loki měl pocit, že by měl něco říci. Něco utrousit. Vyslat jí jakýkoliv signál, že je ještě při smyslech a ne jen chodící prázdnou stránkou. Už dokonce napůl otevřel ústa, ale jako by ho opustil hlas. Nedokázal se natáhnout ani po slovech, ani po svém sarkasmu, ani po chytrosti, kterou jeho jazyk normálně disponoval.

Už zase se dusil.

Takže to nakonec nebyl on, kdo po dívce vykřikl jako první.

„Tak na co čekáš!" zařval Skími, jednou rukou si přidržujíc ránu mezi žebry a dvojice k němu obrátila hlavu. Skímiho tváře byly skoro až šedé od prachu a kdyby Loki nevěděl lépe, pomyslel by si, že to lesklé v jeho očích jsou slzy. Mladíkovi bílé ostré zuby byl zbarvené krví, „Pokusil se mě zabít! Tak ho znič!"

Loki nechápavě přejel pohledem mezi ním a Aethelou. Dívka jeho pohled ale nevyhledala. I přesto, že se jí už musely vrátit síly, zůstala klečet na kovové podlaze, oči upřené před sebe. Pozornost jí klesla ke zbrani před ní a váhavě ji stiskla ve své ruce.

„Máme spolu dohodu!" křičel na ní mezitím Skími a krvavé sliny mu odlítaly od pusy. Svět kolem nich hořel a on mohl z dálky slyšet hlasy - však příliš daleko aby jim mohl věnovat pozornost, „Dlužíš mi."

Loki znovu sledoval Aethelu trhavě vydechnout, sevřít zbraň ve své ruce a potom jí namířit přímo na něj. Aethela s polknutím odjistila a v očích se jí zalesklo. Každý jednotlivý sval v její tváři byl zatažený až to muselo být bolestivé. Byla to ta chvíle, kdy Loki pochopil. Aethela Skímimu dlužila. Nevěděl, kdy se tomu tak stihlo stát, ale Skími musel pro Aethelu udělat něco, co ji zanechalo v jeho dluhu.

A on po ní teď vyžadoval splátku toho dluhu.

Vydechl a poprvé za celou dobu to nebylo trhavě. To proto nechtěla, aby po Skímim šel. Věděla, že se tohle stane. Věděla, že co hrozí. A on si toho nevšiml. On si neuvědomil, co to rozbouřené dilema v její tváři znamená. Možná se jen nezajímal dost. A teď za to měl zaplatit.

„Noták! Zabij ho!" vrčel Skími, „Dlužíš mi to!"

Aethela se narovnala a bylo to poprvé co viděl že by se jí třásly ruce. Hlaveň zbraně z jeho tváře ale nesundala. Z téhle blízkosti prakticky nehrozilo, že by minula. Stačila jediná rána a bylo by po všem.

Polkl. Pro Aethelu byly její ideály všechno. Důležitější než vlastní život. To věděl až moc dobře.

Loki věděl že by se mu jí možná podařilo přesvědčit. Stačilo by jen kdyby se donutil ke slovům. 

Mohl by s ní mluvit, hádat se, bojovat. Získat si čas. Ale nedokázal nic z toho. Nic než na ni hledět, na její krásné bílé vlasy, oči jako vytesané z ledu a dříve či později se nalezl vypalovat si do paměti každý z jejich rysů.

Takže tohle je ono? Ptalo se jeho podvědomí. Po tom všem, tohle je všechno?Pomyslel na matku. Pomyslel na Odina. Pomyslel na Thora. Ve chvíli své největší slabosti ho prosil za odpuštění. Že ho v tom nechal samotného.

„ZABIJ HO!"

Loki zavřel oči a ozval se výstřel. Zalapal po dechu a zaslechl křik.

Trvalo mu valnou chvíli uvědomit si, že ten výkřik nepatří jemu. Pohotově otevřel oči a pohled mu padlo na díru přímo mezi Skímiho očima, kterou tam propálila kulka. Jotun už ani nevydechl. Jeho bezvládné tělo kleslo k zemi.

Loki se šokovaně obrátil k Aethele. Dívka rychle dýchala, v ruce stále svírajíc zbraň namířenou na místo kde ještě před chvílí byl Skími. Až nyní jí zbraň vypadla z rukou a hlava klesla dolů. 

Netrvalo dlouho než Loki zaslechl první tiché vzlyky.

Lokimu se zatajil dech.

Aethela brečela. Andělé nikdy nebrečeli.

✧POZNÁMKA AUTORKY✧

Krásný den přeji! Nečekali jste novou kapitolu tak brzy, že? (Já také ne, ale karanténa dělá s člověkem divy). Ale vážně. Málem jsem u psaní téhle kapitoly brečela. (?) No, doufám že vám se líbila a dámy a pánové... už jen 2 kapitoly. (!!!!!!!).

Když jsem u toho: máte raději dobré nebo špatné konce?

S láskou Pavla.