Zatímco se Valkýra s nespokojeným mumláním vydala připravovat všechno co jen 

budou potřebovat, Aethela sledovala Lokiho klesnout těžce do jednoho z křesel. Dlouze vydechl, složil si hlavu do dlaní a ona jej mohla slyšet dlouze vydechnout. Vypadá příšerně. Uvědomila si rychle s prapodivným svíravým pocitem hrudi. Černé vlasy měl rozcuchané, pokožka nabývala bledých odstínů a ona si nedokázala než nevšimnout drobného tiku v jeho levé ruce.

Zpod rukávů už mu zase vykukovaly obvazy a ona se nemohla zbavit nepříjemného pocitu, že jsou už zase na začátku.

Zatřásla bílými vlasy, aby tu myšlenku zahnala a donutila se soustředit na přítomnost. Přemýšlet o tom, co mu udělal Velmistr bude moci později. V tuhle chvíli měli před sebou mnohem naléhavější problém. Někde tady pobíhal Skími a Lokiho obvaz se zbarvovala krví. Polkla a přistoupila k němu. Opatrně mu položila ruce na ramena. Vzhlédl k ní, nuceně se usmál a políbil ji na hřbet dlaně.

Z nějakého důvodu se kvůli tomu cítila ještě hůře.

„Ty ho zabiješ, že?" zeptala se boha neplechy tiše, hlas opatrný a dávala si pozor, aby se její slova byla naprosto bez emocí. Nějaká část jí říkala, že by měla Lokimu o dohodě mezi ní a Skímim říci, ale ta druhá si stále příliš čerstvě pamatovala to co jí řekl poté co přišla o ruku. 

Zachránila jsem ti život a věřil ti. A ty jsi stejně odkráčela pryč, jako by nic. Slíbila mu, že už nikam nepůjde, „Skímiho?"

„Řekl jsem mu ať se mi nestaví do cesty," otočil se k ní, aby nemusel zahýbat hlavu, „Nemůžu ho nechat jen tak pobíhat po světě, když mi usiluje o život."

I když to znamená, že tě poté budu muset zabít?

„To ty jsi se rozhodl, že není jiná cesta," oponovala mu a pravdou bylo, že byla unavená. Z toho neustálého handrkování. Mocenských přetahovanic. Bez důvodného zabíjení ve prospěch trůnu. Byla tohohle světa - Lokiho světa - součástí jen pár dnů a tak málo stačilo, aby ji znechutil svými konspiracemi. Žádné pravdy není upřímná, žádné tajemství není jednoduché a žádné utrpení poslední. Kdy to mělo všechno skončit?

I kdyby Loki Skímiho zabil a ona porušila svůj slib, pořád by se jednalo jen o další část v koloběhu zabíjení. Bylo jen otázkou času, než by se někdo pokusil svého prince pomstít a vydal se Lokimu po krku. A on zase po něm. A pořád dokola a dokola.

Bez konce.

Vydechla a zastrčila mu neposedný černý vlas za ucho. Ještě chvíli ale ponechala svoji dlaň na jeho tváři. Přímo hořel, „Mohli bychom odsud utéct. Vydat se někam daleko a nechat tohle všechno za sebou. Skímiho, Velmistra, tuhle odpornou planetu..."

Aethela se zastavila. Aby pravdu řekla až dosud jí nikdy odchod nenapdl. Tedy, ano, nenáviděl Sakaar, tu chaotickou zmatečnou planetu, ale na druhou stranu nevěděla kam by jít. Tohle nebyl její svět. Neměla tu domov. Stejně ale jako nikdy neplánovala odejít, tak nikdy neplánovala zůstat na dobro.

Možná byl čas konečně se posunout dál.

„Nenávidíš to tu," připomněla mu, když se na ni překvapeně zahleděl. Jednou rukou jí objal pas, jemně si jí přitáhl blíže a posadil na stehno. Normálně by mu za podobné gesto vrazila facku, ale nyní její myšlenky ležely někde jinde, takže ho nechala, „Val, zápasy, to podnebí... všechno. Už předtím si chtěl utéct a průchod pro Jotuny už je připraven, tak co tě tu drží nyní?"

„Možná jsem zjistil, že je tu něco, za co by stálo tu zůstat," usmál se na ni a prsty jí jemně prohrábl bílé vlasy. Po chvíli se ale odtáhl a podezřívavě přivřel oči, „Proč se mě ale najednou snažíš zbavit?"

„Nikdy nevíš, kdy by si měl z něčeho vycouvat."

Loki se mocně uchechtl, jen proto aby jeho tvář zase o něco zchladla.

„Skími je rodina," oponoval jí, jednou rukou jí vzal za koleno a přitáhl si ještě blíže, tak že se dotýkali boky. Snažila se to ignorovat, „Strávil jsem příliš dlouho utíkáním před svou rodinou."

„Snaží se tě zabít!" vydechla nevěřícně. Aethela nikdy něco takového jako rodinu neměla, ale to neznamenalo, že nerozuměla základním principům rodiny. Důvěra, ochrana, mít se na koho obrátit v nejtemnějších momentech. Skími možná byl Lokiho pokrevní bratr, ale rozhodně nebyl rodinou, „Není to tvoje rodina."

Jak bylo možné, že on z nich dvou byl ten co to neviděl?

„Nerad to říkám, ale to je speciál mé rodiny," Uchechtl se a ona protočila očima. Tohle nemělo smysl. S hlasitým povzdechem vstala, zkřížila ruce na prsou a pohled jí padl na široké prosklené okno přes polovinu Valkýrina bytu. I přes alarm - a možná právě díky němu - město pod ní vířilo životem. Z dálky drobné lodě poletovaly ze strany na stranu, prach se zvedal mezi budovami, jejichž střechy by mizely mezi mraky, kdyby něco takového jako mraky na Sakaaru bylo.

Dlouze vydechla a ignorovala přitom že na ní čaroděj visel pohledem. Z tohohle úhlu totiž stejně nemohl vidět, jak si zatíná nehty do paží. Loki už byl rozhodnutý Skímiho zabít. A nemělo smysl snažit se ho přesvědčit. Otázkou bylo, co to znamenalo pro ni.

Nemohla Lokiho zabít.

Ale Skímimu dlužila.

Znovu vydechla, ale znělo to mnohem více jako zasípání.

Do čeho se to jen namočila?

Dříve než si to vůbec stihla uvědomit, bůh neplechy stál za ní. Objal jí pas a nechal ji opřít se o jeho hruď. Neodtáhla se i když jí jakýsi nutkavý pocit v hrudi radil, že by měla. Tohle nebylo správné. Nic z toho. Neměla by cítit to horko na kůži, když se jí dotkl, neměla by být vyděšená z toho, že kdy vychladne. Odvrátila se od něj, ale stále mohla cítit jeho horký dech na krku, „Budu v pořádku. Jako vždy. Mám s vražděním rodinných příslušníků zkušenosti, zvládnu to."

Aethela neměla strach, že to nezvládne on. Měla strach, že to nezvládne ona.

✧✧✧

Nehledě na to, co Loki řekl Aethele, pořád tu byla dosti velká šance, že tentokrát se z toho nedostane. I když tomu tak bylo vždycky. Pokaždé se mohlo něco zvrtnout, pokaždé mohla být jeho příští klička být ta poslední. Moc dobře věděl, že běží na vypůjčeném čase a je jen otázka zaváhání, kdy mu dojde všechno štěstí - tedy, štěstí bylo příliš silné slovo - jinými slovy: dávno se smířil s tím, že dříve či později ho jeden z jeho risků kousne do zad a on zemře.

Tentokrát na dobro.

Stejně jistě, ale jako věděl to, si nehodlal připouštět, že tohle by mohl být ten den. Nestrávil celé roky pod Thanosovými mučidly, na Asgardském trůně a bojem s Thorem aby ho poté zabila jeho ostuda pro bratra! To by bylo přímo ostudné.

Loki přemýšlel nad tím, jestli by se to, pokud by tady teď zemřel počítala jako hrdinská smrt v boji - Loki si byl vědom toho, že vražda vlastního bratra byla do hrdinské daleko, ale na druhou stranu, boj je boj, že? Možná by se mu podařilo dostat do Valhaly. Možná by se mu podařilo setkat se s Friggou.

Loki tu myšlenku zahnal potřesením hlavou. Z části proto že i po dlouhých letech se mu stále nepodařilo zaplnit trhlinu v jeho hrudi v místech, kde ji roztrhla královnina smrt a z části proto, že její zmínka sebou nesla ještě jedno jméno. Thor.

Loki na něj za poslední dny úplně zapomněl. To ale nic neměnilo na tom, že Thor byl pořád tam někde venku, bojoval s Helou a snažil si zachránit svůj holý život. Vlastně mohl být už dávno po smrti. Stejně jako celý Asgard.

Loki zatnul zuby a donutil se soustředit na přítomnost. Byly tu mnohem naléhavější záležitosti, které musel řešit a on nemohl dovolit, aby mu vzpomínka na jinou část jeho rodiny zakalila úsudek.

Loki stál bok po boku Jotunských vojáků, na sobě jejich stejnokroj černý jako tma, který se tolik lišil od těch barbarských kostýmů, které si Loki pamatoval ze svých výprav s Thorem. U pasu mu seděla iluze zbraně - Loki si nikdy nepotrpěl na střelné zbraně. Tak primitivní - zatímco v rukávu skrýval skutečnou dýku, kdykoliv připravenou vytasit ji ve chvíli, kdy to jen bude potřeba.

Neboli, když si Skími přestane hlídat záda.

Loki mladého prince propaloval přes černou helmu, kterou předtím společně s Aethelou a Valkýrou ukradli jednomu z nebohých Jotunských vojáků. Ne, že by ji tedy Loki potřeboval, ne, když jeho kůže byla modrá a oči krvavě rudé. Stejná kůže ho také nutila každých pět minut sklonit pohled ke svým rukám. I když by to fyzicky nemělo být možné, chlad se mu rozprostíral tělem a on bojoval s touhou, seškrabat si tu iluzi z kůže holýma rukama.

Jeho jedinou úlevou bylo, že se nejednalo o jeho skutečnou Jotunskou kůži - to by Loki nerozdýchal - ale o vzhled toho samého vojáka, kterému ukradli všechno vybavení. Snad i díky tomu bylo pro Lokiho vmísit se mezi Skímiho vojáky hračkou.

Nyní už mu nezbývalo než čekat. Čekat než se Valkýra s Aethelou připraví na své místa, až jim bude moci dát znamení. Doufal jen, že to bude spíše dříve než později.

Skími přecházel po placu před nimi sem a tam, jako divoká kočka, tvář zkřivenou soustředěním a hněvem, jako se jeho vojákům stále nedařilo Lokiho dopadnout - něco na tom připadalo bohu neplechy něco neskutečně úsměvného.

Nacházeli se zpět v hangáru, kde se Skímiho muži snažili vypnout Lokim spuštěný nouzový protokol. Ne, že by to tedy bylo možné, bez klíčů a hesel, které znal pouze Loki a Velmistr, ale to jim Loki neříkal. Vlastně se Skímiho čím dál sílící netrpělivostí bavil.

Mladému princi zmizela z tváře všechna jistota, barva a při svém rychlém přecházení sem a tam nevědomky kulhal na stranu, kam ho Loki při svém útěku bodl - dobrý pokus, ale nikdy skutečně nevěřil, že tak laciným trikem ho skutečně dostane. Bělostná košile a kabát se nasakovaly krví a dle zoufalství ve Skímiho očích Loki usuzoval, že mu to zranění musí působit neskutečnou bolest. Nemluvě o krvavých loužičkách, které za sebou tvořil.

I přesto ale jednoho z Jotunů, který se mu pokusil nabídnout ošetření prudce seřval.

Nějaká Lokiho část ho chtěla dorazit přímo tady a teď. A nejspíše by to i udělal, kdyby se kolem něj nenacházela minimálně třicítka Jotunských po zuby ozbrojených vojáků, kteří by se mu v tu chvíli vrhli po krku.

Jotun, který se snažil bojovat s Lokiho kódováním hlasitě zamručel, ale jedinou lodí, ke které měl v tu chvíli přístup Skími byl pár metrů od nich zaparkovaný letoun, se kterým sem v první řadě vůbec přiletěli. A ani ten by se nedostal přes kovové dveře od hangáru.

To ale Lokimu nevadilo.

Dlouze se nadechl. Už byl čas. Napnul se ve svalech a natáhl se po tom slabém impulsu, kterým byla Valkýřina mysl - kdyby si mohl vybrat, raději by se spojil s Aethelou, ale telepatie byla vždycky složitou záležitostí a poté jak špatně posledně reagovala na jeho magii, nechtěl riskovat že jí znovu ublíží.

Val, jste na místě?

I když to znamenalo, že se mu myslí rozezněl ten známý, ostrý hlas Sakaarské bojovnice.

Lockey! Vypadni z mé hlavy! Od tohohle máš komunikátor!

Loki pod přilbou protočil očima.

Takhle je to bezpečnější. Nikdo nás nemůže slyšet.

VYPADNI. Z. MÉ. HLAVY. Nechci tě tam. Úchyláku.

Loki měl dost co dělat, aby frustrovaně nezafuněl. Najednou litoval, že to s ní neprobral předem - ale možná to bylo tak lepší, protože tohle nebyla chvíle, kdy by s ním měla čas smlouvat. Měli jiné věci na práci. A pokud se mu za to později pokusí zlomit nos, to už mu bylo jedno.

Nejsem ve tvé hlavě. Jen jsem s tebou navázal telepatický spoj. V tom je rozdíl.

Už i jeho myšlenky zněly otráveně. Tohle vysvětlení ale Val nejspíše stačilo.

Fajn. Ale jen pro tentokrát!

Loki ji ignoroval.

Už jste na pozicích?

Připraveni.

Loki kývl i když to nemohla vidět. Dvakrát sevřel ruce v pěst a zase je uvolnil, jako by zkoušel jejich pružnost a nadechl se, jako by měl v plánu teď nějakou dobu zadržovat dech.

Dobrá. TEĎ.

V dálce se ozvala rána a všichni se tím směrem otočily. Už bylo ale pozdě. Dříve než se stihli Jotuni nadát je dosud nečinná loď z patra zasypávala střelami.

Loki zareagoval nejrychleji. Zatímco všichni ostatní vojáci sáhli po zbraních a přešli v proti palbu, Loki se vrhl přímo po Skímim, který stál ve středu největšího útoku.

„Váše veličenstvo!" vykřikl Loki cizím hlasem, popadl Skímiho za rameno a princ mu za to daroval šokovaný pohled. To už jej ale Loki strkal do lodi takovou silou, že donutil už tak zraněného šlechtice zakolísat - ne, že by na tom Lokimu nějak zvlášť záleželo - a Skími se musel podržet kovových přepravek se zásobami, aby neklesl k zemi. Oči měl doširoka otevřené, šok ovládajíc jeho tělo tak, že si ani nevšiml, že mu Loki při tom svém kousku sebral zbraň a odhodil ji do strany.

Mezitím co se snažil mladý princ dostat ze země se Loki vrhl k ovládacímu panelu a několika jednoduchými kliky za nimi zavřel dveře. Pohotově kolem lodi vytáhl štíty. Střelby a jí následované výkřik jednotlivých Jotunů utichly a vystřídaly dunivé vibrace procházející celým komplexem lodi, jak se její plech snažil vzdorovat nárazům. Svým způsobem to Lokimu připomnělo nárazy kapek na vodní hladinu.

Vydechl a zatemnil okna, takže se přes palubu přetáhlo šero. Promnul si prsty. V tomhle stádiu se nikdy nemohl dostat do lodi, ani z lodi, dokud to on sám nepovolil. Měli všechen čas světa.

Konečně se tedy obrátil směrem ke Skímimu, který se s námahou sesbíral ze země. Mladík přerývavě dýchal a přes hruď se mu táhla dlouhá červená skvrna. Vypadal unaveně. Stejně unaveně, jako se Loki cítil. Až boha neplechy v kraji hrudi píchlo cosi jako... lítost. Lítost pro mladšího z princů. Lokiho napadlo, že v jiném světě, v jiné realitě, kdyby se tohle všechno odehrálo trošku jinak, by si i mohli rozumět. Mohli by být i přátelé.

Tohle ale nebyl ten vesmír.

„Co to sakra bylo!?" vydechl nevěřícně Skími, zatímco Loki sešel z hlavní paluby. Měl v plánu to udělat rychlé. Rychlé a bezbolestné, pokud něco jiného.

„Ty..." obrátil se k němu Skími a jednou rukou si svíral zakrvácený bok, „Jsi mi zachránil život."

„Nebyl bych z toho zas až tak nadšený," uchechtl se Loki - nyní už svým vlastním hlasem - a sundal si helmu. Společně s ní nechal i iluzi na jeho ramenou opadnout. Aesirská kůže nahradila tu modrou, jizvy bolesti nahradily ty rituální a pohlédl na Skímiho čistě modrýma očima, plných divokých jisker.

Jisker, které měly již brzy mladého prince spálit na popel.

„Loki!" Skími se prudce vytáhl na nohy a instinktivně zamířil směrem k ovládacímu panelu. Loki mu ale zastoupil cestu.

„To bych být tebou nedělal," varoval ostře Skímiho a v pravé ruce nahmatal dýku. Zamířil jí přímo na Skímiho, čímž ho donutil zastavit. Jotun přejel pohledem mezi ostřím jen několik centimetrů od jeho krku a Lokiho tváří. Spustil ruce podél těla a jeho tvář ztratila i zbytek barvy - pokud to tedy u někoho jehož kůže je doslova modrá, je možné. Loki se ušklíbl a udělal kolem něj několik kroků, aby mu zcela zabránil dostat se na svobodu, „Slyšel jsem, že jsi mě hledal?"

„Loki," zopakoval Skími bez dechu, ruce zvednuté v obraném gestu, jako by krotil divoké zvíře, kterým dost možná v tu chvíli Loki i byl, „Nemusíš to dělat."

Proč tohle všichni pořád říkají?! Frkl v duchu Loki a protočil očima. Nějaká jeho část tomu skutečně chtěla věřit. Že se může teď zvednout, nechat Skímiho jít a vyrazit s Aethelou na cestě po galaxiích - pravdou bylo, že i když by to Loki nikdy nepřiznal, dal by vlastní duši, kdyby se teď mohl prostě zvednout, vydat se s Aethelou napříč vesmírem a ukázat jí hvězdy. Ukázat jí světy, kde nikdo neznal jeho jméno, které navštívil v době kdy ještě jeho mysl nebyla touhle skořápkou, jako dnes - ta druhá ale ale věděla, že to je naivní myšlenka.

Skími ho nikdy nepřestane honit. Nikdy nebude volný.

Naděje na cokoliv jiného bylo to první co z něj jeho učitelé strategie vypálily.

„Aby si mě pak mohl pronásledovat napříč galaxiemi? Aby sis mohl zotročit celý vesmír?" ušklíbl se Loki a protočil s dýkou v ruce. Smilování byl cit, který si lidé jako oni nemohli dovolit. A tohle rozhodě nebyla chvíle, kdy by se mu měl poddávat, „Nebyl jsi to ty sám, kdo řekl, že tak dlouho jak po světě chodí dva Laufeyovi dědici, nemůžeme být skutečně v míru, že?"Loki se trpce uchechtl, „Je to vlastně svým způsobem smutné. Protože jsem tě byl připraven nechat jít. I přesto, co si udělal Aethele. Chtěl jsem tě nechat žít," sevřel čelist k sobě, „Dokud jsi měla nezradil."

„Takže co teď?" zeptal se chladně Skími a do hlasu se mu vrátila síla, „Přišel jsi mne sem zabít jako špinavého psa?"

„Být tu Thor, nejspíše by ti nabídl férový souboj," pokrčil Loki rameny a mírně přivřel oči, „Ale já nejsem Thor."

Skími se uchechtl, „Já vím."

Skími se po Lokim ohnal paží, která se mu v době bohově nepozornosti proměnila v ostrý ledový rampouch. Kopancem udeřil Lokiho do hrudi a vyhnal mu tak dech z plic. Dýka mu vyletěla z ruky a couvl dozadu. Na Skímiho zavrčel, v rukou sevřel dvě další dýky a mírně se pokrčil v nohou, připraven na útok. Takže, přeci jenom budeme bojovat.

Skími vyrazil proti němu, jedním ostřím mířící na jeho břicho, zatímco druhou rukou po Lokim vrhl spršku ostrých ledových krystalků. Loki si automaticky zvedl ruku před tvář, aby si uchránil holou kůži a oko, na poslední chvíli se vyhnul ledovému meči, přetočil se na místě a zabodl mu dýku do ramene. Skími bolestivě zaskučel, ale to už ho Loki bral pod krkem, sevřel mu ramena a přitiskl nůž pod krk.

„Poslední slova?" zavrčel. Skími zasípal, než polkl.

„Ano," vydechl namáhavě, „Uvidíme se v pekle, bastarde."

Ostrá bolest protla Lokiho nádech. Ledový rampouch vyrůstající ze Skímiho zad prořízl jeho maso skrz na skrz, až se Loki prohnul v zádech. Upustil dýku a ruce mu klesly podél těla, oči dokořán otevřené šokem. Skími ho ze sebe strhl a ozval se dlouhý mlaskavý zvuk, jak led ostrý jako tisíce nožů vyšel z masa. A Loki by mohl přísahat, že zaslechl jak mu křuplo v páteři. Zalapal po dechu, zakolísal.

Klesl na kolena. Nemohl dýchat. Černý stejnokroj rychle nasakoval krví, kovová pachuť prostupovala všechno a všechny. Dusil se vlastním nádechem.

Jen z dálky vnímal Skímiho jak sebral ze země jeho dýku a přistoupil blíže.

Takhle ne. Zasípal Loki v duchu. Takhle ne.

Další co cítil byl prudký náraz do kovu lodi a svět se pod ním zbortil.

✧POZNÁMKA AUTORKY✧

Krásný den přeji! Všichni vydávají vlivem karantény novou kapitolu a tak jsem se rozhodla, že se přidám do trendu! A ano, já vím že Loki je v téhle kapitole přítulnější než normálně, ale je tu docela velká pravděpodobnost, že v příští kapitole umře, takže mu to dopřejte. Ani nemluvě o tom, že se spolu s Aethelou přibližují celou knihu, takže si pár jemných chvilek zaslouží. Oba. Obzvláště, když se podíváme na přicházející bouři. (Temný smích)

Přesto doufám, že se vám kapitola líbila a já utíkám psát tu druhou!

S láskou Pavla.