Pravdou bylo, že poslední dny svého života na Hevenu Aethela strávila na ošetřovně.

Bolestivě vydechla. V místnosti kromě ní nikdo nebyl, takže si tuhle chvilku slabosti mohla dovolit. V ruce sevřela mokrý ručník, opatrně si přejíždějíc jím po kůži, kterou si odřela při dopadu do tvrdého solného prachu. Jedno oko měla vlivem písku zarudlé a tenké bolestné slzy jí čas od času unikly z víčka, jak se tělo snažilo vyhnat nepořádek ze zorniček. Věnovala tomu pramálo pozornosti, vlasy sepnuté do jednoduchého drdolu, seděla na nemocničním lůžku ve zcela prázdné ošetřovně.

Mírně se zaklonila, aby si lépe dosáhla na záda. Druhou rukou se zapřela do tvrdé matrace. Ve skutečnosti ale zranění věnovala pramálo pozornosti. Její mysl tančila někde úplně jinde.

Asgarďanka. To slovo jí znělo v hlavě znova a znova a pokaždé činilo pachuť na jejím jazyku silnější a silnější. Aethela znala staré příběhy a legendy. Věděla o válce, která kdysi dávno mezi Asgraďany a Anděli proběhla. Věděla o tom, jak zbaběle ve chvíli největší nouze Odin všeotec oddělil Heven od zbytku světů. Věděla o hněvu, divokosti a prudkosti těchto bájných nepřátel. 

Přesto... byly to jen to. Příběhy.

Předávané z generace na generaci, z mistra na učně. Aethela viděla kolikrát královnu hovořit o velkých bitvách, které mezi oběma národy proběhly, ale vždy jí to přišlo prapodivně vzdálené, jako by to ani nebylo skutečné. Nakonec, Asgard byl pryč. A s ním i zbytek Devíti světů. Nikdo se nemohl dostat za oponu reality. Královna byla sice schopna někoho ze svého světa vykázat, ale to byl neskutečně bolestný proces a Aethela neviděla jediný důvod, proč by ho někdo podstupoval dobrovolně.

Přesto dnes bok po boku bojovala s Asgarďankou, Noční můrou z masa a kostí.

A Aethela jí dlužila.

Nebyla si jistá nakolik byla Asgarďanka obeznámena s pravidly jejího lidu, ale i kdyby snad nevěděla o posvátném příslibu, který skládá každý Anděl už svým narozením, pro Aethelu se nic neměnilo. Pořád byla pod pravidly, které hlásaly že každý čin musí být oplacen. I kdyby to znamenalo vzepřít se všemu co jen znala.

„Jsi v pořádku?"

Aethelu z přemýšlení vyrušil hlas. Prudce k němu zvedla hlavu a zjistila, že už není sama. Ve dveřích do ošetřovny se opírala vysoká, půvabná dívka s divokými zrzavými vlasy, medovou pokožkou a intenzivníma očima. Oděná byla dívka do koženého brnění, na mnoha místech zvýrazněným zlatem.

Aethela se pohově vymrštila do stoje, srazila paty k sobě a hrdě zvedla hlavu. Pohled upřela do rozvážné tváře mladé bojovnice.

Andělé neměli nic jako princeznu. Měli svoji královnu, která se starala o blaho svého království, ale vlastní královský rod kolem sebe netvořila. Andělé byli obecně dlouhověcí a mnozí věřily, že 

Královna byla dokonce nesmrtelná a neměla tady důvod strachovat se o potomstvo. Přesto se ale v oblibě obklopovala svými schovanci, dívkami a chlapců z řad Andělů, které vlastnoručně vychovala v paláci a jenž se poté starali o různé části struktury.

Pokud by však někdo z nich měl kdy zdědit královský titul, jejich mocná vládkyně se nikdy netajila tím, že by to byla právě Angela. Vycházející hvězda Hevenu jí pokynula.

„Pohov."

Aethela ji poslechla a usadila se zpět na své původní místo.

Angela svěsila ruce podél těla a s milým úsměvem na tváři přistoupila blíže, „Potřebuješ pomoc?"

Aethela neodpověděla. Ani nemusela.

Angela přišla blíže, posadila se za dívku na lůžko. Ladně si od ní převzala bělostný ručník. Namočila ho ve vodě a jemně Aethele odhrnula vlasy z odhalených zad. Opatrně, aby nezpůsobila více bolesti než jen musela, začala jemnými kroužky přejíždět po bolavých místech. Aethela se přitom ani nepohnula, její dech tichý, mysl divoká.

Nějaká její část jí pobízela, aby se dívky na Asgarďanku zeptala. Ona by mohla vědět, kde ji drželi poté, co ji před Aethelinýma očima odvedla v poutech hlídka. Mohla by vědět, co dělala v Hevenu a co bylo ještě důležitější: jak se sem dostala. Andělé žili celé roky v pocitu bezpečí před případnými útoky ze stranu Asgardu, protože je před Odinovou krvelačností vždy bránila stěna mezi světy.

Pokud by ale bylo možné bezpečně přecházet mezi nimi... znamenalo by to další válku. Což bylo něco, co nemohl nikdo z nich brát na lehkou váhu.

I nyní mohla přímo cítit, že i dívce vedle ní tohle téma visí na jazyku.

„Kdo byla ta žena?" zeptala se Aethala po chvíli do ticha, do paměti živě vyryté divoké havraní vlasy, rudé kožené brnění a dvojsečný meč se znaky, které poznávala pouze z učebnic.

Chvíli čekala, že jí Angela neodpoví. Angela měli vždycky respekt pro své autority. Stačilo by jí jen jedinkrát odmítnout odpovědět na otázku a Aethela by se již znova neptala. Věděla, že nebylo správné zajímat se v první řadě, ale potřebovala se nějak vypořádat s hučením v hlavě.

„Její jméno je Sif z Asgardu. Říká si bohyně války a je tu z pověření samotného Odina uchvatitele," vydechla Angela poklidně a Aethela se k ní prudce otočila. Za překvapení ve svém pohledu se v tu chvíli ani nestyděla.

„To všechno se vám z ní podařilo dostat při výslechu?"

Angelin úsměv ještě zesílil. Zastrčila jí neposedné vlasy za ucho a Aethela z ní přitom nespouštěla pohled, který se přímo setkal s těmi divokými hvězdičkami. Angela nebyla jako většina Andělů. Cítila více. Projevovala se více. Smála se tak nahlas, že jí bylo slyšet přes celý palác, ráda pila a jedla, oslavovala. Byli tu dokonce i takoví, co si dovolili tvrdit, že si vydržuje milence mimo svět Hevenu, což bylo za normálních okolností naprosto nepřípustné.

Zlaté královnině chovance však prošlo všechno.

„To je to co na mne vykřičela, když jsem se s ní setkala poprvé."

Někdo říkal, že její emoce byly slabostí. Kazem na duši. Aethela měla naopak pocit, že zrzku dělala její odlišnost silnější. Minimálně v očích jejich královny.

„Řekla, proč tu je? Nebo jak se sem dostala?"

„Tak sdílná zase nebyla," pokrčila rameny zrzka a zas jednou se opřela do jejích odřenin mokrým ručníkem. A Aethela se na ni ani nemusela dívat, aby věděla že na tváři jí sedí pobavený úsměv, „Nebyla zrovna nadšená z toho, že jsme ji zavřeli."

Aethela potřásla hlavou i když jí myšlenky plavaly někde úplně jinde. Asgarďanka. Bohyně války. Poslaná samotným Odinem Dobyvatelem. Mohla skoro cítit, jak se jí z toho převrací žaludek a jedna její část si přála, aby jí prostě nechala zemřít na té poušti. Všechno by bylo nyní značně jednodušší. Dlouze se nadechla a mírně sevřela ruce do pěstí. Její prsty se ale nikdy nedotkly dlaní, „Teď bude válka, že?"

Angela se zastavila v pohybu, ale po chvíli se vrátila k práci, „To nevím."

„Ale myslíš si to," vyčetla jí Aethela a pro jednou to co se setkala na tváři druhé z dívek byl naprostý chlad. I jí už tahle myšlenka musela přeběhnout přes mysl. Cosi v její tváři cuklo. 

Angela byla o něco starší než Aethela. Pokud záznamy nelhaly, tak se narodila někdy v době, kdy došlo k rozdělení jejich světů. Na válku si sice nepamatovala, ale stejně jako všichni Andělé musela vyrůst na příbězích o nebývalé Asgardské divokosti a krutosti.

I když by to nikdy nepřiznala, Aethela mohla říci, že jí představa války znervózňuje. Stejně jako všechny. Andělé sice uměli bojovat, ale po násilí neprahly. A obzvláště ne po další válce s Asgardem.

„Měla jsem ji nechat na té poušti zemřít," vydechla Aethela a bylo na tom cosi definitivního.

„Možná," připustila Angela, „Ale tohle není tvá vina. Nemohla si vědět, o koho se jedná. Na Hevenu nebyl Asgarďan už celé tisíciletí."

Trhavě vydechla. To Aethela věděla. Vinu sedíc jí na hrudi však zahnat nedokázala. Ať už tu byla Asgarďanka z jakéhokoliv důvodu, zachránila Aethele život. A ta jí nyní dlužila. Nehledě na všechno ostatní. To vědomí jako by ji svazovalo, „Co se stane teď?"

„Královna už je na cestě. To ona rozhodně co dál," Angela odložila mokrý ručník, vstala a prohrábla si divoké zrzavé vlasy, „Tu ženu ještě jednou vyslechnu a poté-"

„A potom? Co potom?" zajímala se Aethela napjatě. Angela stáhla rty do tenké linky.

„Poté bude popravena."

Aethela na Angelu zůstala pouze hledět, bez hnutí bez výrazu. Angela si zastrčila neposedné vlasy za ucho a vydala se směrem k východu, když ji Aethela zastavila. To, že toho bude litovat si uvědomila až příliš pozdě, „Zachránila mi život."

Více Aethela říci nepotřebovala. V tom jednoduchém prohlášení se skrývalo více slov, než kolik by mohla jen za tak krátký nádech dát dohromady. A i přes tu jednoduchost mohla cítit definitivnost těch slov na své kůži. Jako by si právě podepsala vlastní popravu a zpečetila i svůj osud. Poznat to musela i druhá z dívek, protože se zastavila na místě a k Aethele obrátila.

„Chceš, abych ji ušetřila."

Ano. Chtělo se jí říci. Ne. Tentokrát si nehty do kůže zaryla. Pokud nechá Asgarďanku chodit po zemi, může tím riskovat zkázu svého světa. Ani nemluvě o tom, že pomoci válečnému zločinci bylo přímé provinění proti královně. Takové, které by mohlo způsobit až její pád. Vydechla. Nemůže jim ale dovolit, aby ji jen tak popravili, ta Asgarďanka - Sif, jí zachránila život. Dlužila jí příliš mnoho.

V ten moment se rozhodla. Zvedla k Angele odhodlaný pohled, „Chci s ní mluvit."

✧✧✧

Val nebyla ráda, že ho vidí. Na druhou stranu ona neviděla nikdy nikoho ráda, takže Loki odmítl vzít si to osobně, když jeho směrem po celou dobu jeho vysvětlování vrhala nespokojený pohled. Což mu na jednu stranu dělalo jakousi zvrácenou radost, že jí mohl způsobit nepohodlí a na druhou otravovala, protože potřeboval, aby se soustředila. Loki jí v rychlosti vysvětlil celou situaci - vyhnul se samozřejmě detailům o své minulosti, původu a nebo o Aethelině nehodě. 

Rád by si říkal, že kvůli tomu, že pokud bude chtít, řekne jí o tom dívka sama, ale pravdou bylo, že si nebyl jistý jestli by mu kdy pomohla, kdyby jí řekl celou pravdu.

Aethela jeho vyprávění tiše naslouchala, chladný výraz na tváři, přes který se nemohl dostat nikdo, ani on. V určité chvíli si myslel, že ho obviní ze zamlčování faktů, nebo se ho pokusí opravit, ale nestalo se tak. Zůstala tam namísto toho jen tak stát, ohled skleněný, jako by její myšlenky ležely někde úplně jinde.

Nějaká jeho část by dala všechno za to, kdyby jen mohl vědět, co se jí právě honí hlavou.

Loki nikdy u Val v bytě předtím nebyl, ale když nad tím tak přemýšlel, tak její pokoje byly přesně takové jaké si je představovala. Prapodivně seskládané z různých kousků kovu, které k sobě nešly barevně ani z daleka, nábytek byl v naprostém chaosu a největší dominantou místnosti byla polička s alkoholem přes celou táhlou zeď. Snad kdyby černovláska kdy dostala žízeň.

Oproti tomu všemu chaosu vypadala Aethela v jeho očích jako šperk na vrcholu koruny. Neměl však čas příliš nad tím přemýšlet, nebo se za tu myšlenku jen okřiknout, jelikož zatímco Aetheliny myšlenky bloudily místy na které Loki nedosáhl, Val ho propalovala očima, jako by ho měla v plánu prohodit oknem.

„Jo, tohle všechno chápu, prostě si jako obvykle naštval spoustu lidí a ty se tě teď snaží zabít," odbila ho rukou prudce, když se jí snažil vysvětlit alespoň okrajově, proč přesně že po něm jde Jotunský korunní princ. Otráveně protočila očima a Loki musel využít všechny své síly, aby se neurazil. I tak jí daroval nespokojený pichlavý pohled, „Co nechápu, je proč jsi do toho zatáhl ji."

Val ukázala na Aethelu, která přitom gestu k nim oběma zvedla oči a Loki mohl při tom gestu cítit osten v boku, který ho zabolel více než střelná rána v rameni. Aethelina tvář se nezměnila.

„Loki je můj partner-" začala, ale byla přerušeně stejnou ženou, jako která položila otázku.

„Ale houby. Ty nejsi týmový hráč Lockey," obrátila se prudce k němu, postavila se hned před něj, hněvivý pohled, když mu zabodla prst do hrudi. Loki hrdě zvedl hlavu, aby ještě podpořil skutečnost, že byl skoro o hlavu větší než ona. Což jí však nezabránila na něj zavrčet, „Myslíš jen na sebe. Tak o co ti jde?"

Loki mírně přivřel oči.

„Nemám nejmenší tušení o čem to mluvíš."

„Ty nikdy neděláš nic bez důvodu," pokračovala Val a její oči hořely nedůvěrou. Volnou ruku spuštěnou podél těla zatahovala do pěstí. I Loki musel uznat, že chápe proč by někoho takový pohled mohl až vyděsit. On ale nebyl jen tak někdo, „Hm? Tak co to je? Po čem jdeš? K čemu ji potřebuješ?"

„Val-" začala Aethela a Loki si zakázal vyhledat její pohled. Nespouštěl oči z Val, stejně ona nespouštěla ty svoje z něj. Najednou viděl, že byla chyba sem chodit. Říkat jí o tom všem. Dvakrát sevřel ruce v pěst a zase je povolil, připraven sáhnout po magii, kdyby se jej jen pokusila napadnout. Po rameni mu stékaly krvavé pramínky, které však neviděl nikdo kromě něj.

„No?!" ignorovala hlas dívky Val a prudce do Lokiho šťouchla. Překvapen silou, kterou dala do toho jediného pohybu o krok couvl. Na zlomek vteřiny se mu do žil vlila panika. Na krátký okamžik už byl zase jen tělem bez mysli, kterým každý pohyboval jak chtěl. Musel dlouze vydechnout, aby se zbavit svíravého pocitu.

Val si toho naštěstí nevšimla, „Tak odpověz! Snažíš se získat informace o nepříteli? Obrátit jí proti vlastním? Nebo myslíš jen tím, co máš mezi nohama?!"

„Nesahej. Na. Mne," zavrčel, dávajíc dostatečný důraz na každé slovo.

„O to ti jde, že?!" odfrkla si znechuceně a nehledě na jeho varování do něj znova strčila a donutila klopýtnout. Jeho kůže pod jejím dotekem hořela, kůže pod obvazy svrběla a on si musel připomenout aby dýchal. Kdyby byl sám, nejspíše by si dal facku, jen aby se probudil, „Chceš se s ní akorát vyspat a poté ji odkopnout. Nejsi o nic lepší než Velmistr."

Pokud se Loki dosud držel, tak nyní v něm vzplálo něco temného, co jeho žíly naplnilo hněvem. Všechna chvilková klaustrofobie, kterou cítil vlivem její agrese zmizela stejně rychle jako se objevila. Aniž by věděl jak, nějakým zázrakem se mu podařilo nahmatat v dlani dýku, sevřít Valiny černé vlasy, prudce ji přitáhnout k sobě, až vyjekla. Ostří jí přilepil ke krku v hlase stejný chlad, jako v očích, které jí roztrhávaly na kusy.

„Važ svá slova," procedil mezi zuby.

„Ruce pryč, Lockey," zavrčela podobným tónem Val, vyrazila kolenem nahoru a trefila ho do břicha, čímž mu vyrazila dech. Zalapal po vzduchu, kterému se mu nedostávalo, pustil její vlasy. Jeho tělo ještě nebylo pořádně zotavení ze setkání s Velmistrem, ani nemluvě o ráně která se z nějakého důvodu ještě nezačala hojit a smáčela mu tuniku krví, takže ho tento jediný úder donutil klesnout na kolena.

Jeho hněv jako by ale ještě posílil. Daroval ženě vražedný pohled, automaticky sáhl po své bolavé magií. Dříve než však stihl znovu zaútočit, postavil se do cesty jeho agrese Aethelin hlas.

„To by stačilo," dívka s bílými vlasy se postavila mezi něj, tvář zamračenou. Přesto cítil Loki jakési zadostiučinění, když se obrátila k Val, „Val, nepotřebuji, aby si za mne mluvila. Dokážu se o sebe postarat sama."

„Nikdy jsem neřekla, že ne."

To už se Aethela otočila zpět k Lokimu. Svěsila ruce podél těla, „Krvácíš."

Loki si až v tu chvíli uvědomil, že si drží rameno a že mu po dlani stékají rudé prameny a kapou až na podlahu pod ním. Šokovaně k Aethele vzhlédl a zjistil, že i pohled Val o něco zjemnil a zůstala na něj překvapeně hledět. S polknutím nechal svoji iluzi opadnout a vyhoupl se do stoje. Odhalil tak koženou tunikou nasáklou krví a maso vykukující pod seškvařenou látkou.

Aethelinu tvář ovládla emoce, kterou nedokázal zařadit.

„Říkal jsi, že to nic není!" vyčetla mu a Loki sledoval jak se natáhla na jednu z poliček ve apartmánu a vytáhla z ní obvazy. Dříve než se vůbec mohl donutit ke slovu mu zvedla ruku, aby se lépe dostala k rána a začala ji převazovat.

„Také že to nic není," oponoval a chtělo se mu jí setřást. Její dotek ale nepálil tak, jako ten černovlasé bojovnice, v jejích pohybech nebyla nenávist. Srdce se mu pomalu začínalo uklidňovat a když opomněl pichlavou bolest, mohl konečně volně vydechnout, „Za chvíli se to zahojí."

Aethela nevypadala že by mu uvěřila. Necouvla, nesundala ruku z jeho ramene a tak i když už dávno nedržela jeho zápěstí, nechal paži zvednutou. Mistrně a s přesností sobě vlastní mu pečlivě obmotala ránu. Loki věděl, že to zastaví krvácení pouze chvilkově ale měl to srdce tuto vědomost nechat si pro sebe. Raději tam jen tak zůstal stát a pozorovat ji u práce.

Na tváři jí seděl soustředěný výraz, který by si Loki mohl splést i s obavou. Ta představa ho donutila se uchechtnout.

S Aethelou člověk nikdy nevěděl. Její schránka byla chladná a bez emocí, ale Loki dokázal snadno rozpoznat momenty nebývalé jemnosti, kterou by do ní nikdy netypoval. Dívka postupovala pomalu, jako by se jednalo o něco zakázaného, vzácného, co by měla ochránit a když byla hotova její ruce byly celé od krve. Jeho krve.

V jednu chvíli jí do tváře padl neposedný bílý vlas. Skoro až automaticky jí ho zastrčil za uši a pobaveně zjistil, že se neodtáhla. Jako by si toho ani přes všechnu svoji práci nevšimla.

Byl tu však někdo jiný, kdo si tohohle miniaturního gesta všiml až moc.

„U Odinových vousů," vydechla Valkýra a oba se k ní obrátily, každý z nich pobouřený z jiného důvodu, „ty už jsi se s ním vyspala."

Aethela se zastavila v pohybu a Loki jí mohl cítit napnout se ve svalech. Cítil jak se mu na jazyk dere uštěpačná poznámka, ale pro jednou jí zastavil a raději se zaměřil na studování jejího obličeje. Jaká jen bude reakce. Aethela polkla, spustila ruce podél těla a sebevědomě se k Val obrátila, „Ano."

„Cože?" vydechla Val a přejela mezi nimi pohledem. Její tvář se zase jednou proměnila, hněv se jí vrátil do rysů. Prudce vyrazila proti Lokimu, „Ty šmejde, jestli si ji donutil, tak já tě zabiju-"

Loki se už nadechoval, aby se ohradil, ale Aethela ho předběhla a stoupla si mezi něj a bojovnici dříve než vůbec stihla přijít blíže, „Nedovolil mě k ničemu. Byla to moje volba."

„Ale proč?! Sama jsi řekla, že by ses takto nikdy neprostituovala!"

„Tady nešlo o výměnu-" začala Aethela a Loki si najednou uvědomil, jak byla předtím vyděšená z představy, že by mu měla dlužit. Jak se mu vyhýbala. Myslela si snad, že by si výměnou za to, že jí zachránil chtěl vzít její tělo. Tato představa Lokiho zabolela více než by měla. Byl spoustu věcí. Lhář, vrah ale i on měl své hranice. Pevně sevřel čelist k sobě, aby něco neřekl. Aethela si odkašlala a spojila zakrvácené ruce před sebou, „Pokud cokoliv, tak se jednalo o výměnný obchod, pokud bych mohla říci."

Tomu se Loki nezvládl, než uchechtnout, za což dostal od Val nespokojený pohled. Škoda je, že mu byl lhostejný.

„Nehledě na to jak bych rád pokračoval v tomto rozhovoru, musím vás upozornit, že máme důležitější věci na práci," prohlásil dříve než jen stihla Val otevřít pusu a pokračovat v hádání se a protáhl si obvázané rameno, tak jak to jen šlo bez toho, aniž by si způsobil příliš velkou bolest.

Val přejel pohledem mezi ním a Aethelou a nakonec si hlasitě povzdechla. Promnula si nos, 

„Takže pokud to dobře chápu, tak ten Sky-"

„Skími," opravil ji chladně Loki.

„Skími chce tvoji hlavu na stříbrném podnose, vždycky sis uměl udělat přátele," odbila ho znovu bojovnice, podezíravý tik v oku, ale tentokrát její tón nebyl ani zdaleka tak útočný. Vlastně zněl skoro unaveně, „Co s tím co ale mám dělat já?"

Loki se pousmál a v oku mu zlověstně zajiskřilo, „Ty nám pomůžeš ho zničit."

„Zničit?" slyšel zopakovat Aethelu vedle sebe.

„Proč bych ti měla pomáhat?" zamračila se Val a zkřížila ruce na prsou. Loki se znovu uchechtl.

„Protože Skími je Jotun a ty ty přeci nesnášíš," vydechl a dal si pozor, aby jeho hlas byl natolik monotóní jak jen mohl být. Tvář bojovnice se nezměnila, tak si povzdechl a vytáhl druhou věc, o kterou dnes Velmistra okradl. Elektronický klíč k jeho bankovnímu účtu, „A protože já platím ve zlatě."

✧POZNÁMKA AUTORKY✧

Krásný den přeji! Já vím, tahle kapitola byla trochu nudná, ale být tu musela. Víte, ráda bych vám řekla Lokiho plán, ale vždycky když se řekne plán předem nahlas a Loki je chytřejší než to, takže budete muset vydržet. Co se týče flashbacku - pořád je psát neumím a obzvláště tenhle je neohrabaný, ale alespoň jsme poznali Angelu! Tato úžasná osůbka je z komiksů a to je asi tak všechno, co vám o ní řeknu, protože všechno ohledně ní je spoiler. (ti co vědí, vědí).

S láskou Pavla.