„Proč mi to vůbec říkáte?" zajímala se Aethela. Pro ni osobně to sice bylo důležité, ale nebylo tu příliš důvodů, proč by jí to měl říkat muž před ní. Obzvláště, pokud to bylo skutečně takové tajemství, jak to prezentoval. Aethela chápala že z politického hlediska by tahle informace mohla způsobit menší kolaps, nejen ve společnosti ale i v Lokiho životě - na druhou stranu už jen to, že se nacházel tady na Sakaaru naznačovalo, že v jeho životě už není moc čeho zachraňovat - ale stejně... proč jí to Jotun říkal?

„To vy jste chtěla vědět, proč mi na něm záleží."

„To ale není jediný důvod, že?" Aethela se zvedla, zkřížila ruce na prsou a začala přecházet po pokoji. Netrpělivě si poklepala prsty na kovovou paži. Její tón byl stejně chladný jako vzduch kolem ní, oči byly ostré jak dvě dýky. V Andělské kultuře - a ne jen v ní - bylo míchání ras považováno za nečisté. Na tom jí ale už v tuto chvíli záleželo skutečně skutečně po málu. Nebylo nakonec v tuto chvíli už více způsobů jak by se očernila v očích svých předků. V tuto chvíli jí spíše vadila ta skutečnost, jaké možné nebezpečí tato informace představovala pro ni a pro Lokiho. Protože ten Bastard nakonec byl středobodem všech jejích problémů už od chvíle, kdy se setkali poprvé.

„Ne," přiznal po chvíli Jotun a položil si dlaně na kolena. Dlouze zaváhal, jako by volil správná slova předtím než k ní znovu zvedl hlavu a jejich pohledy se setkaly, „Přišlo mi, že byste to měla vědět. Loki nemá na světě mnoho lidí kterým by věřil a ještě méně přátel. A něco mi říká, že to bude potřebovat."

Aethela se zastavila v pohybu a prudce se k němu obrátila, „Je tu nějaký konkrétní důvod, proč mi to říkáte právě nyní?"

„Dnes ráno jsem byl zkontrolovat naše lidi a zjistil jsem že chybí osobní garda prince Skímiho," vysvětlil poklidně Jotunský šlechtic a Aethelina nálada s každým jeho slovem klesla a klesla, svaly se zatahovaly a zatahovaly. Zaryla si nehty do dlaní, nervozita, kterou by si dříve vůbec nedovolila cítit ovládajíc její rychle bušící srdce, „Podle všeho vyrazili o hodinu později, než Loki a Skími."

„Já myslela že jejich mise měla být sólo?" snažila se ignorovat nepříjemnou předtuchu lezoucí jí na mysl.

„To měla," přikývl trpělivě Jotun a i jeho sytě rudé oči vypadaly s každým nádechem pochmurnější a plné starostí - starostí za které jej Aethela nezvládla než obdivovat. Loki byl jeho nepřítel, nehledě na jejich osobní minulost. A on si pro něj stejně zvládl udržet kousek ve svém srdci dostatečně velký na to, aby se o něj mohl strachovat, „Sám Skími dlouze prosazoval že v rámci vyhnutí se povšimnutí půjdou pouze oni dva. Není tu jediný důvod, proč by se k nim měla přidat jeho garda. A to je to, co mi dělá vrásku."

„Myslíte si, že Skími plánuje Lokiho zradit," vydechla trhavě Aethela a znovu klesla na postel před ním. Polkla. Moc dobře si pamatovala s jako nenávistí a záští Skími o Lokim mluvil. Sám řekl, že by jej zabil, kdyby ho nepotřeboval jeho lid. Bohové, dokonce po ní požadoval, aby výměnou za to, že jí zachránil život v případě útoku Lokiho zabila. Aethela ucítila nepříjemný knedlík, jak jí postupuje hrdlem. Ten slib jí seděl na plicích jako kupa kamení.

Zatřásla bílými vlasy, aby zahnala dusivé myšlenky.

„Je to velice pravděpodobné," kývl Jotun, „Totiž... znám Skímiho lépe než kdo jiný, byl jsem u toho když vyrůstal. Je příliš zvyklí bojovat o všechno co má. A nyní, když je tu Loki - syn té ženy o které Laufey dlouhé roky básnil - který jak jste si jistě všimla vyvolává konflikt už jen tím, že vejde do místnosti, mám strach co udělá."

Aethela pevně sevřela čelist. Skími se pokusí Lokiho zabít. A Loki mu to vrátí tisíckrát. Kde v tomto případě ležela její role? Její Andělská výchova říkala, že by měla za každou cenu dodržet své slovo a naplnit dluh, který u Skímiho měla. Tak to mělo být, tak to bylo správně. Tak proč se její srdce a mysl tak vzpírala? Proč se jí z představy, že by měl kdokoliv - natož potom ona - Lokimu ublížit, zvedal žaludek. Slíbila mu, že už nikdy nebude sám. Aethela měla pocit, jako že jí v mysli zuří bouře, každý nádech byl těžší a těžší.

„Pro mu tedy nepomůžete?" dostala ze sebe nakonec, „Pokud vám na něm skutečně tak záleží, proč nevyšlete vojáky, aby Skímiho zastavili."

„Jde o to lady Aethelo, že nehledě na mé osobní názory," přiklonil se muž blíže, „Skími je princ mého lidu. A Loki někdo kdo jej málem vyhladil. Myslíte si, že by si kdy vybrali v jeho prospěch?"

Spíše mu pomohou Lokiho zadupat do země. Uvědomila si Aethela. Mého Lokiho. Toho Lokiho, který byl tak neskutečně vystrašený z toho, že by někdo viděl jeho jizvy, jehož dotek jí byl tak příjemný i když by to nikdy nepřiznala nahlas. Jehož úsměv byl tak nádherný a děsivý zároveň. Zastrčila si neposedný vlas za ucho. Najednou věděla, co musí udělat.

„Musím jít."

✧✧✧

Loki se pozvracel. Dvakrát. Jeho kůže ho nepříjemně svrběla, mírně bolestivé impulsy utíkajíc jeho rameny, když si zarýval nehty do kůže tak silně, že málem prorazil kůži. Za normálních okolností by se za tuto svoji slabost proklel, ale nyní to jediné na co se dokázal soustředit bylo donutit tělo přestat se třást. Jeho kůže ztratila svůj odstín - který nikdy nebyl zrovna zdravý - na rukou a svalech měl nové podlitiny a jeho mysl se nemohla rozhodnout koho nenávidí více - jestli Velmistra, nebo sama sebe.

Loki Velmistra nenáviděl. Za to co mohl udělat s ním, co zmínil že mohl udělat Aethele. Rád by mu přál smrt, rád by jej proklínal a usínal za představ, jak toho muže trhá na kousky, ale pravdou bylo, že Loki tolik síly neměl. Velmistr byl starou, mocnou bytostí, jehož síly i když by to Loki nikdy nahlas nepřiznal, byl zcela v jiné silové kategorii. To jej na něm přeci jenom zaujalo v první řadě.

Lokiho po setkáním s ním nebolelo jen celé tělo. Ale i jeho vlastní magie.

Loki se dlouze nádech a vydechl. Magie mu nepříjemně tepala pod kůží, ublížená a rozhněvaná z toho jak byla zahnána do kouta. Trpce se uchechtl. Až donedávna si nemyslel, že je něco takového možné. Aby jej bolela magie. Magie nebyla něco hmatatelné, něco čemu lže aktivně fyzicky ublížit. Přesto mohl nyní energii cítit jak mu utíká po rukou a skuhrá, jako kdyby se jednalo o natažený sval.

Nutno říci, že tentokrát to bylo mnohem lepší. Posledně strávil několik dlouhých hodin potácením se na hranici mezi bolestivým vědomým a nočními můrami, žaludek se mu převracel každé půl minuty a kdyby si ze sebe mohl stáhnout vlastní kůži, učinil by tak. Nyní se alespoň mohl udržet na nohou bez sebemenší pomoci.

Možná za to mohla skutečnost, že věděl, že tohle všechno má svůj důvod, možná jen neměl na výběr.

Čerstvé rány si převázal novými obvazy - sice už slíbil Aethele, že tohohle zlozvyku nechá, ale nechtěl způsobit zbytečné otázky a vydal se za Skýmim. Upravil si rukávy, límec a prohrábl si vlasy, doufajíc že se jeho chvilková slabost nepodepsala na jeho vzhledu tak jak se obával. Velmistr se touto dobou už vrátil k oslavování, nebo se přesunul k někomu jinému. Lokimu to bylo naprosto lhostejné. Odmítal tomu muži dát více než to k čemu se už snížil nyní, natož potom svoji další myšlenku.

Ty kódy získal a na ničem jiném nezáleželo.

Skímiho nalezl postávat poblíž ovládací plošiny té části doků, ve které zaparkovali jejich loď. Když Jotun uviděl boha neplechy přicházet, evidentně zbystřil, narovnal se ve své pozici a spojil ruce před sebou. Chladně a s nadzvednutým obočím - gesto až nebezpečně podobné tomu jeho vlastnímu - si prohlédl boha neplechy od hlavy až k patě. Loki chvíli čekal, že se mu vysměje, vyčte mu jeho slabost a některá jeho část která stále toužila po krvi na svých rukou jej k tomu v duchu vybízela - ano, dej mi důvod, proč ti zakroutit krkem, prosím - ale nic z toho se nestalo.

„Zdá se mi to, nebo vypadáš ještě hůře než obvykle, bratříčku?" vydechl nakonec pouze Skími a ušklíbl se. Natočil hlavu na stranu a Loki se jej rozhodl okatě ignorovat.

„Mám ty kódy," prohlásil stroze a více se k celém události nevyjádřil. Pořád mladému Jotunovi neodpustil pokus o vraždu a že se pokusil obrátit Aethelu proti němu. Jeho takzvaný bratr byl přesně ten poslední, komu by se Loki svěřoval o svém zdraví a dobré bytí.

„Jistěže," uchechtl se Skími a Lokimu se až příčilo nakolik přitom zněl jako on. Rozhodl se to ignorovat a namísto toho přistoupil k panelu vedle něj a začal na něm připravovat start jejich lodi. Netrvalo dlouho, než jej stroj požádal o zabezpečovací kód a když se tak stalo Loki z paměti vyťukal daná čísla. Loki věděl, že lidé s oblibou dávali jako kódy čísla, která pro ně něco znamenala. A on raději nehádal, co by tohle číslo mohlo znamenat pro Velmistra.

Skími sledoval jeho práci s tichou vážností, přes rameno kontrolujíc každý bohův pohyb. Snad stále očekával, kdy jej Loki zradí. Což byla jistě pochopitelná obava, vzhledem k tomu, jak proběhl jejich poslední rozhovor. Lokimu na trůnu nezáleželo. Skutečně ne. Nešlo mu o titul, hraní na Odina jej naučilo řádu věcí, kdy jedna z nich byla že už si znovu na krále hrát nechce. Nenávist kterou cítil k Skímimu byla čistě osobní. Nebylo to o moci.

Což dělalo Lokiho ještě nebezpečnějšího.

V duchu se uchechtl, aby zakryl skutečnost, že mu náhlá blízkost Jotuna byla nepříjemná. Nějaká jeho část chtěla mladého prince zradit jenom už na truc. Tohle ale nebylo o Skímim. Tohle bylo o ně. Tohle bylo o Lokim, jak se snažil osvobodit ze své minulosti. A vražda toho jediného, kdo místo něj byl schopen převzít vládu, nebyla součástí jeho plánu. Minimálně zatím.

„Takže..." zeptal se po chvíli ticha, které mezi nimi zavládlo Skími, „pomocí těchto kódů se ovládá celý hangár?"

„A lodě, kterou jsou v něm ano," pronesl Loki automaticky, jeho prsty dál běhajíc po klávesnici. Jako první vyřadil alarm. I kdyby někomu náhodou došlo o co se snaží, nikdo nepřijde. Jako druhé vypnul kamery a všechny senzory, jenž mohli jakkoliv říci majiteli lodí, kdo je pachatel. Loki už se od Velmistra nechal chytnout jednou, rozhodně nehodlal udělat stejnou chybu dvakrát.

Nakonec nehledě na to co se o něm říkalo, on se ze svých chyb poučit uměl.

„Nehrozí, že by se někdo pokusil zvrátit proces, až budeme na palubě?"

Loki nad jeho otázkou protočil očima. To jej Skími snad vůbec neposlouchal? „Jak jsem řekl, jediný způsob jak ovládat porty je za pomocí kódů. Kódy, které nosím v hlavě pouze já a nyní velice opilí Velmistr. Což mě činí tím jediným, kdo může vzlet zastavit," vysvětlil Loki netrpělivě a uvolnil stavidla i na zbytku lodí. Mechanická ramena všude kolem nich se dávala do pohybu a hangár ožíval.

„Skvěle," vydechl Skími nakonec a přesně v tu chvíli Loki ucítil na spánku hlaveň zbraně. Zastavil se v pohybu a zvedl mírně ruce do vzduchu. Pohledem nechápavě uhnul směrem k Jotunovi vedle sebe. Skími k němu přistoupil ještě blíž, sebevědomý úsměv na tváři, když sevřel v ruce laserovou pistoli. Nejednalo se o tradiční Jotunskou zbraň, takže ji Skími musel sebrat některému ze Sakaarských vojáků.

U Odinových vousů, musel vědět, že by mu ledové ostří neublížilo.

„Co to děláš?" zeptal se ho klidně, ale nesnažil se skrývat své překvapení. Zvedl ruce z desky a o krok odstoupil, jeho myšlenky víříc v jedné velké změti možností. Jeho smysly byly na poplach, svaly se mu automaticky zatahovaly a ani si neuvědomil, že uměle zpomaluje své dýchání, dokud mu nedošel dech.

„To jsi si opravdu myslel, že odsud odkráčíš živí?" ušklíbl se Skími„Ty vrah a lhář."

„Taková přeci byla dohoda, nebo ne?" pronesl klidně Loki, na tváři mírný úsměv, který by každého jiného na Skímiho místě rozhodil. Ještě odstoupil do prostoru, pomalý krok i pohyby za pomocí kterých si jak získával čas, tak zajišťoval že Skími nezpanikaří a nevystřelí. Nevěděl sice, jestli by ho rána do hlavy z laserové zbraně musela nutně zabít, ale rozhodně se necítil na to, aby to zkoušel, „Já pomůžu tvému lidu vrátit se domů a všichni půjdeme vlastní cestou. To mi slíbil tvůj lid."

„Tohle není o mém lidu," Skími předstoupil před něj, bez toho aniž by z Lokiho spouštěl pohled, zbraň stále namířenou na jeho čelo. Jeho oči byly chladné a na zbraň v jeho ruce už pomalu začínala útočit jinovatka i přes rukavici. V jeho rysech byla maximální soustředěnost, jako by se za každou cenu snažil vypadat děsivě. Škoda tedy jen, že jeho protivníkem byl Loki, „Tohle je o nás dvou."

Loki dvakrát sevřel a zase uvolnil ruce v pěst, připraven se natáhnout po magii, která mu vibrovala pod kůží, nebo po dýce v jeho rukávu.

„Víš, myslel jsem to vážně, když jsem řekl, že jsem vděčný za to, že jsi zabil otce. Vážně jsem. Pokud nic jiného, odhodlal jsi se udělat něco na co neměli tisíce takových jako ty odvahu," Skími potřásl hlavou bez vlasy, „A za to tě obdivuji, však... tak dlouho jak po světě chodí dva Laufeyovi dědici, nemůžeme být skutečně v míru, že?"

Loki si otráveně povzdechl a protočil očima, „Už jsem ti řekl, že o korunu nestojím-"

„Tady nejde o trůn," přerušil jej ostře Skími a udělal ještě jeden krok k němu, čímž donutil Lokiho automaticky o stejnou vzdálenost couvnout, jen aby se dostal z jeho dosahu, „Řekl jsi to sám. Že mne zničíš. Vyhrožoval jsi mi už tolikrát, že bych to sotva spočítal na prstech. Tváříš se jako že jsi veden chladnou logikou, ale nakonec ve tvých žilách koluje stejná zášť jako v mých. Nikdy by si mě nenechal být."

„Takže to je tvůj plán?" ušklíbl se Loki, „Zabít mne dříve než já zabiji tebe?"

„Prosté, že?" uchechtl se trpce Skími a Loki koutkem oka zkoumal své okolí, co by jen mol využít ve svůj prospěch. Jako první ale musel donutit uklidnit mysl a svaly. Vydechl a svěsil ramena, čelíc Skímiho obviněním se zvednutou hlavou, „Není to tak jako by tu byl někdo, komu by si mohl chybět, že? Jotunheim už tě nepotřebuje. Splnil si svoji část dohody."

Aethela by si mého zmizení všimla. Křičela nějaká dětinská, slabá část jeho, kterou ale zadusil mnohem dříve než stihla zanechat na jeho mysli nějaké stopy. Jeho úšklebek se ještě prohloubil, „A jak plánuješ dostat všechny ty lodě do Ledového města. I ve dvou by to nebylo jednoduché."

„Má mne za hlupáka?" Prskl Skími, jen proto aby se zase o něco uklidnil a na svém místě napřímil. Jednalo se o ten jediný moment, kdy v něm Loki spatřil jeho napjatost, nervozitu. V duchu se uchechtl. Skími měl strach. Měl strach z něho. Dobře. Pomyslel si a natáhl magii do svých prstů až cítil jak vzduch naplnila elektřina. Měl by se bát, „Mí muži už na mně čekají v hale."

Loki potřásl posměšně hlavou, „Jistěže."

„Musím ti ale poděkovat. Dal jsi nám cestu domů. Technologii portálů a mapu skoků mezi světy, za jejíž pomocí se bude moci Jotunheim navrátit do své staré slávy."

„To je tvůj plán?" zajímal se Loki, který mohl přímo cítit jakým směrem se tahle konverzace táhne. Býval by se sám sobě i trpce vysmál a byl si jistý, že někdo tam nahoře tak určitě činní právě nyní. Světová nadvláda? Válka? Bože bylo, tak bolestivé nakolik si byly se Skímim podobní. Bylo to pro něj jako dívat se na starý odraz sama sebe, „Zneužít mezer ve světě k tomu udělat z Jotunheima znovu válečný národ? Nebyl jsi to ty, kdo mi vykládal, že přes tohle období už jste se přenesli?"

„Přenesli, ale setkání s tebou mne dovolila si něco uvědomit," přiznal Skími a v jeho hlase byla cítit bolest, kterou nejspíše nedokázal zachytit předtím než otevřel ústa, „Jotunheim nikdy nebude ve skutečném míru. Ne když jsou na světě lidé jako ty, se svými falešnými sliby a nenávistí ve tváři."

„Asgarďané námi pohrdají, Mitgard v nás vidí monstra a zbytek vesmíru bezduchá zvířata," Skími přistoupil ještě k němu, zatímco Loki couvl, až nebezpečně se blížíc okraji ovládací plochy. Skími hrdě zvedl hlavu, jeho rudé oči se vpíjejíc do Lokiho, stejně jako zbraň v jeho ruce, „Jak máme žít v míru, když nás ostatní národy loví pro zábavu? Pokud je světová nadvláda jediný způsob jak ochránit mé lidi, velice rád se o ni pokusím."

Lokimu se chtělo smát. Tohle musel být snad nějaký krutý vtip, že? Osud si snad skutečně musel užívat jeho pokořování.

„Takže jsi nakonec akorát vystrašené malé děcko," vydechl Loki a ta slova mu připadala prapodivně vzdálená. Jako by je ani nevyřkl on. Malé děcko, které přišlo o všechno. Malé děcko, které se tak neskutečně snažilo všem kolem sebe dokázat, že na to má. Jenž bylo vystrašené z toho, co dokáže a z vlastní rodiny. Loki měl pocit, že bude znovu zvracet.

„Ano," přiznal nakonec Skími po chvíli váhání a nebývalá síla se mu vrátila do hlasu, když pevně sevřel zbraň, „Mám strach. O své lidi. O svůj život. V noci se probouzím z nočních můr, protože mám strach, že někdo jako ty přijde a připraví mne o všechno."

A Loki najednou pochopil, proč Skímiho tolik nenáviděl. Byl až moc jako on. Byl vším, co na sobě Loki nenáviděl. Čím na sobě pohrdal. Jako by někdo před ním vystavil všechny jeho chyba a nespokojenosti. Nakonec Skími byl stejný jako on, před tolika lety. Vystrašený, zbrklý a manipulativní, schopen udělat všechno jen proto, aby udržel svůj malý svět po hromadě. A totálně v tom pohořel.

„Jak se ale říká, svým nočním můrám se musíme postavit."

Skími vystřelil.

✧POZNÁMKA AUTORKY✧

Krásný den přeji! Dobře, uznávám tato kapitolka je totální trash (obzvláště Aethelina část), ale nějak se do toho dostat musím, ne? Tak či onak, tento příběh se pomalu ale jistě blíží ke konci - jak už vám nejspíše došlo, takže mne napadlo udělat ASK pro hlavní hrdiny. Pokud máte tedy o podobnou záležitost zájem, můžete mi pod tuhle kapitolu psát možné otázky. Jinak otázky budu přijímat až do chvíle, kdy vydám samotný ASK (což bude úplně na konci), takže se nemusíte bát zeptat našich hrdinů skutečně na cokoliv. 

Uvidíme, třeba z toho něco vzejde.

S láskou Pavla.