Loki je musel někdy v průběhu oba přenést do její ložnice, jelikož Aethela si nepamatovala, že by se tam kdy dostávala po svých. Jisté bylo pouze to, že když světlo dopadlo skrz okno i do jejích očích Aethela se probudila obklopena teplými kožichy, ještě teplejšími dekami a jemnými přikrývkami, na které si sice nikdy nepotrpěla, ale nyní v nich byla zamotaná celá. Podle místa vedle ní a prapodivné prázdnotě po tom elektrickém pocitu na patře, který cítila vždy v Lokiho přítomnosti si dovolila předpokládat, že se zbytek noci rozhodl mladý čaroděj dospat v její ložnici - nejspíše proto že vlastní postel byl luxus, který Jotuni svému částečnému spojenci nebyly ochotni poskytnout. 

Nakonec, pořád to byl jejich nepřítel - zločinec, který je dostal do této nepříjemné pozice v první řadě. 

Aethela se na svém místě narovnala, nespokojeně zjišťujíc, že je pod přikrývkami stále nahá. 

Prudce se rozhlédla kolem sebe, nalézajíc své oblečení úhledně složené na vycpané židli vedle - nejspíše další z Lokiho kouzel vzhledem k tomu, že vedle jejího starého oblečení ležel ještě světle modrý lehký kabát, aby se alespoň trochu ochránila před zimou. Z neznámého důvodu měla pocit, jako by se jí tím Loki vysmíval.

Nakonec ale spolkla ten kus své hrdosti a kabát vyzkoušela. Když zjistila, že jí padne přímo dokonale, nezbývalo jí než jej s úšklebkem přijmout - její výmluvou bylo, že v jejím pokoji se nacházel jediný krb v jinak zcela ledovém paláci a ona právě přišla o ruku, nechtěla si ještě způsobit omrzliny. Aethela sklouzla z postele, pohotově na sebe navlékajíc jednotlivé látky dříve, než se k její pokožce dostane chlad. 

Pohodila bílými vlasy.

Aethela nevěděla jak dlouho spala, ale podle hluku, který k ní doléhal hlouběji z paláce lehce poznala, že přípravy evakuace už začaly. Takže Loki se Skímim už asi dávno vyrazili. Uvědomila si s větším knedlíkem v krku, než by měla. Pokud tedy už nejsou přímo u Velmistra. Aethele se z té představy zhoupl žaludek nechutí a byla nucena zatřást hlavou, aby zahnala nepříjemné myšlenky.

Dlouze si povzdechla.

Aethela si o Lokim myslela spoustu věcí, polovinu z nich spíše váhala, ale přesto moc dobře věděla, že je silný. Neskutečně silný. Byl schopen proklít zvířecí lebku úzkou dýkou a ani přitom nemrknout, vyzvat v souboj Val - a to už bylo něco. Aethela měla za to, že kdyby bylo po jeho, kdyby nebyla dostatečně všímavá, nikdy by jí nepřiznal jak ve skutečnosti zlomená jeho mysl je. 

Znovu si povzdechla. 

Do ničeho z toho jí nic nebylo. Přesto cítila prapodivnou ochranářskou potřebu vůči tomuto neskutečně tvrdohlavému člověku. Na světě pravděpodobně nebylo umanutější bytosti. Byl schopen obětovat všechno a všechny, zničit tisíce budov jen proto aby získal sebemenší kontrolu. Sám nad sebou. Nad svým životem a okolím. 

Nyní dokonce i nad ní. 

Aethela sevřela ruce v pěst. Viděla, jak strašně na hraně se ve skutečnosti Loki pohybuje, jak mu stačí jediný špatný krok a spadne. Jak vyděšený sám nad sebou byl, když byl nucen zahodit svou klidnou bezstarostnou masku. Když již nebyl schopen ignorovat své problémy, utíkat před svými nepřáteli. I kdyby to nikdy nepřiznal nahlas byl vyděšený z toho, co jej možná čeká. Cítila to, když se k ní přitáhl, z jeho pokožky sálal chlad a nervozita. Jeho svaly se neuvolnily dokonce, ani když se jejich rty spojily. 

Šel po jejím těle hladově a zoufale, jako zvíře příliš dlouho zavřené v kleci. Jako by nevěděl co sám se sebou a tohle byl jediný způsob jak z toho všeho ven. 

A nehledě na to jak jej za to Aethela nenáviděla, sebe nenáviděla více za to, že to tak měla stejně.

 Někdo by mohl říci, že tok tomu spělo od samého začátku. Už od chvíle kdy se setkali poprvé, bylo mezi nimi prazvláštní napětí a Aethela by lhala sama sobě, kdyby Lokiho neshledávala atraktivní - vlastně pokud to bylo pokaždé takové, tak svým způsobem chápala, co na podobných chvilkách všichni tak vidí - ale ona nikdy nevyhledávala podobné věci. Známosti, jak jim s oblibou říkala Val. V Heveské kultuře byly podobné touhy považované za nečisté - za prostou nutnost k přežití, zachování rodu, kterou nikdy neměla šanci vyzkoušet. Až dosud.

Protože to bylo tak jako se vším, že? Její život se začal pohybovat ve vzorci. Něčemu věřila a pak přišel Loki a jako obvykle ji zviklal v ohledech ve kterých by ani nevěřila, že může.A ona se nesnášela za to, jak strašně si to začala užívat.

Aethela nechala myšlenky na minulou noc za sebou a sklonila se, aby si udělala culík. Sevřela své bělostné vlasy v rukou zrovna ve chvíli, kdy se ve dveřích její ložnice objevil jeden z Jotunských starších, kterého Aethela viděla naposledy na Lokiho soudu. Prudce k němu zvedla hlavu, zrovna ve chvíli, kdy otevřel ústa poprvé, „Lady Aethelo-"

Muž se zastavil na místě a dlouze si místnost prohlédl, očima přejíždějíc mezi ní a rozválenou postelí za jejími zády, jako by si něco uvědomil - což ji v tu chvíli nutilo cítit se více vině, než na co měla právo. Nespokojeně se na něj zamračila, když jeho tvář ovládlo porozumění a daroval jí přehnaně milý úsměv. Vydechla, „Co?"

Muž sklonil hlavu a v očích se mu zajiskřilo, „Jen jsem se chtěl zeptat, jestli máte všechno co potřebujete?"

Aethela se na něj nevěřícně podívala. Kde se objevil ten náhlý zájem o její blaho? 

Jotun přistoupil blíže, klidný výraz na jeho tváři, „A také bych vás poprosil, jestli byste dnes raději nezůstala se mnou. Bude tady hodně zmatku, tak nechceme, abyste se do toho příliš zamotala."

„Proč?" Aethela se narovnala a nadzvedla jedno obočí, „Oba víme, že se o sebe dokáži postarat. Tak proč?"

Lord jehož jméno si správně nepamatovala jí daroval skromnou úklonu, klidný, však prapodivně záludný výraz na tváři, jako by věděl o tolik více než jen říkal nahlas. Svým způsobem jí tím připomínal Lokiho. Určitá část z ní jí kvůli tomu nutila ke skepticizmu. Podezřívavě si muže prohlédla a zkřížila ruce na prsou. Natočila hlavu na stranu, čímž donutila muže před sebou, přistoupit blíže, ten otravný lehký úsměv stále na jeho tváři, „Uvěříte mi, když vám řeknu, že mi jde pouze o vaše blaho?"

Aethela na něj chvíli dlouze hleděla, než jí pochopení srazilo. Tvrdě. Zklamaně vydechla a tvář jí poklesla, „Loki vám řekl, ať na mne dáte pozor."

„Ano," vydechl po chvíli Jotun a Aethela hlasitě frkla a protočila očima,rozhazujíc rukama do vzduchu. Protože jistě že ano. Zatracenej kontrolovačnej Bastard. Pomyslela si nespokojeně. Hned co ji jen pustí z postele a on už má strach, aby mu neutekla. Znovu. A to mu přitom slíbila, že už jej neopustí. Copak mu její slovo nestačilo? Muž k ní přistoupil blíže, „Prošla jste si složitou operací-"

„Má strach, že zase uteču," přerušila jej a promnula si kořen nosu. Hlasitě vzdychla. Aethela věděla, že její odchod odusd byl chyba. Bohové, na světě nebyl nikdo jiný, kdo by to věděl lépe. Nechala tu Lokiho samotného, v obklopení nepřátelé kteří si každý z různých důvodů přáli jeho smrt - a jakkoliv právem, neměnilo to nic na tom, že Loki byl její partner. Přítel... možná více? Po včerejšku nedokázala říci. Tak či onak, byla chyba jej opouštět. A i když věděla, že jen kvůli tomu si od něj zaslouží tento střípek nedůvěry, nebolel jí o nic méně. 

Jotun si jí dlouze prohlédl, chladné rysy, když kývl, „A chcete utéct?"

Aethela k němu vzhlédla, dlouze si jej prohlížejíc, předtím, než zavrtěla hlavou, „Ne v tuto chvíli ne," vydechla a potřásla bílými vlasy, „Váš lid mi zachránil život. Mám u něj dluh a zůstanu, dokud jej nesplatím."

Alespoň na tuto část své Andělské osobnosti by neměla zapomínat. Že je pořád vázána principy svého lidu, nehledě na to jak jí podklouzávaly v posledních dnech v rukou. Ani nemluvě o tom, že Aethela přímo toužila po tom být užitečná. Už od chvíle, kdy jí Loki do tohohle zatáhl měla pocit, jako že tu nemá skutečnou roli - že je jen někdo koho Loki z vlastní marnosti stáhl sebou a přitom neměla co dělat. Neznala Jotuny, zákony tohoto lidu, nevyznala se v kličkách tolik jako její společník. Bohové, přímo prahla po tom dělat pro jednou něco užitečného.

Mudrc se na ni usmál a vděčně potřásl hlavou, „Jsem si jistý, že to můj lid ocení."

„A také," odkašlal si a přišel blíže, posazujíc se na koženou židli vedle lůžka e a až v tu chvíli si dívka všimla, že se mu ze zmrzlého potu dělají na tváři menší rampouchy. Muselo mu být v místnosti díky krbu neskutečné vedro. Pokud ale jakékoliv nepohodlí skutečně prožíval na sobě to nedal najevo, pokládajíc si ruce do klína, „Těší mne, že se situace mezi vámi a Lokim vyřešila."

„Proč myslíte?" natočila hlavu na stranu a posadila se na postel naproti němu, „Protože Loki chtěl, abyste mne pohlídal?"

„Spíše jsem ho dnes ráno viděl utíkat z vaší ložnice."

Aethela se zastavila v pohybu a cítila jak se jí z tváře vytratila barva, jen proto aby se do ní následně vehnalo horko. Jeho potměšilý úsměv pozorovala s vyraženým dechem. Červenala se. Bohové, ona se nikdy nečervenala. Pohotově sklonila hlavu, ve snaze skrýt svůj výraz a zastrčila si neposedný vlas za ucho, „Já-"

„Do toho mi samozřejmě nic není," přerušil její rozpaky, za které se Aethela nenáviděla lord dříve, než se mohli rozrůst v něco více. Bylo to poprvé za celou chvíli, co jí přišlo že jeho úsměv je zcela upřímný, „Ale těší mne, že jste překonali své rozdíly a našli společnou řeč."

„Proč vám na tom vůbec záleží?" pokusila se konverzaci odvést jiným směrem - nějakým který jí buďto nepřinášel vlnění v podbříšku, nebo touhu omlátit vlastní hlavu o zeď. Polkla a podívala se na něj přísným pohledem, nacházejíc opěru ve své staré chladné póze, „Není Loki náhodou nepřítel číslo jedna?"

„To je komplikované..." přiznal s povzdechem Jotun a předklonil se dopředu tak, že si opřel ruce o kolena. Mírný úsměv se mu přitom vloudil na tvář, „Pamatuji si doby, kdy se ještě schovával za matčinu sukni a honil se za svým bratrem v úžasem v očích."

Aethela nadzvedla jedno obočí na znamení toho, že má pokračovat. Ráda by si myslela, že jí do tohohle nic není, nebo že jí na Lokim nezáleží dost na to, aby si tohle vyslechla, ale její mysl i tělo vědělo, že to nebyla pravda. A ona si odmítala lhát, pokud nic jiného. Nakonec, když jí naposledy Loki něco neřekl, jelikož to nepovažoval za důležité zamlčel jí, že je adoptivním synem Odina všeotce. Bohové. Uvědomila si prudce. Ona se vyspala se synem Odina uchvatitele. Její andělští předci se museli někde v dálce převracet v hrobech. I když nebylo to tak, jako by nad ní drželi ochranou ruku poté co padla. 

Aethela zatřásla hlavou s bílými vlasy a donutila se soustředit. Upřímně si nedokázala Lokiho představit jako malého kluka, mazanost to jediné, co kazíc jeho nevinnost. I když Aethela pochybovala, že Loki byl kdy doopravdy nevinný. Hádala jej na takové to dítě, které je příliš chytré pro své vlastní dobro, se zákeřným pohledem v očích, které věděly vždy mnohem více, než by vědět měly. 

Dítě, které bylo nuceno vyrůst příliš rychle. Aethela se zakabonila. Což svým způsobem vysvětlovalo, proč nevyrostl nikdy.

"A co více, pamatuji si den, kdy do Jotunheimu přišla jeho matka," mudrc si povzdechl a Aethela se nalezla zbystřit a prudce k němu zvednout hlavu v očekávání. Lokiho adoptivním otcem byl Odin uchvatitel, jeho skutečným byl král Jotunheimu. Ani se neodvažovala hádat, kým je jeho matka. Jotun nejspíše její zájem pochopil a na svém místě si poposedl, když k ní kývl, „Asgarďanka. Naštvaná, zhrzená a zrazená vlastním lidem. Vlastní rodinou, která se nemohla dívat na monstrum, které se z ní stalo."

Když Aethela neodpovídala, Jotun si propletl prsty mezi sebou a pokračoval, „Přišla stejně jako on toužíc po válce a po krvi. Nabídla mému lidu moc a prostředky. Nabídla mu slávu dobyvatelů. A i když to neříkám s hrdostí, to je něco, co můj rod prostě nedokáže odmítnout."

Aethela povrchně frkla. A nebyly by jediný. Znala minimálně dvacet dalších ras, s Asgarďany v čele. 

„Sledoval jsem ji, jak se míhá kolem královské rodiny," ignoroval její reakci lord a trpělivě se na svém místě narovnal, „To, že je ona a král milenci, jsem zjistil až ve chvíli, kdy byla těhotná."

„Válka byla na spadnutí a ona si musel vybrat mezi vítězstvím a vlastním synem," Tvář Jotuna o něco potemněla, i když si Aethela do té doby nemyslela, že je to díky už jeho tak tmavému odstínu kůže a rudým očím možné. Zvedl k ní svůj hluboký pohled, vážnost v rysech, kterou u něj dosud neviděla. Dokonce ani na Lokiho soudu ne, „A asi oba víme jak si zvolila."

Výraz se kterým se u něj setkala by se dal nazvat jednoduše čistý. Dobromyslný. Jako by Jotunovi skutečně na Lokim záleželo tolik jak tvrdil. Aethela se v těchto věcech příliš nevyznala, ale věděla že nic z toho co jí právě řekl nevysvětlovalo, proč by se měl zajímat o svého nepřítele. Nebo alespoň v jejích očích. Nutilo ji to přemýšlet nad tím, jestli v jejich vztahu není více, než je muž před ní ochoten přiznat.

„Takže Loki je míšenec," vydechla. Míšenec. Dítě dvou světů. Dvou nepřátel, které spolu vedli dlouhé roky válku. Neměl se narodit. Neměl existovat. Byl anomálii sám o sobě. Aethela se dlouze nadechla, „Ví o tom?"

„Já mu to neřekl," pokrčil rameny muž před ní, „A vzhledem k tomu, jak funguje komunikace v jeho rodině, řekl bych že ani nikdo jiný."

✧✧✧

Loki si hlasitě povzdechl a prsty líně poklepal na povrch sklenky ve své ruce, nespokojeně pozorujíc jak se v ní světle zelená tekutina přelila z jedné strany na druhou. Od své poslední sázky s Val se alkoholu vyhýbal - na světě bylo jen opravdu málo věcí, které mohly jeho mysl pohltit tak jako místní alkohol a on si své příčetnosti vážil příliš na to, aby s ní takto hazardoval. Nakonec, už párkrát o ní málem přišel a trvalo mu dlouhé léta, než si ji obnovil úplně. Tentokrát se však obával, že by to bez trochu omamné látky v žilách nezvládl.

Netrpělivě se rozhlédl kolem sebe. Loki stál opřený jedním loktem o bar, na sobě svoji tradiční Sakaarskou tuniku - tu která nebyla skrz na skrz promočená a od krve - obecnému vířením oslav kolem něj věnujíc pozornost jen napůl. Mohl kolem něj téci alkohol proudem, exotické pamlsky lákat hosty svou divokou vůní, látky barev stejně chaotických jako Sakaar samotný a on to všechno vnímal jen napůl. S prapodivným odporem, řekl by. Ze zkušenosti oslavami pohrdal - strávil celý život v sídle bohů, kteří nešli pro důvod k oslavám daleko, což dosti kazilo dojem - navíc vzpomínky z chvíle, kdy na tomto místě stál naposledy se k němu dostávaly teprve prapodivně zpětně, takže bylo pochopitelné, že z toho, že musí trávit svůj čas tady není nadšený.

Samozřejmě, on nebyl z této situace nadšený jako z celku. V jeho okolí ležela jen špetka jeho nespokojenosti.

Skími na něj čekal v hlavním hangáru, kam ukryly jejich loď a Loki měl nepříjemnou pachuť na jazyku z představy, že by jej měl nechat dlouho bez dozoru, Ne, že by si nemyslel, že se o sebe dokáže Skími postarat sám - vlastně měl opačný problém: Skími byl natolik schopný že se Loki obával, co udělá, když se bůh nebude dívat. Už předtím se jej pokusil podrazit. A bůh si byl jistý, že to udělá znovu. On jen doufal, že až se tak stane, bude mít tohle celé z krku. A možná nebude někde ve škarpě umírat v bolestech. To by bylo také fajn.

„Ah, podívejme se, kdo se nás rozhodl poctít svou přítomností!" vyrušil jej z rozjímání pisklavý hlas a Loki by lhal, kdyby řekl, že sebou při zaznění toho zvuku mírně necukl. Býval by se za to proklel hned na to, kdyby jeho pozornost neležela někde malinko jinde. Třeba, kdyby se nesnažil vší silou udržet žaludek na svém místě, když se za těmi slovy otočil a jeho pohled se setkal s tím Velmistrovým, „Loki Laufeyson! Tebe už jsem tu dlouho neviděl!"

Aby, pravdu řekl, Lokimu se ta doba zdála mnohem kratší, než mu bylo milé. Přistihl se jak pevně svírá skleničku v ruce, div že ji nerozbil, odhalená kůže pod rukávy jej nepříjemně svrbíc, jako by se mu chtěla sama strhat z těla. Polknutím ten pocit zahnal a donutil se k pokrčení ramenou, „měli jsme teďka s Aethelou nějakou práci."

„Ano, to mi připomíná," velmistr se prudce rozhlédl kolem sebe, „Kde je vůbec Aethela? Nikde ji tu nevidím."

Loki se při zmínění toho jména napnuly svaly více než by byl ochoten přiznat. Snad proto, že to byla právě ona, ke které se myšlenkami vracel celé ráno nehledě na to, jak strašně se snažil před jejím obrazem uniknout. Aethela. Zopakoval Loki v duchu a dlouze vydechl. Stále cítil její horký dech na své kůži, její rty na svých, pamatoval si jak jej pevně sevřela, jako by jí byl skutečně někým drahým a byl si jistý, že na to už nikdy nezapomene. Na to byla vzpomínka na jiskry v jejích očích příliš silná. 

Jedna jeho část se nemohla dočkat až tohle budou mít za sebou a všechno se může vrátit ke starému, ale ta druhá byla vyděšená z návratu. Tedy, Loki byl normálně dobrý ve čtení lidí - tak si také dovolil doufat, že když ji políbí, tak jej neodstrčí. Nyní však byla jeho mysl zmatená. Nervózní. Dle  jejího chování jej za to co se stalo včera mohla stejně tak nenávidět jako milovat.

„Aethelu na párty moc neužije."

„Ah to je pravda," potřásl hlavou sklamaně velmistr a zhoupl se na patách. Přiklonil se k Lokimu a falešně ztišil hlas, jako by se bál, že zmíněný Anděl v jakoukoliv chvíli projde dveřmi, „někdy si říkám, jestli není rozbitá."

„Není rozbitá," nalezl se Loki oponujíc dříve, než si to stihl rozmyslet. To ale nic neměnilo na tom, že jeho tón byl chladný, ostrý a jistý si v každé slabice těch slov. Aethela nebyla rozbitá. Aethela byla překrásná, chytrá a schopná - její kůže zářila jak hebké plátno, v očích se zrcadlilo srdce tisíce galaxií a její srdce bilo rychlostí závodního koně, když se napjala pod jeho dotekem. Loki nikdy nepovažoval sníh za něco krásného - se svým původem jej byl odsouzen nenávidět, jelikož mu připomínal všechno čím na sobě pohrdal. Stačil mu jediný dotek ledu na jeho kůži a to monstrum, které se snažil držet pod povrchem se dostalo ven - nechápal jak jej lidé mohou obdivovat, nazývat jej půvabným, dokud nepoznal Aethelu a nesrazil se s jejími sněhově bílými vlasy. Aethela byla Anděl, byla anomálií a byla dosti možná tím nejúžasnějším stvořením jaké kdy viděl - takže ne, nebyla rozbitá, "Je dokonalá."

„Ale jistěže! Je to Anděl, nebo ne?" vydechl Velmistr a dvakrát spojil a zase rozpojil ruce, divoké hvězdy v jeho očích, „nakonec, nezáleží na tom jestli má smysl pro humor, co je důležitější je, že jsem v celičkém vesmíru jediný, kdo vlastní Anděla! No není to úžasné?"

Loki stáhl rty do tenké linky a musel pevně sevřít čelist, aby zabránil nespokojené poznámce uniknout jeho ústům. Sklenku v ruce sevřel ještě pevněji, cítíc jak mu divoká magie proudí prsty, toužíc se dostat ven. Loki Velmistrem pohrdal. Byl mu odporný po všech stránkách, po jakých jen může někdo být, ale v tuto chvíli se panický pocit v jeho hrudi měnil ve zlost. Z toho co hodlal podstoupit se mu chtěla zvracet, ale z představy, že by se měl muž před ní, jen jedinkrát dotknout Aethely, jeho kůže přímo hořela. Jeho nádherné Aethely. 

Loki musel využít všechny své psychické síly na to, aby těžce polkl, „Ano."

„Stejně ale, neměla by tě tak dřít," nevšímal si jeho nespokojení Velmistr a přitočil se k Lokimu blíže, dříve než se od něj stihl bůh odtáhnout vzal jeho volnou ruku do svých dlaních. Loki se prudce napnul a vytřeštil oči, za což by se býval v duchu proklel, kdyby nemusel se zatajeným dechem sledovat, jak jej postarší muž jemně pohladil po dlani a daroval mu toužebný úsměv,„Tyhle ručičky nebyly stvořené pro práci, že?"

A Loki - mistr slov a klamů - měl dost co dělat, aby odpověděl, „Ne to nebyly."

„Nikdy bych tě ale netypoval na ochranitelský typ! Tohle je nový Loki, kterého ještě neznám!" Pustil Velmistr konečně jeho ruku a odtáhl se, na tváři nadšený výraz malého dítěte, které právě dostalo novou hračku - tohle přirovnání zvětšovalo touhu jeho těla vyzvracet vnitřnosti ještě více. Prastará bytost se na něj ušklíbla a svůdně mrkla předtím než se přiklonila blíže a plácl žertovně boha neplechy přes zadek, „A nemohu se dočkat až to změním!"

Loki pevně zatnul svaly a polilo jej horko. Nádech a výdech. Připomněl si. Ještě od něj musíš získat ty kódy. 

„Třeba hned teď," nabídl mu Velmistr a v jeho očích se znovu zajiskřilo, „Můj salónek je vždycky volný, pokud by si se chtěl přidat."

Loki se hlasitě povzdechl, snažíc se ignorovat červená žárovičky, které na něj řvaly aby se na otočil na svém místě a odtud zmizel - to by bylo rozhodnutí rozumného člověka. Jediné štěstí tedy, že tím Loki nikdy nebyl. Hlasitě si povzdechl a trpce se ušklíbl, „Mám snad na výběr?"

Velmistr se na něj pobaveně usmál a pokynul mu, aby jej následoval. Loki za ním chvíli hleděl, přemlouvajíc svaly k pohybu, když nechal svoji hlavu klesnout a znovu si hluboce povzdechl. Na jediný nádech do sebe nalil zbytku alkoholu ze sklenky, doufajíc že tak alespoň trochu otupí své smysly a šíleného vládce Sakaaru následoval.

✧POZNÁMKA AUTORKY✧

Krásný den přeji! To jste nečekali, co? Já vím, měla jsem tuto kapitolu vydat už dávno, ale znáte to, škola, lenost, do toho je ještě NANOWRIMO (National novel writing month), takže jsem se věnovala hlavně svému hlavnímu projektu. Což mi připomíná, že musím ještě za čtyři dny napsat ještě deset tisíce slov, takže to tu jen rychle uzavřu, řeknu jen, že doufám že se vám tato kapitola líbila a utíkám psát.

S láskou Pavla.