Z Aetheliných úst unikl sladký povzdech, když se jí po pokožce rozlila horká voda a její tělo bylo až paralyzované horkou vodou v lázni. Bylo to prakticky poprvé co jí od jejího pádu pustili z nemocničního lůžka a ona si přímo užívala tu vlhkost, která se navrátila do jejích končetin.

Možnost natáhnout svaly, připomenout si jaký je svět bez ostrého nemocničního pachu a smít ze sebe všechen ten pot a prach.

Její ztuhlé končetiny a napjaté rány se v horké vodě uvolňovaly a ona se do ní ponořila ještě více, zády se opírajíc o kamenný okraj jezírka horkého pramenu nacházejíc se hluboko, hluboko pod ledovými paláci. Potřásla s bílými vlasy staženými do drdolu. Ani se jí nechtělo věřit, že někde v Sakaaru existuje místo takového potěšení. Aethela byla už ze svého původu silně praktická - dělala svoji práci, žila v rutině, nad hlupáky v městě požitkářů protáčela očima.

Pohodlí, nebo rozkoš nikdy nebyla priorita jejího života. Jedla a spala čistě proto, aby doplnila energii, nepila, neúčastnila se Velmistrových slavností. Shledávala jakési pohodlí v myšlence, že to není chuť která ovládá její rozhodnutí, ale její ideologie. Její rozum, pro který bylo vlatsní pohodlí vedlejší. Bylo bojovnice. Byla válečnice. Nebyla stvořena pro jemné přikrývky a sladké víno - narodila se se zbraní v ruce a bouří v srdci. Na druhou stranu v poslední době se celý její život obracel směrem, který dosud neznala, pocity které neznala a neměla znát se dostávaly na povrch a tak považovala tuto chvíli odhadu za nutné (a příjemné) zlo. Potřebné k tomu, aby se probudila, načerpala energii a co více, vyzkoušela novou ruku.

Aethela se přerývavě nadechla, když si poposedla na místě a zvedla svoji prostetickou končetinu do vzduchu. Kov, který vyrůstal z jejího ramena jí tvořil celou paži, přes loket, předloktí až k prstům, které se lehce třepotaly ve vzduchu, když se s nimi pokusila zahýbat. Musela uznat, že se jednalo o mistrovskou práci, která reagovala na impulzy její mysli bez jediné mezery v čase.

Modrý kov zcela napodoboval její starou ruku, snad jí ve své síle I předčil, jak zjistila když se jí dnešního odpoledne podařilo při průchodu vysadit dveře rovnou z pantů - něco na co si ještě musela zvyknout.

Co jí však ani nejmodernější medicína namohla nahradit byl cit. Její nová ruka sice na její pohyby reagovala, však když prsty přejela po kameni necítila vůbec nic. Nevnímala složitou texturu, ani jí nepřekvapil chlad. Na druhou stranu - už tak si zvykla, že na tuto ruku necítí, jednalo se o malou cenu za to, že jí bude moci znovu používat, silnější než předtím.

Opatrně spustila kovovou ruku do vody a slastně vydechla, posouvajíc se tak do mnohem příjemnější pozice. Vydechla vzduch ze svých nozder a zavřela oči, vnímajíc hučení horkého pramene, kapání drobných pramínků z krápníků nad její hlavou, jak se usazovaná pára měnila znovu ve vodu. Z jejího klidu jí však vyrušil známý hlas.

"Řekli mi, že tě tady nejdu," hlesl příchozí a Aethela nezvládla než sebou lehce cuknout.

V duchu se za to proklela, ale to už k němu pohotově zvedala hlavu, oči vytřeštěné překvapením. Na svém místě si poposedla, najednou si uvědomujíc v jaké pozici se nachází a pohled jí automaticky střelil směrem k jejímu oblečení, které zůstalo u vchodu do jeskyně.

Ve vchodu, ve kterém nestál nikdo jiný než bůh neplechy. Daroval jí potměšilý unavený úsměv, když přišel blíže, sám oděn jen v ručníku, odhalujíc tak celému světu jeho hruď. A ona nezvládla, než si jej chladnýma očima prohlédnout. Bůh neplechy měl hubenou, však jako většina bojovníků svalnatou hruď, však co upoutalo Aethelinu pozornost mnohem více byla dlouhá jizva táhnoucí se mu pod pravým žebrem.

Asgarďané nemívali jizvy. Jejich organismus se hojil stejně rychle jako ten Andělský a I kdyby přihlédla k tomu, že Loki není skutečným Asgarďanem, tak pořád měl svojí magii. Všechny jeho rány by se měly zahojit bez jediné poskvrny. Leda, že by bylo ponechání si této jizvy jeho volbou. Aethela věděla, že spousta bojovníků si své jizvy nechávaly z hrdosti, jako na znamení svých starých vítězství. Loki jí ale nikdy nepřipadal takovým typem člověka.

"Můžu se připojit?" zeptal se jí spíše z toho důvodu, jak to znělo, než že by cokoliv co řekla, stejně změnilo její názor, když mu věnovala chladný, nic neříkající pohled. Na její odpověď nečekal, posazujíc se do lázně naproti ní, ručník nechávajíc na kameni za sebou. A ona měla alespoň tu decentnost podívat se bokem, alespoň do chvíle, dokud jeho tělo nezmizelo pod hladinou.

Bůh neplechy slastně vydechl I on si užívajíc všudypřítomného horka a mokrou rukou si prohrábl zpocené černé vlasy. S rty stáhnutými do tenké linky si až nyní všimla hlubokých kruhů pod jeho očima, jisté bledosti tváře a chybějícího obočí, tam kde jej omylem řízla předtím dýkou.

Lhostejně odvrátila pohled, nenechávajíc aby se k ní situace ve které se ocitly dostala moc blízko. Pravdou bylo, že na něj byla pořád trochu naštvaná. Lhal jí. Zamlčel jí důležitou informaci. Byl postrachem pro její život. Nějaká její část ale věděla, že její hněv je malicherný. Něco, co by si nikdy nepřipustila. Její chladné uvažování totiž vědělo, že to nebyla Lokiho chyba, že to byl Odin, kdo si jej adoptoval. Že to byla právě královská rodina v jejímž domě vyrostl. Že dlouhé roky říkal muži, kterého Aethela nenáviděla ze všeho nejvíce otec.

A svým způsobem rozuměla I tomu, proč jí o tom neřekl. Oba věděli, že potom by na něj zanevřela úplně. Zrovna, když jej přestala nenávidět. Omlouvalo to jeho činy? Ani zdaleka. Dlužil jí omluvu? Rozhodně. A možná I něco více.

"Co ruka?" zajímal se chladným hlasem, jeho modré, kočce podobné oči vyhledávajíc její rameno vykukující nad vodou. V jeho tváři již nebyla starost, ale stejně na jeho otázce bylo cosi upřímného, skutečného.

"V pořádku," odpověděla nic neříkajícím kamenným tónem a potřásla bílými vlasy, podvědomě svoji prostetickou končetinu skrývajíc ještě víc pod hladinu, nehledě na to že se nejen nebylo za co stydět, ale také ji Loki už viděl. Několikrát, "Zvyknu si."

"A to z tebe mluví tvá hrdost, nebo pravda?"

"Co ty víš o mé hrdosti," odsekla chladně, drobná ostří ve světlých očích. Pohled, který mu darovala nebyl vyloženě vyčítavý, ale byl zžíravý dost na to, aby lec koho vyhodil z rovnováhy. Loki ale nikdy nebyl někým takovým. Chlad se kterým k němu přistupovala jej nikdy nevyděsil ani neodradil. A že byly doby, kdy si přála pravý opak. Nyní... nyní už ani nevěděla, co si přeje.

Loki se uchechtl, voda se zavlnila jak přišel blíže, berouc místo po jejím boku, jeho každý pohyb následován jejím zostřeným pohledem. I když si ale od ní udržel znatelnou vzdálenost, dávajíc si pozor, aby se jí ani nedotkl, stejně se nezvládla než napnout ve svalech, když ucítila jak blízko jí nyní je.

Polkla a hrdě zvedla hlavu. Její oblečení se jí najednou zdálo ještě dál než předtím.Najednou v podivné tiché ozvěně, v horku, které jí polilo ne jen z důvodu léčivého pramenu, ve kterém seděla. Najednou si byla vědoma toho jak velké bylo jeho tělo proti tomu jejímu, cítila každý kousek své holé pokožky a jeho úpěnlivý pohled na své tváři.

Nikdy ve svém životě si nepřipadala více zranitelná. Ne, že by to před Lokim přiznala nahlas.

"Vím, že vy Andělé jste nejhrdější bytosti ve vesmíru," prohlásil s hravým úsměvem na rtech Silvertongue, jistota ve hlase, když se mu zajiskřilo v očích, které vyžadovaly už od prvního pohledu spánek. Musel poslední dlouhé hodiny strávit náročným plánováním, dohodou s radou, která jej nenáviděla, aby všechno co se odehraje zítra vyšlo tak jak má,"Jsi příliš hrdá na to, aby si přiznala slabost, bolest, nebo svoji chybu."

"Nejsi ten správný, co by mohl kázat, Asgarďane," poukázala na jeho vlastní ješitnost, jen aby mu nemusela dávat za pravdu - bylo obecně známo, že její práh hrdosti byl postavený trochu jinde. Pohodila hlavou s bílými vlasy a provokativně nadzvedla jedno obočí, "Nebo mám spíše říci Jotune?

""Za šest hodin vyrážíme se Skímim zpátky na Sakaar," ignoroval její poznámku, ale jeho oči očividně zchladly, čímž dal Aethela jasnou odpověď. Svoji nespokojenost ale skryl za profesionálním klidem, se kterým jí okolnosti jeho odchodu vysvětlil, "Pokud chceme opravdu přepravit celé město, budeme k tomu potřebovat některou z Velmistrových lodí."

"Ty jsou ale chráněné kódem," dodal tiše, nespouštějíc své oči z těch jejích a ona byla pro jednou vděčná za kalnou vodu halíc zbytek jejího těla.

"Já ho neznám, jestli je to na co se ptáš," prohlásil klidně, pod vodou spojila své ruce, což bylo mnohem lepší, než prozradit svoji slabost a odtáhnout se. Pro jeho pohled totiž zůstávala pevná jako socha. Potřásla bílými vlasy, "Přes všechno, co ti napovídal, já nikdy nebyla jeho oblíbený smeťák."

"Já vím," odpověděl, otočil se k ní bokem a jednou rukou se opřel o kámen, porozumění a smíření v jeho očích, "Jediný, kdo ty kódy zná je sám Velmistr."

Těžce se nadechl a na krátký okamžik přitom zavřel oči. Když je znovu otevřel, Aethela měla pocit, že mu vidí až do nejzalezlejších hlubin duše, "A je mým úkolem je od něj získat."

"Loki..." pohodila hlavou, její oči narážejíc na kůži na jeho rukou. Až nyní z této blízkosti si všimla drobných jizev po vnitřní straně předloktí, které se po celou tu dobu snažil skrýt pod obvazy. Snažil se skrýt před ní. Dokud mu minulého dne neřekla, že to nemusí. Že moc dobře ví, jaká bolest mu sedí na hrudi. A I když by to Aethela nikdy nepřiznala, ten pohled jí sevřel hrudník a donutil zatnout svaly, potácejíc se na hranici toho jak na to má reagovat.

Nikdy si doopravdy nemyslela, že to co mu Velmistr udělal si zasloužil. Její část, dost lhostejná na to, aby si říkala, že to bylo součástí jeho právoplatného trestu za to, co udělal Kerberovi tam ale také byla.

"Jsem jeho oblíbenec, nikdo jiný to nesvede," pokrčil rameny, když si všiml jejího pohledu. Poposedl si na místě a skryl poškozenou ruku pod vodu, kamenný klid ve hlase, kterým se musel předtím obrnit,"A dám si pozor. Nedovolím dostat se mi pod kůži znovu."

"Musí tu být jiná možnost," pronesla pevně a její pohled ztvrdl. To posledně bylo součástí bolestivé situace, kam jej dostalo vlastní ego. A ať už si to zasloužil, nebo ne, byla to nutnost, která ani jeden nemohl zabránit. Tohle ale bylo jiné. V tomto případě se mu Loki snažil protlačit přímo do pasti. Do pasti monstra. Monstra, které si užívalo bolest jak svých bojovníků, tak milenců.

Těžce se nadechla. Aethela o Velmistrovi nikdy nepřemýšlela jako o monstru. Nezáleželo jí na tom, co dělá dost na to, aby musela. Nyní to ale věděla, stejně jistě jako cokoliv jiného, "Mohli bychom jej prostě zabít a ty kódy mu sebrat."

"Ah, můj drahý anděli, začínám mít pocit, že na tebe má má přítomnost špatný vliv," Loki se uchechtl, jeho oči jiskříc pobavením, které v něm vzbuzovala. Přiklonil se blíže a něžně jí pod vodu pohladil po vnitřní straně stehna. Aethela se narovnal, napjala se ve svalech, využívajíc všechno své sebeovládání, aby si udržela pevný výraz.

Bůh se na ní přitom mírně usmál, "Budu v pořádku. Tak jako vždycky."

Aethela se místo odpovědi znovu nadechla, mráz přejíždějící jí po zádech. V duchu jej za to proklínala. Za ten hladový pohled, za pochybnosti v jejím nitru a horko v podbříšku. Za to všechno jej Aethela nenáviděla. Nenáviděla jej za to, že ji nutil cítit....

✧✧✧

"Tvé obavy mne ale těší," Loki se od ní odtáhl, jelikož cítil jak se pod jeho dotekem napnula zatajil se jí dech. Pobaveně se nad tím usmál, pro jedno ze sebe zase shazujíc kratičkou vážnou grimasu, když nadzvedl provokativně obočí a natočil hlavu na stranu, "Přiznáváš snad, že ti na mě záleží?"

"Dobře, beru to zpět," potřásla Aethela bílými vlasy staženými v culíku a na krátký okamžik tak dala průchod ruměnci na její tváři. Což donutilo jeho koutky se ještě pozvednout. Byl si zcela jistý, že jí v životě neviděl červenat se. O to více sám spokojený sám se sebou si připadal. Netrvalo to ale dlouho, než hrdě zvedla hlavu a umanutě se ušklíbla, "Shoř si třeba v pekle."

Loki se znovu uchechtl, horká voda posilujíc jeho dlouhé unavené nádechy více a více. Nakonec, ale nespal už několik dlouhých hodin a nemínil na tom nic měnit ani v těch následujících. Na to se nacházel v příliš nepohodlné pozici. Obklopen nepřáteli, lidmi kteří by využili první příležitosti kdy by k nim odvrátil záda, aby mu je probodla. A on nechtěl být zrazen do chvíle, kdy to nestihl udělat sám.

Nebyla to ale tak fyzická únava, jako ta psychická, která jej trápila. To jeho mysl vyžadovala odpočinku ze všechno nejvíce, jelikož ty dlouhé přetahovanice, které podstupoval, neschopnost určit, proč se mu hrudník tak sevřel, když zjistil, že Aethelina loď ztroskotala, z představy ve které se odehrávali chvíle, které měl ještě před sebou. I když nejhorší na celé situaci snad byli ti, kterým musel říkat dočasní spojenci.

Tedy, Lokimu nikdy nezáleželo na tom, co si o něm kdo myslí, ale vzhledem k tomu, že Jotuni jeho pomoc potřebovali a on jim banálně vycházel vstříc, ocenil by, kdyby změnily tón.Pravdou totiž bylo, že nehledě na to, co řekla Aethele, každá částečka jeho těla se vzpírala tomu, čím si měl už za pár hodin projít. Zvedal se mu žaludek, zatahoval svaly a proklínal všechny bohy, které znal jménem. Stálo jej všechno jeho odhodlání, aby se prostě nezvedl a nezmizel raději na druhý konec galaxie. To ale udělat nemohl. Znamenalo by to, že by toho šíleného diktátora nechal vyhrát, ani nemluvě že z neznámého důvodu, tohle byl první slib, který doopravdy chtěl dodržet.

Chtěl pomoci Jotunům dostat se domů. Snad proto že měl výčitky - pokud ano, tak by to nikdy nahlas nepřiznal - snad proto, že chtěl uzavřít tuto svoji kapitolu života. Navždy ji nechat za sebou. Napravit starou chybu a zavřít vesmíru pusu. I když to znamenalo podstoupit věci, které by nepřál ani svým největším nepřátelům.

Zahnal ty myšlenky daleko, někde kde mu nebudou překážet a hlasitě se nadechl, nechávajíc horkou vodu aby odvedla pryč ztuhlost z jeho svalů. Loki moc dobře věděl, že tohle je jeho poslední chvíle odpočinku předtím než se rozhostí peklo, krátkodobí klid před bouří. A on nehodlal dovolit, aby jej zkazily myšlenky na věci, které mu zatahovaly ruce v pěst. Pro jednou se mnohem raději chtěl soustředit na přítomnost. Přítomnost, kterou byl Anděl před ním.

Aethela se na něj dívala klidným, chladným pohledem, svaly hubené tváře zatažené v nic neříkajícím výrazu, za který skrývala, že tiskne zuby k sobě.Až nyní, z této blízkosti si uvědomil jak skutečně krásná byla. Světle modré oči, připomínající dvě osamělé zimní hvězdy, drobné od zimy zfialovělé rty, světlou pokožku, bez jediné chybičky, když jej napjatě pozorovala. Měla dokonalé tělo, tetování připomínající křídla na zádech a nějaká jeho část toužila, prozkoumat to všechno mnohem více, hlouběji.

Zase jednou se přiklonil k ní blíže, dávajíc jí stále dost prostoru, aby jej odstrčila I když věděl v duchu, že to neudělá. Neucukla dokonce ani ve chvíli, kdy jí jeho prsty zajely do bílých vlasů a vypletly z nich gumičku, tak že jí spadly volně podél hlavy. Stále byla pod jeho dotekem nervózní a sotva dýchala, její pohled sledujíc každý jeho pohyb.

"Jak víš, že to není tam odkud jsem přišel?"Daroval jí zákeřný úsměv a její oči se ještě rozšířily, když se postavil před ní, oběma rukama se zapírajíc o kámen tak, že jí uvěznil mezi svýma pažema. Přiklonil se blíže, aby jeho obličej byl ve stejné výšce jako jeho tvář, dělíc je od sebe doslova pět centimetrů. Dívka se narovnala a mírně odtáhla.

"Ty věci, kterém bych ti mohl udělat," vydechl, neporušujíc oční kontakt, tak blízko její tváře, že kdyby dívka nezadržovala dech, býval by jej cítil až na kůži. Nechal přes jeho tvář přetáhnout se temnotu, tak jak věděl, že to umí jen ona a v očích se mu zajiskřilo, jak ji mnohem více provokoval, než že by svá slova myslel vážně. Snad jen chtěl vědět její reakci, "A ty by ses ani nemohl bránit. Nebyl by tu nikdo, kdo by slyšel tvůj křik a přišel na pomoc. Mohl bych si s tebou dělat úplně cokoliv."

Jeho ruce jí objaly pas, když se jí v očích nebezpečně zalesklo a vyrazila proti němu kovou rukou. Cosi se zalesklo v její ruce a dříve než stihl jakkoliv zareagovat ostrá hrana její dýky mu přistála na krku. Kov rozžhavený horkou lázní jej zahořel na kůži a tentokrát to byla ona, kdo se přiklonil blíže a zavrčel, "Ruce pryč."

"To si sebou všechny Hevenské dívky berou do lázně vražedné zbraně?" Lokimu se na tváři vytvořil pobavený úsměv, ale poslechl ji, jeho hadí oči dívku před sebou zkoumavě pozorujíc. Snad ani nechtěl vědět, kde tu zbraň skrývala celou dobu.

"Ano, když jsou v jedné místnosti s zvrácenými zločinci," ušklíbla se, ale v jejím hlase nebylo křivosti.

"Dobrá tedy," uchechtl se nad tou odpovědí, bez bázně ze smrti odstrčil její ruku stranou a ona jej nechala. Ostří za sebou přitom zanechalo tenký řez, však ne dostatečně hluboký na to, aby se jednalo o více než pouhé škrábnutí, takže tomu nevěnoval pozornosti. Jemné kapky jeho krve dopadly do vody, když se v jeho očích zajiskřilo, "Ukážu ti, jak zvrácený dokážu být."

Loki jí políbil. Dlouze. Hladově. A ona se mu nebránila. Naopak, jakmile jí přešla prvotní překvapená ztuhlost, nechala svoji dýku klesnout do vody a její kovová ruka mu zajela do vlasů, druhou položenou na jeho krku. Znovu jí objal pas, přitahujíc jí blíže a ona jej nechala vést.

Jedna jeho část ji zato v duchu proklínala. Za to, že se neodtáhla, tak jak měla, za zmatek v jeho hlavě, který mu říkal, že by po ní neměl toužit tak jak toužil, za horko v jeho hrudi. Za to všechno ji Loki nenáviděl. Nenáviděla jej za to, že jej nutila cítit.

✧POZNÁMKA AUTORKY✧

Krásný den přeji! Nebudu lhát, tohle je má oblíbená kapitola a věděla jsem že tuhle scénu chci už ve chvíli když jsem tuto knihu před více jak rokem a půl začala psát. Tohle je taky to, na co jsem myslela, když jsem řekla, že tenhle příběh bude v některých směrech stejně zvrácený jako Sakaar samotný. A možná... existuje, možná neexistuje prodloužená verze, která ale nikdy neopustí tmu mého počítače, ale to u jen melu o kravinách. :D

No nic, doufám, že se vám kapitola líbila.

S Láskou Pavla.