24. | STRUGGLING FOR BREATH

Aethela se probudila s příšerným bolehlavem. Několikrát zamrkala do světla, okamžitě si přikrývajíc pohled rukou, jen proto aby zjistila, že má k ruce připevněnou malou průhlednou trubičku propojenou skrz jehlu až do jejích žil. Nespokojeně si ji prohlédla, její pohled panicky putujíc po místnosti, jelikož si uvědomila, že nemá nejmenší tušení, kde se nachází, což ještě podporoval fakt, že si nepamatovala, že by šla spát. A takové věci nikdy nevěstili nic dobrého.

 Obzvláště na místě, kde něco takového jako ctnost naprosto neexistuje. Prudce se vyhoupla do sedu, a rozhlédla se kolem sebe zjišťujíc, že se nachází v bílé místnosti s jediným lůžkem a několika přístroji na které byla napojená skrz tenké žilky trubek a které podle všeho měřily její životní funkce. Ne že by se tedy Aethela v podobných věcech vyznala, ale dokázala rozpoznat tón bušícího srdce, když jej slyšela. Přímo naproti její postavy se nacházelo přes celou stěnu rozprostřené průhledné okno skrz které bylo vidět až do na chodbu, kde se jak dívka rychle zjistila míhaly vysoké postavy s modrou kůží, oděni vy bílých pláštích. 

Ledový obři. Pochopila rychle. Jotuni. 

„Jsi vzhůru!" ozvalo se nad ní vesele až sebou dívka překvapením trhla - za což se v duchu proklela - a prudce k hlasu zvedla hlavu. Teď už nebylo pochyb, o tom kde se nacházela. Skími se na ní mírně usmál, jeho ostré zuby mu přepadávajíc přes spodní ret až Aethela nechápala, jak si toho nemohla všimnout dříve. V jeho rudých očích se zajiskřilo, když se přiklonil blíže, dlouze si jí prohlížejíc, falešné nadšení, přímo odkapávajíc mu z tváře, „Konečně!"

Aethela znovu několikrát zamrkala, tentokrát spíše z překvapení, než ve snaze vyčistit svůj pohled od zbytečné kalnosti a na prince Jotunů se zamračila I když odpověď na tu otázku už dávno věděla, „Kde to jsem?"

„Zpátky v ledovém městě," odpověděl jí klidně Skími, však přes jeho obvyklou klidnost, Aethela z každého jeho slova a pohybu cítila prapodivné napětí, jenž se po chvíli dialogu ani nesnažil skrývat. Zkřížil ruce na prsou, hrdě zvedl hlavu, ostrý, sarkastický pohled v očích, který však nepatřil jí. Svá další slova pronesl tak jako mimochodem, jako by snad ani nepatřily jemu, „Mí lidé tě vyprostily ze sutin zničené lodi, je zázrak, že jsi stále naživu."

Aethela vydechla prsty si zajela do bílých vlasů. Poslední co si pamatovala bylo tříštící sklo zařezávající se jí do kůže, strop lodi rozmačkávajíc jí pod svou vahou a vyrvávajíc jí všechen dech z hrudi. Pamatovala si, jak jí její levá, skoro až necitelná ruka zradila a ona se zřítila do prázdna pod sebou... Aethela se trhavě nadechla, když si uvědomila, že necítí celé o ramena až po konečky prstů. Tedy, necitelná na tuto ruku byla I předtím, ale to alespoň citelně cítila, že tam je. Nepříjemné šimrání v nervech, které dlouhé hodiny ignorovala. Nyní však celá tato její strana byla o něco chladněší, o něco těžší. 

Aethela zvedla tu ruka před sebe, opatrně zvlňujíc prsty a I když jí končetiny skrytá v obvaze poslechla, necítila ten pohyb. Ne doopravdy. Nechápavě vydechla, „Co..."

„Našim doktorům se podařilo zachránit ti život, ale to samé se bohužel nedá říci o tvé ruce," Skími si hlasitě povzdechl, alespoň částečně se snažíc o smutný, konejšivý výraz, v čemž ho ale zradily jeho krvelačné oči. Ona to ale neviděla. To jediné, co mělo její pozornost byla ruka v obvaze, který začala možná více těkavě obmotávat než by měla. Bývala by se za tuto svoji slabost proklela, kdyby nebyly její myšlenky úplně někde jinde. Aktuálně se točily kolem zcela kovové paže, jenž nahradila tu starou, modře se třpytíc oproti bělosti celé místnosti. Několikrát zalapala po dechu, zjišťujíc, že jí prostetická končetina vychází až z ramene a věrně opisuje její druhou ruku. Hlas Skímiho k ní v tu chvíli přicházel jen tak jako z dálky, „Je mi líto, ale naše vyšetření potvrdila, že kdybychom ji neodstranili, negativní energie ve tvé paži by se rozšířila a mohla by tě až zabít."

Aethela ruku zase svěsila, její pohled se usazujíc na jednom bodě, když polkla, „V mém světě není magie, mé tělo nemělo jak se s ní vyrovnat."

Aethela věděla, že možná přijde kvůli magii o ruku, ale že by mohla až zemřít?

„Když si věděla, že máš problém, proč si to někomu neřekla?" ušklíbl se Skími a natočil a hlavu na stranu, za což mu darovala významný pevný pohled, ale odpověď mu nedala. Neřekla mu, že jí hrdost nedovolila požádat o pomoc, že se s tím hodlala jednoduše vypořádat po svém, bez jakékoliv pomoci, protože ji nepotřebovala. 

Nebo jak si to alespoň myslela.

„I když hádám, že na tom už teď nesejde. Hlavně, že jsi v pořádku nyní."

„Vážně, měli jsme strach," potřásl hlavou a sklonil pohled, ruce spojené za zády, když si to pomalým krokem přecházel po místnosti, trochu jako nebezpečná šelma kroužíc kolem své kořisti. Toto přirovnání donutilo Aethela zpozornět a narovnat se ve svém posedu. Přesto nebyla připravená na to, když s mladý princ stoupl vedle židle, kterou dosud přehlížela a položil ruku na rameno spícímu čaroději, „Dokonce I on."

Až nyní si Aethela všimla, že je v místnosti ještě někdo další - natolik její Andělské smysly musely být tím pádem zmatené - a její pohled padl na známou tvář černovlasého Silvertongue. Loki seděl s opěrkou židle mezi nohama, lokty se opírajíc o vrch židle na který měl přilepený hrudník, hlavu svěšenou a položenou na rukou, černé vlasy mu přepadávajíc dopředu. Aethela si poněkud překvapeně uvědomila, že čaroděj nereaguje na nic z toho co se kolem něj děje.

Prudce se obrátila ke Skímimu, „Je-"

„Jen spí," uklidnil ji Jotun, ani nemusela dokončit svoji otázku. Poplácal vlastního bratra po ramenu a jeho otrávený pohled se usadil na Aethele. Nespokojeně se zhoupl na patách, z celé situace až prapodivně nevrlý, až Aethela přemýšlela, jaké konverzace asi proběhly mezi bratry v době, kdy tu nebyla. Byl to nakonec Skími, kdo jí poradil, aby odsud odjela, byl to Skími, kdo za ní poslala toho pilota. To, že jí tím zachránil život, byla druhá věc, ke které se příliš nechtěla vracet už z principu, „Poprosil jsem doktory, aby mu do vody dali trochu uspávadla. Nemá žádnou barvu, žádný zápach, je prakticky nezjistitelný a kromě toho, že způsobí hluboký spánek, naprosto neškodný."

Aethela si na svém místě poposedla. V poslední době jí zachránilo život až znepokojivé množství Jotunů. Za strach časů byla záchrana něco posvátného, oceňovaného, ale nyní už všeobecná starost o její zdraví ze strany prakticky všech začala působit komplikace. 

„Vypadá tak nevinně," vydechl Skími a jeho prsty skryté v bílých rukavicí zajeli do Lokiho černých vlasů, jako by je hladil, když je pevně sevřel v ruce a násilím zvedl bratrovi hlavu tak, až sebou Aethela cukla, očekávajíc že se Loki probudí. Jeho spánek byl ale přesně tak tvrdý, jak Skími tvrdil, „Jak snadné by nyní bylo prostě mu podříznout krk."

Aethela nevěděla, co jí na tom prohlášení tak pobouřilo, ale stejně se nalezla zatínajíc ruce od pěstí a pevně svírajíc jemnou nemocniční přikrývku ve svých rukou. Loki byl zrádce. Lhář. Nepřítel. Přesto jí všechny smysly bily na poplach, když se Skími jen dotkl jeho tváře v mínění mu ublížit. Oči jí nebývale ztvrdly, chladně vypočítavě si prohlížejíc Skímiho tvář, její tep se zrychlujíc. I když si přesně nebyla jistá proč. Stále byla na Lokiho naštvaná, však její mysl se z nějakého důvodu vzpírala myšlence, že by mu byl zkřiven jen jediný vlas. 

Jediné štěstí tedy, že jej Skími zase pustil, nechávajíc jeho hlavu klesnout do původních míst.

„A zasloužil by si to. Za všechnu tu bolest, kterou způsobil mě a mým lidem," otřel si ruce o sebe, jako by si je ušpinil, lhostejná grimasa na jeho tváři, když naposledy znechuceně sjel vlastního sourozence pohledem. Dlouze si povzdechl, jeho další slova jej očividně stojíc všechno sebeovládání, „Ale neudělám to. Potřebuji ho. Můj lid ho potřebuje."

Skími přešel zpět před její postel a Aetheliny oči jej bedlivě pozorovaly, pořád připraveny zaútočit, kdyby jim k tomu jen dal důvod. Jeho vlastní duhovky se po chvíli zase rozsvítili, jako by jej něco napadlo a zastavil se uprostřed pohybu. Prudce se k ní otočil, jeho staré nespokojení ty tam, nahrazjíc jej skoro až dětský zájem. 

„Ty jsi Anděl," vydechl a Aethela se na svém místě narovnala a hrdě zvedla hlavu, už teď se jí nelíbíc, jakým směrem tato konverzace utíkala. Skími si pohladil bradu, zaujatě pokračujíc ve své myšlence, nevšímajíc si nespokojeného pohledu, který mu Aethela darovala, „ve tvé kultuře žádný čin neproběhne bez odezvy, nedokážeš žít na milost ostatních. A já ti právě zachránil život."

Spustil ruce podél těla a v očích se mu nebezpečně zalesklo, „To znamená že mi dlužíš."

Aethela se napnula ve svalech. Hlavně proto, že věděla že má pravdu. Najednou jí její obavy z toho, co po ní bude chtít na oplátku Loki připadali tak malicherné a zbytečné. Protože věděla, jak se na ni Skími dívá. Jak se mu ve chvíli, kdy řekla, že je Anděl rozsvítily oči. Byl tímto svým zjištěním skoro až posedlý. Nestřílel si z ní jako jeho bratr, ne byl smrtelně vážný. A to po dlouhých dnech po boku neplechy jí začínalo být podezřelé, „Co po mně chceš?"

Aethela v duchu zaklela. Nemohla uvěřit, že už přemýšlí jako Loki.

„Výměnou za tvoji záchranu chci jediné," Skími se ušklíbl a povrchním pohledem přejel mezi jejím nespokojeným obličejem a Asgarďanovou spící pózou. Pohodil hlavou na stranu, jako by byla fascinován scenérií před sebou, nebo jako by dlouho přemýšlel, což nakonec způsobilo že tón, kterým svá slova vyřkl byl tak únavný, „Slib, že pokud se mi Loki jen jedinkrát pokusí ublížit, zabiješ ho dříve, než to stihne."

Aethela vyděšeně zalapala po dechu, „Já-"

„Nic jiného nechci!" přiklonil se k ní, pokládajíc jí jediný prst na úst, aby jí umlčel, že mohla dívka I přes rukavici cítit jeho chladný dotek na svých rtech. Nespálila se sice, tak jako kdyby ji od mrazu nechránila látka a bylo to možná dobře, vzhledem k tomu že jí v tu chvíli horko ovládalo celé tělo, chladná zášť naplňující ji, když se srazila s jeho mírným úsměvem. 

Prudce přejela pohledem mezi dvěma bratry, ruce zatínajíc do pěstí. Tohle byla past. Skími přesně věděl, že se mu Loki až tohle všechno skončí pokusí ublížit - možná on sám jej vyprovokuje - a věděl také, že nebylo naprosto nic, co by mu v tom mohlo zabránit. Že je to neodvratné. 

Dlouze vydechla. Skími manipuloval událostmi tak, aby vedly k Lokiho smrti. A chtěl k tomu zneužít jí.

A nejhorší na tom bylo, že nemohla odmítnout. Ne, když mu dlužila. 

Prudce k muži před sebou zvedla oči. Aethela necítila nenávist. Nebylo tu na světě nic, k čemu by měla tak silné city, aby to mohla nenávidět. Skutečně, chladnokrevně nenávidět. Dokonce ani k Lokimu, který jí lhal, zradil a připravil o ruku necítila takovou zášť, aby jí mohla říkat nenávist. Však nyní, když hleděla na mladého Jotunheimského prince a žaludek se jí svíral hněvem, poprvé věděla, jaké to je toužit někoho roztrhat na kousky jen za to, že dýchá. Srdce jí rychle bilo, rozhodující se mezi panikou a hněvem, Skímiho úsměv jí v ruce zanechával nepříjemnou pachuť. Chtělo se jí křičet, omlátit mu hlavu o zeď jen proto že mohla. Každý její nádech hořel a přes oči se jí přetahoval rudý filtr. 

Napadlo ji, jestli se takhle cítí Loki pořád. 

„Ty šmejde," zavrčela, ale odpovědí jí byl úsměv. 

Skími se zhoupl na patách, „Mrzí mne, že o mne takto smýšlíš, ale musíš chápat, že s tím kolikrát už mi přísahal smrtí, ho nemůžu nechat jen tak pobíhat po světě."

✧✧✧

"Jsi v pořádku?"

„Proč tě to zajímá?"

„Jsi můj partner."

„Oh, skutečně?!"

Bůh neplechy protočil očima, vědíc že pozice jeho rukou tou dobou ani vzdáleně nepřipomínala klidné propletené prstů do sebe. Nejistě přešlápl na místě. Loki nikdy nebyl jeden z těch, kteří by trpěli nervozitou. Nehledě na to v jaké situaci se ocitl, vždy ji vyřešil s klidem a úsměvem na rtech, jedna sarkastická poznámka následujíc druhou. To byl jeho způsob řešení problémů, to byl jeho způsob protloukání se životem. Věčným utíkáním a úšklebkem, za který halil všechno, co by jej jen mohlo činit zranitelným. 

Tohle však nebyl problém, který by mohl přechytračit, vysmát se mu, nebo před ním dokonce utéct. Minimálně znovu ne. 

Dlouze si povzdechl a pokusil se udělat krok směrem k nemocničnímu lůžku před sebou. Silou vůle se donutil stáhnout z tváře úsměv.

„Omlouvám se, že jsi kvůli mne přišla o ruku," pronesl chladně, tichý hlas se kterým s Aethelou mluvil. Ta se na svém místě narovnala, překvapený výraz ve tváři, který naznačoval tomu, že nevěřila, že to Loki tyto slova skutečně vyřknul nahlas - a aby byl fér, sám Loki jim také příliš nevěřil, pouze věděl, že se od něj očekávají. Mírně otráveně potřásl hlavou, stoicky dávajíc dívce před sebou to, co od něj nikdo nedostal celá léta. Omluvu, „Hádám, že jsem si neuvědomil, jaké následky můj zásah bude mít-"

„Loki, mne nezajímá, co je s mojí rukou. Byla jsem připravena ztratit ji, tak či onak," utnula jej nekompromisně, ostrý pohled v jejích očích, až to byl tentokrát Loki, kdo překvapeně zamrkal, nechápavě si ji prohlížejíc. Dívka seděla na lůžku s nohama přitaženýma k sobě, rty stále fialové od chladu, však její pokožka už začínala chytat zdravou barvu, poeticky kontrastující s kovou z modrého pruhovitého kovu, která nahradila její starší. Ruku, jejíž navrhování strávil Loki celou noc - jednalo se o dost možná nejmodernější a nejvýkonnější prostetickou končetinu dost možná v celém vesmíru, ale on pořád věděl, že to nebylo dost. Ne pro ni. Zasloužila si toho mnohem více. 

Bohové, zasloužila si toho mnohem více. 

„Co je důležitější je, že jsi mi neřekl pravdu," zvedl hrdě hlavu, „Že jsi mi dovolil uvěřit ti, když jsem se měla otočit a odkráčet na druhou stranu."

To, že je ruka jeho vynálezem jí samozřejmě neříkal. Nejen, proto že by to znamenalo, že by tím odhalil, že mu na ní dost možná skutečně záleží, ale také proto, že si byl jist, že po tom všem, by si nevzala nic, co jen vzdáleně souviselo s ním. Odmítavý pohled v jejích očích nyní o tom nasvědčoval. 

„Co ode mne chceš?" rozhodil rukama unaveně, jen proto, aby jeho pohled zase ztvrdl, „Ne, vážně co ode mne chceš? Omluvu? Vysvětlení? Pokání?"

Nějaká Lokiho část byla na Aethelu stále naštvaná. Že se prostě jen tak zvedla a opustila ho. Že se prostě jen tak zvedla a nevěnovala mu další myšlenku. Po tom všem co pro ni udělal. Řekl jí věci, které nikdy nikomu neřekl, byl schopen po jejím boku alespoň na chvíli předstírat, že není tou stvůrou, kterou jej osud učinil a jak se mu odvděčila? Svojí tvrdohlavostí. 

Byla to Aethela, kdo mu vyčítal zradu, že jí neřekl o Odinovi, ale byl to on, kdo si tu připadal skutečně zrazen, „Jsi Anděl, jsem si jist, že mne chceš potrestat."

Loki si měl chuť odplivnout. Tohle nebyly pocity, které by měl cítit. Tohle nebyly pocity, které by si měl připouštět vůbec. Byl zatracený Silvertongue! Kde byla jeho lhostejnost a ledové srdce, když ho potřeboval?

„Musíš si myslet, že za ty hříchy jenž jsem napáchal na tomto světě, si zasloužím všechno co se mi kdy stalo," z Lokiho hlasu přímo odkapával jed, přecházejíc po pokoji, jeho ruce se až nevědomky zatahujíc do pěstí. Taková byla přeci Andělská ideologie, nebo ne? Každý zločin, každý hřích bude po zásluze potrestán stejnou měrou. A jeho minulost provázely rudé šlápoty. Možná ne tolik, jako Odinovu, možná ne tolik jako Helinu, ale byly tam. Ten nikdy nemizící trh na látce reality. Temnota v jeho vlastní hrudi, které se už nikdy nezbaví. Jenž, mu ukládala bolest, za každý další dech, jenž mu byl dopřán na tomto světě navíc. 

„A možná máš pravdu," vydechl a dal ruce v bok, potřásajíc hlavou s černými vlasy na stranu, před očima se mu míhajíc všechno to co se snažil tolik let zazdít. Viděl před sebou vlastní vyděšené oči, když zjistil, že je Jotun, lhostejný výraz na otcově tváři, když se rozhodl pustit se, Chitauri jak trhají jeho tělo na kousky, dokud tu nebylo místo, kde by necítil bolest, Mawa jak se sápe po jeho mysli a on mu nemůže zabránit, Thanose jak mu ukládá jeho úkol ve chvíli, kdy už zapomněl jaké to je volně dýchat, Hulka vybíjejíc z něj duši znovu a znovu, matku umírající kvůli němu, nekonečný pád vesmírem, Velmistra hladově se po něm sápajíc, Aethelu málem umírajíc před jeho očima... Loki dlouze polkl, „Možná si to skutečně všechno zasloužím. Všechno to utrpení, které existuje jen v mé mysli, jen proto aby mne trýznilo znovu a znovu a já to nemohu zastavit. Ani kdybych chtěl. A že jsem chtěl. Tolikrát a tolikrát, omlátit si hlavu o zeď jen proto, aby to už skončilo."

„Takže ano, možná si to zasloužím. Ale víš co?" Loki se k ní prudce otočil, ostrý pohled se setkávajíc s tím jejím překvapeným, ze kterého přes všechen svůj hněv ani neměl potěšení, „Tobě nedlužím vůbec nic."

„Nedlužím ti omluvu, nedlužím ti penaltu," ta slova vyslovoval každé zvlášť, snad aby měl jistotu, že jim dívka rozuměla, „Bohové vědí, že ti nedlužím kompenzaci. Není moje chyba, že to byl právě Odin, kdo si mne vzal k sobě. Není moje chyba, že jsem vyrůstal v domě dost možná jednoho z největších vrahů v historii. Není moje chyba, že jsou naše národy úhlavními nepřáteli. Není moje chyba, že všeotec nikdy neměl slitování pro nikoho jiného než pro to monstrum, kterým jsem já."

Loki cítil, jak mu v srdci rychle bije srdce a I když už ani nedokázal ovládat tok svých vlastních slov, ale nějakým záhadným způsobem věděl, že jsou pravdivá. Pravdivější, než kdy si kdy dovolil. 

„Jediné za co mne můžeš nenávidět je že jsi kvůli mne přišla o ruku," vzhlédl zpět k Aethele a nalezl ji, jak na něj šokovaně hledíc, její ostrý pohled ty tam, zcela se pod jeho slovy rozpouštějíc. V ten moment si uvědomil, že se na ni nikdy ještě skutečně neutrhl. Dokonce ani v tu chvíli, kdy se pohádali na té lodi. Věděl, že je ale už příliš pozdě, aby cokoliv z toho vzal zpět. Ruku, kterou dosud divoce gestikuloval ve vzduchu, nechal klesnout mu podél boků, „A za to se ti omlouvám."

„Možná jsem ti neřekl všechno, ale stejně jsem ti o sobě prozradil více, než komukoliv jinému. Více než vlastnímu bratrovi," přistoupil blíže, „Zachránila jsem ti život a věřil ti. A ty jsi stejně odkráčela pryč, jako by nic."

Loki nenáviděl jak slabě ta slova, z jeho úst zněla.

 „A víš co je nejhorší?" trpce se uchechtl, „Že I přes to všechno, tě stále chci po svém boku."

Aethelina tvář už nebyla naštvaná. Naopak, všechna zášť se z ní vytratila a nahradil ji naprostý chlad, který Loki znal moc dobře na to, aby věděl, že se za ním skrývá skutečnost, že dívka naprosto netuší co říci. Buď jí to zákony jejího lidu nedovolovaly, nebo to prostě nedokázala identifikovat a zařadit si do vlastní mysli. Proto udělal jeden krok jejím směrem s nabídkou, že to udělá za ní, „A vím že to cítíš stejně jako já, jen jsi příliš hrdá na to, aby si to mohla přiznat."

✧Poznámka Autorky✧

Krásný den přeji! Tak jsem tady s novou kapitolou jak jsem slíbila. Přiznávám byla pro mne docela náročná na psaní, právě kvůli tomu Lokiho breakdownu v druhé polovině - ty jsou paradoxně za normálních okolností jedny z nejoblíbenějších na psaní, ale Loki je Loki a já se vždy bojím u něj ukázat až moc - ale také kvůli celé rozpačité situaci s Aethelou. Jinými slovy, nic se nezměnilo. Skími se snaží Lokiho porazit v předem prohrané hře, Loki se hroutí a a ni neví co se pro něj chystá a Aethela je tak podivně zamotaná do toho všeho. 

Nicméně jsem ráda, že se nám podařilo vybrat pro tyhle dva ship name. Ať žije frostangel!

S láskou Pavla.