Aethela se nikdy ničím od ostatních svého druhu nelišila. Její tvář byla vždy jedna z mnoha, stejně jako schopnosti proplouvat vzduchem, lehce jako by se klouzala po zamrzlé ledové ploše. 

Následovala stejné principy, řídila se stejnými zákony, stejně jako všichni ostatní, nijak nevyčuhujíc z řady, která se každé ráno tvořila před hlavním palácem Hevenu, kam si Andělé chodily pro přidělené úkoly a po jejich splnění také pro tučné odměny, které na každého z nich čekaly. Nikdy se nevzepřela rozkazu své královny, ale nesklopila hlavu pod nikým, kdo by se jí snažil zlomit. Byla ostatně jako všichni ostatní Andělé. Hrdá, bojující a chladná až do posledního dechu, do poslední kapky krve.

A ona nikdy netoužila po ničem více. Byla normální. A to jí vždy stačilo. Proplouvala životem, po tvrdé práci si užívala zasloužené odměny, učila se bojovým uměním a když se z ní během let stal mistr, učila mladší. Lovila nestvůry, bránila hranice a dlouhé noci na hradbách trávila s pozvednutou hlavou k obloze a hvězdnému závoji nad sebou, vnímajíc klid a jednoduchost jejího světa. Do vlasů se jí opíral vítr, každá kapka krve kterou prolila jí byla pečlivě zaplacena. 

Nikdy se nemusela bát o to, co bude zítra, co bude jíst, nebo kam složí hlavu, protože tak dlouho jak konala své povinnosti, odměna jí vždy byla garantována. Bylo to všechno co jen chtěla. Nic víc, nic míň. Protože Heven byl její domov, jednotka hraničářů její nepsaná rodina a její práce byla její vášní.

Snad proto, že nikdy nestála o něco jiného pro ní svět měl dočista jiný plán. Bylo to přesně čtyři dny předtím, než Aethela padla, kdy si mezi svými kolegy vylosovala službu na hranicích, která byla sice ze všech úkonů nejméně placená a nejúnavnější, ale také nejdůležitější. Navíc na světě nebyl nikdo, kdo by si dovolil zpochybňovat příkaz jejich královny a ten zněl, nikdy nespouštět pohled z hranic jejich světa, jelikož už od chvíle, kdy je Odin odtrhl od devíti světů, vyčkávala kdy se jejich svět pokusí napadnout znovu, nyní zatlačené do kouta na kraji reality, ve které však svět Andělů prosperoval a vysmíval se tak svému starému nepříteli do tváře. Snad by to sama i uvítala, i po dlouhých letech stále dychtící po pomstě. Aethela sice Asgarďana naživo nikdy neviděla, ale znala příběhy, slýchávala ódy na staré bitvy a uměla jejich slova nazpaměť.

Stejně tak jako každé andělské dítě, které se narodilo v éře zlaté královny.

Byly tu však jiné rasy, které ohrožovaly jejich svět. I když ne všem by se dalo říkat zrovna válečná impéria - příšery které den co den dorážely na hradby hlavního města za nimiž se nacházela krajina písčitých dun, vyschlých stromů a několik kilometrů dlouhých dopravních cest mezi jednotlivými městy, bouře meteoritů a jisker, jenž byly starou přetrvávající reakcí na to, jak se kdysi dávno realita v těchto místech přetrhla a většina ze starých stehů ještě nebyla upevněna, před kterými si Heven zahaloval, bariérou energie, po níž oheň sklouzával lehce jako po másle - před těmi všemi potřebovaly Andělé předem vědět, připravit se na jejich hrozbu. Samotné divoké drakům podobné příšery sice sami o sobě hrozbu nijak zvlášť nepředstavovaly - ale stejně bylo potřeba nad nimi držet dohled, kdyby se jim náhodou podařilo vytvořit pukliny v hradbách.

Sama Aethela jim většinou věnovala pohled spíše pouze ze zvyklosti, z povinnosti, než že by jí stály za pozornost. Většinu z nich ani nemělo cenu zabíjet, nebo odchytávat a ona si zvykla nedělat nic, za co se jí nikdo nemůže odvděčit.

Toho dne kdy ale její loď svištěla vzduchem podél hradeb a ona na senzorech a skrz průhlednou podlahu pozorovala krajinu jí padl pohled na nenápadnou skvrnu v dáli, kterou se při jejím bližším zkoumáním ukázala být hned trojice těchto potvor se šupinatou kůží, čtyřmi drápy opatřenýma nohama a ostny vycházejíc jí z míst, kde by měl normální drak křídla. Což o to, na tom by nebylo nic zas tak zvláštního, písečné nestvůry Hevenu se s oblibou sdružovaly ve skupinkách, co ale upoutalo její pozornost byla skutečnost, s jakým řevem a zuřivostí se zvířata prala s něčím v jejich středu. S něčím, čímž se ukázala být vysoká bojovnice s dlouhými tmavě hnědými vlasy oděná v prapodivném bojovém brnění, které Aethela naposledy viděla v historických knihách a ani v jednom směru nepřipomínala nic z toho, co se v okolí považovalo za obvyklé.

Vysvětlení, které jí tehdy napadlo bylo, že se jedná o příslušnici jiného z Hevenských měst, posla, který na cestě do kapitolu narazil na potíže v podobě velkých divokých monster, která se svou krvelačností vyrovnala svým oheň chrlícím příbuzným. Divila se sice na skutečností, že je pro ni tak těžké jednotlivá monstra porazit - byla přeci jenom Anděl a pokud byla alespoň tak vycvičená jako Aethela, neměla by problém s monstry zápasit - však bojovničino rameno bylo přetáhnuté krvavým šrámem, na tváři měla divoký výraz a její dvousečný meč se střídavě zabodával do masa jednotlivých těl monster.

Aethela přistála s lodí v dostatečné vzdálenosti od bojujícího hloučku, aby nemusela mít strach z toho že ostré drápy monster poruší plech jejího plavidla, pohotově otevřela záď a vyběhla ven. Její nohy dopadly do písku a kolem kotníků jí zavířil prach. Nevšímala si ale toho úkazu a namísto toho se pohotově rozběhla směrem k monstrům a jediné ženě. Stáhla si z ramena luk bez šípů a ještě za běhu jej natáhla, její oči utíkajíc po krajině ve snaze zhodnotit situaci. Dračí krev zbarvovala půdu pod jejich nohama, minimálně jedno z monster bylo silně poraněno, pokud byl její odhad správný. Na něj by měla zaútočit jako první, pokud by měla mít nějakou šanci.

Teď ještě musela zjistit, který z nich to je.

Žena vyrazila proti jednomu z draků a Aethela instinktivně natáhla svůj luk proti druhému, za pomocí síly, která by normálnímu člověku zlomila vaz, nutíc draka couvnout, postavit se na nohy a hlasitě zařvat, čímž jí monstrum ukázalo holý hrudník. Vzhledem k tomu a skutečnosti, že tlapy monstra nebyly od krve Aethela rychle vyhodnotila, tohle nebyla zraněná stvůra. Bylo příliš pozdě se ale vracet zpátky.

Písečná stvůra se po ní ohnala tlapou a ona se vyhoupla do vzduchu přesně ve chvíli, aby se jí vyhnula. Přetočila se ve vzduchu a dopadla do prachu, který se jí zavířil kolem pat. Pramen blonďatých vlasů jí padl do tváře a ona jej lehkým pohybem ruky odsunula na stranu. Přešlápla, zapřela se pravou nohou do země, přenášejíc na svoji silnější stranu a nahmatala kulaté tlačítko po boku luku, čímž vehnala elektrický náboj do ostrého lanka na svém luku. Mocná síla koncentrovaného blesku luk rozvibrovávala v dívčině ruce, až jej musel a pevně sevřít, aby jí nevyletěl z ruky. Modré prameny protínaly vzduch kolem drátu - jediný dotek by stačil na poslání běžného smrtelníka minimálně do podvědomí. Něčemu většímu by mohla značně ublížit.

Aethela pevně sevřela nevodivou pevnou část zbraně. Monstrum na ní zasyčelo a znovu se po ní ohnalo tlapami, snažíc se jí sevřít ve svých drátech. Tentokrát se jim ale nevyhnula. Naopak. 

Vyrazila proti nim, ohánějíc se nábojem vybaveným lukem, jako ostrým mečem. Monstrum bolestivě zařvalo, až se zaklonilo a postavil na zadní, odkrývajíc tak Aethele svůj hrudní plát - což byla chyba vzhledem k tomu, že to byla jediná část drakova těla, která nebyla pokryta šupinami a tedy nejzranitelnější.

Zapřela se několika kroky do vzduchu, získávajíc nadhled nad monstrem, elektřina její zbraně, prudší než které kolik jiné ostří zatínajíc se do kůže draka, zanechávajíc za sebou jak rozsáhlé spáleniny, tak krvavé hluboké šrámy, které donutily zvíře padnout k zemi vyčerpáním, jen slabý ryk vycházejíc z jeho úst, když mohutné tělo dopadlo do písku a prach se zavířil všude kolem nich, až přes něj Aethela skoro neviděla.

Ve vzduchu se přetočila, dopadajíc do kleku za monstrem, patami zapírajíc se do písku, který jí pod nohama ujížděl, na jejím oblečení jako zázrakem ani kapka krve, jenž smáčela písečné duny kolem ní. I když to, jestli se zašpiní bylo v tu chvíli její poslední starostí.

Otočila se zrovna ve chvíli, aby nalezla černovlasou ženu dvousečným mečem useknout monstru hlavu, krev stříkajíc přes její tvář, však k bojovničiným divokým hnědým očím se to svým způsobem hodila. Žena lhostejně sledovala smrt zvířete, přetočila zbraň v ruce, než na Aethelu spokojeně kývla, hvězdičky v jejích očích. A Anděl jí úsměv opětoval.

Snad díky tomu a všudypřítomné mlze rozvířeného prachu si nevšimla posledního a třetího draka, který běžel přímo na ni. Nebo takhle, všimla si jej. Však už bylo příliš pozdě na to se jeho útok pokusit odrazit, nebo uhnout z cesty. Drak jí nabral na čelo, odhazujíc její tělo stranou, jako by byla pouhou hadrovou panenkou, ani jí nedávajíc možnost, využít vzduchu kolem ní. Již tak vibrující luk jí vyletěl z ruky, přistávajíc do prachu, mnohem dál než na něj mohla dosáhnout, stále nabité jiskry míhající se na písku.

Sama Aethela dopadla do prachu na záda, což však nijak nezabránilo skutečnosti, že si tím vyrazila dech. Několikrát zamrkala, nedovolujíc bolestivému zasípání, aby uniklo její ústa. V hlavě jí nehezky křuplo a pohled se jí rozmazával, ale věděla lépe, než tyto pocity nechat ji ovládnout. Neměla na to čas. Neměla tu možnost. Protože I když její oči byly možná omámené, stále cítila jak se zem třese pod mohutnými kroky písečného monstra.

Vši silou se zapřela lokty do prachu, srazila nohy k sobě, odhalujíc drobné ostří vyčnívajíc jí z podrážky boty. Nebylo dost velké na to, aby s ním mohla draka zabít, ale dost velké na to, aby jej mohla odrazit. Srdce jí rychle bylo v hrudi, tvář měla od prachu a potu. Už teď věděla, že tohle nebyla žádná prostá obhlídka. I když by si možná přála opak.

Monstrum se k ní ale nikdy nedostalo. Zastavil se doslova půl metru před ní, když se černovlasá bojovnice zapřela do země, vymršťujíc se do skoku. Aethela s přivřenýma očima sledovala jak bojovnice přistála v polosedu, polokleku přímo na zádech bestie, na zakrvácené tváři sebevědomý úsměv, jenž se jí odrážel v bouřkových očích.

Obratný skok jí dal dostatečnou sílu v tom prorazit drakovu kůži a zasadit mu smrtelnou ránu svým mečem přímo skrz normálně neproniknutelné šupinové pláty na jeho zádech. Ostří prošlo skrz a Aethela mohla přímo slyšet to křupnutí kostí, jak se kostrč monstra lámala pod silou dívky na ní. Pouštní stvůra se zastavila na míst, její dosud divoké plazí oči upřené na Aethelu se přetáhly skleněným stínem a její tělo pod váhou bojovnice kleslo do prachu hned vedle zbytku svých druhů.

V tu chvíli už Aethela s jistotou věděla, že žena před ní není Andělem. A to nepoznala jen podle krvežíznivého pohledu v jejích očích, nepřítomnosti tetování křídel na jejích zádech, nebo skutečnosti že tento její kousek byl skutečně skok a nikoliv kráčení vzduchem, jak by to udělala Aethela, ale hlavně kvůli znakům vyrytým na dívčině meči, jenž se pod silou krve a sluečního svitu zaleskl. Tyto symboly totiž nebyly Hevenské. Co více, nebyly vůbec odsud. A I když jim dívka nerozuměla, dokázala docela snadno určit odkud pocházejí.

Pokud tedy bojovnice tento meč neukradla... Aethela polkla na prázdno. Právě jí zachránila život Asgarďanka.

✧✧✧

Skími si upravil límec svého bělostného kabátu a promnul si krk, který mu bůh neplechy ještě před několika minutami svíral a Loki sám toto gesto okatě ignoroval. Jediné na co dokázal myslet byla Aethela, její hrdá osobnost, která si nepřiznala pochybnosti a neprojevila si slabost, I když jí to mohlo být osudné. A toho se nyní právě bál.

V hlavě si stále znova a znova přehrával jejich poslední rozhovor, až nezdravě přemýšlejíc o tom, co měl říci jinak, jak se měl zachovat lépe. Nyní věděl jistě, že jí neměl nechat odjet. Obzvláště, když věděl, že Skími využije všech prostředků a kroků k tomu, aby jej zničil. Vlastně by se ani nedivil, kdyby to byl sám jeho bratr, který zinscenoval celou tu havárii a to I přesto, že jeho svaly byly nyní stejně zatažené jako ty Lokiho. Nakonec, Aethela byla úžasný letec. To dokázal uznat I Loki, který se považoval za jednoho z nejlepších pilotů v galaxii. Byla schopna míhat se mezi válečnými střelami, ani nemluvě o tom, že její loď byla I přes svoji zdánlivou lehkost prakticky nezničitelná.

Takže se muselo něco přihodit. Něco o čem Loki nevěděl a svým způsobem se tím I odmítal zabývat. Minimálně nyní. Teď se musel ujistit, že to Aethela přežije až potom se může soustředit na její případnou pomstu.

Fabrey je dovedl do modernější části ledového paláce, kde se setkávala kultura příliš primitivní na takovou rasu, kterou byli ledoví obři s vědou přivezenou ze všech koutů galaxie na Sakaar, které se museli ledoví obři z velké části přizpůsobit, jen aby přežily. V jakémkoliv jiném případě by snad Loki I uznale kývl nad houževnatostí tohoto druhu, který byl už tak znám svojí všeobecnou schopností přežít I v těch nejhorších podmínkách, za kterou krajinu v jejich domovské zemi rozhodně považoval, ale nyní jeho myšlenky sotva dokázalo křižovat cokoliv jiného než hněv spojený s nervozitou. Nervozitou, kterou by si nejspíše neměl připouštět tak jak připouštěl.

Loki se prudce rozhlédl kolem sebe, jen koutkem oka zachycujíc doktory v bílých pláštích, který přímo rezonoval s modrou barvou jejich kůže a zamířil k nejbližšímu sklu, skrz které bylo vidět na karanteiní nemocniční pokoj, který normálně zimovřivý Jotuni speciálně zatápěly a za jehož povrchem zahlédl známý pruh bílých vlasů. Prsty se zapřel o sklo, snažíc se přes odraz zahlédnout jednotlivé dívčiny rysy, ignorujíc že ruka, kterou před chvíli ještě svíral Skímiho a byla tudíž modrá vytvořila na povrchu okna jemnou jinovatku.

Srdce mu v hrudi poskočilo více, než by nejspíše mělo.

S napjatým dechem si dívku prohlédl od hlavy až k patě, na hněv, který vůči ní cítil posledně, když spolu nemluvily už ani nepomyslel. Nebo možná jen okrajově. Dívčina kůže byla I přes vyhřívání mírně modrá, na sobě měla stále své staré přiléhavé oblečení, pod okem se jí rýsovala drobná jizva, kterou už stačily mezitím doktoři zalepit náplastí, podobné ranky táhnoucí se jí po rukou I nohou, jako kdyby vletěla do tříštícího se skla. Po zbytku těla měla viditelné modřiny, pro jednou ztrácejíc svou věčnou elegantnost.

Přitom si Loki pro jednou přál přesný opak.

„Je..." vzhlédl za jeho zády Skími k doktori, který se k nim vydal ve chvíli, kdy zahlédl své prince přicházet do místnosti, vyslovujíc tak nahlas nevyřčenou otázku, která se zařezávala Lokimu do kostí I když si snažil tvrdit opak.

Poslední, co Loki řekl Frigge, předtím než zemřela, bylo, že není jeho matkou. A on se neměl jak vrátit. Neměl jak to změnit. Neměl jak se omluvit, vysvětlit. Už to nemohl ani vinit na svůj tehdejší stav mysli, protože tu už nebylo komu lhát. Odin byl mrtvý, Thor někde na druhé straně světa a zbytek světa jej nenáviděl. Jediný koho o tom mohl falešně přesvědčovat byl zároveň ten jediný, kdo znal pravdu - on. Zase a jen on.

On, který věděl, že ve skutečnosti nijak nezáleželo na tom, proč udělal co udělal, jakou hloupou výmluvu si pro své činy vymyslí, jelikož na tom ve skutečnosti vůbec nezáleželo. Nemohl se nikdy vrátit, vzkřísit Friggu, omluvit se, přepsat co se už stalo. Protože nehledě na všechnu božskou sílu, kterou disponoval, nedokázal ji použít na to, co bylo skutečně důležité. Ani nemluvě o tom, že by si to královna Asgardu nikdy nepřála.

A teď se historie opakovala. Loki věděl, že by mu na tom nemělo záležet, že by mu srdce nemělo být tak rychle jak bylo. Slíbil si přeci jenom, že už se podobným emocím nikdy poddávat nebude. Že už nedovolí, aby mu na komkoliv dalším záleželo. Že už si nevytvoří nic, co by mohl ztratit. Přesto tu teď stál, zatínal svaly a nedokázal myslet na nic jiného, že dost možná posledními slovy, které od něj Aethela kdy uslyšela ji posílal do háje.

Naštěstí pro něj, dívčin hrudník se pomalu zvedal pod nádechy - trhavě, ale přeci. Takže byla naživu. Loki úlevně vydechl a bylo mu v tu chvíli docela jedno, jestli tím ukazuje slabost svému největšímu nepříteli.

„Ta vaše holka má tuhý kořínek," prohlásil mezitím doktor a dlouhým pohledem přejel mezi Lokim a Skímim až nebylo přesně vědět, kterého z nich tím myslí, „Podobná havárie by většinu lidí hravě zabila."

Jenže Aethela nebyla většina lidí. Loki se odlepil od skla, získávajíc svůj starý klid. Byl anomálií. Jeho anomálií. Jak na to mohl jen zapomenout?

„Takže je naživu?" Zajímal se Skími.

„Zatím ano," kývl doktor a trpělivě počkal, až Loki odstoupí od skla, nacházejíc svou pevnou pozici ve své staré chladné póze. Bylo ale skoro až děsivé - kdybyste nevěděli, že Loki se Skímim jsou bratři - s jakou pohotovostí oba ve stejnou chvíli zbystřili nad slovem zatím. Snad jediný rozdíl v jejich reakci v tu chvíli bylo, že v Lokiho očích se divoce zajiskřilo, zatímco ty Skímiho zůstávaly chladné, „Hned po jejím přivezení jsme udělali sken těla, abychom si ověřily, že nedošlo k poškození vnitřních orgánů."

Když si doktor všiml Lokiho vypočítavého pohledu, pokrčil rameny, „Standartní procedura,"„A co jste zjistili?" zeptal se místo odpovědi Loki, nic neříkající výraz na jeho tvář, pohled dravce v očích, když zkřížil ruce na prsou, jako by už díky jeho minulosti a vzhledu, který jednoduše odmítal změnit ve prospěch pohodlí ostatních neznervózňoval prakticky jakéhokoliv Jotuna, který se vydal jeho směrem. Totiž, na jednu stranu, Loki slíbil že je dostane domů, což z něj dělalo jejich nejmeného zachránce, ale pořád to byl ten zločince, které se je pokusil vyhladit v první řadě.

Což byl také důvod, proč doktor čekal na Skímiho kývnutí, předtím než odpověděl.

„Orgány jsou v pořádku," ujistil Lokiho, v ruce elektronickou destičku, kterou zvedl před sebe, nanotechnickými rukavicemi, které zabraňovaly, aby mu jeho chladný dotek dělal nepříjemnosti při vyšetřování hledajíc cosi v jeho databázi. Skími přišel blíže k Lokimu, stále si dávajíc pozor, aby se ke svému staršímu bratru nepřiblížil až moc, snad kdyby Loki hodlal naplnit svůj slib hned tady a teď a přiklonil se nad destičku, aby lépe viděl na její obsah, „To samé, ale nelze říci o její ruce. Její svaly jsou plné energie, která tam nemá co dělat. Energie se kterou se tělo nedokáže vypořádat, což způsobuje jak vidíte zde..."

Doktor podal Skímimu zařízení, však dříve než se po povrchu skal stihla rozběhnout první jinovatka, Loki mu destičku z rukou prudce vytrhl a daroval mu varovný pohled. Ne, že by tedy hodlal Skímiho podceňovat - to on u svých nepřátel dělal opravdu nerad - ale byl si jist, že podobným věcem, bude rozhodně rozumět více. Bez jediné navigace přehodil zařízení do holografického módu, spojujíc informace lítající před ním s obrazem Aetheli za sklem, zatímco doktor si odkašlal„rozklad nervové a svalové soustavy a ztrátu citu. Celý implus se šíří přes rameno ke klíčním kostem až ke krku. Hrozí, že pokud bude energie postupovat tímto tempem, může napadnout dokonce až mozek a další důležité orgány."

„Jaké zranění může způsobit něco takového?" vydechl překvapeně Skími.

Doktor si lehce opatrně od Lokiho destičku zase vzal, obezřetně si čaroděje prohlížejíc - v čemž mu dosti pomohla skutečnost, že bohovy oči byly někde úplně jinde.

„Porovnali jsme energie, ve snaze identifikovali zdroj," Jotun cosi navolil na svém zařízení správný graf a Loki věděl odpověď prakticky ještě dříve, než ji muž vyřkl nahlas. Tuhle sílu totiž poznával. A poznal by jí I kdyby jej probudily uprostřed noci a narvali do něj tolik drog, kolik jen vesmír znal. Tahle energie se s ním táhla celý život, prosycovala každý jeho nádech, volala k němu, nehledě na to kde v galaxii se nacházel, „A nalezli jsme shodu."

Všechny oči v místnosti se obrátily směrem k Lokimu, který to ale vnímal jen z části. Prohrábl si černé vlasy - gesto, které on nikdy nedělal a dlouze vydechl, přešlapujíc na místě, nezvykle prázdný pohled v očích. Pohled, který ho sám o sobě nenáviděl za to, že si toho nevšiml dříve. Ba co, že jej to nenapadlo už dávno. U Odinových vousů, jak mohl být jen chytrý a zároveň tak hloupý!?

„Přišla o tu ruku při boji s trojhlavím psem. Uzdravil jsem ji," hlesl I když věděl, že jim žádné vysvětlení nedluží - ani zdaleka ne tolik jako sám sobě. Najednou nechápal, jak to nemohl vidět. Už dříve se mu zdálo divné, jak má tuto ruku stále obvázanou I dlouhé týdny poté co by se měla zdánlivě uzdravit, jak skoro až panicky reaguje na jeho magii. Jak nenávistně se na něj dívala I dlouho poté, co jí zachránil život. Bylo to snad proto, že jí svým zásahem spíše ublížil?

Promnul si kořen nosu, „Její organismus nezvyklí na magii nejspíše nedokázal vyloučit přebytečnou energii."

Aethela nebyla z tohoto světa. Byla z reality, kde neznali magie. Bylo to pro ni, jako by jí do těla zasadil virus, se kterým se její imunita nikdy nesetkala. Její organismus zkolaboval.

A ona byla příliš hrdá na to, aby jej požádala o pomoc, nebo mu řekla pravdu.

„Pokud je jeho, nemůže ji z ní zase vysát?" zeptal se rozmrzele Skími, nespokojeně gestikulujíc rukama ve vzduchu, „Vzít si ji zpět?"

„Nemáme jistotu, že by jí podobný zásah spíše neublížil," napůl zavrčel Loki I když věděl, že to nebyla Skímiho chyba, že to o magii věděl tak málo - nenarodil se s ní, nekolovala mu v žilách. Na druhou stranu, on s ní žil celý život a přesto se mu podařilo udělat zcela začátečnickou chybu. A Aethela za to nyní platila. Že kvůli někomu takovému jako ty přijdu o ruku. Vybavila se jí Aethelina slova. Ona věděla, co se jí děje. Tak proč to neviděl on? „A I kdyby, zničené svaly se neobnoví o ruku přijde tak či onak."

„Tak co můžeme dělat?"

Pohledy obou princů se obrátily směrem k doktorovi, jehož rudé oči klesly směrem k Aethele, jen proto, aby pokrčil rameny.

„Tahle technologie, není stvořena pro vyšetření někoho jako ona," povzdechl si. Samozřejmě. Dodal Loki v duchu. Tahle technologie je z tohoto světa - něco co o Aethele říci nemohl, „S jistotou mohu tedy jenom říci, že ta ruka musí pryč."

POZNÁMKA AUTORKY

Krásný den přeji! Ještě jsem na tento příběh nezapomněla, nebojte. Tedy, vydávám tuto kapitolu o dost později než jsem měla - a to mi přitom seděla v draftech už nějakou tu chvíli - ale lepší pozdě než - li nikdy. Nalezla jsem totiž v posledních dnech lásku k těmto dvěma (Loki a Aethela) a pomalu se z nich stává mé osobní OTP (Je vůbec povoleno, abych takto shipovala vlastní postavu s kánoní? Nevím.) S tím se ale pojí hned několik věcí. 

Zaprvé, v rámci restartování vydávání tohoto příběhu jsem změnila herečku, která hraje Aethela (Sbohem Abbey, vítej Amber). Samozřejmě, pro vás to žádnou extrémní změnu nepředstavuje, ale mám už připravený řádků manipů na tento pár (jeden už je nahoře a inspirovala jsem jím i cover)

Zadruhé, snažila jsem se vymyslet ship name pro Lokiho a Aethelu a nemohu se rozhodnout. Aelki? Lothela? Frostangel? Co myslíte?

S láskou Pavla.