Aethela zalapala po dechu. Do zad se jí opřel vzduch, jak se propadla do hlubin a ocitla se ve stavu beztíže. Ruce jí vystřelily do prostoru, jako by měla nějakou šanci zachytit se a zabránit svému pádu. Však vesmírná loď se propadala společně s ní, gravitační disky stále připojené ke kousku obřího křídla zastaralé lodi. Paluba se ve vzduchu převrátila, blížíc se až nebezpečně rychle k ní. Slyšela jak se skleněná část lodi tříštila na malé drobné kousky při dopadu na zem a střípky se vznesly do vzduchu, jak drobná pírka, třpytíc se všude kolem ní. Jeden z nich jen o centimetr mihl její spánek, zatímco druhý jí sekl do tváře, zanechávajíc za sebou na oplátku úzkou krvavou stopu. Ta bolest jí donutila konečně se probudit, zalapala po dechu, přetočila se ve vzduchu, aby měla nohy namířené směrem k zemi. 

Patami se zapřela do vzduchu pod sebou, nejdřív jedním krokem, potom druhým, nataženýma rukama snažíc se vyrovnat rovnováhu. Dívka se zastavila asi metr a půl nad zemí, až se jí z toho nepohodlného stavu zatočila hlava a sevřel žaludek nevolností. Několikrát zamrkala a přešlápla na místě, protože se jí rozjížděly nohy do strany, jak půda na které stála ve skutečnosti vůbec neexistovala. Její schopností nakonec nebyla levitace na místě, ani létání jak tetování na jejích křídlech napovídalo, ale kráčení po vzduchu, lehká jako pírko. Aethela lehce omámeně popadla dech, předklonila se do předu a před očima se jí dělaly mžiky, když se lokty opřela o kolena. Toužila zavřít oči, políbit podlahu, nebo ze sebe rovnou dostat všechno jídlo, které pozřela v posledních dnech. Chvilku odpočinku jí ale svět nedal. 

Protože možná se jí podařilo zastavit svůj pád, však její drahocenná loď se stále blížila k ní. To si však uvědomila až moc pozdě. Sebrala všechen vzduch do svých plic a rozběhla se, pevně našlapujíc po vzduchu pod sebou směrem k místům, kde trosky tvořily mezeru, snažíc se zachránit před padajícím stropem, který by jí mohl rozmáčknout dříve než by se vůbec stihla zabývat svou vlastní nevolností, nebo rukou kterou skoro už bezděčně táhla za sebou, jak jí v ní píchalo, však cit nevnímala žádný. Srdce jí v hrudi rychle bilo, lapala po dechu, když se řítila zběsilými kroky směrem ven ze skleněné propasti, zdravou rukou přikrývajíc si tvář, krajíc se před dalšími kousky skla a mechanickými troskami, které se na její hlavu hroutily jako domeček z karet. Chyběl jí doslova jediný krok na svobodu, když natáhl ruku před sebe, zachytávajíc se světla, když jí na záda dopadla váha větší než by měl nést jakýkoliv smrtelník. 

A svět zčernal.

✧✧✧

Loki nechal Skímiho ať si jej nedůvěřivě přejíždí pohledem ještě chvíli a namísto toho, aby svému takzvanému bratru věnoval ještě více času se otočil ke stolu, ignorujíc nepořádek, který tu v záchvatu hněvu způsobil a z kapsy vyndal kulaté zařízení za jehož pomocí v posledních dnech – přesně od chvíle, kdy se rozhodl, že by byl raději kdekoliv jinde na světě, než právě tady – mapoval přítomnost a rozlohu jednotlivých portálů, ať už těch stálých, či těch, které se tvořily i zrovna nyní, ve snaze najít mezi nimi ten, který by jej mohl zavést do Jotunheimu. Nehledě totiž na něčí nevěřícné kroucení hlavou, měl v plánu svůj slib dodržet. Dovést Jotuny domů a navždy uzavřít tuto kapitolu svého života. Zapomenout na ni, pokud to jen bude možné.

A protože nakonec byl mnohem více než za koho jej měla Aethela. Mnohem více než lhář a podfukář. Byl více než Silvertongue. Ne, že by tedy tuto svoji stránku, která ještě nepřišla o všechnu čestnost, rozum a zcela se neobrnila proti všem pocitům, lhostejná k okolnímu světu ukazoval zrovna často. Většinou ji držel v sobě hluboko, hluboko, kde mu na denním pořádku nemohla ubližovat. Bránit mu v jeho plánech a snech, které se někdy čestnými cestami jednoduše a prostě naplnit nedaly. To Loki věděl moc dobře. Přesto byl schopen tohle ukázat Aethele, protože věděl že nehledě na její urážky a ostrý tón v něm nevidí jen lháře a stvůru. Protože v jejích očích byl obdiv. Obdiv po kterém Loki tak strašně toužil. Nechal se jím zaslepit natolik, aby ji nechal proniknout blíže. Blíže, než kdy dovolil komukoliv jinému.

A ona k tomu byla lhostejná. A ona neviděla jak důležitou pro něj byla. On sám to nevěděl. Až nyní, kdy mu hněv a frustrace tekla žilami, chtělo se mu nahlas křičet, měl pocit, jako by mu někdo urval kus srdce. Dělalo se mu nad tím špatně. On byl přeci jenom bůh neplechy. Obávaný dobyvatel světů. Byl monstrem, kterým rodiče strašili svoje děti před spaním. Neměl cítit takovéto... emoce. Prsty si přejel po ráně a zachytil tak na své prsty drobné pramínky zaschlé krve, jak se rána za pomoci magie už pomalu, ale jistě začala zacelovat. I ta pouhá skutečnost, že to všechno bylo tak rychlé, tak prosté, bez okolků, jako by nad tím osud jen lehce mávl rukou a šel prostě dál jej rozčilovala ještě více.

Povětšinou byl právě ten typ, kterému nevadil rychlá změna prostředí, událostí, strany i názoru. Byl přeci jenom měňavcem tělem i duší. Tohle ale... tohle mu ale nepřipadalo správné. Mimo hněv totiž Loki cítil i podivný neklid, kterého se jednoduše nemohl zbavit. Jako b měl někde rozdělanou práci a zapomněl na to. 

Už měl v plánu prudce zatřást hlavou a vyhnat tu myšlenku ze své hlavy, však dříve než to stihl udělat, přerušily jak jeho práci, tak klid rychlé kroky rozléhající se palácovými chodbami. Závěs vedoucí do pracovny se odhrnul a jak Loki, tak Skími, který se usadil do křesla, nespouštějíc z boha neplechy pohled, jako by se bál, že na něj kdykoliv zaútočí – i když mu řekl, že jej kvůli trůnu vyzývat neplánuje – se tím směrem otočily. Padl jim pohled na vysokého, holohlavého Jotuna s kovovým kroužkem v nozdrách, což připadalo Lokimu neskutečně barbarské, ale pro jednou neměl náladu na uštěpačné poznámky, takže si jej pouze pochybovačně prohlédl. Nemínil nad ním plýtvat emocemi o nic více.

„Vaše výsosti-" hlasitě vydechl příchozí, jako by snad běžel přes celé město a až nyní dostal příležitost se zastavit a pořádně nadechnout. A byla to dost možná i pravda dle jeho divokých, třepotajících se rudých očí. Loki na jeho hrudi rozpoznal do kůže vyrytý znak poslů a znovu si mladíka prohlédla, obličej strojický a zcela lhostejný k tomu co má před sebou. Jakmile uviděl, že se poslíček obrátil směrem ke Skímimu, Lokiho přítomnost skoro až ignorujíc, tiše nad tím otráveně zamručel a pokračoval ve své práci. Snad si tím tak chtěl otupit mysl, zaměstnat myšlenky. Zbavit se frustrace

Pokud ale příchod Jotuna Lokiho nerozhodila, Skími při pohledu na svého slova zkoprněl, doširoka otevřel oči a všechen prapodivný klid, který se dosud snažil předstírat mu spadl z tváře. Vyskočil pohotově na nohy a několika kroky přišel až k Jotunovi, snad aby lépe slyšel, nebo aby neprošvihl jediné slovo. V očích přitom měl nenadálý úlek, který ještě nestihl skrýt za chladnou maskou, na tváři se mu zračíc minimálně znepokojení. Jako by tam ten mladík vůbec neměl co dělat. Přitočil se k němu tak, až jeho bělostný plášť za ním zavlál. Tato jeho reakce nakonec přilákala Lokiho pozornost ze všeho nejvíce. Opřel se opěradlo židle a zaklonil mírně hlavu, aby lépe věděl a obočí mu vyjelo nahoru, v ruce si pohrávajíc s tužkou, kterou si bokem dělal poznámky. Skími na chlapce prudce vyštěkl, „Co je?!"

„Ten Anděl, jak jste ho nařídil sledovat," nakonec byl schopen Jotun zablekotat, když konečně chytil svůj dech, podobně panický pohled v očích jako Skími, jako by se snad celý svět zbořil. Nejistě přejel pohledem po místnosti, jako by měl strach ne z toho co by se mohlo stát, ale co by mohlo být jeho trestem, kdyby náhodou úkol, který mu nařídil jeho pán nesplnil. A i když Skímimu skutečně přes tvář přejela nespokojená, hněvivá grimasa, když uslyšel o problémech, nebyl to on, jehož reakce by se měl mladý Jotun bát. Byl to totiž Loki kdo při zmínce o Anděli zbystřil na svém místě, „její loď ztroskotal nedaleko za naší hranicí."

„Cože?"

„Náš člověk jí vytáhl ze sutin a je na cestě sem. Podle všeho ale bude potřebovat lékařskou pomoc," poprvé za celou dobu se obrátil posel směrem k Lokimu, lehce překvapen jeho prudkým napůl zasyčením, napůl zavrčením. Lehce polkl, ale poté se urychleně pustil do vysvětlování, stále nespouštějíc oči z boha neplechy, jako by si jeho mysl nedokázala jeho přítomnost zde vysvětlit, ale mluvil přitom směrem ke svému původnímu pánu, „Dost možná přijde o ruku."

A bylo to dost možná dobře. Protože ne jen že nyní Loki netoužil převzít povinnosti právoplatného vládce více když jindy, ale také proto, že mu v normálně rozhodné, zcela rozumné a přizpůsobivé hlavě hlasitě hučelo. Lokiho srdce vynechalo jeden úder a když se rozběhlo už nebilo klidně. Krev se mu pumpovala žilami a to co před chvíli považoval za hněv se nyní proměnilo v úděs a šok. Cože? Bylo to jediné co se v duchu zmohl, nedokázal si však představit, že by to kdy měl zopakovat nahlas. Tužka, kterou dosud svíral v prstech mu vyklouzla a s tichým cinknutím o ledovou podlahu dopadla na zem. Loki to však nevnímal. Ne přes příliš rychlý dech a ještě hlasitější myšlenky, jedna překřikujíc druhou, až bylo těžké se v nich zorientovat. Dokonce i pro někoho jako on, kdo v chaosu žil a prosperoval.

Skími dal sledovat Aethelu. Aethelina loď ztroskotala. Je zraněná. Potřebuje pomoc. Může přijít o ruku. Je na cestě sem. Vrací se. Je v nebezpečí. Mohla umřít. Všechna frustrace, kterou cítil dosud jako by se vypařila. Tentokrát to byl on, kdo se nepřirozenou rychlostí vyhoupl do stoje a pohledem sklouzl směrem k příchozímu poslovi špatných zpráv. Aniž by si uvědomil co dělá, odstrčil židli od sebe, jeho starý výzkum nyní pro něj byl naprosto lhostejný. Aethela odešla teprve před několika hodinami. Ani nadzvukovou rychlostí se nemohla dostat daleko, Sakaar byl odsud skoro celý den cesty. Kývl směrem k Jotunovi, jistý si tím, jak pevně, přitom naléhavě jeho hlas zní, „Ten voják, za jak dlouho tu bude?!"

Posel se na Lokiho nejistě podíval, rozpačitý nad tím, jestli by mu měl odpovědět nebo ne. Jestli mu tato informace náleží vědět, nebo dokonce jestli má dovolení s ním vůbec mluvit. Oči mu sklouzly směrem ke Skímimu, očekávajíc radu svého prince. Ten se narovnal v zádech už o něco klidnější výběr, však při pohledu do Lokiho planoucích očích také zaváhal. Prstem si přejel po okraji obličeje a kousl se do jazyka, jako by přemýšlel, ale nakonec si hlasitě povzdechl a pokynul směrem k Jotunovi, snad jako by stejně jako Loki slyšel jeho srdce rychle být, jako by věděl že ve chvíli, kdy se bude muset ptát po druhé už se nebude snažit být slušný. Mávl tedy rukou, „Odpověz mu."

„Pět minut," rychle prohlásil Jotun a postavil se do pozoru a pak přejel Lokiho neurčitým pohledem, než polkl, jako by se nebyl jistý, jakým titulem byl jej měl označit. Přeci jenom zločinče, lháři, královrahu, nešlo tak lehce přes jazyk. Výsosti by zase znělo příliš urážlivě směrem ke Skímimu, nehledě na to, že na to měl Loki o tolik větší právo než třeba on. Nakonec si ale odkašlal a zvolil prosté, „pane."

Pravdou bylo, ale že Lokimu byly v tuto chvíli nějaké tituly zcela ukradené. Jediné na co dokázal myslet byla Aethela. Hněv, který k ní cítil za to že odjela i mdlo, které se mu dělalo při pomyšlení na to, že by se jí mělo něco stát. Toužil se rozběhnout rovnou ven, ujistit se sám a převzít kontrolu nad celou situací. Ve spánku mu tikalo, magie se drala na povrch, připravena spálit jakoukoliv překážku. Loki byl připraven zabíjet, mstít se, prát se do posledního dechu, kdyby tím mohl cokoliv změnit. Byl to prazvláštní, nepříjemný pocit, který mu zatínal svaly, když nebyl spojován s válečnou vřavou na kterou byl z Asgardu zvyklý. Zlý jazykové, kteří o něm nic nevěděli by řekli, že má strach.

A ti co ho znali dost na to aby mohl soudit, by řekli že i kdyby ano, byl by příliš hrdý na to to přiznat. Tohle ale nebylo o jeho hrdosti. Tohle nebylo o jeho lhostejnosti a mramorové masce, kterou se už ze zvyku obrňoval na každém kroku. Tady šlo o Aethelu.

„Fabrey veď nás na místo přistání," přikázal Skími svému sluhovi, snad vnímajíc postupně stoupající napětí ve vzduchu, tu elektřina, která naplnila prostor kolem nich, nebo viděl jak Loki zatíná ruce v pěst, odhodlaný výraz na tváři, snad plánujíc každou chvíli se vydat Aethelu hledat sám na sebe, nehledě na to, jestli by to rada či Skími schválil nebo ne. Fabrey, kterému se evidentně ulevilo, že už se může znovu obracet na svého pána a hlavně, že už bude moci konečně utéci z této místnosti a Lokiho blízkosti, pohotově kývl a naznačil svým pánům ať jej následuji, rychlým krokem se všichni tři vydávajíc ve z pracovny, jako by je tlačil čas. A bůh neplechy by si byl ochoten tvrdit, že je skutečně tlačil. Nebo se spíše tak cítil.

Jako by jej svědila každá částečka jeho bytosti, jakýkoliv krok, reakce byla příliš pomalá, utahaná a jemu přitom v hrudi tak hlasitě bylo srdce. Nevěděl co s rukama a tak je střídavě svíral v pěst a zase povoloval, v rychlé chůzi si prohrábl černé vlasy, po jizvě na jeho spáncích zbývajíc už jen menší flek od krve, jak jeho magii trvalo doslova pár chvil na to, aby takhle malou ránu zacelily. A když zmizela ona, ztratil se i Lokiho hněv. Pouze frustrace a nepříjemná úzkost, která jej postihla pokaždé, když před sebou měl dívčinu tvář, když si vzpomněl na její zakrvácenou tvář, vyděšenou i když by to nikdy nepřiznala, předtím než jí jen zachránil před Kerberem. Moc dobře si vzpomínal jak se mu přitom tehdy zvedal žaludek a cosi v jeho hrudníku se netečně pohnulo, na místech o kterých si myslel že zdřevěněl.

Nyní cítil stejné nepříjemné nutkání jako tehdy. Jen snad tisíckrát znásobené.

„Ty jsi dal sledovat Aethelu?!" přiklonil se ke Skímimu, když se jeho myšlenky více vzpamatovaly z původního šoku, snad toužíc tím odvést svoji pozornost od nehezkého obrazu, který se mu rýsoval v jeho mysli a kterého se bál mnohem více, než by si kdy býval pomyslel. Přejel pohledem mezi Skímim a jeho poskokem a pohled mu ztvrdl, konečně si uvědomujíc to, co mu mělo dojít už dávno. Jen tomu nevěnoval svoji pozornost.

„Ale jistěže," odfrkl si pohrdavě Skími, podobně nevrlý z celé situace jako Loki. Až na to, že to co se v jeho rudých očích značilo sotva byl strach. Byla to nenávist. Hněv. Nespokojenost a kdyby se nepohyboval, dost možná by si mladý princ i zkřížil ruce na prsou, jak rozladěný byl. Ne, že by tedy jeho pohled kdy mohl hořet zeleným ohněm tolik jak tomu bylo u toho Lokiho, ale pořád by jeho znepokojení mohlo nahnat kdejakému smrtelníkovi strach. Loki však nebyl jen pouhý smrtelník. A bylo mu z velké výšky zcela ukradené, jestli ho jeho slova otravují – ne snad že by jeho rozmrzelost nepoznal, ne byl zvyklý využívat pocitů lidí kolem sebe, aby je zničil nebo dostal co chtěl, ale bylo mu to v tomto případě úplně jedno. Jedno, když po něm hodil ostrý arogantní pohled, jeho tón stejně příjemný jako zimní bouře, „co kdyby se jednalo o nějakou tvoji část plánu, kdyby náhodou změnila názor a rozhodla se ti dát ještě jednu šanci."

Až děsivým způsobem tak připomínal Laufeye.

„Ty..." hlesl Loki a doširoka otevřel oči, jen proto aby je jen krátce na to, zase zlostně přivřel. Znovu si prohlédl Skímiho tvář, tentokrát se zcela jiným úmyslem. V hrudi se mu přitom zvedla hněv. Loki od samého začátku věděl, že Aethelin odchod se Skímimu neskutečně hodil do krámu. Připravil by tak boha neplechy o jediného spojence široko daleko, někoho na koho by se mohl spolehnout. Chápal a proklínal Aethelu za to, že to neviděla. Že to nechápala. A že nemohla být odolnějším vůči Skímiho intrikám a vidět za jádro problému. Na druhou stranu dosud nepřemýšlel nad tím, že by jí mohl Jotun přímo zmanipulovat k tomu, aby jej opustila. Že by jí poštval proti němu, přilil oheň do krbu, který rozžehnal sám Loki. To on ji poslal pryč. Lokimu se nedostávalo dechu. Je to celé jeho chyba.

Loki se zastavil v pohybu, však ne na příliš dlouho, jelikož rychlým krokem vyrazil směrem ke Skímimu, dříve než ho stihl kdokoliv zastavit, nebo než se stihl mladý princ bránit, vzal jej pod krkem a donutil couvnout tak prudce až zády narazil do zdi chodby. Skími zalapal po dechu, než mu k němu přístup zcela zablokovala Lokiho dlaň. Překvapeně na něj zamrkal. V čarodějovi přitom vařila krev. Hněv o kterém si myslel, že jej opustil se rychle vrátil, pouze s tím rozdílem vůči komu byl namířen. Od začátku vinil Aethelu od toho, že odjela. Nikdy ho nenapadlo, že by to mohl být Skími, kdo stál za jejím odchodem, „To ty jsi jí řekl, aby odjela! To ty jsi jí poštval proti mně!"

Skími sám řekl, že jí dal sledovat proto, aby se mohl ujistit, že se už nevrátí. Proč by to kdy byla jeho starost, kdyby to nebyl jeho plán odstranit ji v první řadě.

„Já?" natáhl se po posledních zbytcích vzduchu Skími a jeho ruce objali Lokiho zápěstí. Kdokoliv jiný na celém světě by se v reakci na to gesto okamžitě zkroutil na zem v bolesti, jak by palčivá bolest pomalu ale jistě užírala jeho kůži a kosti. Bůh neplechy však nebyl kdokoliv jiný. Čímž Skímiho skutečně na okamžik zaskočil, nehledě na to že jako jeden z mála věděl o jeho pravém původu, když se mu oči rozšířily překvapením. Nechápaní, které ale na jeho tváři nevydrželo moc dlouho. Když totiž zjistil, že je Loki vůči jeho doteku odolný, hlasitě polkl a opřel se do jeho ruky tentokrát silou, „Jsi samá lež a proradnost Silvertongue. Možná si ale prostě nemůžeš pomoci. Prostě musíš podkopávat nohy těm kolem tebe. To ty jsi ji od sebe odstrčil."

Loki cítil jak se mu zrychluje dech. Jaké lži?! Křičely jeho myšlenky tak nahlas až měl bůh strach jestli je neuslyší Skími. Jaké lži?! Loki se svěřil Aethele s více věcmi než komukoliv v celém širém vesmíru. Řekl jí o jeho původu o svých činech, věděla o jeho sebedestruktivních sklonech. Věděla o zášti, kterou se snažil tak úpěnlivě držet pod pokličkou. Tak jaké lži? Možná jí neřekl všechno, možná jí nedal nikdy celou pravdu, ale nikdy jí neměl v zájmu ublížit. Nikdy. Zachránil jí život u všech světů. Nikdy jí nesliboval nic, co by později nemohl dodržet. Všechnu tu bolest, kterou v sobě nosil už do chvíle, kdy tehdy spadl do prázdnoty. Dal do ní Aethele nahlédnout, nehledě na to, že si slíbil, že to nikomu nedovolí. To ona v tom neviděla tu hodnotu. Nikdo z nich nemohl. Loki se přiklonil blíže ke Skímimu ještě pevněji jej sevřel, syčíc mu do tváře, „Nemáš nejmenší tušení-„

„Co? A co hodláš udělat teď?" potřásl Skími hlavou, zuřivý pohled v očích a pevně sevřel Lokiho zápěstí, které pomalu ale jistě už začalo chytat svoji namodralou podobu, „Když mne zabiješ, Aethela přijde o svého jediného mocného spojence v tomto paláci. Na tebe sice spadne koruna, ale dříve než ukotvíš svou moc, tak zemře. A navíc pokud vím, tak ty vládu nechceš."

„Já tě zničím," zasyčel Loki a přivřel oči, hadí pohled, který by i leckterého dospělého muže mohl dostat na kolena. Pohled, který naposledy věnoval té příšeře, který mu zabila matku, předtím než zjistila že aktivoval granát na jejím opasku, pohled jenž daroval Odinovi všeotci těsně předtím, než jej svrhl na zem v zapomnění, doufajíc že si tam jednoduše umře a už mu nikdy nebude stát v cestě a co více, nebude mu plést hlavu. Ani k jednomu z nich však necítil takovou zášť, jako kterou teď choval ke Skímimu, „jednou tě zničím. Zabiji pomalu a bolestivě, až si budeš přát aby si nikdy nezkřížil se mnou své cesty. Ne kvůli koruně. Ne kvůli moci. Rozhodně ne kvůli hloupé politice. Rozdrtím tě jako švába, který jsi jen proto, že chci."

„Vyhrožuješ mi ve vlastním domě?"

„Ach, drahý bratříčku," usmál se maniakálně Loki a ukázal tak Jotunovi svoje čistě bílé zuby, iluze, která mu pomáhala uchovat si jeho asgardsou podobu se párala na místech jeho ruky, což bylo v tuto chvíli to poslední, co je zajímalo. Rozhodně tomu nevěnoval takovou pozornost, jako své nenávisti ke Skímimu, „to není výhrůžka. To je slib."

POZNÁMKA AUTORKY

Krásný den přeji! Překvapení! Ještě nejsem mrtvá :) A tahle povídka také ne. Naopak. Jak jsem slíbila, nyní jí hodlám dokončit jedním dechem - jinými slovy, hned du psát další část, snad jako kompenzaci mé dlouhé neaktivity a také skutečnosti, že tahle kapitola, není nic moc.

S láskou Pavla.