Bylo to už nějakou chvíli co se Aethelina loď vznesla nad město vytesané v ledovcích, jejichž vršky pomalu ale jistě také začalo pokrývat vesmírné harampádí, jak se portály v Sakaaru otevíraly bez jakéhokoliv pravidla po celé oblasti světa a také bez možnosti jejich tvoření jakkoliv zabránit. To už se spíše obyvatelům místního světa podařilo zařídit, aby se tvořily portály trvalé, kterými později mohli cestovat mezi světy obchodníci, bez kterých by Sakaar vyhladověl už opravdu dávno, ani nemluvě o tom, že zdejší gladiátorské soutěže byly vyhlášené po celém vesmíru a bez portálů, by chaotický svět přišel o veškerý turismus, který zde dosud vládl. Sama Aethela nechápala, jak by někdo v díře jako je tato hledal klid a odpočinek, ale na druhou stranu na světě bylo spoustu vesmírných dobyvatelů a diktátorů, kteří si pohled na krvavé zápasy vyloženě užívali.

Bylo to už nějakou chvíli, kdy Loki Laufeyson vyběhl z její lodi a nedaroval jí už ani jediný pohled. A ona věděla, že by jí to nemělo ani zdaleka bolest tak moc jako bolelo. Silvertongue byl její nepřítel, syn muže, který odtrhl desátý svět od hlavní linky reality, jehož tolik pohrdala a po jehož smrti volal národ Andělů už po celé generace. Hněv se v ní vzdouval jako jednotlivé vlnky moře. Bouřkou rozdivočené vlny moře, které nemůže žádný smrtelník zkrotit a jenž vzaly už tolik životů, že je to staví na pozici prakticky bohů. A Tak se Aethela nyní cítila. Vztek v ní bubnoval, jak hrom, nebo celé zástupy bubnů, chtěla se jí nahlas křičet. Otočit se a vydat se zpátky, jelikož měla pocit, že je toho ještě mnohem více co by mu mohla říci. Co by mu mohla vyčíst.

V hlavě se jí hromadila slova, bolavá a dlouho potlačovaná, kterých litovala, že je ještě dosud nevyřkla nahlas.

Bylo by pochopitelné, kdyby v závěsu za tím hněvem přišla i nenávist pojící se se lžemi, který jí černovlasý čaroděj napovídal. To bylo ale právě to – ona se sice hněvala, vztekala tak silně až cítila jak jí vlastní srdce poskakuje v hrudi, ale přes tohle všechno nedokázala Lokiho nenávidět. Nedokázala mu přát smrt. Nedokázala poddat se těm myšlenkám, že si za svoji zradu zasloužil trest. Že ho za ni měla potrestat ona.

Snad proto odtamtud tak rychle zmizela. Protože poprvé ve svém životě musela pochybovat nad pravidly a zákony, kterými se řídila, kam až jen její paměť sahala. Poprvé jí odpověď na otázku, co nyní by měla udělat nezdála snadná a lehce dosažitelná. Věděla totiž moc dobře, co by dle zákonů svého světa měla udělat, však její srdce proti tomu hlasitě protestovalo, což bylo matoucí vzhledem k tomu že donedávna ani nevěděla, že něco jako srdce má. Věděla, že by si Loki za své činy zasloužil smrt. Na druhou stranu si ale nedokázala představit, že by mu měla ublížit. A vždy, když se o to pokusila sevřel její hrudník nepříjemný pocit, kterého jako by se nemohla zbavit.

Aethela měla za to, že nějak takhle je cítit strach, což bylo něco co do jejího života nepatřilo. Ani nemělo. Byla přeci jenom hrdým zástupcem národu Andělů. Neměla cítit strach. A obzvláště ne z toho, že by si měla zašpinit ruce. Přesto, když její dýku skropila Lokiho krev, jako by se jí srdce zastavilo a trvalo neskutečně dlouho, než se zase rozběhlo. Pravdou bylo, že mu nikdy neměla v plánu ublížit. Chtěla mu jen pohrozit a donutit jej, aby pustil její ruku ve které stále cítila nepříjemné mravenčení, které se s každou uběhnutou vteřinou stupňovalo. Nepočítala však s tím, že se přikloní blíže a už nestihla uhnout rukou. Bylo to poprvé v jejím životě, kdy jí pohled na krev skoro až vyděsil.

Stále nechápavá z toho co se s ní stalo si každých pět minut kontrolovala tep, ve snaze zkontrolovat, jestli se její srdce vůbec znovu rozběhlo. V duchu přitom proklínala každý svůj nádech. Tohle nebyla ona. Tohle nebyla ona. Takhle nejistá, zmatená. Zahnaná do kouta vlastními emocemi.

Co bylo snad ze všeho nejhorší, nějaká její část si dokonce vyčítala, že odjela. Že Lokiho opustila, zanechávajíc ho uprostřed jeho úhlavních nepřátel, s vědomím toho, že mu jeho zapeklitý a zákeřný plán dost možná nehezky ublíží, tak jako tomu byla už několikrát svědkem. Nehledě totiž na to jak mohl být bůh neplechy chytrý, až moc si užíval sám sebe, podceňoval a pohrdal svými protivníky, což se mu čas od času nehezky vrátilo. Nebýt tak naštvaná, nejspíše by si byla i schopná připustit že nechce přihlížet tomu, jako ho to jednou zabije. Že se za pár let nechce doslechnout jen tak mimochodem, že na druhé straně Sakaaru zemřel jakýsi Loki Laufeyson, protože tam nebyla ona, aby jej z jeho průšvihů vytáhla.

A to ani nemluvě o tom, jaká bude velmistrova reakce až zjistí, že přišel o jednoho z jeho oblíbenců. Jeho kroky nepochybně jako první poputujíc k Aethele a ona už nyní věděla, že by raději přišla o vlastní svobodu, než aby tomu monstru Lokiho vydala. Nehledě na to, že on si její věrnost nezasloužil. Na druhou stranu: Co jí bylo po něm? Kdy jí na něm začalo takto záležet? Proč nedokázala její mysl pochopit, vyrovnat se s tím, že je nepřítel? Byl to přeci ten otravný, nebezpečný muž, kterému se celé dlouhé dny snažila vyhýbat, který kolem sebe stahoval problémy o které ona nikdy nestála, hloupý Asgarďan, který si s ní jen pohrával. Měla jediné právo se na něj zlobit. Pomstít se mu. Přát si aby trpěl a už nikdy jej neviděla.

Však vždy když jí napadlo, že by Lokiho Velmistrovi skutečně vydala, či by proti němu podnikla jiné kroky, aby mu způsobila utrpení, nedostavil se k ní ten uspokojivý pocit, jak si myslela, nýbrž jí vždy na mysl vylezla vzpomínka na ztrhaného černovlasého čaroděje, kterému ve tváři chybí všechna barva, rýsují se mu nehezké kruhy pod očima a pod dlouhými rukávy mu vykukují obvazy. Vzpomínka na její tiché přání aby ho už nikdy nemusel pustit z očí.

Aethela si frustrovaně povzdechla, vzteklá z toho, jak bezradná si připadá. Nemohla se vrátit. Prostě nemohla. Vlastní hrdost by jí to nikdy nedovolila. Na druhou stranu se jí ale vůbec nechtěla pokračovat dál.

Její rozhodování jí alespoň prozatím ulehčil objekt, který se objevil na jejím radaru, který donutil většinu senzorů v lodi zbláznit se. Stoupla si, aby alespoň polovinu z nich vypnula, pohledem přejíždějíc po obrazovce, která ukazovala pomalu blížící se loď k ní. Zadní kamerka jí otevřela pohled na modrou vesmírnou loď s úzkou špičkou, která jako by byla vytvořená z ledových krápníků, jednotlivé části pečlivě vyřezaná z kusu ledu, díky čemuž Aethela rychle vyhodnotila, že se jedná o Jotunheimskou loď, která jí sledovala od samého začátku, však až nyní se přiblížila dost na to, aby si jí systémy všimly. Na chvíli jí napadlo, jestli jí náhodou nepronásleduje Loki, ale velice rychle tu myšlenku zahnala.

Hlasitě frkla a přidala na rychlosti, klesajíc více k zemi, kde by se jí možná mohlo podařit cizí plavidlo setřást a zmizet mezi obrovskými kusy rozpadlých lodí, které tvořily Sakaarskou krajinu, tak jak ji její obyvatelé znali. Stroj v jejím těsném závěsu chvíli váhal, ale poté udělal to samé, takže pokud by si Aethela dosud mohla dovolit pochybovat o jejich záměrech, nyní si byl jistá, že je to skutečně ona po kom jen jdou. Oběma rukama sevřela řízení, ignorujíc stále stoupající bolest v magií zasažené ruce a začala kličkovat se svojí o tolik užší ladně mezi rozbitými díly celých světů, snažíc se utéct před jejími pronásledovateli. Ne, že by se jim vyloženě bála postavit, ale neměla zrovna nyní náladu na to se s kýmkoliv být.

Zaplula tedy k jednomu z výběžků krajiny, kterým se jen o vteřinu později ukázalo být ze země tyčící se křídlo několika set metrové vesmírné lodi. Přistála na něm svisle, tak že jí gravitace donutila klesnout zády do kormidelní židle. Opatrně, balancujíc pouze na tomto kusu nábytku, si odepnula pás, postavila se, aby dosáhla na všechny potřebné knoflíky a jeden po druhém vypnula všechny senzory, jelikož věděla, že ve chvíli, kdyby se k ní přiblížila nepřátelská loď zpustil by se chaos, který by jí prozradil. Což se ukázalo jako fatální chyba, když se křídlo, zrezivělé a zestárlé na kterém v takové nepřirozeně přistálo zhroutilo pod vahou lodi a ona se společně se svým plavidlem propadla do prázdnoty. 

✧✧✧

V Lokim se stále vařila krev, když odsunul závěs s bílého sametu a vešel do místnosti, která mu měla sloužit jak jako pracovna, tak ložnice po celou dobu jeho pobytu – ne, že by kdy bůh neplechy plánoval se zde nějak zvláště zdržet – a ruce mu s třeskotem dopadly na dřevěný stůl před ním. Chvíli mapu před sebou jen tak propaloval očima. Hloupý Anděl. Nadával v duchu. Hloupá Aethela, že ho nemohla pochopit. Že nemohla počkat. Že s ním nedokázala udržet krok. Co bylo paradoxní, tak ale byl mnohem více naštvaný sám na sebe. Že ji nechal jít. Že nebojoval o to, aby tu zůstala, že jí nechal odjet a prakticky ani nemrkl. Že znovu odstrčil od sebe někoho komu mohl pro změnu věřit a nesnažil se jej jen využít.

Nevěděl co jej štvalo více – jestli to, že ho dívka zradila, nebo že jí to dovolil. Že jí to umožnil. Chtělo se mu křičet a nenacházejíc se uprostřed ledového paláce mezi jeho největšími nepřáteli, nejspíše by tak i učinil. Zadusil v sobě frustrovaný ryk a jedním rychlým a vzteklým pohybem ze stolu před sebou shodil všechny mapy, kompasy a stojan s pery. Lahvička s inkoustem se s hlasitou ranou rozletěla na několik kousků a chladný led se zbarvil do černého odstínu, vytvářejíc se na podlaze rozlehlá skvrna černého inkoustu. Pevně zatnul ruce v pěst a sevřel čelist, až to bylo skoro bolestivé. Nebylo pro něj obvyklé, že by na sobě dával takto najevo své emoce. V duchu se za to proklel.

Na světě byli lidé – mocní lidé – kteří by byly ochotni přímo zaplatit za to, aby ho viděli v tomto stavu, kdy mu emoce ovládaly tvář a on odhaloval tak své nesmrtelnější slabiny. Hluboce se nadechla vydechl, horká krev od toho, jak ho Anděl řízl mu stékala po spáncích a on se snažil nesoustředit na to, že to bolelo mnohem více než – li by správně mělo, celé čelo mu tepající mírnou bolestí. Snad to jeho magie takto reagovala na velkou emocionální zátěž. Z toho důvodu se také donutil uklidnit se a přetáhnout svoji tvář lhostejností, kterou ani zdaleka necítil. I když by si právě to přál. I když přesně tak, by se měl cítit.

Navíc v tomto místě bylo až moc těch, kteří by jeho menšího výbuchu mohli lehce využít proti němu. Jeden z nich právě prudce odhrnul bělostný závěs a vrazil do místnosti, Loki k němu stále stojící zády, dlaněmi se opírajíc o již prázdný stůl.

„Loki co to mělo znamenat?!" rozčiloval se Skími a Loki se ani nemusel otáčet, aby věděl, že mladý princ rozhazuje zuřivě rukama, možná trochu přehrávajíc, však byl schopný si představit, že jeho oči hořely stejně divoce, jako předtím v soudní síni. Bůh neplechy zatřásl hlavou, jako by tím ze sebe mohl jeho přítomnost setřást. Neměl na něj náladu. Neměl na všechno tohle náladu. Na to se s ním hašteřit. Hrát tuto hloupou hrou. Poprvé snad v celé životě měl chuť prostě nahlas vychrlit pravdu, nehledě na to, že tím tak zažene Skímiho do kouta. A i kdyby si některý mohl myslet, že přesně o to, se tady Loki snaží bývala by ho opravil – nechtěl Skímiho porazit. Ještě ne. Ještě nechtěl, aby dopadl na kolena a byl zoufalý. Zoufalý lidé dělají zoufalé činy. Nevyzpytatelné činy. Sám to věděl z vlastní zkušenosti. A on nyní potřeboval, aby byl jeho takzvaný bratr, všechno jen ne nevyzpytatelný. Skími přišel až k němu, když jeho pohled překvapeně zjemnil, „myslel jsem, že máme dohodu... ty krvácíš."

„Tohle nic není," odsekl Loki a přejel si dvěma prsty po spáncích, stírajíc z nich krev. Opravdu to nic nebylo. Rána nebyla hluboká dost na to, aby mu jakkoliv ublížila, jako by se o něj dívka hranou dýky otřela jen omylem. Nebude trvat dlouho a nebude po ní díky jeho zrychlenému metabolizmu ani stopy. Na samotné zranění, už skoro zapomněl, nebo jej minimálně neiritovalo tak moc jak samotná skutečnost, že k jeho stvoření došlo. Musel ale polknout, zahnat všechen hněv a postavit se Skími se zvednutou hlavou a chladným tónem, „nastala změna v plánu."

Nesměl se celou tou záležitostí s Aethelou nechat zviklat. Ne, když v sázce bylo tak mnoho. 

„Myslel jsem, že jednoduše přijmeš svoje asgardské občanství a navždy nás necháš na pokoji."

„Skími, dost těch her, oba víme, že nic takového jako asgardská příslušnost není," Loki se k Jotunovi otočil čelem a opřel se přitom o stůl za sebou. Ruce nechal přitom položené na jeho povrchu, kdyby náhodou potřeboval v jakékoliv další chvíli tasit dýku, nebo magii. Hrdě zvedl hlavu, odhodlaný, profesionální pohled v očích. Bylo od něj riskantní vyložit většinu svých karet na stůl, ale něco mu říkalo, že lepší čas už tu nebude. Ani nemluvě o tom, že člověk se čas od čas musí vzdát všech triků, aby měl prostor a místo pro další, „a i kdyby byla, rozhodně by se neřídila dle slova vše známého lháře. Nezáleží totiž na tom, jestli jsem Asgarďan, nebo Jotun, není žádného vesmírného vyššího vůdce, který by přikazoval Radě vzít v potaz můj soud na Asgardu, který byl ještě ovlivněný osobním přáním královny. Ani nemluvě o tom, že Asgardská koruna je nyní jaksi... nedostupná. S tím vším si ale počítal, že?"

Nejhloupější Lokimu připadalo, že i kdyby se náhodou místním obrům podařilo spojit s Asgardem – což bylo velice nepravděpodobné – na trůnu se nejspíše v tuto chvíli ocitala Hela a ta by na upozornění Jotunů, že její nevlastní bratr žije reagovala přesně tak, jak by od ní mohl Loki čekat. Pokusila by se mu setnout hlavu a zajistit, že už se do svého takzvaného domova nikdy nevrátí. Kde kdo jiný by ho jednoduše nechal na pospas hranici místních, ale ona ne. Ne, Hela by byla schopná se zvednout, přijet až sem, jen proto aby ho zardousila vlastníma rukama. V tomto ohledu byla stejně tvrdohlavá a jednoduchá, jako většina členů jeho rodiny. A Loki nějak přes všechnu snahu netušil, jak by si to měl přebrat.

„Cože?" nechápavě na něj zamrkal Skími, chladné oči jen těžce za sebou zadržujíc hněvivé plameny, což dělalo jeho hraní hloupého o něco těžší. A pro Lokiho tím pádem čitelnější.

„Od samého začátku, jsi nás s Aethelou plánoval podrazit. Vydat mne Jotunům, přivést na smrt a stát se hrdinou. Ještě lépe, když se vzdám svého pravého původu a přijdu tak o všechny privilegia, že?" Loki mluvil pomalu a nezaujatě, však své oči šelmy přímo položené na muži před sebou, „a všechno co nejrychleji, dokud někoho nenapadne, že jsou na světě vlastně dva korunní princové. Že mně v žilách proudí stejná královská krev, jako tobě. A že nehledě na to, co jsem udělal, mám právo na Jotunheimský trůn, dost možná ještě více než – li to. Mohl bych o něj kdykoliv požádat a vyzvat tě ohledně nástupnického práva. Proto si mne potřeboval odstranit, nebo snad ne? Nikdy ti nešlo o spravedlnost, nebo pomstu, vždyť Laufey byl monstrum chodící po dvou nohách, kdybych nebyl dědicem trůnu, nechal by si mě být. Právě proto, že ale jsem dědicem trůnu, nemohl jsi mě jen tak nechat běhat po světě. Jednoduše a prostě jsi si chtěl vyčistit cestu k trůnu."

„A jak to vím?" zhoupl se na patách, když mu Skími daroval ten překvapený výraz, však ke slovu se neměl. Loki se uchechtl. Části z celé té situace z toho, jak mu trpkost z nedávné hádky s Aethelou zatemňovala smysly. Bylo to vlastně celé neskutečně hloupé. Všem šlo nakonec o to jediné. O trůn. Korunu. Hele, Skímimu a donedávna i Lokimu. Jednalo se o začarovaný kruh, kdy se všichni aktéři jak hloupí psi honily za svým ocasem. Jeden vraždil druhého pro moc. A Lokiho už to unavovalo. Před pár lety by ještě nevěřil, že to řekne, ale nyní si tím byl jistý. Nechtěl být králem. Znovu ne. Netoužil se ponořit do toho neustále se opakujícího víru a bojovat proti němu tak dlouho, dokud jej nesemele. Nevěděl přesně co by pro sebe místo toho chtěl, ale věděl nyní už moc dobře, že rozhodně nechce tohle. Ne znovu, „Přesně to, bych totiž na tvém místě udělal já."

„Proto jsi se mnou šel?" Skími ze sebe setřásl během jediného momentu všechnu hravou nevědomost a chlad mu přetáhl tvář, nebezpečný lesk v očích, jako by Lokimu vyhrožoval. Zvedl hrdě hlavu, udělal několik kroků jeho směrem a zatnul pěsti, tak že Loki prakticky každou chvílí čekal, kdy se jeho ruka promění v ledový krápník, ostřejší než kterákoliv dýka. Sám se podvědomě natáhl po magii, střídavě sevřel a zase uvolnil ruku v pěst, kdyby se náhodou potřeboval bránit. Nepochyboval sice o tom, že kdyby náhodou došlo skutečně k jejich souboji, netrvalo by dlouho než by je od sebe někdo odtrhl – nacházeli se přeci jenom v paláci plném Skímiho stoupenců. To mu ale vrásky nějak zvlášť nedělalo. Neměl přeci jenom v plánu bojovat. Ne skutečně, „Máš v plánu mě vyzvat kvůli trůnu."

„Nech mne poopravit mé starší tvrzení," natočil hlavu na stranu, lhostejný, zhnusený úšklebek na tváři, „to by na tvém místě udělalo mé starší já. To nynější, ale nechce mít s trůnem vůbec nic společného. A už vůbec ne s s tím Jotunským. Takže ne, klidně si nech svoji korunu, já o ni nestojím."

A ať se s tím vesmír vypasuje jak chce, jemu je to jedno.

✧POZNÁMKA AUTORKY✧

Krásný den přeji! Přicházím zase po týdnu - i když s menším zpožděním, i když hádám, že na to jste u mě už asi zvyklí, ale co. Endgame mám za sebou - pořád si myslím, že to byl jeden z nejlepších filmů, který jsem kdy viděla, takže v pořádku - deprese mě pomalu, ale jistě opouští a škola se mi chýlí ke konci. Co více si člověk může přát, že? A to ani nemluvě o tom, že jsem už velice blízko stovce sledovatelů (stále jsem se nesrovnala s tímto zvráceným názvem), co si jen člověk může přát, že? 

S láskou Pavla.