╔═══════════════╗
☾ DOUBLE BLACK ☾
╚═══════════════╝

XXI. Dead Man Walking

"PROČ JSI TO SAKRA UDĚLAL?" vydechla Wanda trhavě a klesla vedle boha neplechy na kolena. rukou zalovila panicky v kabátě, jako by tam snad měla najít cokoliv, čím by mohla zastavit krev deroucí se ven z rány. Ať už ho Hayward střelil čímkoliv, šiřilo se to a rozžíralo Lokiho tkáň až děsivou rychlostí. A pomoc ze strany organizmu zatím žádná. Nedávalo to smysl - měl by se už začít hojit.

"Co?" Loki bolestivě zasyčel a vytáhl se výše. Bůh neplechy seděl zády opřený o zeď výtahu a jen silou vůle nesklouzl ještě níže. Bylo na něm vidět, že se snaží koridovat své nádechy, aby zabránil bolesti ovládnout mu hlas, ale akorát z něj to slovo vyšlo jak přiškrcené. Zatímco jednou dlaní se opíral o kovovou zeď, druhou si svíral rychle se rozšiřující ránu, prsty smáčené vlastní krví. Celé tělo měl sevřené v křeči.

"Proč jsi mě zachraňoval u všech svatých-" začala Wanda a konečně se s námahou vyvlékla z kabátu. Vytáhla si košily z kalhot a kus z ní utrhla, aby jí mohla alespoň částečně zadělat jeho ránu, tak jak jí to učila Natasha. Zoufala vzpomínala co všechno věděla o podobných zraněních. Však všechno na co měla výcvik vyžadovalo předmět v ráně - kulku, nebo nůž. Tohle však nebyla rána ani od jednoho.

"Vždycky jsem byl přišerný v omluvách," ušklíbl se trpce Loki a sám si přidržel látku na boku, zatímco Wanda použila jeden z jeho nožů, aby se přes těžké pláty jeho asgardského oblečení dostala až ke kůži. Už po několikáté zanadávala v sokovijštině. Proč muselo být jeho oblečení tak zatraceně složité?!

Nyní k němu vzhlédla a setkala se s jeho očima. Vydechla a ramena jí klesla. Tak proto? Protože se cítil zodpovědný... Wanda si najednou uvědomovala jak tenký byl jeho hlas, když se jí zeptal, jestli to kvůli němu dostala ten záchvat-

Vydechla a potřásla zrazvými vlasy, "Neměla jsem tě uhodit, byla jsem naštvaná-"

"Jsem bůh," řekl tónem, který jen zdánlivě připomínal arogantnost, "Přežil jsem horší. Navíc mi to můžeš později vynahradit."

I přes bolest se mu tvář zkřivila do pokusu o úsměv, "I když ty prsteny by si si mohla příště sundat."

To je oba donutilo tiše se zasmát. Nehledě na situaci, nehledě na to, že jí tu krvácel pod rukama, že byly zavření v klaustrofobickém prostoru výtahu. Jako by před chvilkou nenapadla jak fyzická, tak monstrózní mentální podoba ředitele Haywarda.

Wanda se zastavila a ruka jí putovala po Lokiho hrudi níže, zachmuřený pohled na tváři. Polkla.

"Co je zač?"

Wanda nemusela říkat, koho má na mysli. Lokiho tvář se proměnila. Někde v sobě našel dost síly na to aby si netrpělivě poposedl, div ji ze sebe neshodil. Odvrátil se od ní, čelist zataženou něčím jiným než bolestí, "Tohle je přesně proč jsem nechtěl, aby si se mu snažila dostat do hlavy-"

"Co. Je. Zač?" zopakovala Wanda přísněji a hrdě zvedla hlavu. Tohle nebyla chvíli na jeho vytáčky, na jeho výmluvy, nebyla malá ani naivní. Mohla zvládnout jakoukoliv temnou pravdu, která mu tančila na jazyku.

Když se Loki setkal s jejím odhodlaným pohledem donutilo ho to vydechnout. Neochotně protočil očima, ale nakonec přiznal:

"Říká se mu Mephisto."

Wanda se na svém místě narovnala a zpozorněla, čímž mu dala najevo, aby pokračoval.

"Jedná se o nesmírně mocnou magickou entitu... tví lidé by mu nejspíše říkali démon," Loki pevněji stiskl již krvavou látku ve své ruce, "živí se na magických duších, uzavírá dohody se smrtelníky, hraje hry s vesmírem a je osina v zadku pro všechny žijící bytosti, pokud by ses zeptala mě. Přesně, jak by si od parazitující entity mohla očekávat. Všiml jsem si ho v první chvíli, kdy mě před Haywarda přidvedli."

"Takže..." Wanda vydechla, přemýšlejíc nad vhodnou skladbou slov. Děsilo ji jak rychle akceptovala fakt, že démoni jsou skuteční, "Hayward je Maphisto."

"Ne," zavrtěl Loki hlavou, "Pouze ho posedl. Proto se mu nesmíš nikdy snažit dostat do hlavy - Mephisto je telepat tak jako ty nebo já: pokud mu dáš příležitost, pokusí se tě posednout-"

Loki nedokončil protože mu bolestivé zavrčení zkřilivilo tvář. Donutilo to Wandu odtrhnout pohled od jeho očí zpět k ráně. Kus její košile byl už zcela nasáklý krví, ale nic se stále nelepšilo. Tento fakt musel začínat popuzovat i Lokiho podle toho jak usilovně svíral látku v ruce.

"Nepřestává to krvácet," řekla a odhrnula již rozříznuté kusy látky na stranu. Nadechla se. Wanda nebyla zdravotnice - neuměla léčit ani magicky, ani lidsky, párkrát sice zašívala něco bratrovi, ale na to tu nejen neměla prostředky, ale ani prostor. Bylo tu ale něco, co mohla zkusit.

Wanda odstrčila Lokiho ruku na stranu a rudé nitky jí obalily prsty. Chvíli si s nimi pohrávala, než se přiklonila blíže.

"Co to děláš?" zeptal se jí Loki nad ní, obočí zvednuté.

"Mé schopnosti mi dovolují manipulovat s molekulami," vysvětlila, "Možná bych byla schopná-"

"Jen ztrácíš čas," polkl Loki a odbil ji dříve než se ho vůbec stihla dotknout. Pokusil se od ní odtáhnout, "Tohle ani není má pravá kůže."

Wanda nejdříve nerozuměla, ale poté pochopila. Shapeshifter, jistěže. Zastrčila si zrzavé vlasy za ucho, aby na něj lépe viděla.

"Tak mi ukaž tu skutečnou."

Podíval se na ni, jako by ho uhodila, což v tu chvíli nechápala. Zdálo se jí to jako jediná logická možnost a už se před ní změnil předtím- o kolik horší mohla jeho "skutečná" podoba být? Chápala sice, že se nerad měnil v ošemetných situacích, ale nebylo to, jako by měli teď a tady příliš na výběr.

"Cože?! Ne...!"

"Proč ne?" oponovala, "Nepřestává to krvácet, cokoliv - ať už tě střelili čimkoliv nechce se to hojit. Tohle je jediný způsob-"

"Není to zas tak vážné..."

"Loki, nerada ti to říkám, ale máš v hrudi díru!" odsekla prudčeji než by možná správné měla, vzhledem k tomu, že to byla ona, kvůli komu schytal střelu, ale to bylo v tu chvíli irelevantní. Hlasitě si povzdechla a donutila se zklidnit rychle bušící srdce. Promnula si tvář, "Loki já chápu, že mi nevěříš a já opravdu nechci tě nutit, ale nepřišla jsem až sem jen abych vykráčela s tvojí mrtvolou. Takže bys mi alespoň mohl na okamžik věřit, že ti nechci ublížit-"

"O tom to není," řekl jí a mírně si na své místě poposedl. Podívala se na něj ve snaze v jeho tváři najít vysvětlení, zatímco on pečlivě volil slova. Jeho oči přitom byly hlubší než jakákoliv vodní propast, "Já... já nejsem ten, kdo by se měl bát."

Wanda už chtěla protočit oči nad jeho dramatičností, ale Loki jí přerušil, když sevřel její dlaň v té své, zkrvavené.

"Tohle nená vtip, Maximovová," prohlásil lehce podrážděně, "Moje skutečné tělo- jsem monstrum. Modrá kůže, ostré zuby, rudé oči-"

"Loki," skoro až konejšivě sevřela jeho ruku a odhrnula mu černé vlasy z tváře. Trpělivě se na něj usmála, "Bojoval jsem s velkým fialovým mimozemšťanem, zamilovala se do stříbrno-rudého androida a přátelila se s obrovským zeleným monstrem. Myslím, že zvládnu cokoliv, co se jen skrývá pod tvojí maskou."

Bůh neplechy vydechl a na krátký moment to skutečně vypadalo, jako by jí uvěřil. Potom se k němu ale přiklonila blíže a on se odtáhl.

"Není to jen vzhled," řekl jí už zcela soustředěně, bez zbytečné nechutě, když mluvil sám o sobě, "Má kůže pálí smrtelníky."

Odpověděla úsměvem, "V tom případě budu dávat pozor."

Loki pustil její ruku a potom si ji ještě několikrát váhavě prohlédl. Musela vypadat šíleně - s roztrženou košily, fleky od jeho krve, neumytými vlasy a unavenou tváří. Tohle ale nebyla chvíli, kdy by mohla myslet na kosmetické detaily. Lokiho hlava klesla dozadu, svěsil ramena a zavřel oči, jako by sám sebe nechtěl vidět. I Wanda o kousek poodstoupila, spíše pro jistotu.

Zlatá záře přeběhla Lokimu po kůži a ze všech proměn, které jí Loki ukázal tahle byla nejdrastičtější. Bledou kůži vystřídala ta modrá, skutečně modrá pokrytá podobnými runami jako kterou předtím nakreslil na ty dveře, černé vlasy mu zůstaly, bílé zuby se zostřily a do očí se mu vliv purpur, který nahradily studenou modrou. A i když mu slíbila, že to zvládne, stejně na něj zůstala několik vteřin pouze hledět.

I v jeho nové formě Wanda mohla vidět, jak se Loki napnul ve svalech, lehce nervózně pozorujíc její reakci. I proto polkla a dala se do práce.

WANDA SI NEBYLA JISTÁ, JAK SE JIM PODAŘILO DOSTAT ZPÁTKY DO HOTELU. Jen vzdáleně si pamatovala útěk z muzea, neohrabaný boj s agenty i honičku napříč Prahou, která ale skončila stejně rychle jako začala. Stačilo jen, aby pár Lokiho iluzí odvedlo jejich pozornost. Wanda věděla, že by jí srdce mělo v hrudi rychle bít, že by měla cíti adrenalin, přemýšlet nad tím co bude dělat nyní, když bylo její krytí zlomené a kariéra hrdinky v troskách. Však vždycky když se její mysl jen stočila k tomu tématu, rozbolela jí hlava.

Tak raději klesla na postel ve svém hotelovém apartmá a přitáhla si kabát blíže k odhalené kůži. I zbytek svojí košile musela použít jako Lokiho obvaz, takže byla pod kabátem pouze v podprsence a chlad jí přejížděl po klíčních kostech. Normálně by se zastyděla, chodit takto odhalená před bývalým nepřítelem, ale nyní byla příliš unavené na to se zajímat.

"Tvoje ruce," vydechl Loki a pohled mu klesl k jejím dlaním. I ona se k ni obrátila. Kůže na jejích prstech byla zarudlá a plná mozolů. Všude kde se jen okrajově dotkla Lokiho kůže se jí táhly popáleniny a ona už teď věděla, že se na nich udělá nehezký strup. Suchá kůže se jí odlepovala a krvavé jizvy se jí táhly po prstech. Kažý pohyb byl bolestivý a i jemné doteky vyslaly jejími žilami utrpení.

To bylo ale dobře. Znamenalo to, že v nich ještě neztrácí cit.

"Nic to není," usmála se na Lokiho a skryla dlaně za tělem. Pohled, který jí daroval naznačoval, že jí nevěří.

"Ukaž mi je," za normálních okolností by se Wanda urazila, že se ji snaží rozkazovat, ale jeho hlas byl tak jemný a smířlivý, že si ani neuvědomila co dělá. Trhavě vydechla, ale poslechla. Dlaně se jí stále třásly, když mu je ukázala.

Napnul se v ramenou a vráska na jeho tváři se prohloubila.

"Měla jsi mě nechat vykrvácet."

"To nemyslíš vážně."

"Nemyslím," přiznal a oči mu ztvrdly, "Nežádal jsem ale ani, aby ses pro mě obětovávala."

"Nic to není," odvětila a přistoupila blíže k němu. Vypadalo to možná špatně, ale nebylo to jako by se jí vyloženě odlepovala kůže. Už si vytrpěla horší zranění a z hloupějších důvodů. Nerozuměla, proč jej to tak vytáčí, "Nejsem Strange, dokážu přežít bez pár nervů-"

"Nesmysl," vzal ji za zápěstí a ona sebou automaticky cukla, očekávajíc bolest. Až potom se jejich oči setkaly a ona viděla jeho reakci. Rychle pochopila jakou udělala chybu. Zvláštní emoce - snad bolest, snad ublížení se mu přehnalo přes tvář, než ji pustil, odstoupil a chlad ho pohltil celého.

"Omlouvám se," řekl a spojil ruce za zády.

"Ne, to já se omlouvám," přistoupila blíže, "to... to nebylo fér. Neudělal jsi nic špatného."

"Mnoho by nesouhlasilo."

"Ale, nemyl se," potřásla hnědými vlasy a pokusila se o úšklebek, "Stále jsi parchant. Ale za celou tu dobu, jsem se tě nikdy nebál a nikdy ani nebudu."

Částečně čekala, že jí odbyde, že by měla být, stejně jako tolikrát předtím. Místo toho se přiklonil blíže, ostrý pohled v očích. Necouvla, protože věděla, že to je co po ní chce. Hlasem chladným jako kus ledu ji vyzval, "Dokaž to."

Pohled mu putoval po její tváři ke rtům, na kterých se krátce zastavil, než pokračoval dolů. Hrdě zvedla hlavu a narovnala ramena. Nemusela mu číst myšlenky na to, aby poznala, že jí nevěří. Chtěla sevřít jeho ruku v té své, dotknout se ho a dokázat mu, že tohle nic nemění. Že se nic nestalo. Nechtěla aby litoval svého rozhodnutí ukázat jí svoji pravou tvář. Však její dlaně byly stále v jednom ohni.

Nadechla se a postavila se na špičky, aby k němu lépe dostala. Využila toho, že se k ní sklání a v rychlosti ho políbila na tvář. Sotva by se tomu dalo říkat polibek - spíše taková přátelská pusa - a opět od něj rychle ustoupila, ale svoji reakci dostala. Bůh neplechy nechápavě zamrkal a mírně natočil hlavu na stranu.

"Co to bylo?"

"Chtěl jsi důkaz," pokrčila rameny a bylo těžké držet úsměv na uzdě. I jeho tvář se uvolnila.

"A tvoje první reakce byla políbit mě?"

"Nefandi si, Odinsone," dloubla do něj loktem, ale pod jeho pohledem se jí nahrnulo do tváří horko. Nemohla uvěřit, že tady flirtuje s dobyvatelem New Yorku. Tony Stark se musel v hrobě obracet. Z nějakého důvodu jí ale ta myšlenka nebolela tolik, jak by asi měla. Přešlápla na místě, "Už jsem takhle políbila mnoho lidí. Mnoho přátelů."

Bůh neplechy pobaveně svraštil obočí a zkřížil ruce na prsou, "Určitě."

"Ale nedívej se na mně tak," protočila očima a kdyby mohla, zabodla by mu prst do hrudi. Myslel si snad, že zapomněla na to jak se nad ní skláněl před katedrálou? Na způsob jakým se na ní díval. Že si nevšimla jak jí sevřel té skříni? Nebyla to ona, kdo tu hrál nebezpečnou hru, "Ty jsi ten co mě tam v té uličce málem políbil."

"Snažil jsem se jen odvést tvoji pozornost."

"Takže mě neshledáváš atraktivní?" zvedla bradu. Nevěděla kde se v ní tyhle otázky berou, nebo proč jí vůbec záleží nad odpovědi. Ne poté, co se mnohokrát jasně vyjádřil, že ji shledává jako něco nižšího. Ne potom co jí tolikrát zradil. možná si jen užívala moci, kterou měla nad jeho pohledem. Nebo toho jak snadno ho byla schopna připravit o všechna ta chytrá slova.

"Ale ano," připustil nakonec a pohled mu potemněl. Přistoupil ještě blíže a natočil si jeden její zrzavý pramen na prst. Až poté se odtáhl a narovnal, sebevědomý úsměv na tváři, "Na smrtelnici."

Wanda se slyšela hlasitě uchechtnout a nevěřícně zavrtět hlavou, jako by to snad nečekala. Úsměv na jejich tvářích byl ale pravý. Bůh neplechy vzal opatrně hřbety jejích prstů do dlaní a pozvedl je výše. V očích se mu zajiskřilo.

"Dovol mi."

Wanda si nebyla jistá, co má na mysli, dokud mu dlaně nezačaly zářit zlatými světlem. Trhavě vydechla, ale místo odpovědi kývla. Pokynul jí, aby se posadila do nedalekého křesla a si před ní klekl, aby se nemusel zhýbat. Bylo to zvláštní, sledovat toho takzvaného boha, který se snažil ještě nedávno ovládnout svět a který žil tisíce let klesnout na koleno - ta jedna věc, kterou slíbil že před nikým neudělá. Pomalu, aby jí neublížil, spojil jejich dlaně a Wanda se trhavě nadechla v očekávání bolesti. Ta však nikdy nepřišla. Zlatá záře naplnila všechno kolem ní a pocítila horko proudit jí žilami. Ne, nepříjemně, ne tak jako kdyby její dlaně byly v jednom ohni, ne jako kdyby se dotkal příjemně teplého hrnku s čajem.

Bylo to skoro až omamné a ona se do toho pocit podvědomě opřela. Propletla svoje prsty s těmi jeho a přitáhla si ho blíže, jako by chtěla pohltit všechno horko, co jí jen jeho magie může dát. Víčka jí unaveně klesla a ani si neuvědomila, že mu pokládá čelo na rameno. Později se za to prokleje, později se jí proto vysměje, ale to jí bylo jedno.

Byla unavená, nespala od chvíle, kdy se probudila u Strange a tomu se sotva dalo říkat příjemný spánek. Od té doby se vloupala do S.W.O.R.D.u, sebrala jim Lokiho a vyléčila ho až si spálila vlastní dlaně.

Tohle bylo poprvé za dlouhé hodiny, co mohla volně vydechnout a odmítala se za to omlouvat.

Loki jí neodstrčil a když světlo zmizelo a pokusila se odtáhnout, podržel jí na místě.

"Ještě jsem neskončil," řekl jí pobaveně a ona litovala, že mu nemůže vidět do tváře. Na druhou stranu ale byla ráda, že může skrýt ruměnec na svých líčkách. Tohle bylo hloupé. Protože ale nemohla už klesnout o nic níže, poslechla ho. Bůh neplechy odněkud vytáhl obvazy a pečlivě se staletími praxe jí poškozenou kůži obvázal. Zůstali přitom mlčet, až Wanda mohla cítit jeho nádechy.

"Potřebuješ odpočinek," řekl jí, když se konečně odtáhla a vstal. Odmítavě zavrtěla hlavou a tvář jí klesla do dlaních. Dlouze si ji promnula.

"Nic to není, jsem v pořádku-" Wanda nedořekla, protože se dveře do jejich pokoje rozrazily. Prudce se vytáhla do stoje a zvedla hlavu. Nemusela se dlouho natahovat po magii a ruce jí zářily ještě předtím, než se jí podařilo propléct pohled s příchozím.

Doctor Stephen Strange se tyčil ve dveřích hotelového pokoje, jeho plášť zpátky na jeho ramnou. Něco jí ale říkalo, že tu nebyl aby ji pomohl. Naopak, tvář měl nespokojeně zamračenou. Rychlým pohledem sjel po ní k jejím dlaním, česrtvě zavázaným a potom k Lokimu. Magie naplnila vzduch.

POZNÁMKA AUTORKY

Krásný den přeji! Strašné, tenhle týden ještě ani nezačal a já už nestíhám. Posledních pár dní jsem strávila ve škola na klauzurách proměrně od 9:00 do 18:00, do toho si procházím feedback na jednu moji knihu, do toho byla uzávěrka časopisu, do toho byla uzávěrka grishaverse minibangu, jsem ve skluzu s covery a do toho mi dochází přdepsané kapitoly. Hah. Vůbec nepanikařím. :) 

Vlastně jsem přemýšlela nad tím, že tuhle kapitolu vydám až zítra, ale - když vidím, jak na ní někteří čekáte, nemohla jsem vám to udělat. Tak si ji užijte. :)

S láskou Pavla.