╔═══════════════╗
☾ DOUBLE BLACK☾
╚═══════════════╝

XXXIV. | Come Clean

ŘEKLA MU VŠECHNO. Tedy, skoro všechno. Nakolik se totiž cítila vině proto že mu lhala, nebyla dostatečně šílená na to, aby mu s klidem přiznala, že se paktuje s mužem, který mu způsobil tolik bolesti. Že ho přivedla do jeho vlastního domu - svým způsobem. Věděla, že to není pravda, kterou může skrývat na vždy: jak dlouho než někdo z nich dostane podezření? Než Loki řekne něco, čím se prozradí? Než se televize rozhodne zveřejnit všechny informace. Clint se znal s Furym, byl zázrak, že se jí podařilo to ututlat až dosud.

A ona si přála to ututlat ještě nějakou chvíli, zoufale balancujíc na okraji propasti. Zrazovala tím je oba, ale to nebylo něco na co by chtěla myslet.

Tak dala Clintovi co chtěl. Posadila se před něj za stůl, ruce skryté pod stolem, aby neviděl, jak si zatíná nehty do kůže. Zastrčila si neposedné zrzavé vlasy za ucho a začala odvíjet speciálně upravenou verzi pravdy. O tom, jak jí Fury dal za úkol najít starožitné klíče, jak v Paříži potkala Luci, která je jejich právoplatnou majitelkou. O tom, jak společně starožitnost vystopovaly do Prahy, kde je následně napadl S.W.O.R.D. a zajal Luci, protože chtěli klíče pro sebe. Jak ji Wanda dostala ven a tím proti sobě všechny poštvala. Jak je další klíč zavedl do Rakouska-

Pro klid jich obou se obratně vyhnula událostem v pánském klubu ( nebo té noci jako takové )

- ale ukázal se být falešný. Řekla mu o jejich hádce a co více... s pohledem zabořeným v dřevěné desce stolu mu řekla i o tom co se stalo poté. O třech chlapcích, jediném autě a odřenině kolem krku.

Někdy v té době se jí slzy vrátily do očí, stékající jí v dlouhých pramenech po tvářích, ve dlani vyryté drobné měsíčky od nehtů. Musela několikrát zastavit na to, aby se dlouze nadechla, hněv jí pulzujíc pod kůží. Nechápala, jak mohla být tak hloupá. Jak mohla být tak naivní-

Byla Wanda Maximovová, rozdrtila kámen nekonečně ve vlastní dlani, měla být tímhle neporazitelným, nejmocnějším Avengerem- měla by být silnější, chytřejší než tohle, přesto jim dovolila, aby se jí vůbec dotkli.

Ani Loki o tom neřekla. Jak by také mohla? Ano, tyhle poslední dny byly náročné, ale v její mysli, byla pořád tou - možná lehce labilní - ale velkou mocnou čarodějkou. Nebyla tam, když byla stále tou viděšenou holčičkou ze zničené země, která ztratila všechno - jediného bratra. Neznala ji slabou, porouchanou, zmučenou z Raftu.

Clint byl u každého jejího pádu, pomohl jí zvednout se, když neměl důvod proč se zvedat.

„Oh, Wando..." vydechl nyní a přiklonil se blíže, jednu ruku opřenou o stůl, jako by se k ní natahoval. Mohla cítit soucit a lítost z jeho tónu, ale nevzhlédla k němu, pohled stále sklopený. Jak by se mu také mohla podívat do očí? Poté co přiznala, že zapomněla všechno co jí kdy učil. „Víš, že to není tvoje chyba, že? Udělala jsi správnou věc."

„Zabila jsem je," odsekla, „Zabila jsem je všechny. Byly to jen civilisti-"

„Byli to zatracení parchanti, bez kterých bude na světě lépe," přerušil jí nekompromisně. Konečně k němu vzhlédla a setkala se s hněvivými jiskrami v jeho očích, „Tohle určitě není poprvé co se o něco podobného pokusily. Navíc, oni napadli tebe. Jen jsi se bránila."

„To já k nim nasedla!" namítla ostře, „To já tu byla ta silnější- měla jsem vědět o co jde. Měla jsem si přečíst jejich myšlenky, měla jsem je zastavit předtím než vůbec-"

„Kdyby si je nezabila ty, udělal by to někdo jiný!" řekl jí s nebývalým chladem v očích, až jí mráz přejel po zádech. Nemyslela si, že by ho kdy viděla tak naštvaného. Jeho oči hořely, ruce zatínal do pěstí a rty měl stáhnuté do tenké ostré linky. Přiklonil se ještě blíže. „Myslíš, že kdyby se ti něco stalo, kdokoliv z tohohle domu by to jen tak nechal být? Že by to Sam nechal být? Bucky? Já? Myslíš, že bychom se okamžitě nezvedli a nepronásledovaly je třeba až na konec světa?"

Vzal její ruku do té jeho.

„Ublížili jedné z našich," Clint se i přes ostrost jeho očí pokusil o úsměv. „A pokud jí nemůžeme zachránit, tak ji alespoň pomstíme."

Sevřel jemně její dlaň a další vlna viny se jí prohnala tělem. Jedné z našich. Řekl to s takovou nepohnutelnou jistotou až její srdce praskalo. Nebylo to fér. Udělala tolik chyb, zrazovala ho právě teď a nyní - měl by jí poučovat, spílat jí, neměl by se na ní dívat takhle, jako by byla něco důležitého, něco cenného.

Chtěla ho obejmout znovu a už ho nikdy nepustit.

„A pokud ta tvoje Luci, za něco stojí, udělala by to stejné."

Wanda potřásla hlavou. Neřekla jí Loki něco podobného, poté co omylem zabila toho překupníka v Rakousku. A nebyla ona připravená roztrhat Haywarda za to, že střelil Lokiho?

Její pohled zabloudil směrem k místům, kde bohyni uložila. Jak křehce předtím vypadala, jak studené byly její prsty na Wandině paži a oči podlité. Hrudník se jí vzpíral jen při té vzpomínce, posilněné faktem, že to byla její vina. To kvůli ní se Loki takhle vyčerpala, to kvůli ní je přenesla přes celý svět i když věděla, co to s ní udělá.

O to více jí vylekalo, když zjistila, že její polštář je prázdný.

Wanda prudce vystřelila do stoje a rychlým krokem se vydala k pohovce, aby se ujistila, že si s ní stíny nehrají. A doopravdy, Lokina přikrývka byla úhledně složená na gauči, ale bohyně nikde.

„Je pryč," vysvětlila Clintovi, který se také zvedl, zmateně pozorujíc její počínání. Její pohled putoval kolem ní, když jí pohled padl na stále odemčené dveře ven. Bez jediného vysvětlení vyběhla ven, očima projíždějíc spící krajinu. Nemohla se přeci dostat daleko-

Bohyni našla lokty opřenou o dřevěné zábradlí terasy, prsty propletené mezi sebou. Černé vlasy se jí chvěly ve větru, pohled upřený před sebe do prázdnoty. Elegantní zelené sako si jen tak přehodila přes ramena, že hrozilo, že jí sklouzne při každém příliš prudkém pohybu.

Wanda si tom pohledu oddechla a ruce jí klesly podél těla. Loki si toho jistě musela všimnout, protože se pokusila o mírný úsměv, který však postrádal její obvyklou ostrost a eleganci.

„Nemohla jsem spát," vysvětlila prostě, oči tak hluboké, že by v nich mohla číst. Wanda pochopila. Nemohla tady spát. Ne v domě plném lidí, kteří byli a dost možná stále její nepřátelé. Připomnělo jí to, jak na začátku jejich tvrdohlavě Loki odmítala odpočívat, když Wanda byla kolem, protože jí nevěřila. Jak Wanda cítila ten sentiment dělat to stejně.

Čarodějka si hlasitě povzdechla a chomáček studeného vzduchu se jí vznesl od úst. Přistoupila k bohyni blíže a opatrně, přejela prsty po hřbetu její ruky, jako by zkoušela, jestli ji nechá. Když Loki neucukla, Wanda propletla její zničené, spálené prsty s těmi jejími.

„Hej," šeptla, čímž donutila bohyni se k ní obrátit, „Nikdy bych jim nedovolila ti ublížit. To víš, ne?"

Černovláska dlouze studovala Wandinu tvář, její modré kočičí oči se třpytíc v temnotě, jako dvě osamělé hvězdy.

„Obrátila by ses proti nim? Kvůli mně?" pochybovala, ale její hlas postrádal míněnou trpkost a sarkasmus. Sklonila hlavu, jedno její obočí nahoru.

„Ne." upřímnost té odpovědi očividně bohyni překvapilo. Poté se ale Wanda natáhla a zastrčila jí černý vlas za ucho, tak jak jí to Loki dělala v jednom kuse. „Protože tohle není válka. Už ne. Odmítám být zbraní mezi vámi, ti lidé jsou mí přátelé a ty..." polkla, „my jsme partneři. Ochráním vás od sebe navzájem, pokud budu muset."

Loki se uchechtla, „Jak dlouho sis tuhle odpověď připravovala."

Smutný úsměv přeběhl Wandě po tváři.

„Já..." zaváhala, „myslím, že ti dlužím omluvu. Méně histerickou, pokud možno."

Stud za její dřívější chování jí zrůžověl líčka, hlavu skloněnou, jak si pohrávala s knoflíčkem na jejím saku. Dlouze se nadechla a donutila se k ní zvednout oči.

„Nebyla jsem vůči tobě fér. Snažila jsem se tě donutit hrát roli padoucha, jen abych se sama cítila lépe... a ty si přitom udělala všechno dobře. Jen si se snažila pomoci a... já tě odstrčila," pokusila se o smutný úsměv, „Je mi to líto. Měl jsi pravdu: nebyla jsem naštvaná na tebe, jen se to na mě prostě všechno sesypalo naráz. To ale neznamená, že jsem si to měla vybíjet na tobě." Sevřela Lokiinu ruku pevněji. „Omlouvám se."

Loki na ní dlouze hleděla, prapodivný třpyt v očích, který by si Wanda mohla snadno splést s údivem. Ústa měla lehce pootevřená, jak kdyby chtěla něco říci, ale slova jí zmrzla na rtech. Chvíli tam tak stály, ticho mezi nimi tak hlasité, až hučelo Wandě v očích. Vítr se proháněl po loukách kolem nich, hvězdy se jim třpytila nad hlavou. Byl by to nádherný moment, kdyby knedlík ve Wandině krku nebyl tak těžký.

Na krátký okamžik se lekla, že ji vyděsila, že udělala chybu, ale potom bohyně prudce vydechla - uchechtla se, jak si později Wanda uvědomila.

„Tak takové to je," řekla skoro nevěřícně a když se Wanda zmateně zamračila, „Když se ti někdo omluví."

Na to neměla odpověď, ale naštěstí ani nemusela mít, protože jí bohyně vzala za ruku a přetočila jejich pozice, tak že se Wanda ocitla opřená o dřevěné zábradlí, Loki se sklánějíc nad ní, její tvář najednou tak nebezpečně blízko, až se jí zatahoval dech. Její tvář stále vypadala strhaně a oči unaveně, ale pobavený úsměv se jí vrátil na tvář.

„Nikdy mě nepřestáváš překvapovat, Maximovová," oznámila jí a natočila si jeden její zrzavý vlas na prst. Wanda mohla cítit její dech na tváři, dokonalé nehty na jejím pase. Srdce jí rychle bilo v hrudi, vzduch se jí zadrhával v plicích.

Loki si toho musela všimnout, protože její úsměv se prohloubil. Bříškem palce pohladila okraj Wandindých žeber.

„V některých věcech jsi ale zoufale předvídatelná," šeptla a prsty druhé ruky se ovinuly kolem jejího krku. Normálně by tohle gesto stačilo na to poslání mrazivého impulsu napříč jejím tělem, ale jakmile ucítila tu tíhu na své kůži, hrudník se jí sevřel. Stačil drobný tlak a už byla zpátky na kolenou a dusila se na pásku kolem jejího krku. Cvrčci v dálce jí najednou příliš připomínali smích zlomyslných chlapců, hlava se jí točila a namohla dýchat, rudá magie naplnila její vizi.

Najednou byla bohyně příliš blízko, najednou to nebyly její ruce, které ji svíraly, které si pohrávaly s okrajem její sukně.

Wanda myslela, že bude zvracet.

Loki se přiklonila blíže a víčka jí klesla, snad aby jí políbila a panika ve Wandině hrudi vzrostla. Omračující, jak kdyby jí zavalil kámen a ona se nemohla hýbat, nemohla myslet čistě, její mysl daleko odsud. Stále jí všechno ovládání, aby ze sebe bohyni prudce neshodila, bráníc se proti neexistující hrozbě.

Loki jí přeci nechtěla ublížit.

„Dnes ne, Loki," šeptla, ve snaze zakrýt, jak slabý její hlas je. Bohyně se zastavila v pohybu a vzhlédla k ní a zmatení se jí přehnalo přes tváři. Wanda chápala proč - byl to tak krásný moment a ještě včera se po ní prakticky vrhla, ale... nemohla. Opatrně vzala bohynini ruce a odtáhla je.

„Byl to dlouhý den," pokusila se o omluvu, „Jsem... unavená, promiň."

Když bohyně neodpověděla, pouze odstoupila, aby dala čarodějce místo - za což byla Wanda vděčná, stačilo že se jí látka lepila na spocenou kůži - dodala, „Nejsi to ty... to já. Promiň."

S tím se v rychlosti protáhla kolem ní, pokus o úsměv zmrzlý na jejích rtech. Možná měla strach, že pokud odtamtud rychle nezmizí, bohyně se bude vyptávat, pozná že je něco špatně - byla by hloupá, kdyby to nepoznala - nebo že se jí nohy podlomí, pokud je rychle neuvede do chodu. Tak ji tam jen tak nechala stát, její pohled stále těžký v zádech.

LOKI SLEDOVALA ZRZAVOU ČARODĚJKU ZMIZET V DOMĚ S NEPŘÍJEMNOU PACHUTÍ NA JAZYKU. Nedokázala říci jestli za to mohl skalnatý pohled ve Wandiných očích, způsob jakým zatínala svaly, jako by ji mučily, nebo jen zbytky nevolnosti z magického přetížení. Nespokojeně si prohrábla černé vlasy, studený vítr si pohrávajíc s jejími prameny. Loki zkřížila ruce na prsou, netrpělivě si poklepávajíc prstem na paži. Nemusela číst Wandiny myšlenky, aby poznala, že je něco špatně. A, že mladá čarodějka nechtěla, aby o tom něčem Loki věděla.

Ten problém ale bude muset ještě chvíli počkat.

„Musím říci, že máš doopravdy odvahu se tady ukazovat."

Loki se dlouze nadechla a hrdě zvedla hlavu. Pomalu se otočila za hlasem a pohled jí padl na postavu ve stejných dveřích, ve kterých právě zmizela Wanda.

Mírné světlo z kuchyně se opíralo do lukostřelcovích zad, vykreslujíc mu temné stíny v obličeji. Jeho rysy byly stažené, chladné jak led, oči pevně usazené na bohyni před ním. Neměl v ruce svůj luk - pošetilé, pokud mohla Loki soudit - ale ona si byla jistá, že kdyby došlo na boj, po tomhle domě jich bylo zkováno alespoň tucet. Ani nemluvě o kuchyňských nožích a zbytku zbraní ve sklepení pod nimi.

Ignorujíc jeho hořící pohled, pouze mlaskla: „Kdy?"

„Byl jsi v mojí hlavě," odsekl Barton a přistoupil ještě blíže, zcela jistý si svou převahou v této situaci, „Myslíš si, že tě nepoznám jen proto že ti narostly kozy?"

Loki se ušklíbla nad tím nehezkým slovem.

„Byla jsem v tvojí hlavě," opravila ho.

„Fajn, byla," Avenger se po něm křivě podíval, „Pokud si ale myslíš, že tě bude někdo šetřit, protože si holka, tak se šeredně mýlíš."

„Nic jiného bych ani nečekala," Lokiin hlas byl stejně chladný, jako jeho tvář. Neměla z něj strach, věděla moc dobře co riskuje, když je sem přenesla, když se rozhodla zůstat. A nemělo to nic společného s odvahou. S touhle možností počítala, nebylo by to poprvé, co hleděla smrti do tváře. Bylo na tom vlastně cosi poetického: Avenger, který se konečně mohl pomstít.

Co na to asi bude říkat Wanda až ji zítra najde. Jeden šíp stačit nebude, tím si byla Loki jistá. Nebude to pěkný pohled.

„Tak do toho," potřásla hlavou, znuděný pohled v očích, který za ty léta tak vypilovala, „Ukonči to. Jsem teď slabá, další šanci už mít možná nebudeš."

„Možná ne," souhlasil luksotřelec a sevřel ruce do pěstí a Loki udělala to samé. Neměla sice svoji magii a tělo bylo stále slabé z přetížení, ale byla odhodlaná se bránit. To poslední co chtěla, bylo udělat mu to jednoduché.

„...Ale Wanda by mě zabila," Barton si povzdechl a jeho stisk povolil. Loki mohla cítit skepsi a sklamání odkapávat z jeho tónu, „Z nějakého důvodu ti věří."

„Hm?"

„A já věřím jí," pokračoval lukostřelec a dlouze si Loki prohlédl od hlavy až k patě, nezlomné odholání v jeho očích, „Je to chytrá holka... a vím, že by nedovolila, aby se tu někomu něco stalo, a že si teď něco jako čestný Avenger ale..." jeho pohled potemněl, „pokud budu mít jen podezření, že chceš ublížit jí, nebo komukoliv v tomhle domě... zahrabu tě tak hluboko, že tě ani Thor nevyhrabe."

Tomu se uchechtla, „Nemám, z tebe strach, Hawkayi."

„Možná ne," pokrčil rameny, „Ale vím, že se bojíš jí."

Loki mohla fyzicky cítit, jak jí úsměv zmrzl na rtech.

POZNÁMKA AUTORKY

Krásný den přeji! Co mám říci? Byla jsem na dovolené v Řecku a neměla počítač. Jinak viděli jste dnešní epizodu What if? Já UMÍRÁM, xd. Vážně, Marvel tu hraje na nostalgii, až to bolí. ( na druhou stranu, to já také ) Wanda má PTSD ( koho to překvapuje ), Loki má krizi a Clint ví přesně o co tady jde. Roky v S.H.I.E.L.D.u a hlídání Avengers ho něco naučily. 

S láskou Pavla.