╔═══════════════╗
☾ DOUBLE BLACK ☾
╚═══════════════╝

XXXII. | Hell and Chaos

A/N: Tohle je pravděpodobně nejdrsnější a nejznepokojivější kapitola, jakou jsem kdy napsala ( nic se doopravdy nestane, ale není to příjemné ) Takže, pokud nejste ve správné náladě, přeskočte až na druhou část.

KAPKY DEŠTĚ HLASITĚ BUBNOVALY O OKÝNKO AUTA. Wanda si o něj opřela hlavou, její dech potahujíc sklo jemnou bílou mlhou. Prstem v ní automaticky nakreslila velké A uvězněné v kruhu - znak Avengers - než si uvědomila co dělá a rychle odtáhla svoji ruku. Mlčky sledovala jak mlha a s ní i symbol mizí. Pouze kapky deště zůstaly.

Až nyní Wanda vnímala, jak neskutečná zima jí je. Byla promoklá na kost, vlasy se jí lepily na tváři, bylo svazující se pohybovat v mokrém oblečení a kabátě. Až by se cítila vině, že svým stavem zamokří koženou sedačku auta, však v tuhle chvíli měla problém cítit vůbec něco.

Mladíci v její společnosti si museli myslet že je nejspíše opilá - proč jinak by holka jako ona seděla v dešti úplně sama, bez snahy skrýt se. Přitom se Wanda nalitého alkoholu ani nenapila. Stejně ale bolestivě zavřela oči pokaždé, když si vzpomněla na svůj poslední rozhovor s Lokim. Tak hloupá. Připadala si tak hloupá.

Chlapci - byli tři dohromady. První, který se s ní snažil mluvit tam v té uličce seděl vedle ní, jeho ruka nebezpečně se přibližujíc té její. Ignorovala to, stejně jako občasný smích, který propukl mezi nimi. Konverzovali spolu v němčině, jen čas od času se z ní pokusili vytáhnout odpověď na jednu nebo dvě otázky - Jsi tu sama? Ano. ( technicky vzato ne, ale říci ano znamenalo tvrdit, že na ní někdo bude čekat a to by byla lež ) Jak se jmenuješ? Bez odpovědi. Poprvé v Rakousku? Ano.

Rychle ale zjistily, že Wanda nebyla v náladě na rozhovor a stáhli se zpět do svého rodného jazyka a občasných pohledů mířených jejím směrem. Mohla cítit jak jí jejich pohledy stékaly po kůži, jak si prohlížely každý detail, ale její mysl byla jinde. Zpátky v té místnosti, před bohem neplechy. Představovala si, že se vrátí tam zpět do toho pokoje, že vezme za kliku a zavolá po něm, její srdce až v krku.

V jedné verzi toho scénáře nalezla jejich pokoj prázdný, bez jediné známky toho, že tam Loki kdy byl. Jeho oblečení by bylo pryč, klíče též. Vypařil by se jí před očima a byla by to její chyba, protože to byla ona, kdo ho odehnal, kdo dovolil svým emocím aby z něj dostaly to lepší.

V jiném případě se ale za jejím zvoláním Loki otočil, usazený v křesle, hlavu opřenou o jednu ruku, tak jako vždycky když ho něco tížilo. Kdyby ji uviděl stát ve dveřích, vyrazil by do stoje. V tomhle ohledu byla tahle představa horší, protože ona si nedokázala - netroufala si - představit výraz na jeho tváři, pohled v jejích očích. Byly by zlostné? Plné hněvu? Zklamané a bolestné tak jako když je viděla naposledy?

Donutil by ji prosit o odpuštění? Na kolenou a s rukama spojenýma? Vyčítal by jí její neomalenost, vyžadoval po ní odpovědi na otázky, na než neznala odpovědi? Jak dlouho to chceš takhle vést? Proč mi nevěříš? Proč si mě nepustíš k sobě - ne, to neznělo jako Loki. Nikdy by o tom nebyl takhle přímý. Chtěl aby trpěla, litovala, stejně jako o trpěl, litoval. Řekl by: Tohle všechno je moje chyba. Měl jsem vědět- vím lépe než věřit Avengerovi. Ani nevím, co jsem vlastně očekával. Za to si ale můžu sám. To já ti vystavil záda, abys mě do nich bodla.

Osamělá slza stekla Wandě po tváři, ale ona jí okamžitě setřela. Slzy bude potřebovat později.

„Celá se třeseš," řekl muž vedle ní v trhavé angličtině a probudil Wandu z rozjímání. Několikrát zamrkala a obrátila se zrovna ve chvíli, aby viděla jak vzal její ruku do té své. Dal si ji před ústa a několikrát na ni foukl. „Musíš být celá zmrzlá."

„Jsem v pořádku," zatřásla odmítavě hlavou. Marně. Mladík sevřel její ruku v obě dlaních, chvíli jí třel, dokud doopravdy nepocítila známky tepla. Když byl spokojený, stiskl její ruku pevněji a položil si ji do klína, kde jí držel dokud se po něm Wanda neobrátila.

„Co to děláš?" vydechla. Pokusila se ucuknout, ale mladík držel její ruku pevně, zcela lhostejný k její nespokojenosti.

„Snažím se tě zahřát," prohodil s dokonalým úsměvem, div na ní nemrkl, „protože já přímo hořím."

Wanda by protočila očima nad tou nejvíce klišé balící hláškou jakou kdy slyšela, ale tohle nebyla ta chvíle, ten správný moment. Uvědomění jí přeběhlo jak vlna po těle. Najednou chápala proč se jí smích chlapců tak zarýval do kůže, proč si jí muž vedle ní nepřestal prohlížet. Automaticky složila nohy k sobě a v duchu se proklela, že si vzala sukni.

„To by stačilo," prudce se chlapci vytrhla, pevnost se jí vracejíc do hlasu, snad aby přehlušila rychle bušící srdce v jejím krku. Dech se jí zrychloval, všechny smysly bily na poplach. Tohle byla chyba. Tohle byla zatracená chyba. Je v rychlosti po nich přejela pohledem, než se nepatrně přisunula blíže ke dveřím. „Děkuji za odvoz, ale tady asi vystoupím."

„Klid," odbil ji řidič - a tohle bylo poprvé, co na ní promluvil anglicky, „Už tam skoro jsme. Tvůj hotel už bude za rohem"

„Ale já vám nikdy neřekla, kde je můj hotel."

Wandina slova se nebezpečně rozléhala autem. Všichni chlapci zmlkli, úsměvy jim sklouzly z tváří a prostorem se rozlilo ticho. Napětí ve vzduchu bylo tak husté, že by ho Wanda mohla krájet, že cítila jeho tíhu na rameno, jak ji tlačí hlouběji do sedačky. Byl to typ hrůzy, který paralizoval tělo, zamlžoval mysl a bral dech.

„To je jedno, vystoupím tady," pokusila se o úsměv a natáhla se po klice dveří auta, když se jí čísi ruce obmotaly kolem hrudi a pasu a strhly jí zpět.

„Hej, kam ten spěch?" Než se stihla jen nadechnout, blonďatý mladík si jí přitáhl k sobě na klín, tak že se ocitla uvězněná mezi jeho hrudí a rukama. I přes kabát mohla cítit, jak jeho klín tvrdne. „Neměla by si běhat v dešti, nachladneš-"

„Pust," zavrčela, zarývajíc nehty do jeho kůže. Magie jí vrněla pod kůží, divoká a hladová po krvi. Poháněna Wandinou úzkostí a hněvem jenž se jí budoval v hrudi, toužila chlapce roztrhat na kousky, vymazat ho z existence protože si jen dovolil se jí dotknout. A začínalo být opravdu těžké nevyhovět jí. Je to jen nějaký idiot. Snažila se uklidnit. A civilista.

„Zůstaň ještě," ignoroval její příkaz mladík, jeho prsty si nebezpečně pohrávajíc s okrajem její sukně, „Určitě nebudeš litovat."

„Řekla jsem: pust," zopakovala naposledy a bylo to spíše varování, než prosba. Mladíkova tvář se proměnila.

„Co ten tón?" zamračil se „Copak vás doma naučí slušnému chování-"

Nedořekl, protože Wanda vyrazila loktem nahoru a udeřila ho nejdříve do tváře a potom do hrudi. Podpatkem mu vší silou dupla na nohu. Mladík hlasitě vyjekl, zlomil se v pase a jeho stisk povolil. Pohotově se vymotala z jeho rukou a vrhla se po dveřích, když jí zády a lebkou prohnala ostrá bolest. Mohla cítit tříštění skla, jak se po ní chlapec z předního sedadla ohnal láhví u jeho nohy.

Bolestivě zalapala po dechu, poslední zbytky alkoholu se jí rozlily po kabátě a stále čerstvé rány jí donutily smotat se do klubíčka a pevně sevřít oči k sobě. Chlapci se sice podařilo minout její hlavu, ale záda měla v jednom ohni. Bylo těžké dýchat, těžké se pohnout, těžké myslet, přes tu ostrou bolest, jenž jí na okamžik zatměla mysl.

Jen se zatnutými zuby se jí podařilo na sedačce vytáhnout na lokty. Jen vzdáleně vnímala hlasité nadávky blonďatého chlapce, kterého udeřila. Řidič po něm něco štěkl, načež se mu spolujezdec hlasitě zasmál. Jejich hlasy jí splývaly dohromady, jak kdyby k ní přicházely z dálky.

„Divoška," prohlásil pobaveně chlapec na sedadle spolujezdce, „Takové já mám rád."

Wanda ho ignorovala, odstrčila bolest na druhou kolej a donutila se otevřít oči. Její záda se stále topila v mukách, když se znovu pokusila dostat ke dveřím.

„Ale kampak," ozvalo se za ní. Blonďatý chlapec jí popadl za kotníky a stáhl jí zpět. Jeho hlas byl jiný, tenčí, ale za to nejspíše mohl jeho zlomený nos. Silou jí srazil na kolena, ruce zkroutil za zády a hlavu zabořil do čalounění.

„Původně jsem na tebe chtěl jít jemně," sdělil jí a ona mohla slyšet cvakání jeho pásku, „Ale když se někdo chová jako zvíře, musí s ním být jak se zvířetem zacházeno."

Než Wanda stihla vůbec zaregistrovat co se děje, mladík jí protáhl pásek kolem krku a utáhl, čímž jí zcela odstřihl o přísunu vzduchu. Zoufale zalapala po dechu, ale už bylo pozdě. Ramena se zoufale zvedala, jak se snažila nadechnout, ruce se snažily vytrhnout ze sevření, třásla se. A oni se jí smáli. Jejímu zoufalství, její bezmoci. Dusila se a oni se jí smáli.

Být tou slabou holčičkou, za kterou ji měli, tak málo jí zlomí.

Wanda ale nebyla ani slabou ani pouhou holčičkou. A měla tohoto tak akorát dost.

Nemusela ani pohnout prstem, její magie přesně věděla co dělat. Vystřelila jí z ramen, zápěstí, z prstů a naplnila auto rudými záblesky. Což bylo přesně to poslední co chlapci viděli předtím, než se strhlo peklo.

Rudé nitky prudce popadly blonďatého mladíka za ní a mrštily s ním oproti dveřím tak prudce, až je vyrazily a chlapec vypadl přímo z jedoucího auta do vozovky. Ozval se vyděšený křik jeho kamarádů, který ale netrval dlouho. Síla rudé energie mrštila druhým chlapcem - tím, jenž jí uhodil - oproti sklu, kterým napůl proletěl, zůstávajíc bezvládně viset, rozbité střepy skla zarývajíc se mu do těla. Na místě byl mrtvý.

To posledního tak vyděsilo, že prudce stočil volant a auto se dostalo do smyku. Kdyby snad měla Wanda vzduch, vyjekla by, ale nyní se pouze stočila do klubíčka. Automaticky, magie se kolem o ní obalila, ochránila ji, když se auto zvedlo do vzduchu a začalo se točit. Střepy jí lítaly kolem hlavy, drobné kusy plechu i obsah auta. Už ze zvyku zavřela oči a neotevřela je dokud neucítila půdu opět pod nohama.

Jen silou vůle se jí podařilo vypotácet z vraku auta. Její nohy byly slabé, záda stále v jednom ohni a ona se musela podržet toho, co zbylo z plechových dveří, aby neklesla k zemi. Pohotově jí ruce vystřelily ke krku. Prsty se jí stále třásly, když konečně uvolnila sponu na pásku a strhla si tu proklatou věc z krku. Zoufale zalapala po dechu, ale zakašlala sama sebe. Vyprskla krev na silnici pod sebou.

Unaveně se svezla po plechu auta na zem, oči zavřené, hlava zakloněná, jak se snažila dýchat. Stále pršelo, kapičky jí stékajíc po tváři. Z sebou mohla slyšet bolestivé skomírání posledního z chlapců. Volal o pomoc, prosil o slitování.

Wanda tam tak seděla dokud naříkání neustalo a obklopilo ji ticho.

LOKI JI NAŠEL O NĚKOLIK HODIN POZDĚJI. Wanda ani nevěděla jak, neměla tušení, kam jí odvezli - věděla pouze, že když se rozhlédne kolem sebe, nejsou to budovy města co jí obklopovaly, ale stromy a prázdná silnice. Za celých několik hodin, co seděla na okraji vozovky, neviděla jediné auto, nepotkala jedinou tvář. Věděla, že by měla nejspíše zavolat policii, nebo pomoc, ale co by jim řekla? Hledaná teroristka právě chladnokrevně zavraždila tři civilní mladíky. I kdyby snad nebyla mezinárodním zločincem, tohle by nevypadalo dobře.

Tak tam jen seděla nohy přitažené k sobě a nechala déšť ať jí stéká po ramenou.

Boha neplechy si všimla už dříve, ale neobrátila se k němu, její pohled upřený dopředu. Bylo to až směšné. Stál tam před ní v tom svém dokonalém drahém obleku, černý deštník v jedné ruce a ona mu seděla u nohou, unavená, zmoklá, neschopna se mu podívat do očí.

Byla to ta myšlenka, jenž jí sebrala všechnu sílu úplně.

„Omlouvám se," vydechla, ale znělo to spíše jako vzlyk. Už se ani nesnažila skrýt, že se třese, že jí po tváři stékají slzy, které si slíbila, že už ronit nebude. Připadala si slabá, malá, proti všemu, co jí obklopovalo, proti němu. Zuby viny a bolesti jí sevřely, zaryly se jí do kůže, dokud neprolily krev. „Omlouvám se, neměla jsem to- nemyslela jsem to tak-"

Jen koutkem oka vnímala, jak si k ní klekl.

„Byla jsem naštvaná, nemyslela jsem-"

„Shhh," šeptl k jejímu menšímu překvapení. Opatrně, jako by si nebyl jistý, jestli ho nechá, objal jí rukou ramena, „Já vím. Byl jsem tam, kde jsi ty. Vím, jaké to je, když člověk ztratí všechnu půdu pod nohama."

Wanda to nevydržela. Prudce se vytáhla do stoje a nehledě na to, jak dětinské, jak hloupé to bylo, vrhla se mu do náruče. Nehledě na všechno, ho objala. Silně, zoufala, jako by ho už nikdy neměla pustit, jako by byl jejím jediným pevným bodem. Tím posledním, co jí zbývalo.

Loki překvapeně zalapal po dechu a o pár kroků couvl, očividně šokován jejím gestem. Když už si ale myslela, že jí odstrčí, ucítila jeho ruce na zádech. Přivinul si jí k sobě, jako by byla něčím důležitým, jako kdyby se mu rozpadla v náručí, kdyby ji nedržel pevně. A tak tomu možná doopravdy bylo.

„Je mi to tak líto," přiznala a zabořila mu hlavu do hrudi, jen aby se mu nemusela dívat do očí, „Nemám nejmenší tušení co dělat. Všichni už mě opustili-"

„Oh, Wando," Loki jí pohladil překvapivě něžně, po vlasech, „Tebe nikdy nikdo neopustil. Odpusť mi, že jsem ti to neukázal dříve."

Známé zelené světlo naplnilo jejich okolí a oni v něm zmizely.

KDYŽ WANDA OPĚT STANULA NOHAMA PEVNĚ NA ZEMI, MÁLEM BEZ OPORY KLESLA DO KOLEN. Prudce se rozhlédla kolem sebe. Vozovka a stromy byly pryč a nahradily je nekonečné akry pole. Vysoké klasy obilí jí šimraly do holých kolen, k menšímu překvapení zjistila, že je noc. Hvězdy se jí třpytila nad hlavou, měsíc se usmíval a vítr si pohrával s jejími vlasy. Ať už je Loki přenesl kamkoliv, muselo to být hodně daleko.

„Co to bylo?" ozval se hlas v dálce a Wandino srdce se zastavilo. Najednou lehce poznávala ty kopce v dáli, ty lučiny kolem ní i drobné stavení jen několik desítek metrů od ní. Byla stále bez dechu, když se otočila za sebe a pohled jí padl na přibližující postavu známého lukostřelce.

„Wando?" vydechl Clint Barton, světově známý jako Howkeye. Byl stále ve svém kostkovém pyžamu, o číslo větších kalhotech a pantoflích. V ruce svíral svůj luk a šíp, ale ve chvíli, kdy zahlédl Wandu, složil ho.

„Clinte?" zkusila opatrně, nejistá si reakce. Strach se v ní hromadil, děsila se z toho co jí řekne, nebo neřekne. Poté ale jeho stisk na zbrani povolil a on ji nechal klesnout do trávy. Dříve než se vůbec stihla vzpamatovat, starý Avenger jí obejmul. A ona unavená a slabá, jak byla, přijala jeho obětí se slzama v očích a nečekanou úlevou v hrudi.

Takže o něj ještě nepřišla.

„Měli jsme takovou starost," šeptl jí do vlasů a otcovsky jí poplácal po ramenou. Wanda vydechla. Nevěděla jak, ale... Loki ji vzal do Clintovi farmy.

Vzal ji domů.

POZNÁMKA AUTORKY

Krásný den přeji! Tahle kapitola pro mě byla překvapivě těžká napsat - až jsem přemýšlela koho tady mučím: sebe, Wandu, nebo vás? - proto také vyšla později. Chvíli jsem přemýšlela jestli ji vůbec chci vydat, nebo jestli bych ji neměla ještě přepsat, ale je mi jasné, že se pravděpodobně strachuji nadarmo. Navíc: dala jsem si pro tuhle kapitolu nějaký závazek, takže jsem ho byla odhodlaná dodržet. ( a nechtělo se mi vymýšlet nic lepšího ) Za ten konec mi to snad odpustíte.

Temnou kapitolu můžu svrhnout na aktuální náladu - polovina prázdnin, dodneška jsem byla nemocná, mám za sebou velice neúspěšný týden v grafických soutěžích a právě jsem měla menší úzkostný záchvat z posílání filmu do školní soutěže ( nakonec jsem ho tam neposlala, duševní zdraví je na prvním místě ), ale o mých breakdownech nikdo slyšet nechce, takže...

Doufám, že se vám kapitola líbila!

S laskou Pavla.