╔═══════════════╗
☾ DOUBLE BLACK ☾
╚═══════════════╝

XXX. Devil May Care

WANDA SE PROBUDILA ZAMOTANÁ V MĚKÝCH PŘIKRÝVKÁCH. Ruku položenou pod hlavou, paprsky světla jí lechtaly na tváři, nutily ji zamrkat a zamhouřit oči na sluncem osvícenou místnost. Nepamatovala si, kdy se jí podařilo usnout, její spánek trhavý, plný převalovaní. Bolest zad a ramen jí vytrhávala ze spaní, zrychlujíc její dech až se jí točila hlava. Co si ale pamatovala, byly jisté ruce, které si ji přitáhly blíže, pokaždé když se pokusila uniknout, překvapivě chladnou hruď o kterou si opřela záda. Lokiho kůže byla studená, tak jako vždy, ale ona necítila chlad, právě naopak. Bylo to obětí vlka, ale takové ve kterém se mohla ztratit.

O to hlubší byla prázdnota vedle ní nyní, její prsty tančíc po narovnaném prostěradle. Povzdech unikl jejím rtům jak se převrátila na záda a bolest okamžitě vystřelila jejími zády. Dobře. Potřebovala se probudit. Dlouze stiskla víčka k sobě a chvíli jen tak dýchala. Nechala na ní vzpomínky minulé noci dopadnout na ni pomalu, tak aby ji nerozdrtily. Výlet do bazénu. Ten útok. Budova rozpadající se pod jejím dotykem. Slzy, krev, bolest. Polibky, doteky, jeden zoufalejší než druhý.

Polkla.

„Teď už jsi oficiálně zrádce, Wando." Řekla si dříve než to za ni stihla některá, z jejích myšlenek. Zahnala tu myšlenku rychle a vytáhla se do sedu. Byla to vlastně vtipná záležitost, že zpátky, když byli Avengers ještě tým, když byla ještě nová do tohohle života, vždycky čas od času se objevil bulvární článek popisující její neexistující, ale skandální aféru s jedním z Avengerů. A jak se měnily jména hrdinů, měnila se i její role.

Nebohá kráska v nesnázích, z chudé, zanedbané země, zachráněná Kapitánem Amerikou.

Rozbitý předmět, který potřeboval opravit tajemným Falconem.

Zoufalá zlatokopka, která se vetřela do přízně Tonymu Starku.

Ozdoba večírků, tajemná společnice Natashi Romanovové.

Znak krize středního věku Clinta Bartona.

Žádná z nich nebyla pravdivá. Vždyť oni jen nedokázali pochopit, proč by ji po tom všem prostě nezavřeli. Muselo v tom být něco více? Něco špinavého, skandálního, čeho by holka z ulice určitě byla schopna, že?

Wandě byly tyhle pomluvy lhostejné, ale ty komentáře... pálily. Jak když típne cigaretu o kůži.

Možná bylo dobře, že ještě nikdo veřejně nepřiznal, že je Loki naživu. Někdo by určitě rychle našel spojení a články by zaplavila další snůžka historek.

Až na to, že tentokrát by byly pravdivé.

A nejhorší na tom bylo? Že jí to bylo jedno. Odmítala se cítit vině, litovat toho, protože to by jen bylo lhaní sama sobě. Protože i přesto, že to bylo špatné, že to bylo proti všemu, stále se ta vystrašená část jí toužila rozběhnout rovnou do jeho náruče.

Aniž by si toho všimla, stala se purpurovým zrádcem Lokiho Odinsona.

Na tom ale nezáleželo. Protože pod jeho dotekem mizela. A to jediné Wanda nyní chtěla. Zmizet.

Wanda si prohrábla zrzavé vlasy a její pohled putoval po místnosti. Mohla slyšet tekoucí sprchu. Loki.

Pár vteřin zvažovala svoje možnosti, než se vymotala z přikrývek a vytáhla se do stoje. Protáhla si ramena, která se jí odměnila zžíravou bolestí. Ignorovala ji a pomalým krokem se vydala směrem ke koupelně. Lehce pobaveně zjistila, že je otevřená. Opatrně nakoukla dovnitř a pohled jí okamžitě padl na bohovu dokonalou figuru. Pramínky vody mu stékaly po ramenou, po zádech, k nohám a její oči je následovaly. V tom chaosu včera nedostala ani příležitost si ho pořádně prohlédnout.

Klapnutí dveře Lokiho vyrušilo a prudce se k ní obrátil. Jeho tvář zjemnila, když ji nalezl stát ve dveří a úsměv se mu roztáhl na rtech. Nepokusil se zakrýt, naopak se k ní otočil čelem, obočí nahoře. Ušklíbl se.

"Líbí se ti co vidíš?"

Neodpověděla. Během jediné chvíle překonala vzdálenosti mezi nimi, sevřela jeho tvář v té své a zoufale, jako by to byl jediný způsob jak se nadechnout, spojila jejich rty v jedno.

„NE, ŽE BYCH SI ZTĚŽOVAL," prohlásil Loki, opřený o rám dveří do koupelny, upravujíc si knoflíčky na košili, kterou si přičaroval. Černé vlasy měl rozcuchané, roztomilá vráska se mu vytvořila mezi obočím. Mírně ho nakrčil, volíc slova opatrně, opatrněji než normálně, „Ale je ti jasné, že spaním se mnou své problémy nevyřešíš."

„Jaké problémy?" zeptala se zněle Wanda, nijak netoužíc mu to usnadnit. Vlastně, jen z představy té konverzace pocítila silnou touhu protočit očima. Bylo to k vzteku. Že zrovna ve chvíli, kdy by si přála aby byl tím bezohledným tyranem, kterému nezáleží na nikom a na ničem, on se rozhodl být starostlivý.

„Jsem v pořádku."

Cítila jeho pohled zabodnutý v zádech, když přešla místnost k nedalekému minibaru. Za pomocí magie odemkla jinak placenou nabídku a náhodně zvolila jednu z flašek. Wanda nikdy nebyla příliš na pití, vlastně to byla jedna z věcí, kterým se vyhýbala, ale nyní jí přišla jako správná chvíle, kdy začít.

„Ty mě to doopravdy donutíš říci, že?" hlasitě si povzdechl bůh neplechy a ona koutkem oka vnímala jak přešlápl na místě, „Maximovová, nemusím ti číst myšlenky, na to abych poznal, že nic není v pořádku. Tvé schopnosti haprují, jsi zbrklá a ignoruješ své přátele."

Při zmínce jejích schopností Wanda v ruce pevně stiskla sklenici, kterou si přitáhla, až hrozilo že ji rozbije. Donutila se ale zklidnit svůj tep. Nevzrušeně otevřela láhev neznámého alkoholu a zlatavou tekutinu do sklenice nalila.

„Takže z tebe je teďka psycholog," odvětila trpce.

Loki přistoupil blíže a ona se k němu obrátila, odmítavost v jejím pohledu. Byl to jeho hlas, co zjihnul.

„Chápu to. Opravdu." Opatrně zvedl jednu ruku a tak jako vždy zachytil volné prameny jejích mokrých vlasů, aby si ji natočil na prst. Pokud nic jiného, musela uznat že jeho oči ani na okamžik neopustily ty její, přestože před ním stála stále nahá, obrněná pouze svým ostrým pohledem. Nesebralo jí to ale na děsivosti. Loki si povzdechl. „Sex... uzemňuje. Ale není to řešení."

„Kdo říká, že nějaké hledám?"

„Wando..." Sklouzl Loki k jejím jménu a ona ho za to nenáviděla. Byl to způsob, jakým ho říkal, jakým se jí dostával pod kůži. Bylo nemožné ho setřást, nebo ignorovat. „Když nepočítám včerejšek, neusmála jsi se už celé týdny."

Ušklebek jí zkroutil tvář. Chtěla se mu vysmát do tváře, histerický smích se jí dral hrdlem, ale zadusila ho. Ze strachu, že by mohl příliš znít jako vzlykot. A ona další slzy odmítala. Jen by potvrdily jeho slova.

„A čemu bych se podle tebe měla usmívat?!" odsekla prudce, možná prudčeji, než si zasloužil, „všichni, které jsem kdy milovala jsou buďto mrtví, nebo si myslí, že jsem zrádce. Můj život, kariéra... v troskách. A pořád umírám."

Až pozdě si uvědomila, že řekla až moc. Bylo děsivé, jak snadno ta týdny zadržovaná slova sklouzla po jejím jazyce, toužíc se dostat ven. Polkla. Odvrátila pohled od Lokiho. Vidět v jeho očích lítost by ji zlomilo úplně.

Potřebovala aby jí to vyčítal. Aby jí řekl, že se chová jako malá holka - její hrdost by pohořela, ale vytáhlo by ji to zpátky na zem. Potřebovala aby byl její padouch, aby se mohla alespoň trochu cítit jako hrdinka.

Takovou radost jí ale neudělal.

„To nedovolím," prohlásil pevně a v jeho slovech byl příslib. V jinou chvíli by tohle ujištění poslalo hejno motýlů napříč jejím tělem, ale nyní byla příliš oslepená hněvem. Hněvem, který vlastně ani nepatřil jemu. Zatnula ruce do pěstí.

„Tobě na mě nikdy nezáleželo," procedila mezi zuby. Jak se na to tak dívala, už od samého začátku to byla ona kdo ho potřeboval. Kdo se za ním, kvůli němu táhl napříč celou Evropou. Jen kvůli jedné zoufalé naději. Udělala všechno - hrála jeho hru, našlapovala opatrně, aby ho neodehnala. Byla dokonalá. A přitom by to měla být ona, kdo je vděčný, že ještě neodešel?

Už jí unavovalo být vděčná.

„Nejdříve si potřeboval svůj klíč, potom jsi se mi akorát snažil dostat pod sukni- no mise splněna," Wanda rozhodila rukama až se zlatá tekutina ve sklenici zahoupala. Od úst jí odkapával jed. „Proč tu vlastně stále ještě jsi?"

Lokiho tvář se nezměnila. „Wando..."

„Co ode mě chceš? Moji magii? Plánuješ mě použít jako rukojmí, až tohle všechno skončí?" Začínalo být těžké udržet magii zpátky, pod povrchem, každý sval těla zatažený. „Nebo se ti jen líbí způsob jakým sténám tvoje jméno?"

To donutilo jeho výraz potemnět. Zůstal ale klidný, jako by přesně věděl, že o tohle jí jde. „Já nejsem ten na koho jsi naštvaná."

Měl pravdu, samozřejmě. Později to uvidí. Později se bude proklínat. Později.

„Ne?" trpce se uchechtla, „Víš proč nezvedám telefony? Protože na druhé straně je tucet lidí, kteří se mě budou ptát, jak se mám - kterým na mě záleží-" Wanda stáhla rty do tenké linky, „U tebe jsem myslela, že to nehrozí."

Musela uhodit něco, protože klidný tón nahradilo pobouření. „Proč? Protože mi na tobě nezáleží?"

„Protože jsi vrah a lhář, kterému nikdy nezáleželo na nikom," utrhla se na něj, „Dokonce ani na vlastním bratrovi."

Jakoukoliv hranici, kterou mezi sebou nakreslily, Wanda ji právě překročila. Lokiho tvář zchladla, oči najednou tak ostré, že by mohly proříznout maso, teplota v místnosti klesla o několik stupňů. Než se stihla jen nadechnout, jeho ruka byla kolem jejího zápěstí stisk tak pevný, že by jí mohl zlámat kosti. Prudce si ji přitáhl k sobě a Wanda sebou automaticky trhla, očekávajíc další bolest.

Ta nikdy nepřišla.

Cokoliv, co proklouzlo jejíma očima - Loki to našel a zastavilo ho to. Bůh neplechy zmrzl na místě, pochopení vyplouvajíc jak vlna hněv z jeho tváře. Uvolnil své sevření a odtáhl se, zhrozen, tak jak ho ještě neviděla.

„Tak o tomhle to je," vydechl, „Ty chceš, abych ti ublížil."

Chtěla se nadechnout a vyvrátit to. Odmítnout. Však její ústa zůstala zavřená, neschopna nádechu. Když neodpověděla, jeho tvář se opět proměnila.

„To se nikdy nestane."

Mohla cítit žár v jeho očích, způsob jakým jí propaloval. Stud se jí zvedal od žaludku výše ke hrudi, ale ona ho nenechala dojít jí až k líčkám. Od Lokiho se odvrátila, prudce se mu vytrhla. Zahodila nikdy neochutnanou skleničku, nechávajíc jí roztříštit a alkohol se vylít na drahý koberec. V rychlosti si přičarovala oblečení a dříve než jí mohl zastavit, rozrazila dveře z pokoje. Už tam nemohla být ani o vteřinu déle.

ZAČÍNALO PRŠET. Wanda to ignorovala, přitahujíc si kabát blíže k tělu. Vlasy měla stejně už mokré a ostré kapky deště alespoň skryly slzy hněvu jenž jí stékaly po tvářích. Její krok byl rychlý, rukama si objímajíc paže, hlavu zabořenou do látky kabátu. Netušila kam kráčí, nebo jaký je její cíl, jediné co věděla bylo, že potřebuje dostat vzdálenost mezi ní a... tím vším. Omylem šlápla do kaluže a kotníky jí smáčela špinavá voda. Automaticky se zatřásla, jak jí mrazivý impuls putoval tělem.

Lidé kolem ní spěchali s deštníky, světla aut se proháněla kolem ní. Ona to všechno ale sotva vnímala přes vlastní rychle bušící srdce.

Ty chceš, abych ti ublížil. Lokiho slova se jí rozléhala myslí, rezonovala pod kůží a pomalu ale jistě ji dusila. Bylo to snad to, co chtěla? Byla už tak zoufalá něco cítit, nepřipadat si tak prázdně. Proto si ho k sobě přitáhla dnes ráno, nebo ne? Ona chtěla trpět.

Wanda se konečně zastavila v potemnělé uličce a nechala svoje záda klesnout na povrch studené zdi, hlavu v dlaních, oči zavřené. Kdy se z ní stalo tohle? Kdy se z ní stal masochista? Kdy se jimi nechala takhle rozbít?

Wanda se trhavě nadechla, prameny vody jí stékajíc po ramenou. Nezbýval už jediný kousek jí, který by zůstal suchý. Promnula si čelo. Co to dělala? Tohle si Loki nezasloužil. Ne potom všem. Měl pravdu nakonec: nebyl to on na koho byla naštvaná. Neudělal nic špatného, naopak. Viděl že se topí a snažil se ji vytáhnout, i když nemusel. I když neměl žádný důvod proč se starat. A ona ho i přesto tak usilovně rvala do role padoucha.

Jen aby si nemusela přiznat, že jím je ona.

Chovala se jak naivní malá holka.

Wanda se po zdi svezla do dřepu. Nenáviděla to. Měla by tu být ta silnější - byla tou silnější. Dost možná nejvíce ze všech. Tak proč se cítila tak slabá, proč bylo tak jednoduché dostat ji na okraj. A to si myslela, že už se naučila všechny ty emoce držet v sobě, hluboko pod povrchem, kde jí nebudou tahat dolů. Měla by být lepší než tohle.

Nedaleko ní zastavilo auto a z přemýšlení jí vyrušil hlas. Ona ale sotva mohla rozluštit slova v jazyce, kterému nerozuměla, ne v hustém dešti, který už tak zvonil kolem jejích bot. Poznala ale ten tón: jemný, opatrný, jak kdyby se jí ptal na její zdraví. Ignorovala ho, podezírajíc sama sebe, že se jedná jen o výplod její fantasie.

Potom ale uslyšela bouchnutí dveří aut a kroky jak z vozu vystoupily další postavy. O pár vteřin mohla vnímat, jak se nad ní někdo sklání, ruku přehozenou přes jedno její rameno. Neznámý - muž, sotva dvacetiletý - zopakoval svoji otázku a když se mu nedostalo odpovědi, zkusil to ještě v angličtině.

„Slečno jste v pořádku?"

Wanda polkla a zatřásla hlavou. Věděla, že by měla dát ještě slovní odpověď, ale spíše než to si přála, aby ji nechali na pokoji. To se ale bohužel nestalo.

„Ztratila jste se?"

Wanda zavrtěla hlavou.

„Jste tady úplně sama?"

Rozhodně se tak cítila.

„Neměla byste být takhle v dešti, nachladíte se," varoval jí jemným hlasem neznámí a už jí pomáhal na nohy. A ona ve svém mrzutém stavu ho nechala. Její hněv již dávno vychladl a nahradil ho svíravý pocit, který ztěžoval její dýchání, jako kdyby se nic z toho ani nedělo jí. Jako by byla jen dalekým pozorovatelem. Nevnímala ani, když ji cizinec obtočil ruku kolem pasu, jako by se jí snažil zapřít a vedl jí směrem k autu, „Pojďte, vezmeme vás do města."

Kdyby jen věděli, že nikdo z nich do města nedorazí.

POZNÁMKA AUTORKY

Krásný den přeji! Tahle kapitola měla mít jiný konec, ale potom jsem si řekla: co kdybych je pomučila ještě trochu více. Alespoň mi pak nebudou zazlívat ten fluff, který jsem si připadala na poslední chvíli. XD Wanda je na dně a bude to horší, potřebuje ještě jedno poslední šťuchnutí, než se sveze úplně. A Loki? Jo, tomu se rozhodně nebude líbit to co přijde nyní. Mají to hold těžké.

Ale jen proto, aby to pak zase mohlo být chvíli v pořádku, nejsem Marvel, nejsem nemilosrdná. Každopádně se máte na co těšit.

PS: Šílené. Tohle je první týden bez další epizody Lokiho. :/

S láskou Pavla.