╔═══════════════╗
☾ DOUBLE BLACK ☾
╚═══════════════╝

XXX. Shards of You

WANDA DOPADLA DO KOLEN A DECH SE JÍ OKAMŽITĚ ZMĚNIL V KAŠEL, JAK SE PLÍCE SNAŽILY VYPUDIT VTÍRAVOU VODU. Hrdlo jí hořelo, bylo těžké popadnout dech, přes mokré prameny, které se jí lepily na tvář. Něco horkého a lepkavého jí smáčelo prsty, pohled se nedokázal usadit na jednom bodě. Několikrát dlouze stiskla víčka k sobě ve snaze zahnat přicházející nevolnost, ale její mysl stále tepala vjemy z posledních vteřin. Ozvěna lámání kostí, bušících srdcí, které už nikdy bušit nebudou, poslední nádechy přerušené bolestí.

"Co jsem to udělala..." šeptla a ani si neuvědomila jak se jí třepe hlas. Jednpu rukou se zapřela do země, druhou si zakryla ústa, její nohy najednou chabé, snad vlivem krvavých pramínků stékajících jí po zádech.

"Hej, hej," slyšela někoho konejšivě šeptnout a v druhou chvíli tu byly ruce na její tváři odhrnujíc neposedné vlasy na stranu, aby jí bylo více vidět do obličeje. Stále popadala dech, když se její oči setkaly s těmi boha neplechy.

"Dýchej, dýchej." Nebýt toho rozkazu - nebo snad prosby? - Wanda by možná zapomněla, na ten tlak v hrdle, na sípání na jejím hlase. Poslechla ho, jeden nádech za druhým, následovaný kašlem, dokud nebyla dostatečně při smyslech, na to by aby ucítila palčivou bolest v zádech pokaždé, když se pokusila pohnout, jak se jí střepy skla zaryly ještě hlouběji do masa.

Instinktivně vyrazila rukou nahoru, šmátrajíc po zničeném mase, bolestivý vzlyk rvoucí se jí na jazyk. Zkousla si ho tak silně, dokud necítila kovovou pachuť krve na rtech, ale její dech to nezklidnilo, ani bušící srdce.

"Hej, Maximovová, zůstaň se mnou," zkusil znovu Loki a ona jen koutkem oka vnímala, jak z rukávu vytáhl dýku a použil ji k rozříznutí jejího kabátu. S precizností a opatrností člověka, který jednal s nebezpečným zvířetem, jí stáhl látku z ramen. Odhodil ji stranou a když na ruce zakolísala, podržel ji za ramena, aby jí uklidnil. Wanda přitom stále tiskla víčka pevně k sobě, plná emocí, které nepatřily jí.

"Musím to sundat, abych viděl rány, ano?" vysvětlil pomalu, jeho prsty už připravené na lemu její košile, jako by se ptal na svolení. A Wanda stále topící se v nolesti nezvládla než potřást hlavou. Skoro si přála, aby jí nechal dusit. Byla by to rychlejší smrt.

Loki jí rozdělal košili, a rozřízl rukávy, které se jí obojím krví a vodou lepily na kůži. Nemohla vidět výraz na jeho tváři, když tak učinil, ale bylo jí to jedno. Tenhle otupující stav jí začínal zatínat svaly hněvem nad jí samotnou, což však způsobilo jen více bolesti. Rukou zašátrala v prázdnotě a zachytila se až bohova předloktí. Loki se zastavil v pohybu a ona svůj stisk ještě posílila. 

"Co- co se stalo?" dostala ze sebe trhavě a těžce polkla, čímž donutila svoji mysl soustředit. Vojáci S.W.O.R.D.u. Jak se sem dostali tak rychle? Jak vůbec věděli, že tam s Lokim budou? Jak-

"Někdo jim musel dát tip," nadhodil Loki, ale ona mohla poznat z jeho hlasu, že to jak a proč bylo v tu chvíli poslední z jeho starostí. S její rukou stále kolem zápěstí se obratně přetočil za ní a jeho pohled putoval po zraněních, které si sama způsobila. Wanda si frustrovaně prohrábla rukou mokré vlasy. Samozřejmě. Někdo... někdo je musel vidět z kolem projíždějícího auta - vždyť celá ta budova byla skleněná, co je to jen napadlo?

Loki nespokojeně mlaskl a ona mohla slyšet jak si sundal skrz na skrz mokrý kabát, odhodil ho na stranu a vykasal si rukávy.

"Není to dobré," řekl jí a pachuť magie - lesní stromy, čerstvé jehličí a ta kovová pachuť, kterou Wanda asociovala se zlatem - naplnila vzduch, podobně jako lehká záře. Její přítomnost Wandu probudila. Otevřela oči a poprvé se kolem sebe doopravdy podívala. Až nyní zjistila, že se nachází zpět v jejich hotelovém pokoji, na podlaze luxusní ložnice, kterou spolu sdílely. Krev jí kapala ze zad a loktů, vytvářejíc na drahém koberci louži purpuru, cestička Lokiho mokrých stop kolem ní. "Budu muset ty střepy vyndat-"

"Jak- jak jsem se-"

"Přenesl jsem nás," vysvětlil, jako by to snad nebylo očividné. Jeho pohled mezitím putoval po místnosti, pátrajíc po něčem, čím by mohl vytáhnout střepy. Pohotově se zvedl ze země, rychlým krokem přešel k Wandině kosmetické tašce a za pomocí drobného zázraku v ní nalezl pinzetu. "Bez run je to těžší a... nemůžu to dělat příliš často. Vyžaduje to velké množství magie."

To vysvětlovalo to zelené světlo. 

„Notak," pokynul jí Loki, sklouzávajíc do své klidné masky s děsivou elegancí. Ale ona stejně mohla cítit napjatost v jeho tónu, to jak se snažil zakrýt svoji opatrnost. Nedokázala jen říci, jestli se bál o ní, nebo jí.

Byly tu časy kdy to chtěla. Kdy by platila draze za to, aby mohla rozdrtit jeho chladnost v prstech, aby ho mohla vidět se zlomit, jen proto aby se cítila mocněji. Ve vedení. Protože on byl chaos, on byl hra, kterou tak zoufale potřebovala vyhrát - které by se měla správně bát. A proto představa, že by ten strach mohla obrátit proti němu byla tak sladká.

To už ale bylo dávno. Nebo jí to tak jen připadalo.

„...Ty rány se musí vyšetřit." Dnes ho nechala, aby obtočil ruku kolem jejího pasu, zvedl ji, lehkou jako pírko a bez protestů položil na postel. Přitáhla si nedaleký polštář k sobě, reflex naučený před mnoha lety v sirotčinci. Nemusela vidět zničenou tkáň, nemusela se nořit ve vlastním utrpení aby věděla, že tohle bude bolet. Potřebovala něco do čeho by mohla zarýt nehty, do čeho zabořit hlavu, až se jí bude rvát výkřik na rty.

Učinila tak mechanicky, bez emoce, stejně jako Loki, když rozepnul řemínek její podprsenky, aby se lépe dostal k ranám. Dlouze se nadechl, jeho ramena se zvedajíc a klesajíc v pravidelném rytmu a ona si více než kdy přála být v jeho mysli. Vidět, co si myslí, co se mu honí hlavou, když se na ní podívá. Neměl žádné právo vidět v ní monstru - ne on - ale lidé se málokdy chovali fér. Nebo ještě hůře: bylo mu to jedno. Co mu bylo po smrti pár vojáků, co mu bylo po tom jestli se roztrhá na kousky při snaze zachránit se.

Pro něj byla jen křehkou, smrtelnou čarodějkou, která neumí ovládat své schopnosti.

A přitom nebyla ani jedno. Nebo si to alespoň odmítala připustit.

„Teď to bude bolet," varoval ji, protočil pinzetou v ruce, podobně jako to vždy dělal s dýkou a dal se do práce. Snažil se postupovat opatrně, precizně, ale Wanda stále zatínala čelist bolestí, jak mohla cítit jak jí sklo prořezává tkáň, horkou krev stékající jí po zádech. Měla ji ve vlasech, na prostěradle pod sebou a o něco později se bude proklínat, jak jen tohle vysvětlí.

Nyní se ale snažila soustředit jen na svůj dech, na zatažené svaly, které toužily boha neplechy ze sebe automaticky strhnout. A odmítala přitom přemýšlet nad tím, jak se sem dostala - do tohohle momentu, do téhle chvíle, kdy svět v ní viděl monstrum, její přátelé zrádce a jediný na koho se mohla spolehnout byl skutečně bůh lži.

Bylo to neuvěřitelné a ne tím způsobem, který by se jí líbil.

Loki pracoval tiše, soustředěně, s jistýma rukama, jako by už byly zvyklé ošetřovat podobná zranění. Kolikrát za ním přišel Thor, nebo- kolikrát si sám musel zašít ránu, protože tu nebyl nikdo jiný?

Ta myšlenka v ní vyvolala vlnu sympatie pro boha neplechy a osten vlastní viny. Tohle všechno byla její chyba.

Když vyndal poslední ze střepů, prsty opatrně rozprostřel kolem ran a Wanda koutkem oka vnímala, jak je naplnila zelená záře. Příjemné mravenčivé horko se jí opřelo do zad a jak mlha pohltilo bolest, dusíc ji, dokud nebyla jen nepříjemným tikem. Úlevný stén unikl jejím rtům a automaticky se zapřela do jeho dotyku. Víčka jí klesla.

A na krátkou chvíli bylo všechno v pořádku.

Potom ten moment ale skončil, on se odtáhla a chlad se vrátil. Mráz jí přejel po holých zádech a její instikt byl zabořit se do jeho náruče. Včas se ale zastavila. Loki odněkud vytáhl ruličku obvazů a opatrně, aby se nedotkl žádné odhalené kůže jí obvázal záda.

„Ještě se na to budu muset podívat, ale více už by to krvácet nemělo," řekl jí a ona chápavě potřásla hlavou. Vytáhla se na lokty, jednou rukou si zakryla hruď a přetočila se k němu čelem. Její pohled vyhledal ten jeho, a ústa se pootevřela, jako by chtěla něco říci. Nevyšlo z nich ani slůvka, její mysl prázdná a přitom v takovém chaosu.

Bylo to otupující.

„Já..." zkusil Loki, ale i on zaváhal, nejistý si co bude teď. Roztomilá vráska se mu objevila na kořenu nosu, oči unavené a když svěsil ramena, i on najednou vypadal mladší, drobnější. Mokré vlasy se mu lepily na obličeje, košile vykreslovala obrysy svalů. Volnou rukou mu přejela po rukávu, pohrávajíc si s látkou mezi prsty.

Jeho oči sledovaly pohyb jejích prstů a poté vylezly výše, k její tváři. Přiklonil se blíže a jemně, jak kdyby jí jen vánek políbil tvář jí zastrčil pramen vlasů za ucho.

Bublina nejistoty se roztříštila pod jeho dotekem a Wanda si nedovolila váhat. Prudce si přitáhla jeho tvář blíže a políbila ho, zoufale, jako kdyby to bylo naposledy, jako by byl tím jediným pevným bodem v moři, ve kterém plavala. A on jí podržel.

Jednu ruku jí položil na pas, zatímco druhou jí zajel do vlasů, stejně hladově jako toho večera před tím než se Wanda stala hledanou. Když bylo ještě všechno v pořádku.

Nemluvili o tom. O té noci strávené v obětí toho druhého - jeden by mohl tvrdit, že tu ani nebylo o čem mluvit, vždyť se vlastně nic nestalo, vždyť to bylo jen chvilkové vybití napětí, které mezi nimi rostlo.

Možná to ale bylo dobře. Proč o tom mluvit, když ho místo toho mohla políbit znovu, stáhnout ho za krvatu dolů a dovolit si zmizet v jeho náručí.

Položil ji pod sebe a bolestivý impuls jí vyrazil napříč zády. Bolest jí na krátkou chvíli donutila zmrznout v pohybu, zadržet dech a syknout oproti Lokiho rtům. Musel si toho všimnout, protože zpomalil.

‟Wando... nemyslím si, že je dobrý nápad... nechci ti ublížit," šeptl mezi polibky, jeho hlas hluboký a vydýchaný. Jeho oči byly stále zavřené a bylo na něm znát, že se snaží kontrolovat svoje reakce. Tohle ale nebyla ta chvíle, kdy si Wanda přála, aby byl ohleduplný.

‟Shhh," přerušila ho prstem na rtech. Nezáleželo jí na bolesti - bolest znamenala, že je stále naživu, že se ještě nerozpustila, že stále dýchá. Chtěla sevřít ten pocit silně a už ho nikdy nepustit. Chtěla bolet, chtěla cítit, chtěla žít, ‟Něco jsi mi slíbil, nebo ne? Něco o všech způsobech jakými si mě vezmeš?"

Bříškem palce mu přejela po dolním rtu, čímž ho donutila otevřít ty nádherné modré oči. Chtěla v nich zmizet, v tom chladu, v těch ledovcích. Kde by jí všechny problémy připadaly tak vzdálené, kde by konečně mohla dýchat.

Byla unavená z tahání tíhy světa na svých ramenou. Nyní chtěla jen aby srazil do matrace a nechal zmizet. I kdyby jen na krátkou vteřinu.

Znovu ho políbila, přitahujíc si jeho tvář blíže. Když tak učinila, všechny jeho myšlenky se na ní vyvalily jako horká láva a ona je nechala pohltit ji, Všechen jeho strach, všechen jeho hněv - pohrávala si s nimi na jazyku, jako by byly drogou. Vždycky byl tak opatrný strážit jeho mysl před ní, ale jeho kontrola padala ve chvíli, když jeho rty byly na těch jejích, když se jeho fantasie nechala unášet jejím dotykem.

Jeho brnění se před ní otevíralo. Chtěla mu zarýt nehty do zad a strhat každý zbývající kousek. Aby se cítil stejně bezmocně, jako ona.

‟Tvá záda-‟ zasténal skoro, když se mu kolenem opřela do klína, zatímco její magie pracovala s jeho košilí.

‟Tohle je co si chtěl, ne?" přerušila ho lhostejně, ‟Jsi pro mě zoufalý."

To bylo z jeho chování očividné. Z toho jak se na ní díval, jak mluvil, jak kolem ní kroužil v kruzích. Jediný důvod, proč se ještě nezachoval na základě toho impulzu byl protože si myslel, že by to nechtěla, že by mu nedovolila udělat ten poslední krok.

„Budeš mě pro to nenávidět," jeho hlas byl nebývale slabý, „Nechci... nechci abys mě nenáviděla."

„Nikdy." Šeptla. „Pro tohle nikdy."

POZNÁMKA AUTORKY

Krásný den přeji! Rozhodla jsem se přehodit své klasické vydávání z neděli na středu, abych dodržela Marvelovskou tradici Lokiho středy. xd. Navíc, já středy osobně nemám moc ráda, takže si je tímto způsobem zpříjemním. Jak si užíváte prázdniny? ( pokud je máte ) a... pokud jste již viděli novou epizodu Lokiho, co na ni říkáte? Upřímně nemám nejmenší tušení, jak vydržím celé roky než vyjde další série - nebo Doctor Strange, když už jsme u toho. :)

S láskou Pavla.