╔═══════════════╗
☾ DOUBLE BLACK ☾
╚═══════════════╝

XX. Breakpoint

WANDA NECHALA CHLAD LÍBAT JEJÍ TVÁŘ TAK DLOUHO, DOKUD NEPŘESTALA CÍTIT PRSTY. Svůj kabát si přitáhla blíže k sobě, spíše ze zvyku, než že by měla potřebu zakrýt holou kůži. Mladá čarodějka stála na chodníku jen pár metrů od hotelu, pohled upřený na okno, ve kterém věděla, že se nachází Loki. Čas od času mohla vidět jeho stín prosmíknout se kolem závěsu a pokaždé se trhavě nadechla, očekávajíc kdy vyjde na balkón a najde ji slídit. Ne, že by ji tedy nepřistihl v trapnějších situacích. 

Spíše mu nechtěla dát tu iluzi, že se ho bojí - nebála. Však hlavou jí stále vibroval Bernův výkřik - netušila jak to Lokimu vysvětlí, že právě zmažila všechno jejich dnešní snažení, protože se neovládla. Tam kde kdysi seděl triumf z vítězství, jí tížily pomyslné kameny, neblahé tušení, že nehledě na to, co se dnes stane, pohádají se. Mohla to cítit ze vzduchu, tu napjatou atmosféru, i když byl ještě tak daleko od ní. 

A i když si užívala jejich handrkování, nechtěla se s ním hádat. Ne dnes. Ne, když on byl jediný, který jí dokázal strhnout z vrcholu, vykolejit, který dokázal proměnit vítězství v prohru. 

Ale neschovala se před Thanosem, rozhodně se nebude schovávat před někým jako Loki Laufeyson. 

S tím se vydala do hotelu, vystoupala schody a vyhledala jejich pokoj. Loki musel slyšet chrastění klíčů v zámků, její kroky na chodbě a v předsíni, ale pokud tomu tak bylo, nedal to znát. V pokoji bylo podezřelé ticho, takové, ve kterém se mohla utopit. Zvážila ho prolomit, dokud se jí ještě skutečně chce, ale poté si vzpomněla na status svého oděvu, kouř ve vlasech a prapodivnou mastnotu na kůži, kterou na ní dnešní setkání zanechalo. Odmítala se stydět za svoje triky, ale připadala si špinavá od všech toužebných pohledů, které dnes dostala. 

Vysprchovala se, převlékla a až teprve tehdy si dovolila uvolnit svaly a vydechnout. Jako by to byla chvíle, na kterou Loki čekal, až tehdy se rozezněl jeho hlas pokojem.

"To skutečně neznáš žádný stud?" zaslechhla ho zpoza rohu a neubránila se úšklebku. Znělo to tak bohatě od někoho jako on, jehož očividně jediným životním posláním bylo buďto ji nenávidět, nebo pokoušet. V rychlosti pověsila svůj ručník a složila si oblečení na úhlednou hromátku.

"Řekla jsem ti, že se dovnitř nějak dostanu," zavolala na něj ještě z chodby, naposledy si v rychlosti upravila vlasy a zavázala si kolem pasu rudou mašly její noční róby. Až potom se opřela do dveří do ložnice aby je otevřela. Pohled jí padl na boha neplechy nespokojeně rozvaleného na gauči naproti ní, jeho ústa stáhnutá do tenké linky, oči ostré jako dva šípy. Černé vlasy měl mokré a rozcuchané, nejspíše od sprchy, kterou si musel po svém příchodu dát.

A Wandě něco říkalo, že musela být opravdu studená.

Ta myšlenka jí vykouzlila úsměv na tváři. Pobaveně se opřela bokem o rám dveří.

"Navíc já nejsem ta, co musela prchnout."

Wanda věděla, že jen píchá klackem více do vosího hnízda, ale nemohla si pomoci. Už dávno necítila strach, když se podívala do jeho zamračené tváře, naopak se topila v pocitu škodolibosti a zadostiučinění. Řekla mu, že mu nepatří. Že každý tah mu oplatí trojnásobně. Měl vědět, že s ní není radno hrát, pokud není připraven na její útok.

"Uvědomuješ si, jak nevhodné by to bylo, kdyby role byly obráceně?"

Tohle bylo silně nevhodné i takhle. Wanda protočila očima, stáhla si z uší náušnice a přešla směrem ke stolku, kde seděla její drobná šperkovnice, aby je uklidnila. Lokiho pohled následoval každý její pohyb, za což nejspíše mohla i zbytečně průhledná látka róby, ale tohle nebylo poprvé, co ji před ním nosila.

"Pokud se nemýlím, role už obrácené byly," odpověděla umanutě. Nemyslela si snad, že kdy zapomene na to, jak jí sevřel v tom vlaku, jak jeho prsty vyhledaly její čelist a rty jí braly dech. Ne protože by se snažily na někoho něco hrát, ale protože chtěly, "Nebo si snad zapomněl na své malé divadýlko ve vlaku?"

"Ty jsi mě políbila první," bránil se bůh neplechy a Wanda měla pocit, jako že tuhle konverzaci měli příliš mnohokrát. Musela zadusit touhu otráveně zaklonit hlavu a cosi prudce odfrknout. On moc dobře věděl proč ho políbila. Možná to bylo rozhodnutí pod tlakem, možná nepřemýšlela, ale to neznamenalo-

Wanda se otráveně pořela rukama do stolu.

"A ty jsi mě málem políbil u té katedrály-"

"Proč prostě nepřiznáš, že po mně toužíš?!" zeptal se jí nebývale prudce, jeho tón stejně netrpělivý jako ten její. Donutilo ji to zastavit se v pohybu. Jen skrz zrádko na toaletním stolku sledovala jak vstal a vyrazil směrem k ní, jeho tvář vážná, však s odlesky samolibosti. Otočila se k němu, aby mu viděla do očí.

"Toužím?" zopakovala to slovo, jako by bylo jedovaté a obočí jí vyjelo nahoru. Hrdě zvedla hlavu, nehledě na to, že už byl jen pár stop od ní. Pochybovačně se ušklíbla, ale to prohlášení vyšlo prapodivně falešné z jejích rtů, "To je to slovo, které jsi se rozhodl použít?"

Wanda měla v posledních hodinách příliš příležitostí si zapamatovat každou jeho část, ale stejně když stanul před ní, bylo těžké sundat oči z jeho tváře. Z pramenů, které byly tak jemné mezi jejími prsty, z ledových očích, ze kterých přejížděl mráz po zádech a z klíčních kostí o které by se mohla pořezat. Tenká kapička studené vody mu stekla po čele od vlasů, černého motýlka měl uvolněného.

Wanda polkla, moc dobře si vědoma toho, jak ji zrazuje její pohled.

Nelíbilo se jí to. Nic z toho. Nepřišlo jí to fér. Jak někdo tak zlomyslný, prolhaný a škodolibý může mít takovou tvář. Věděla, že nehledě na to co říkala budoucnost, i Strange měl pravdu. Měla by se od něj distancovat. Ale copak mohla, když se jí zadrhl dech pokaždé, když se na ni podíval?

Byl to další z jeho krutých triků.

"Přesně tak," suouhlasil Loki a vrásku na jeho tváři nahradil úšklebek, jako by přesně věděl na co myslí. Přistoupil blíže, stejně jako tolikrát předtím natáčejíc si její zrzavý vlas na prst. Nyní když však její prameny krátké, netrvalo dlouho než doputoval směrem k jejímu skalpu. Jemně je prohrábl, "Možná jsi mi neřekla celou pravdu, když si tvrdila, že jsem tvé rozptýlení, ale... zakázané ovoce chutná vždycky nejlépe..."

Wanda se mu chtěla vysmát do tváře. Byla už příliš stará na to, aby si procházela svojí rebelskou fází. Na druhou stranu... nakolik ji děsilo, že je opět nepřítelem státu- zaplatila by majlant za to, kdyby mohla vidět výraz na Furyho tváři, když se dozvěděl, co udělala. Bylo příjemné postavit se Strangovi, bylo... uvolňující ukázat prostředníček světu, který ji nikdy nemiloval.

To mu ale říci nemohla.

Odtáhla se, "Vidíš v tom více než v tom doopravdy je."

"Buď to, nebo se mi snažíš zavděčit. Dostat se mi pod kůži," bůh neplechy natočil hlavu na stranu a i jeho oči pomalu, mučivě putovaly po její kůži - něco, co tam v tom pánském klubu udělat nemohl, protože by je to prozradilo - a ona si zase jednou byla vědoma průhlednosti té látky, "Svést mě, abych ti pomohl, až to budeš potřebovat."

Wanda nenáviděla, co se snažil naznačit. Že tohle dělala jen proto, že by měla pocit, že mu něco dluží, že mu musí něco dát- hruď se jí zhnuseně sevřelo. Wanda byla mnoho věcí pro mnoho lidí, al ne tohle. Ne pro něho.

Zkřížila ruce na prsu a prudce zartěla hlavou, "Nikdy bych-"

"Zničila si kámen nekonečna, udeřila mě, políbila mě," vydechl ta slova jako tichou modlitbu, posílajíc mrazivý impuls napříč jejími zády. Zady se opřela o stůl za sebou, ve snaze nenápadně zvětšit vzdálenost mezi nimi, ale jeho prsty zase jednou našly její čest a zvedly jí bradu. Když se setkala s jeho pohledem našla v něm čistou fascinaci, "Nemyslím si, že na světě je něco, čeho by si nebyla schopná, malá čarodějko."

Wanda neodpověděla. Netušila, co by na to odpovědět.

"Tak co je to?" zopakoval Loki svoji otázku, "Chtíč nebo manipulace?

"Mohla bych se tě zeptat na to samé," Wandin pohled zchladl. Ona nebyla jediná, kdo tu hrál nebezpečnou hru. Myslel si, že neviděla jak se na ní díval? Jak se ji dotýkal, jak ji popichoval. Věděl přesně co dělal, když jí políbil v tom vlaku, když sevřel její hlavu ve dlaních.

Bylo to kvůli tomu, že doopravdy toužil po jejích rtech, nebo se v ní snažil vyvolat emoci, která tam nebyla? Aby ji pak mohl zneužít?

To znělo jako něco, co by Loki udělal.

Loki se uchechtl, "Nebyl bych v tom příliš dobrý, kdyby to bylo to druhé."

S tím musela Wanda chtě nechtě souhlasit. Zradil ji příliš mnohokrát na to, aby to bylo o co mu šlo.

"To tedy ne," nezvládla se než pousmát a potřást vlasy.

Příjemné ticho nastalo mezi nimi, porozumění na tak drobné věci, jak skrytý vtip mezi nimi, kterému nemohl rozumět nikdo jiný. A Wanda si přála, aby se v něm mohla topit navždy, ale to byl jen naivní sen.

"Stále jsi neodpověděla na moji otázku," připomněl jí Loki.

Wanda znovu protočila očima a bývala by se vyhla odpovědi i odchodem, ale bůh stál už příliš blízko, blokujíc jí cestu vlastním tělem.

"Záleží na tom vůbec?"

"Mně ano," způsob jakým to řekl jí donutil znovu vyhledat jeho oči. Byla to forma manipulace sama o sobě, protože jí nutila věřit mu. Trhavě se nadechla a vydechla a ještě silněji se opřela o stůl za sebou, jeji prsty objímajíc okraje dřevěné desky.

"Hádám, že mi nejsi zrovna odporný," zhoupla se na patách a pohled jí klesl k zemi, snad aby zakryla mírný ruměnec stupající jí do tváře. Zachytila okraje jeho saka a promnula si je mezi prsty. Stále voněl jako víno, les a magie. Koutkem oka vnímala jak se mu úsměv roztáhl přes rty. Jí se však všechno teplo z tváře vytratilo, když k němu opět zvedla hlavu, "na tyrana a dobyvatele."

Tomu se Loki ušklíbl.

Přistoupil ještě blíže, až se ocitla uvězněná mezi jeho pánví a dřevem stolu. Hrdě zvedla hlavu, nedávajíc na sobě vidět jediný náznak emoce. Jedním rychlým pohybem jí bůh neplechy setřásl vlasy z ramenou. Nejdříve se jí jemně prsty otřel o zápěstí, než jí jeho ruka putovala po paži víše, a víše, než se setkala s jejím krkem. Lokiho dlaň byla studená na její kůži a ona se nezvládla než zatřást. Jemně sevřel její bok a v očích se mu zajiskřilo.

"V tuhle chvíli je tu jen jedna věc, která stojí za to dobývat."

Wanda najednou nemohla dýchat. Jak zmrzlá v transu ho nechala si ji přitáhnout blíže a přejet jí palcem po ohryzku. Stačilo by mu stisknout jen trochu pevněji a zcela by ji připravil o dech. Doslova. Neodvažovala si polknout, cítíc jak jí prsty Lokiho volné ruky tančí po žebrech.

"Loki..." zastavila ho dříve, než stihl vyjet dostatečně vysoko a chytila ho za zápěstí. Chtěla se odvrátit, ale pouze mu odhalila svoji tvář.

"Co?" Šeptl a najednou byl tak blízko, že ji jeho horký dech šimral na zabarvených lících. Už dávno si ze sebe smyla třpytky, ale nepochybovala o tom, že nekterá z nich stejně ulpěla na Lokiho tváři. Bůh opatrně pohladil jemnou kůži jejích prsou, jako by se ptal na svolení, "Ty se mě dotýkat můžeš, ale já tebe ne? Jaká je to spravedlnost, malá čarodějko?"

I když by to nikdy nepřiznala, nějakou její část napadlo, že si to možná zaslouží. Být takhle trýzněna.

Na krátký moment to vypadalo, že jí políbí, ale poté místo toho pouze zkousl její dolní ret.

A ona věděla, že je v háji.

Protože v tu chvíli měl pravdu. V tu chvíli ho chtěla líbat tak dlouho, dokud by nelapal po dechu, chtěla cítit jeho váhu na sobě, chtěla se rozpustit v té změti chaosu a rudé.

Ale nemohla.

"Ne, Loki já- nemůžu- Avengers" odtáhla tvář od něj jak nejdále to šlo, ale na to už bylo pozdě.

"Ano, ano, tví slavní Avengers," vyřkl to slovo jako kletbu. Natočil šibalsky hlavu na stranu, "Jak jim asi tak vysvětlíš tohle?"

Než stihla odpovědět umlčel ji polibkem. Táhlým, nenuceným, ale promyšleným polibkem, který v ní zanechával pocit horka... a hladu. Jednoho, kterého nepocítila už dávno. A to bylo nebezpečné. On byl nebezpečný, tahle celá hra byla nebezpečná.

Tak proč ji nedokázala přestat hrát?

"Nebo tohle?"

Lokiho rty se přesunuly z těch jejích, níže po jejím krku, dokud nenarazil na rudou látku její noční róby. Myslela, že ji odstrčí, ale on se choval, jako by tam ani nebyla. Dlouze nasál její kůži společně s jemným předělem a horko naplnilo její kůži ve všech míst, kde se jí dotkl. Nemohla říci, co přesně, ale bylo tu něco divokého na způsobu, jakým se do ní vtiskával každý jeho pohyb.

"Nebo..." začal a bylo opravdu těžké se s ní hádat, když měl dlaň na její hýždi. V očích se mu divoce zajiskřilo, "... všechny ty ostatní věci, které ti teď chci udělat."

Wanda nemohla uvěřit tomu, že se tohle skutečně děje. Že se na ni tak dívá, jako by byla tou jedinou ve vesmíru, když by ani v těch nejdivočejších snech- Wandin stisk na jeho zápěstí posílil. Věděla, že by ho měla odstrčit, strhnout ho ze sebe, vycouvat, když ještě může. Tohle nebylo jak v tom vlaku, tohle nebylo jak v tom klubu, kdy se na ně všichni dívali. Tady byli jen oni dva, její pohled proti tomu jeho.

Wanda Maximovová nikdy neutekla z boje. A dnešek nebyl vyjímkou.

Pustila jeho ruku a přes bohovu tvář se přetáhl úsměv.

Vzal ji kolem pasu, zvedl, jako by snad byla peříčkem a položil ji do peřin. Pokusila se  vylést výše, ale Loki zachytil její kolena a donutil je klesnout podél matrace. Sklonil se k ní, aby jí políbil. Otevřela oči zrovna ve chvíli, aby mohla sledovat jak si před ní klekl nejdříve na jedno, poté na druhé koleno. Rozhodla se, že vidět ho před ní klečet je něco, co ji nikdy neomrzí.

Prsty mu zajela do černých vlasů a pro jednou to byla ona, komu chyběly slova. Možná proto ze sebe dostala pouze tak upnutou otázku.

"Proč?"

Proč ona? Proč ji neopustil, ve chvíli kdy se dozvědl pravdu? Proč dělat tohle všechno, když bylo tak očividné, že má lepší možnosti? Proč jí doopravdy políbil v tom vlaku? Proč jí nutil pochybovat o všem, co jen znala?

"Protože jsi špatný člověk, Wando Maximovová."

Wanda k němu prudce zvedla hlavu, ale střetla se pouze s jeho úsměvem a s naprostou a čirou fascinací v jeho očích. Takovou, kterou tam zahlédla pouze, když řekla Strangovi ať jde k čertu. Bůh neplechy vzal její dlaň do té své a přiložil si ji k ústům. Jeden po druhém políbil klouby jejích prstů.

"Jsi zlodějka...," šeptl jí do dlaně, kterou kdysi vyhrožoval ji uříznout a jeho slova jí na kůži rezonovala jak napnuté struny, když je jeden přejede šmitcem. Trhavě se nadechla.

"...lhářka..." políbil jí jemně, ten dotek jak letmé pohlazení - pravý opak jeho obvyklých, hladových polibků.

"... zrádkyně..." s jednou rukou stále na jejím, přejel prsty po ševu jejích šatů, ale pod ně neputoval. Místo toho sklonil hlavu, jeho rty se jen tříc o zarudlou bradavku. Wandin dech se zrychloval. Když to Loki vycítil, vcucl ji stejně hladově jako její kůži. Sladký stén jí utekl.

"... čarodějnice..." vtiskl jí do ramene, mapujíc jí kousek po kousku, jako by byla neprobádané území.

"... ničitel světů..." způsob jakým ta slova šeptal jí nutila myslet si, že si s nimi pohrával už dlouho. A nikdy si nemyslela, že vyslechnout si všechny svoje chyby a hříchy v ní kdy zanechá takové horko, že jí srdce bude bít tak rychle, až to musel Loki slyšet.

"... vraždekyně..." vydechl jí do zápěstí, které ho tam v té základně uhodilo. Bůh neplechy ho držel, jako by byl klenot, jako by bylo tou nejdůležitější částí celku. Nehledě na obvazy kolem její zjizvených prstů, nehledě na látku červené noční róby, příliš průhledné na to, aby se dala považovat za cudnou.

"... a svůdnice."

Loki zněl, jako by mohl vyjmenovát její temné tituly celou noc, kdyby jen chtěla. Místo toho jí ale nyní pouze políbil na vnitřní stranu stehna, příliš blízko místům, které by měly patřit jenom jí. Topil se v ní. A v ten moment Wanda byla tou, která donutila boha prosit, sklonit se před ní a šeptat její jméno. 

Nikdy se necítila mocnější.

POZNÁMKA AUTORKY

Krásný den přeji! Přicházím se slíbenou oslavnou kapitolou ( trochu pozdě, ale přeci ) - Loki je venku, jeej! A upřímně mě těší, že mi zrovna tahle kapitola vyšla na tuhle příležitost, protože je snad má nejoblíbenější. xd Oba naši hrdinové ( nebo snad záporáci ) konečně měli příležitost objasnit si, co od sebe chtějí a přišlo nevyhnutelné. ( jéj ) 

No uvídíme, co na to řekne S.W.O.R.D. O tom ale příště. 

( na horu přidávám manip, který jsem vytvořila pro seriál )

S láskou Pavla.