╔═══════════════╗
☾ DOUBLE BLACK ☾
╚═══════════════╝

XVIII. Broken Key

WANDA OPATRNĚ PŘEŠLÁPLA Z JEDNOHO KOVOVÉHO TRÁMU NA DRUHÝ. Střecha skladiště pod ní byla sklěněná a ta výška by jí nejspíše způsobovala menší nevolnosti, nebýt jejich schopností, které zaručovaly, že její žádný pád nečeká. Vítr se jí opíral do krátkých vlasů, štípal jí v očích, ale ona to ignorovala. Bylo těsně nad ránem, ale svět kolem ní se už pomalu začínal probouzet k životu. Jejich čas dostat se dovnitř nepozorovaně se krátil.

V rychlosti přejela očima okolní ulice, potom v podvědomí zkontrolovala, že jsou sami, než pokynula směrem k Lokimu.

Bůh neplechy se krčil na jednom trámu nedaleko od ní. Stejně jako Wanda byl oděn v přiléhavém černém oblečení, rolák vytažený tak, že mu neviděla na spodní tvář obličeje. Vypadal tak spíše jako skutečný zloděj, než princ nebo kouzelník. Vlastně to bylo poprvé, co ho neviděla v zelené.

Kývl k ní a jednou dlaní se zapřel do skleněného okna ve střeše. Chlad naplnil vzduch kolem nich a než se Wanda naděla, mráz vystupoval z prstů boha neplechy. Jinovatka se jak nákaza šířila po skle, prolízala jím skrz na skrz, nacházejíc každou nedokolanost, každou škvíru. Pak už mu stačilo se jen silněji opřit do desky a ona se rozpadla pod jeho prsty. Tříštění skla rozezvonělo prostory a I Wanda by sebou nejspíše cukla, kdyby tohle už jednou neviděla. Znovu zkontrolovala, že ten náhlý zvuk nevzbudil nechtěnou pozornost a až poté je za pomocí magie spustila dovnitř.

Vnitřek skladiště Wandě připomínal skleník. S vysokými skleněnými zdmi stejně jako střechou zde bylo dusno i brzo ráno a Wanda musela přivřít oči, aby si lépe nevykla na odrážející světlo. Instinktivně si upravila černou roušku přes její tvář. Přilš si příliš odhalená, obklopena průhlednými zdmi. Jako kdyby jí na zádech sedělo tisíce očí. Ten pocit se v posledních hodinách zvětšoval, dusil jí. Už to nebyl jen S.W.O.R.D., nyní už po ní šli všichni. Jak dlouho než jí některý z recepčních pozná, než někdo na ulici zachytí její tvář. Obzvláště, když teď visela na každém rohu. Bylo to jak kráčet po minovém poli, kdy se pod vámi země mohla propadnout každou vteřinou.

*"*Nezamotej se do toho," sykl k ní Loki, čímž jí donutil k němu zvednout hlavu. Bůh neplechy si ji prohlížel, jeho modré oči soustředěné, ale plné emoce, kterou neuměla rozluštit. Nebo jen nechtěla, protože nestrpěla pomyšlení, že by jí litoval, "Tyhle myšlenky tě akorát utopí. Nestojí to za to. Věř mi."

Chvíli na něj hleděla, ale její tvář se nezměnila.

"Nelez mi do hlavy," poručila mu chladně a protáhla se kolem něj. Stály na patře postaveném z dřevěných krabicí. Wanda byla opatrná, postupovala prakticky na špičkách, opatrně, aby neudělala jediný zvuk. Loki se o to ani snažit nemusel, jeho kroky jak našlapování kočky. Ruce spojil za zády.

"Myslíš strašně nahlas," bránil se, ale musel poznat, že čarodějka nemá náladu na to se s ním hádat, protože to už nerozvedl. Místo toho jeho pohled putoval po krabicích kolem nich, "Jak zjistíme, ve které-"

Nedořekl, protože nitky rudé magie naplnily okolí. Z hlasitým řinčením vytrhly hřebíky z dřeva, popadly těžká víka a odhodily ji stranou. Dřevo lítalo vzduchem kolem nich, svět na chvíli nabyl purpurových barev, které zatměly i slunce. Ta rudá se Wandě odrážela v očích, v náladě a trpělivosti. Přitom ona sama nepohnula ani brvou. Když byla hotová a poslední z dřevěných vík kleslo na zem vedle ně, obrátila se zpět k Lokimu, tvář nevzrušená.

"Hledej."

Mírné překvapení v bohově tváři nahradila nespokojená vráska, ve které našla i odlesky starosti, které tam nepatřily. Možná proto se od něj odvrátila a nedala mu šanci vyjádřit svoje myšlenky nahlas. Klidným krokem se vydala napříč skladištěm, nakukujíc do krabic, jedna po druhé, zatímco její magie se za ní prohrabovala napříč slámou a papíry. Mohla přitom stále cítit jeho oči v zádech, slova na jeho jazyku, ale ignorovala ho. Věděla přesně co jí chtěl říci, co vždycky říkali. A byla z toho unavená.

Nepotřebovala od něj slyšet jak se má nebo nemá cítit. Ne od něj, ne od nikoho. Nepotřebovala mluvit o tom všem, nepotřebovala se rozebírat a zjišťovat co je špatně. Nepotřebovala vytáhnout z vody, když se v první řadě netopila.

Jediné co chtěla, bylo najít už ten zatracený klíč a vypadnout odsud.

Z práce jí vytrhlo pouze bzučení telefonu v její kapse. Nejspíše další zpáva od Sama. Wanda je přestala číst už před dlouhou dobou.

Wanda věděla, že chovat se jako zkažená puberťačka, když vaše takzvaná rodina a přátelé jsou nejmocnější hrdinové světa, schopni kvůli vám přeletět polovinu světa, jen aby se ujistili, že vás neunesl mezigalaktický tyran. ( Což technicky vzato, Wanda byla ta, kdo unesl jeho ) Byla ale příliš unavená nad tou možností přemýšlet. Stačilo, že Clinta odbývala s tím, že nemůže mluvit.

Došlo to až tak daleko, že i Loki, který normálně zásadně ignoroval jakoulkoliv zmínku o Avengers, si její změny přístupu začal všímat:

"Chápu, pokud si nenecháš poradit ode mě," řekl nezaujatě, "Měla by si poslouchat, alespoň své přátelé."

"Loki," pomalu se k němu otočila, její oči ostré jak dýky v jeho rukávu. Její hlas byl přitom medový, "Kdy jsi naposledy mluvil s Thorem?"

Bůh neplechy se zastavil v pohybu a úsměv se mu rozlil po tváři. Něco mezi úšklebkem a nervózním odkašláním si a Wanda ho znala dost dobře na to, aby věděla, že jím maskuje skutečnou nepohodlnost.

"Touché," pokrčil nakonec rameny a tím to skončilo.

Po několik dlouhých minut hledali v tichosti, šoupání krabic to jediné, co naplňovalo vzduch kolem nich. Wanda věděla, že vůči němu není fér, ale to poslední co nyní potřebovala bylo nechat si radit od pana: raději umřel, než aby se vypořádal se svými problémy. Ani nemluvě o tom, že tohle byla částečně i jeho chyba. Kdyby se nikdy nenechal chytit S.W.O.R.D.em, nikdy by se ho nesnažila zachránit a nikdy by se z ní nestal psanec. Nebo by to trvalo minimálně déle.

"Mám to," rozezněl se Lokiho hlas skladem a čarodějka se k němu prudce obrátila. Bůh neplechy stál několik metrů od ní, na hlavním patře, jeho praá ruka zabořená ve slámě. Všechna jeho strnulost a opatrnost byla pryč, jeho oči plné dychtivých hvězd. Když se v jeho výrazu objevila trhlina.

Zvedl klíč do vzduchu a dlouze si ho prohlédl. Svraštil obočí a Wanda přistoupila blíže k zábradlí, aby lépe viděla na to, co dělá. Mohla tak sledovat, jak se jeho dlaň naplnila zeleným světlem a jak se jeho ústa skřivila předtím, než vydechl:

"U ódinova vousu," zasyčel, čímž donutil Wandu sebou cuknout, i přese všechno. Za celé ty týdny, za celé ty dlouhé noci a dny ho neslyšela zaklít. Ne, když jí krvácel na podlaze, ne když měla jeho klíč v hrsti - dokonce ani když mu seděla na klíně a odvracela jeho myšlenky nesprávnými směry. Ani tehdy žádné špinavé slůvko neuniklo je ústům.

Jak další dokonalá maska, která ale jen čekala na to, až jí někdo rozlomí.

"Co?" přehodila nohy přes zábradlí a použila magii na to, aby dosedla na zem vedle něj.

"Je to padělek," jediným rychlým pohybem Loki klíč rozlomil v ruce. Zelený oheň naplnil jeho dlaň, až z takzvaného artefaktu zbyl jen prach. Přes tvář se mu přetáhl stín, "Ten klíč tu nikdy nebyl."

WANDINA NECHALA SVOJI HLAVU KLESNOUT DOZADU A SLASTNÝ POVZDECH UNIKL JEJÍM RTŮM. Nacházela se v hotelové lázni, zcela ponořená v horké vodě a příjemné bílé pěně, která jí zakrývala na těch správných místech. Prsty je prohrábla a foukla do nich, posílajíc ty pěnové vločky napříč koupelnou. Mokré vlasy se jí třepily kolem tváří, příjemné horko procházelo tělem v jemných vlnách, které jí uspávaly. Po tolik rychlých sprchách a dlohých týdnů na cestách bylo tak příjemné dovolit svalům uvolnit se, dechu odpočinout a na krátký moment zavřít oči bez toho, aby se musela otáčet za sebe.

Pouze své dlaně se snažila držet dál od vody, aby si nenamočila obvazy. Něco jí říkalo, že už je asi nepotřebuje, ale její vlastní ruce jí bez ní připadaly malé, odhalené. Pravdou bylo, že se ještě neodhodlala prohlédnout jizvy, které na nich zůstanou. Zváštní, vzhledem k tomu, že jí na jizvách nikdy předtím nezáleželo, neměla ten luxus.

Wanda zvedla hlavu, voda se jí nalila na krk a pohled jí padl na předměty visící jí nad hlavou. Několik Lokiho dýk, kuchynský nůž i malé rádio stále zapojené poletovaly nad lázní a to jediné co jim bránilo klesnout níže a ublížit jí byly rudé nitky Wandiny magie, které je držely na místě. Čarodějka si s předměty pohrávala, vždy je nechala spadnout a zachytit jen chvíli předtím než se dotkly hladiny, jen proto aby mohla slyšet svoje srdce bít, proto aby se mohla cítit živá. Ten pocit ale nebyl stálý a čím více to Wanda zloušela, tím více jí otupoval.

To ale všechno v posledních dnech.

Ze soustředění jí vyrušilo tiché zaklapání na rám dveří do koupelny. Wanda se tím směrem otočila a pohled jí padl na boha neplechy, který se opíral bokem o zeď. Dlouhým pohledem přejel mezi čarodějkou ve vodě a poletujícími předměty a obočí mu vyjelo nahoru. Jedna Wandina část se chtěla zastydět, že ji našel v tomhle svým způsobém slabším psychyckém momentu, ale ta druhá věděla, že tohle není její vina, kterou by měla cítit. Místo tedy hrdě zvedla bradu, jako by tohle všechno bylo úplně normální a sama si ho prohlédla.

Kdyby její mysl byla v lepším rozpoložení poznala by, že na tom nebyl o tolik lépe než ona. Bernův podvod je zasekl na jednom místě. Takovém, ze které je nemohla dostat ani Wikipedie ani záznamy S.W.O.R.D.u. Věděli pouze že falešný klíč původně pocházel z Alp a byla tedy silná šance, že se tam nacházel někde i ten skutečný, ale pohoří bylo veliké. Mohli strávit celé věky jeho prohledáváním. Což vysvětlovalo Lokiho hluboké kruhy pod očima z nedostatku spánku, rozcuchané černé vlasy a košily rozepnutou na několik knoflíčků a rukávy vytažené. Napadlo ji, že i přes to všechno co se mezi nimi událo, tohle bylo nejvíce kůže kolik jí kdy ukázal. ( když tedy nepočítala to, jak ho střelili )

"O co přesně se snažíš?" zeptal se jí zdánlivě nezaujatě, zatímco si zmíněné rukávy opravil. Jindy by se ho možná zeptala, jestli se nechce přidat, ale tohle nebyla ta chvíle.

"Cvičím," pokrčila rameny a vlastně to ani nebyla taková lež, magické svaly se jí natahovaly, pozornost se jí ostřila, postřeh se zlepšoval. Podobná cvičení jí nutili dělat neustále, dříve v Hydře. Byl to sice krutý, ale efektivní způsob jak rychle naučit tělo bránit se, neznámou sílu donutit ohýbat se podle její vůle, jenom aby si zajistila přežití. 

Loki nevypadal, že by ho přesvědčila. 

"Jistě," pochybovačně zvedl hlavu a svraštil obočí. Chvíli na ní nespokojeně hleděl, jako by chtěl něco říci, ale nebyl si jistý, jak to zformulovat - pořád byl v té věci se staráním se nový - ale nakonec popadl Wandin župan a hodil jí ho. Rudá magie ho zachytila jen vteřinu předtím než se dotknul vody. Pobouřeně se na něj podívala, ale on už k ní stál zády a vracel se zpět do hlavní ložnice. 

"Obleč se," poručil jí z dálky, ignorujíc její nespokojení, "Znám lepší způsob jak si zacvičit."

POZNÁMKA AUTORKY

Krásný den přeji! Tahle kapitola je sice krátká a dějově se toho moc nestalo, ale stále mě bavila psát. Wanda je nevrlá a Loki už se pomalu začíná bát. ( Jestli o svůj nebo o Wandin život to je otázka druhá ) Jestli si dosud myslel, že je jeho malá čarodějka nebojácné stvoření, tak teprve teď ochutná jaké to je, když se jedna z nejmocnějších postav ve vesmíru zlobí. Na sebe. Na svět. Na všechny. Pokud by věděl, co je pro něj dobré, zalezl by někam do rohu a čekal, než bouře přejde. 

Ale to by nebyl Loki, aby se choval rozumně. :)

A ha, udělal jsem vám meme: 

Potlesk si nechte nakonec. xd

S láskou Pavla.