╔═══════════════╗
☾ DOUBLE BLACK ☾
╚═══════════════╝

XVI. | man eater

"SLUŠÍ TI TO, KDYŽ SE ZLOBÍŠ."

"Vzpomenu si na to, až stanu nad tvým hrobem," odsekla a přitáhla si kabát blíže k tělu. Přestože bylo venku docela teplo, stále byla promrzlá z hodin zavřených v katedrále. Nepodíval se na něj, ne snad protože měla strach, ale protože jeho pobavený úsměv byl v tu chvíli to úplně poslední, co jen chtěla vidět.

Wanda věděla, že nemá právo se zlobit - ne doopravdy, ne když mu ještě před pár týdny udělala něco podobného. Ta skutečnost ale nijak nezmenšovala pachuť na jejím jazyku. I když hádala, že si za to mohla sama - nikdy mu v první řadě neměla věřit. Nebylo to jako by jí nevaroval, nevyhrožoval ji, ale až do této chvíle to byla jen prázdná slova, která mohla prokouknout stejně snadno jako jeho naučenou nechuť.

Loki se její odpovědi zasmál a ona si nemyslela, že ho kdy viděla tak spokojeného sám se sebou. Zastrčila si ruce do kapes, které jí bez klíče připadaly prázdné. Nepřítomnost artefaktu v její dlani ji znervózňovala. Nyní už neměla žádnou páku, jejich spolupráce zcela závisela na Lokiho manýrech. Bůh neplechy si toho musel být vědom, podle toho jak zpohodlněl ve svalech a i jho tvář se uvolnila.

"Víš, tohle je ta chvíle, kdy by si měl říci, že by si mě tam nikdy doopravdy nenechal."

"A já si myslel, že lhaní je všeobecně považované za nečistou praktiku."

"Ne, že by si s tím ty měl kdy problém, že?" To ale ani já ne. Pomyslela si, ale rychle tu myšlenku zahnala. Jen koutkem oka vnímala, jak se bůh neplechy zastavil na místě, zatímco ona pokračovala dál. Zastrčila si neposedné zrzavé vlasy, když jí sevřel zápěstí a donutil se k němu obrátit.

Kůži měla stále zarudlou v místech, kde jí sevřel posledně, ale nyní jeho stisk nebyl silný, vlastně by mohla nazvat až jemný. Ta změna jí překvapila snad více, než náhlá vážnost v jeho očích.

"Nikdy jsem se o tvoji důvěru neprosil a nikdy nebudu," řekl jí klidně a pohled jí sklouzl k jeho dlani. Rukáv kabátu se mu vyhrnul a ona mírně překvapeně zjistila, že má kolem zápěstí stále obvázanou její stužku. Oči se jí rozšířily. Myslela si, že už ji zahodil před dlouhou dobou. Ne, že si ji doopravdy ponechal, "Ale i když ne vždycky jsem upřímný, nikdy jsem ti nelhal. Ne v ničem na čem záleží."

Wanda se dlouze nadechla, až se jí ramena zvedla. Zvedla volnou ruku.

"Tak mi dej můj klíč."

Wanda věděla co se stane, když to vytáhne, takže byla připravena na chlad, který se mu přetáhl po tváři. Pustil její ruku, odtáhl se a Wandina stužka byla opět zakryta rukávem. Narovnal se a hrdě zvedl hlavu.

"Proč? Je to můj klíč-"

"Žádáš mě, abych tě následovala bez důvěry," oponovala odhodlaně, "Nemusíš mi dát pravdu. Tak mě alespoň dej něco."

Loki stáhl rty do tenké linky. Bylo na něm vidět že váhá. Jí ale stačil jediný pohled do jeho očí, aby poznala že ví, že je to logické. Sám jeden klíč byl k ničemu, bez jeho sester, však ony byly bezcenné bez něj. A pokud každý z nich měl jeden klíč, nikdo z nich neměl navrch - byly si rovni, partneři v téhle divoké hře.

Nakonec si povzdechl a vytáhl z kabátu jeden z klíčů. Nabídl jí ho, ale než ho stihla sevřít mezi prsty, prudce ucukl.

"Mám ale jednu podmínku."

"Co?" Neochotně protočila očima a ta slova z ní vyšla rychleji a klidněji, než by asi měla v případě boha neplechy. Úsměv se mu vrátil na rty a přistoupil blíže.

"Pokud mám být tvým rozptýlením..." natočil hlavu na stranu, až mu přepadly černé vlasy do tváře. Jeho rty se roztáhly a ukázal jí tak své bílé zuby. Pohled který jí daroval byl pohled dravce, podobně jako tam v té katedrále. Nehleděl na ní ale jako na něco menšího, ale jako na svého přirozeného nepřítele. Přiklonil se blíže a odhrnul jí neposedný zrzavý vlas z čela, "Tak bychom se neměli držet, zpátky že?"

Wanda se cítila couvat dříve, než si vůbec uvědomila, že to dělá.

"Co to má znamenat-"

Nedořekla, protože jeho ruka přistála na jejím rameni a přitiskla ji ke zdi domu za ní. Nebylo to bolestivé, ne tak jako když na ní zaútočil v Paříži, ale stejně to donutilo všechny její smysly bít na poplach. Jediný důvod, proč ho ještě neshodila bylo proto, že se jí ani na okamžik nepřestal dívat do očí.

Stanul nad ní, jednou rukou jí držel zápěstí nad hlavou, druhou se opíral o zeď vedle její hlavy, tak že neměla kam utéct. Přiklonil se tak blíže, že mohla cítit jeho dech na tváři, oči mu zkoumavě putovaly po každém kousku jejího kůže. Cítila váhu jeho těla na tom svém, jak se jeho ramena zvedala ve stejném rytmu jako ty její. Nenáviděla, že jí horko naplnilo z té nenadálé blízkosti.

"Copak, malá čarodějko?" Šeptl ten bastard, jako by ji viděl až do mysli, "Máš strach, že by se ti to líbilo?"

Než však stihl pokračovat, volnou rukou mu objala krk a prsty jí zrudly. Podvědomě nahmatala každou kost v jeho těle, jejich struktůru. Bylo by pro ni tak jednoduché mu v tu chvíli prostě zlomit  vaz, kdyby se jen o něco pokusil.

"Nedělej nic, čeho bys později litoval," varovala ho chladně, jejich oči vpité do sebe. Na její výhružku reagoval pouze dalším úsměvem. Naposledy se přiklonil blíže.

"Utíkej," šeptl a zcela ji tak vytrhl z transu. Než se však stihla zatvářit zmateně, odstrčil se od ní stejně prudce, jako by ho snad udeřila. To byla také její první myšlenka, ale její magie zůstávala klidná, povolná dokonce. Jejich oči se stihly setkat pouze jednou.

Jako první viděla jak cosi zasáhlo jeho rameno, až potom slyšela výstřel. Bůh neplechy klopýtl na místě a obrátil se po útočníkovi. Wanda se automaticky natáhla po své magii. Nebo se o to alespoň pokusila. Byl to zvláštní pocit, protože když zkontrolovala svoje podvědomí, její energie tam stále byla, ale neposlouchala ji. Nedosáhla na ni.

Mezitím další výstřely protrhly ticho noci, kroky se blížily směrem k nim. Chtěla po něm zavolat, zeptat se ho co děje, ale nebyla schopna otevřít úcta. Její mysl se zamlžovala a to jediné slovo jí rezonovalo napříč tělem.

Utíkej, utíkej, utíkej.

Pokusila se ho zahnat a vyrazit směrem k němu, ale nohy jí neposlouchaly. A ne snad strachem, nebo panikou. Ne Wanda nevěděla co se s ní děje, ale věděla že tohle není ona. Ona by nikdy jen tak nestála ve stínech, kde ji nemohli vidět, když taser srazil boha k zemi, když se z noci začali nořit vojáci. Bojovala by, rvala se do posledního dechu, jako voják kterým ve své podstatě byla.

Utíkej. Utíkej. Utíkej.

Ale nemohla. Prapodivná tíha jí seděla na hrudi a bylo těžké přes ni dýchat. Panika jí naplnila končetiny, jak jí její vlastní tělo neposlouchalo a ta myšlenka stále silnější a silnější.

Utíkej. Utíkej. Utíkej.

Lokiho magie zanechala kovovou pachuť na jejích rtech. V duchu zaklela. Musel jí něco udělat - a ať už to bylo cokoliv, nedokázala to setřást. Její mysl křičela, ale tělo zůstalo paralyzované. A když se konečně pohla, přála si, aby raději ne.

Utíkej. Utíkej. Utíkej.

Wanda Maximovová byla Avenger. A ti nikdy neutíkali z boje. Přesto nyní vnímala jak se její tělo otočilo na patě a zmizelo mezi uličkami. Mohla slyšet hlasité rozkazy vojáků za sebou, Lokiho vrčení, jak se snažil zadusit výkřik a její tempo zrychlovalo. Netrvalo dlouho než běžela. Běžela tak dlouho, dokud jí nedocházel dech, dokud slunce nevysvitlo a ta hrůzná scéna dávno zmizela za ní. A žádný boj, žádná bolest, žádné slzy ji nedokázala zastavit.

Utíkej. Utíkej.

Bylo to kruté kouzlo. Čím více se chtěla vrátit, čím více chtěla bojovat, tím usilovněji ji její vlastní nohy nesly dál, dokud se netopila v zoufalství. Čím více se snažila vzdorovat prokletí, tím silněji ji svíralo, dokud s jí vlastní tělo nestalo vězením, ze kterého nebylo ven.

Utíkej. Utíkej. Utíkej.

Všechno jí svíralo, stěny se jí lepily na kůži a zem se jí vpíjela do nohou kamkoliv jen vkročila. A s tímto nepříjemným pocitem netrvalo dlouho, než se začala dusit dohromady. Což bylo zvláštní vzhledem k tomu, že stále dýchala. Však i ten pohyb plic byl jaksi zautomatizován a vůbec neodrážel skutečnost že běží. Pot jí stékal po tváři, slepoval prsty k sobě, jak se jí horké slunce opíralo do kabátu. Lidé se za ní otáčeli, ale ona byla příliš zaměstnaná bojem sama se sebou, na to aby si toho všimla.

Utíkej. Utíkej. Utíkej.

Proklínala boha neplechy všemi jazyky, které znala. Proklínala den kdy se s ním setkala, kdy za ní přišel Fury, proklínala jeho úsměvy a proklínala sama sebe, že se nechala zradit hned dvakrát během jediné noci.

Utíkej. Utíkej. Utíkej.

Ten jediný rozkaz se stával její součástí a hněv nahrazovalo zoufalství. Byla silnější než tohle. Porazila Thanose, rozdrtila kámen nekonečna ve své dlani. Jak mohla dovolit, aby jí tohle udělal?

Bývala by utíkala až do vyčerpání, kdyby jí nezastavila ruka na jejím rameni. Její první myšlenka byla Loki a hruď jí naplnil hněv smíšený s úlevou. Potom si ale vzpomněla, že když boha neplechy viděla naposledy, válel se na zemi a plival urážky po agentech S.W.O.R.D.u Nemohla zvednout hlavu, ale poznávala ten plášť.

"Maximovová," slyšela říci známý hlas a sevřela ho v podvědomí tak silně, jako by se chytala záchytného provazu. To její tělo vzdorovalo. Pokusilo se čaroděje obejít, ale než tak stihl udělat, ruka muže zmizela v jejím kabátě a něco sevřela v dlani. Kouzelník zamumlal něco v jazyce, kterému nerozuměla a tíha na jejích ramenou se rozpustila.

Nejednou mohla dýchat. Najednou jí její tělo opět poslouchalo. Lokiho hlas přestal našeptávat jejím svalům pokyny. Trhavě vydechla a bez opory svazovací magie která by jí držela v kroku se svezla na kolena. Všechno jí bolelo, chtělo se jí zvracet vyčerpáním. Takže bylo vlastně jedině dobře, že si ji únava stáhla do bezvědomí.

KDYŽ SE WANDA PROBUDILA, HNED VĚDĚLA ŽE NENÍ VE SVÉM POKOJI. A to ne jenom kvůli menšímu počtu hvězd na hotelovém letáčku, ale také proto že u nohou její postele nespokojeně přešlapoval Doktor Stephen Strange. Stále byla ještě mírně dezorientovaná, ale jediný pohled na jeho zachmuřenou tvář a rychlý krok ji donutil probudit se. Wanda ho neviděla od Starkova pohřbu a i přes jejich představení spolu prohodili pouze pár slov. Neznala ho ani dost na to, aby ho považovala za kolegu, ale věděla, že pokud tu je, neznamená to ni dobrého.

Pohotově se vytáhla do sedu a douze se nadechla, ale její vlastní dech ji zakašlal. V krku ji pálilo, místo slov jí z úst vyšel pouze chrapot. Vodu. Potřebovala vodu. Ruka jí vystřelila směrem ke krku a znovu se zakašlala.

Jakmile si Strange všiml jejího probuzení, přestal pochodovat po místnosti a přispěchal k ní. Rychle pochopil o co je za problém a když k němu vzhlédla zjistila že odněkud vytáhl sklenici s vodou. Normálně by se podivila, jak se mu jen tak mohla zjevit v dlani, ale nyní její hrdlo bylo příliš suché na to, aby se mohla zabývat takovou banalitou.

Doktorovi prakticky sklenici vytrhla z ruky a na jediný nádech ji vypila. Div se jí do očí nenahrnuly slzy úlevou. Ramena jí klesla a znovu se dlouze nadechla, tentokrát už volně. Což byl ten moment kdy si uvědomila, že z ní čaroděj nespouští oči, netrpělivý tik v jeho prstech. Jako by na něco čekal. Otřela si ústa rukou a položila sklenici na nedaleký noční stolek.

"Jak dlouho jsem byla mimo?" Zeptala se ho do ticha, které mezi nimi vzniklo. Wanda věděla, že to nejspíše není otázka, kterou by měla začít, ale ona nevěděla co jiného by mohla říci. I přes svoji lehkou dezorientaci totiž vůbec nepotřebovala připomenutí událostí posledních hodin. Všechno to na ni doléhalo v přiléhavých vlnách.

Stále měla před očima jak se k ní bůh neplechy naklání, jak první střela prochází jeho ramenem, jak se na něj sypou vojáci jako brouci. Pamatovala si symboly S.W.O.R.D.u na jejich uniformách, rozkazy poletující vzduchu.

Zadržte ho. Nenechte ho utéct. Opatrně, je nebezpečný.

Když ji zatkli, tak jí alespoň přečetly její práva.

A ona tam mohl jen tak stát, dokud se její nohy nehýbaly a ona je nemohla zastavit. Žaludek se jí nad tou vzpomínkou zvedl a ona zaryla nehty do přikrývek.

"Pár hodin," uklidnil ji a vstal, "A přesťaňte se na mě tak dívat, Maximovová. Jako bych tě otrávil. Očekával bych více vděku po tom, co jsem ti prakticky zachránil život."

"Nebylo to tak strašné," vydechla automaticky, ale pravdou bylo, že si nebyla jistá. Ten dusivý pocit nebyl jak nic co kdy předtím zažila a že už si prošla mnoha typy bolesti. Mohla by o utrpení napsat knihu. Však nic se nevyrovnalo tomu pocitu zoufalství kdy je člověk vězněm ve vlastním těle.

"Ne, bylo to přesně tak strašné. Kdybych vás nenašel, tak..." Doktor Strange byl s každou vteřinou netrpělivější. Prohlédla si ho. Vypadal čistší, upravenější, rány zahojené, pouze vrásek měl více. I když to byla malá cena za to čím si všichni kvůli Thanosovi prošli. Čaroděj zalovil v kapse a vytáhl kus papíru, který následně pohodil na postel před ní. Wanda se přiklonila blíže a opatrně ho vzala do ruky. Jednalo se o drobný střípek starého pergamenu, sotva většího než její dlaň. Byla na něm nakreslená jediná runa v jazyce, kterému Wanda nerozuměla. Nemusela ale být vševědoucí na to, aby věděla, že je napsaná krví.

"Tohle jsem našel ve vašem kabátu," vysvětlil Strange skoro až rozhořčeně. Ona se ale nedokázala zbavit pocitu, že to není ona, na koho se hněvá, "Tyhle runy slouží k zaklínání věcí. Věcí, ne lidí," Nespokojeně přešlápl na místě, "Jaký špinavý trik. Dokonce i na Lokiho. Tentokrát už doopravdy překročil hranici."

"Loki?" Vydechla prudčeji než by správně měla, "Takže víte, že tu je-"

"Jistěže to vím," odfrkl si Strange, jako by ho snad urazila, "Jsem strážce téhle planety je mou povinností-"

"A přesto jste ho tu nechal jen tak pobíhat," doplnila za něj Wanda. Nesnažila se mu to vyčítat - ne když sama udělala to samé, ale jeho tón jí začínal unavovat. Nepamatovala si, že by byl takový arogantní snob. I když hádala že spoustu věcí se skryje na bojišti, když svět končí.

"Nejsem ten co se k němu přidal."

"Oh, proto tady jste?" Ušklíbla se a vytáhla se do stoje. Chápala proč se zlobí a kdyby snad byli opravdu přátelé cítila by se i vinně. On ale nebyl Clint, nebo Banner, kteří byli přímo ovlivněni událostmi v New Yorku. Nezrazovala ho tím že tu byla, nedlužila mu omluvu, nebo lítost, "Abyste nás zatknul?"

Neznal ji. Nevěděl její důvody. Neměl právo ji soudit.

"Nás?" Zopakoval Strange, "Odkdy je to nás?"

Wanda se nadechla. Mohla mu říci o svém snu. Byl dost možná jediným člověkem na světě, který by jí věřil. Kdo rozuměl. Tak proč se její vědomí tak vzpíralo tomu nápadu. Proč pokaždé když se na něj podívala cítila křivdu, kterou s nezasloužil.

"Nejste jediný, kdo vidí do budoucna," odvětila a protáhla se kolem něj. Jeho pohled jí následoval, ale ona ho ignorovala. Z nedalekého gauče sebrala svůj kabát a přehodila si ho přes ramena. Pokud měl Strange pravdu, ještě tu byla šance, že se jí podaří najít kam vzali Lokiho, než s ním opustí zemi. Pokud byla tedy pořád v Praze.

"Co to znamená?"

"Na to se snad zrovna vy nemusíte ptát."

"Ale kámen času je pryč," oponoval Strange a přistoupil k ní. Stanula před zrcadlem a v rychlosti se prohlédla. Pořád vypadala vyčerpaně. Pod očima se jí rýsovaly kruhy, ale silně pochybovala že kdy naspí více hodin než kolik má v sobě teď. Byl to vlastně jediný zázrak, že její magie zůstala stabilní po takovém množství stresu.

Na doktora se ušklíbla.

"Nepotřebuji ho."

Wanda Maximová už dávno nebyla jen dítětem kamene. Držela kosmickou sílu v ruce a donutila ji dát jí co chtěla. Nepotřebovala aby jí byl vesmír nakloněn, jeho esence jí proudila v žilách. To stačilo. Muselo.

"Děkuji za záchranu," pokynul mu a s tím vyrazila směrem ke dveřím. Strange se natáhl po svém plášti a jí neušlo že k němu přiletěl prakticky sám. I když to nebylo to nejzvláštnější co dnes viděla. Chtěla za sebou zabouchnout dveře, ale on je zastavil rukou.

"Kam jdete?"

Wandu napadlo že by mohla lhát, ale stejně se dozví pravdu dříve nebo pozdě. Mohl se jí pokusit zastavit, ale to by neudělalo ani jednomu z nich žádné dobro. Nechtěl být jejím nepřítelem, ne pokud věděl, co je pro něj dobré. Ani se k němu neobrátila, hlas odhodlaný, jako by to snad nebylo nad slunce jasné.

"Najít Lokiho."

"Cože?" Vydechl Strange prudce a následoval jí po hotelové chodbě až k výtahu, "Po tom co vám udělal?"

Měl pravdu samozřejmě. A ona nikdy nezapomene ten zoufalý pocit, když vaše tělo není vaše. Když je jeden pouze stínem uvnitř holé schránky. Byla ale silnější než aby nechala utrpení diktovat jí co má dělat.

"Nemyslím si, že to udělal schválně." Wanda zmáčkla knoflík výtahu a doufala že dorazí rychle. Potřebovala utéci z téhle konverzace. Musela znít naivně. Tak naivně. Však on neměl celý obrázek. Zradit ji dvakrát během jediné noci, to bylo klišé i na Lokiho. A bůh neplechy byl všechno jen ne klišé. A obzvláště ne jen vteřiny potom co došli k čemusi jako vzájemnému porozumění.

A jen vteřiny předtím, než ho sebral S.W.O.R.D.? Loki věděl že ho sledují, že po něm jdou. A musel vědět, že se s nimi pokus bojovat. Že by nikdy jen tak neutekla. Jinak by ji nemusel zaklínat tímto zoufalým způsobem. Ne, nesnažil se jí ublížit, snažil se jí ochránit. Z nějakého zvráceného důvodu.

Nevěřícně zavrtěl hlavou

"Jak si můžete být tak jistá?" Přiklonil se k ní blíže, "Co přesně jste v budoucnosti viděla?"

Dveře výtahu se konečně otevřely a ona do něj vstoupila. Hrdě se na něj podívala a v kapse nahmatala dvojici starožitných klíčů. Loki jí je tam musel strčit společně s tím proklatým kusem kouzla. Proto věděla že dělá správnou věc. Tohle nebyla zrada - snažil se jí ochránit. Jediným způsobem jakým věděl.

Tomu by ale Strange nerozuměl.

"Dost."

POZNÁMKA AUTORKY

Krásný den přeji! Než mi řeknete, že je Wanda na Strange přehnaně ostrá - k tomu se ještě vrátíme, to vám slibuji a má pro to jeden docela konkrétní důvod - ale musím říci, že jejich konverazce je docela zábava psát, když víte více než oni. A co se týče Lokiho... budeme doufat, že ví co dělá.

To jsou příšerné vyhlídky.

S láskou Pavla.