╔═══════════════╗
☾ DOUBLE BLACK ☾
╚═══════════════╝

XIX. Control Freak

WANDĚ SE TOČILA HLAVA. Jen co Fury s Haywardem opustili místnost, prudce rozrazila dveře kunbálu a skoro až vypadla ven. Její dech se zrychloval, ale přesto nemohla dýchat, ústa se jí plnila slinami až měla strach že se málem pozvrací. Divoká magie jí v žilách pumpovala jak pod tlakem a měla pocit, jako by s ní někdo házel ze strany na stranu. Jako by v ní zuřil choas a jí to stálo všechnu sílu, nevypustit ho ven. Hrdlo se jí stahovalo, vlny úzkosti jí přebíhaly po kůži a budily každý nerv, každý smysl, až měla strach, že se utopí.

Pokusila se opřít o nejbližší stůl, ale nikdy se nedostala tak daleko. Udělala sotva pár kroků, než její nohy zradily a ona klesla do kolen. Jediné co jí zabránilo dopadnout až na zem byly Lokiho ruce, které jí spíše z intintku chytily za ramena a přidržely ve stoje. Později se za to prokleje, ale nyní si dovolila jen soustředit na to, aby donutila svět přestat se točit.

"Maximovová!" podepřel ji Loki naléhavě a kdyby nevěděla lépe, myslela by si, že v jeho hlase je skutečný strach. Nyní to však shodila na šok. Chtěla ho odstrčit, ubezpečit, že to nic není, ale nedostávalo se jí hlasu.

"Ne- ne- nemůžu dýchat," dostala ze sebe a konečně se opřela rukama o dřevěnou desku stolu. Předklonila se a hlava jí klesla na studený povrch. Pomohlo to. Trochu. Neviditelný vír ji svíral v sobě. Mohla slyšet střelbu, někoho křičet její jméno, jak se svět kolem ní rozpadá pod troskama a výbuchy. Byl to zvláštní pocit, stát tam v té základně, kámen a kov kolem ní, když její mysl byla daleko v horách obklopená sněhem. Když umírala.

Loki jí pomohl svézt na do sedu vedle stolu a klesl před ní na kolena. Mohla ho vnímat jak s ní třese, jak na ní mluví. Už sice nehrozilo, že spadne, ale jeho dlaně neopouštěly její ramena, prsty vytvářejíc drobné kroužky po její kůži.

"Maximovová, podívej se na mě!" slyšela ho říci, ale vnímala ho jen tak z dálky. Jen vzdáleně cítila, jak jí stáhl kabát z ramen a chlad jí objal tělo. Na tom ale nezáleželo, protože její ruce hořely. Prsty ji k sobě lepila krev, stejná jako jí stékala po hrudi. Však když si vystřelila rukou k prsům, nenalezla tam ani ránu, ani krev.

Tak proč je pořád mohla slyšet po ní střílet?

Pietro. Pietro zemřel při zvuku zbraní. A teď stejný osud chystal ji.

"Maximovová podívej se na mě!" zopakoval Loki, tentokrát naléhavěji. Chtěla doopravdy ano. Však nedokázala se donutit. Vždycky když k němu vzhlédla, uvědomila si, že by ji takhle neměl vidět. Neměl vidět takhle slabou. Bylo stále těžké chytit vlastní dech. Jak to říkal Steve? Počítat do sta? Wanda to zkusila. 1, 2, 3... Nebo to snad mělo být obráceně? Nikdy si nebyla jistá.

"Za tohle se omlouvám," vydechnul před ní Loki, nečekal na její protesty a položil jí dlaň na čelo. Jeho ruce byly studené a podvědomě se opřela do jeho dotyku. Než si však stihla uvědomit, co se děje doopravdy, pohltily jí obrazy.

Však tentokrát místo toho, aby ležela ve sněhu, seděla na posteli, zády se opírala o něco příjemného teplého. Vzhlédla a nalezla svoji matku jak se na ní usmívá z vrchu. V ruce svírala obrázkovou knihu a i když si Wanda nemohla zcela pamatovat co říká, nemyslela si, že kdy zapomene příběhy samotné, nebo jak příjemný je hlas její matky. Skovijština ji vždycky přišla příliš drsná, příliš hrubá, ale z jejích úst vycházela jako jemné pohlazení. Chtěla se více zamoatat do deky kolem jejích ramenou, ponořit se do matčina obětí.

V příběhu odvážná Yelena a Ivan utíkaly před Nesmrtelným čarodějem a Wanda natočila hnědý vlas své matky na drobné prsty. Její bratr seděl vedle ní, hlavou se opíral o matčino rameno. Napůl už spal a jeho tiché nádechy byly tak živé, až se jí chtělo brečet. Na krátký moment bylo všechno dokonalé. Žádná krev, žádná bolest, žádná střelba.

Wanda konečně volně vydechla a vzpomínka jako by odvlál vítr. Srdce se vrátilo ke svému původnímu tempu, najednou mohla polykat, její nohy pevně na zemi. Vzhlédla k němu.

Loki oddálil opatrně svoji dlaň a i jeho svaly se uvolnily. Jednu nohu měl zvednutou a opíral si o ní loket, zatímco jeho pohled zkoumal její tvář. V jeho obličeji nebylo přetvářky, nebylo posměšku a poprvé v životě Wanda měla pocit, že ho doopravdy vidí. Takového jaký je.

"Jak- jak jsi to udělal?" zeptala se ho po chvíli, kdy tam pouze jen tak seděli, jejich nádechy to jediné co narušovalo ticho v místnosti. Byl tu klid v tom momentu, mír, který nezažila už dlouho.

"Nejsi tu jediná, kdo umí číst vzpomínky, když chce," daroval jí úsměv a klesl zpět do sedu. Oprášil si ruce o sebe. Černé vlasy mu přepadly dopředu a Wanda se rozhodla, že ho jeho Asgardská uniforma dělá mnohem většího, než doopravdy je, "Není to sice tak přesné... normálně to používám na odvedení pozornosti nepřátel, ale-"

"Jak- Jak si ale věděl, že to pomůže?"

"Poznám panický záchvat, když ho vidím," zvedl k ní oči modré jako zimní moře a ona si v tu chvíli doopravdy přála vidět mu do hlavy. I když nemusela. Loki jí sám řekl, co mu Thanos udělal, sám řekl že se po dlouhou dobu necítil ani dost bezpečně na to, aby změnil svoji podobu... nepotřebovala vidět, co se skrývá za jeho obranou na to aby věděla, že věc jako tahle zanechá šrámy, "A vím jak se s ním vypořádat."

Wanda netušila co odpovědět. Celá ta situace by se neměla dít. Nemělo by být tak snadné ji rozhodit, neměl by to být on, kdo ji z toho vytahoval. Potřásla zrzavými vlasy, přitáhla si kolena k hrudi a promnula si oči.

"Je to kvůli té iluzi?"

"Ne," vyhrkla a nenáviděla, že musí lhát. Nevěřícně se na ní podíval. Frustrovaně vydechla a připustila, "... ano?"

Hlava jí klesla do dlaní. Tohle bylo všechno tak banální, tak hloupé. Kdyby ji viděl Steve, v hrobě by se obracel.

"Nic to není," pokusila se o úsměv, ale nezadusila přidušený trpký smích, jako by tomu sama nevěřila, "Jen... bylo toho prostě moc. Nejdřív celá ta věc se Strangem-"

"Strangem?" Loki se při zmínce o lidském čaroději nespokojeně narovnal a tvář se mu skřivila do nespokojené grimasy. Jako když se kočka naježí v případě nebezpečí. Nemusela dlouho hádat, že vztah mezi dvěma čaroději nebude zrovna přívětivý.

"Narazila jsem na něj po tom co tě sebrali," vysvětlila chraplavě. Napadlo ji, že by mu řekla o jeho kletbě, ale podle způsobu jakým se na ní díval, nevypadal že by ji chtěl ublížit. Jako by ani nevěděl, co udělal. A z nějakého důvodu to tak chtěla ještě chvíli nechat, "Mimochodem, je neskutečně naštvaný."

Loki potřásl hlavou, "Na mě, nebo na tebe?"

"Záleží na tom? Na mně si zlost vybírat nebude."

"Touché," pokrčil rameny Loki a na krátký moment se Wanda nedokázala ubránit úsměvu. Bylo zvláštní s ním tady tak sedět, jako by snad všechno bylo v pořádku, jako kdyby nebyly dvě ztracené duše na nepřátelském území. Volně se nadechla a hlava jí klesla na kovovou nohu stolu.

"A pak jsem viděla tu iluzi..." Wanda zavřela oči, snad aby zabránila Lokimu vyčíst z nich všechny informace. Promnula si tváře, "Nevím kolik si toho viděl v mé hlavě, ale... můj bratr na podobném stole málem umřel. Já na něm málem umřela. Nikdy..." Wanda polkla a donutila se znovu otevřít oči a vyhledat jeho pohled. Byla silnější než tahle úzkost. Byla Wanda zatracená Maximovová - mohla jeho soudu čelit se zvednutou hlavou, "Vím, že jsme čistě teoreticky nepřátelé, ale to neznamená, že mi nezáleží na tom, jestli se ti něco stane."

Na jeho tváři se usadila zvláštní emoce, kterou neuměla rozeznat. Jednalo se však ale pouze o masku něčeho jiného, takže se ani nesnažila.

"A teď tohle," Wanda si zvedla pohled ke stropu a s těmito slovy si neskrývaně pohrávala na jazyku. Nevěřícně zavrtěla hlavou a zaryla si nehty do kůže. I když si stále snažila udržet alespoň napodobeninu úsměvu, nedokázala skrýt únavu ve svém hlasu, "Bojovala jsem pro ně. Umřela jsem pro ně. Pro ně jsem ale jen monstrum dobré pouze pokud má využití. Obětovala jsem pro ně tolik, udělala jsem všechno správně a přesto to není dost-"

Mohla zachránit třeba celý vesmír a stejně by se nikdy nezbavila hlavně zbraně na zádech. Už jí její tíha unavovala.

"A nikdy nebude," prohlásil zničeho nic Loki. Obrátila se překvapeně k němu. Neopětoval její pohled, pouze si prohrábl černé vlasy a na svém místě si poposedl. Sálalo z něj určité smíření, definitivnost, "Nehledě na to co uděláš, nikdy tě nepřestanou nenávidět, nikdy tě nepřestanou soudit, nikdy- nikdy se tě nepřestanou bát." Jejich pohledy se setkaly. "Pouze ti to začne časem být jedno."

Wanda k němu zvedla pohled, aby se setkala s jeho mírným úsměvem. Netušila, co odpovědět a nějaká její část dokonce litovala, že ho praštila. Že nechala své emoce dostat z ní to lepší. Než se však stihla nadechnout k odpovědi, bůh neplechy spustil ruce z jejích ramen a zvedl se.

"Měli bychom jít, než někdo zjistí, že to v mé cele je jen iluze," pokynul jí a poupravil si kabát, jeho chladná maska zpátky na svém místě. I Wanda si zastrčila hnědé vlasy za ucho a lehce nemotorně se vytáhla do stoje. Setřásla si prach z oblečení.

"Když jsme u toho- jak si se vůbec dostal ven?"

"Všiml jsem si, že mě sledují už na nádraží," odvětil Loki poklidně, přistoupil ke skříni a zavřel rozražené dveře, "Ví, že tu jsme a my nemáme nejmenší tušení, kde je další klíč, tak jsem se toho rozhodl využít."

Wanda nechápavě natočila hlavu na stranu.

"Naposledy když jsme byl na zemi Fury a jeho lidé... S.H.I.E.L.D. pokud se nepletu měli seznam všech známých artefaktů na zemi," potřásl Loki černými vlasy a prsty přejel po jednom ze stolů, jako by kontroloval prach. Zvedl k ní pohled a ona pochopila. Wanda prolezla internet křížem krážem, však umístění dalšího klíče nenašla. Alespoň ne na věřejně přístupných zdrojích ne. Však první klíč měl Interpol, druhý Hydra... takže bylo jediné logické, že by i ty zbívající skončily v některé z organizací.

"Ano, ale S.H.I.E.L.D. je pryč," namítla a přistoupila blíže.

"A kdo po nich převzal jejich databáze?"

"S.W.O.R.D," odpověděli oba součastně. Loki si promnul klouby.

"Pokud lidé kdy našli nějaké vodítko k dalšímu klíči... bude to tady."

POZNÁMKA AUTORKY

Krásný den přeji! Ano, tohle je dost možná nejkratší kapitolka v celé knize - hlavně také kvůli tomu, že mi program na psaní ukazuje, že jsem napsala o 400 slov více, než jsem doopravdy napsala [ yikes ], ale doufám, že mi to kvůli té bonusové pondělní odpustíte. Také- potřebovala jsem mít tenhle moment Wandy a Lokiho, nakonec pocity se kterými se naše čarodějka potýká jsou bohu neplechy moc dobře známé. 

S láskou Pavla.